Jak jsem nemusela poznat svého dědu?

Mému pamětníkovi by bylo letos 111 let. Jan Sklenář, můj děda, se narodil 18.12.1902 v Majdaleně jako syn chalupníka, prostřední z 5 dětí. V Majdaleně žil celý život. Vychodil zde obecnou školu a jako jeden z mála vesnických hochů a děvčat chodil do Měšťanské školy v Chlumu u Třeboně vzdálené 6 km, po celý rok pěšky ještě také v dřevácích. Po ukončení školy se vyučil strojním záměčníkem. Po vojně byl zaměstnán v Praze jako osobní řidič profesora ČVUT pana Formánka. Celý život miloval auta a motorky a byl 1. ze vsi, který motorku měl (jeho maminku to stálo krávu). Ve svém oboru i ve všech pracích byl precizní.

Pak začal pracovat ve Schwarzenberském pivovaře v Třeboni jako řidič a garážmistr. V roce 1934 se oženil, v roce 1935 se mu narodil syn Vladislav, v roce 1936 dcera Jaroslava a v roce 1943 dcera Marta (moje matka).

Za války jako řidič tajně a nezištně převážel, jako pomoc, obilí a mouku od sedláků jejich známým hlavně do Prahy. V té době se vystavoval značnému riziku a také proto se domníval, že má být zatčen na jaře v roce 1945, kdy došlo v pivovaře k zatýkání. A o tom právě vypráví příběh, který jsem zaznamenala ve svých 14-ti letech v roce 1985, rok před jeho smrtí, na magnetofonový pásek. Nahrávka je stará 28 let a zřejmě jsem byla k tomuto kroku inspirována zadáním nějaké slohové práce. Páska ležela pečlivě schovaná v mámině šuplíku a nyní ožívá děda v mých vzpomínkách podpořených touto nahrávkou a také fotkami, které se mi podařilo najít. Ani jsem nevěděla, kolik pro mě můj děda znamenal a jak přesně si pamatuji na chvíle strávené s ním.

Po válce pracoval v pivovaře dál. Několik let před důchodem pracoval na JČE sloupárna Majdalena jako mistr zámečníků. V důchodu až do svých 80let vypomáhal v třeboňském pivovaře ve strojovně.

Co se týká politického přesvědčení, byl členem sociální demokracie,která byla v roce 1948 sloučena s KSČ. Zahořel jako většina dělníků, kteří očekávali lepší poválečné časy. Brzy však vystřízlivěl a ve zlém se se stranou rozešel.

Živobytí v tehdejší době bylo velmi těžké. Děda vše překonal díky své fyzické a psychické síle a pozitivnímu přístupu a důchodu si již užíval. I když je příběh místy velice dramatický, vypráví ho můj děda vesele jako pohádku.

Příběh

Koncem roku 1944 byla v Třeboni v pivovaře založena ilegální skupina, kterou vedl Jan Janát. Skupina byla prozrazena a 29. března 1945 začalo gestapo jednotlivé členy skupiny zatýkat. Můj děda se o zatýkání ale včas dozvěděl a podařilo se mu před gestapem utéct přes luka do lesa. Necelé dvě hodiny trvala cesta lesem, než došel do Majdaleny, kde se setkal se svou sestrou Hešíkovou. Měsíc se děda schovával v lesích a sestra Andula se o něho celou dobu starala