Strejček

Když jsem začala navštěvovat rodinu mého budoucího muže, začala jsem slýchat historky o strejčkovi. Maminka mého muže mi vysvětlila, že to vlastně byl její prastrejček, ale že mu nikdy jinak neřekli než strejček. Postupně jsem poznala, jak tento svérázný pán měl pestrý, ale mnohdy i pohnutý životní osud. Byl to první člověk se zkušeností z koncentračního tábora, kterého jsem byť již bohužel nepřímo poznala. Pamatuji si, že mě toto zjištění zasáhlo, protože tu byl najednou někdo z „rodiny“, kdo si prožil hrůzy, na které se já nemohu dívat ani v televizním dokumentu, zvlášť ještě proto, že strejček přišel z války s nepokaženým charakterem a že znovu začal žít pro svou rodinu, obec a zemi.

Pouť Ferdinada Štolby za 2. světové války

Strejček byl dvakrát zatčen.

V dubnu 1942 byl zatčen za to, že při obědě ve své práci řekl, co si myslí o Adolfu Hitlerovi. Své informace získával i poslechem londýnského rádia. Adolfa Hitlera kritizoval a použil i několik nadávek. Mezi kolegy byl však udavač a strejček byl zavřen. Po měsíci vyšetřování byl propuštěn na přímluvu hospodyně ředitele Draslovky. Byla to Němka, která v té době udržovala intimní poměr s příslušníkem gestapa, jenž strejčka vyšetřoval. Byl předveden před onoho příslušníka gestapa. Na jeho stole ležely papíry tak, aby na ně strejček viděl, a na nich bylo napsáno, co všechno strejček řekl. Strejček vzpomínal, že to nepopíral, přesto ho nakonec pustili.

Druhé zatčení už nemělo tak šťastný konec. Strejček vstoupil do ilegální odbojové organizace P.V.V.Z., Petiční výbor Věrni zůstaneme, v roce 1939. Organizace byla součástí Ú.V.O.D., Ústředního výboru odboje domácího. V roce 1942 byla činnost prozrazena a 2. 3. 1943 byl strejček zatčen spolu s dalšími 29 odbojáři. Poté, co v Kolíně zapsali jejich osobní data, je převezli do mladoboleslavské věznice. Po třech týdnech přijeli z Kolína komisaři gestapa Brund a Laufke a nastaly výslechy. Strejček ve svých zápiscích píše: „Já sám jsem stál obličejem ke zdi na chodbě 30 hodin nepřetržitě, až konečně když jsem viděl, že jsme zůstali na chodbě jenom dva, prohlásil jsem při výslechu, že podepíšu protokol jako ti ostatní, a byl můj výslech ukončen.“

Po skončení vyšetřování čekala strejčka, aniž by to tušil, pouť po několika koncentračních táborech. O svém pobytu v nich nikdy příliš nehovořil, vybral si pouze několik vzpomínek, ze kterých je spíše patrno, čím vším si člověk mohl pomáhat, aby tu hrůzu a nelidské zacházení přežil. Dochovaly se však jeho zápisky, které byly určeny do sborníku k dvacátému výročí ČSSR, Nebovidy včera a dnes. Strejček však také podělil členy své rodiny knihou svého spoluvězně, Roberta Nepraše, Pod knutou zloduchů, ve které autor barvitě popisuje jejich válečný osud se vším bezprávím, které se celé jejich kolínské skupině dělo. Strejček si prošel kromě jednoho koncentračního tábora (Buny) vším popisovaným. Po přečtení knihy člověk chápe, proč lidé, kteří byli v koncentračním táboře, chtějí raději na vše zapomenout. V souvislosti s tímto bych citovala jednu větu ze zmíněné knihy: „Naskýtaly se často obrázky, o kterých nelze psát, ale které znovu byly důkazem, jakou cenu měl člověk v lágru.“ (Nepraš, 1948).

17. 4. odjel strejček spolu s dalšími 8 vězni do Terezína. Zde se zdrželi pouze 5 dní. Přišli o vše, co měli, prožívali šok, z toho, co viděli, učili se pravidlům chování v koncentračních táborech. Strejček dostal označení návrat nežádoucí. Vzpomínal však na to, jak byli ubytovaní v šupně na uhlí. Vytvořil si zde hned svůj rituál, který mu asi žádný příslušník gestapa nemohl zakázat. Každé ráno, když se probudil, koukal se nějakým okénkem ven a prohlížel si Milešovku, jestli je v mlze nebo není apod. Podle toho si pak odhadoval, jaké bude ten den počasí. Strejček opustil Terezín v transportu spolu s dalšími asi 500 muži a 250 ženami.

V Osvětimi muži přešli do hlavního tábora, ženy do tábora Březinka/Birkenau. Strejček si musel projít všemi procedurami jako ostatní vězňové – desinfekce, karanténa, stříhání, holení, těžká práce, bití… Z Osvětimi však vzpomínal na to, jak nelidsky se chovali Němci k Rusům. Jednou při skládání řepy z vagónů se nějaký Rus zakousnul do hlávky zelí. Příslušník SS ho srazil a snad by ho ukopal, strejček se však postavil proti němu. Samozřejmě ho stihl trest – stál 24 hodin u ostnatého drátu a nesměl se pohnout, Kdyby se pohnul, zastřelili by ho, kdyby omdlel, spadl by přímo do drátů. Dále vzpomínal na balíčky, které dostával z domova od své sestry z Nebovid a od sestry z Prahy. Posílali mu vánočku zabalenou v novinách, aby věděl, co se děje. Jednou se sestry doslechly, že vězňové potřebují nutně vitamíny, proto mu poslaly slivovici. Kápo si ho nechal zavolat, ptal se ho, jak mu to můžou posílat. Strejček mu řekl, ať se od něho napije, kápo prý dal napít jemu, pak ho skopal a zbytek slivovice si nechal.

Další jeho zastávkou byl Buchenwald. Tento tábor byl o něco snesitelnější než předchozí. Strejček na něj před rodinou ani ve svých zápiscích nijak nevzpomínal, snad jen že zde strávil pouze tři týdny.

Vzpomínal však na svou další zastávku, Doru. Dora byla podzemní továrna, ve které se vyráběly zbraně nacistické říše – rakety V-2, V-1, proudové motory a plánovala se výroba dalších zbraní. Tyto podzemní chodby v Nordhausenu zůstaly utajeny až do konce války, kdy tam vpadli vojáci americké armády.

Když přijel transport na místo, nebyly zde žádné domy k ubytování. Museli spát i pracovat v tunelu. Nejprve betonovali. Pracovní doba první směny trvala od 24h do 12h, potom museli nosit části dřevěných baráků asi 1 km daleko do vrchu. Zpátky museli běžet. V 17h dostali polévku a hned šli na apel (nástup tábora), který trval 1,5h. Po apelu dostali v tunelu asi 20dkg chleba s kouskem margarínu a másla. Spali od 20h do 23h. Druhá směna začala nošením částí baráků od 6h do 10h, v 11h byla polévka a do 1 hodiny ranní pracovali v tunelu. Zde bych znovu ocitovala R. Nepraše: „Práce v tunelu se konala za nesmírně těžkých podmínek a byla odměňována jenom nadávkami a bitím. V tunelu byla zima a průvan, a přesto anebo právě proto se muselo pracovat bez plášťů. Ti, kdo nemohli zimou vydržet, pomáhali si tím, že si pod blůzy cpali silný papír z pytlů od cementu. Přišel-li však na to esesman anebo kápo, pak se mu to nevyplatilo. (…)“(Nepraš, 1948) Strejček ve svých zápiscích píše o Doře toto: „Práce v tunelu se konala za nesmírně těžkých podmínek, o hladu, nevyspání, v nečistotě, voda nebyla ani k pití, ani k mytí. Tento stav trval několik měsíců, než postavili baráky nad tunelem. Do 6 neděl nás tam bylo 8 tisíc, úmrtnost byla průměrně 100 vězňů za den. Za 19 měsíců trvání tábora 22 tisíc vězňů zemřelo. My Češi jsme měli výhodu, že jsme z domova dostávali balíčky, takže jsme hladem přece tolik nestrádali. Osvětim byla známá v celém světě svým nelidským zacházením, plynovými komorami, Buchenwald lepší, tam se nebilo, za to Dora byla nejhroznější tábor v Německé říši.“ Strejček však rodině nevyprávěl ani o těchto hrůzách, ale zmiňoval se o tom, jak chodíval rád kontrolovat teplotu a zkoumal, zda jet teplota stálá. Vzal si šroubovák a předstíraje práci, poklepával na řadu teploměrů, které v tunelu byly; prý byla teplota velice stálá… Člověk si nejprve pomyslí, že strejček snad byl blázen, když se nad tím však zamyslí hlouběji, možná to byl nějaký obranný mechanismus, který ho chránil proti tomu zvěrstvu kolem. V Doře také strejček poznal, jak se v mezních situacích ukáže charakter přítele. Potkal se zde zcela náhodou se svým známým z Nebovid, Karlem Linhartem, když je vedli na práci. Strejček ho žádal, aby pan Linhart řekl doma, že ho viděl. On mu však odpověděl: „Nemluv na mě, nesmíme se s vámi bavit“. Také později nikomu nic neřekl.

4. 4. 1945 se po nástupu nešlo do práce, nastal zmatek. Pálily se doklady, kartotéky a evidenční knihy. Dora byla evakuována a strejček spolu s dalšími vězni byl převezen druhý den do Bergenu v druhém transportu. V tomto transportu bylo asi 6000 lidí, z toho 600 Čechů. Do každého vagónu nahnali asi 100 vězňů a 4 příslušníky SS. Na 5denní cestu dostali půl chleba a půl konzervy. Aniž by to tušili, jeli uprostřed fronty. Ve vagónu se nedalo ani ležet, ani sedět, strejček jen stál. Lidé měli veliký hlad a žízeň, umírali, někteří zešíleli a chtěli vyskočit z vagónů, příslušníci SS je zastřelili. Mrtvé vyhazovali ven. V Bergenu strejček vystoupil, řadil se s ostatními do pětic. Ve vagónech zůstalo mnoho vězňů, kteří nebyli schopni vstát, nemocní a mrtví, ti všichni byli dáni na jednu hromadu a nikdo se o ně nestaral. Pěšky se vydali do tábora, cesta trvala asi 1,5h. Večeři nedostali, až snídani – čaj. Druhý den již dostali večeři společnou pro 12 lidí 0,5l řídké polévky, 1,5kg chleba, 1kg konzervy.

Zde je 15. 4. osvobodila anglická armáda. Po několik hodin projížděly pancéře, tanky, nákladní vozy směrem na Hamburk. 16. 4. přijeli 2 důstojníci anglické armády a prohlásili, že tábor zabírají. Museli však čekat na úplný konec války, zlepšení poměrů hlavně v jídle se hned nedočkali. Objevili továrnu na výrobu perníku a jedli i ten, který byl připraven teprve ke zpracování. 5. 5. byli ubytováni ve městě Bergen v civilních domech, protože do tábora byli převezeni rekonvalescenti z Belsenu po tyfové epidemii. 9. 5. byli převezeni do sběrného tábora v Celle u Hanoveru, odtud pak po třech týdnech autobusem, do kterého se vešlo 60 lidí, do Čech; na jejich přání jel autobus skoro bez zastávky až do Čech.

Strejček vzpomínal, jak se svým kamarádem spoluvězněm dorazili do Prahy a jak si nemohl vybavit, v jakém domě bydlí jeho sestra. Rozhlíželi se v Bohdalci a nakonec se zeptali malých dětí na písku, kde bydlí Volfovi. Ustrašená holčička, která se bála pánů, špinavých, vyholených a vyhublých, jim dům ukázala, v podstatě stáli u něho. Později se ukázalo, že holčička je strejčkova neteř. Sestra přivítala oba samozřejmě s otevřenou náručí, spoluvězeň asi po dvou dnech odjel, strejček zůstal asi týden a povětšinou se prý toulal po Praze. Teprve potom přijel domů, do Nebovid.

Galerie
pozvání na setkání Dory z 30. 3. 1970 strejčkovy zápisky z roku pravděpodobně z roku 1960 III.
strejčkovy zápisky z roku pravděpodobně z roku 1960 II. strejčkovy zápisky z roku pravděpodobně z roku 1960 I.
z cest po táborech III. z cest po táborech II.
z cest po táborech I. schovaná památka z pravidelných návštěv Terezína
Ústřižek z kolínských novin z roku 1963 schovávaná strejčkem o svědectví proti Rojkovi strejček během první světové války
zadní strana fotografie z roku 1927 Na fotce je vidět rok 1927, zřejmě vojenské cvičení, nevím, zda to není náhodou foceno v Terezíně, to by byla docela ironie osudu, viz zadní strana fotografie
strejček v mladém, starším a nejstarším věku výzva ke svědectví o Doře, 2. strana
Výzva ke svědectví o událostech v Doře korespondeční lístek z Dory, druhá strana
korespondenční lístek z Dory, adresovaný matce Ferdinada Štolby
Dora

Dora byla tajná podzemní továrna, ve které se vyráběly zbraně nacistické říše. Nacházela se ve středním Německu v pohoří Harz v dolním Sasku.

Strejček zde strávil za války 19 měsíců (od září 1943 do dubna 1945). Vrátil se na toto místo znovu po 13 letech.

Myslím, že nejpůsobivější bude, když průběh návštěvy popíšu přímo pomocí citace vzpomínek strejčka tak, jak si je zaznamenal po příjezdu ze zájezdu.

„…jeli jsme společně na místo bývalého koncentračního tábora Dora, vzdáleného asi 5 km. Z bývalého tábora nezbylo než krematorium, kde je pamětní deska českých vězňů, kteří zde přišli o život. Místo, kde stál tábor, je pusté, jen tam zbyly betonové cesty a apelplac. Vchod do obou tunelů, kde byla podzemní továrna na raketové zbraně V-1 a V-2 byl zasypán. Po prohlídce Dory byli jsme pohoštěni a rozloučili jsme se s místem, na kterém jsem po devatenáct měsíců žil v podmínkách daleko horších, než byly v Osvětimi, a kde zahynulo 22 tisíc našich kamarádů.“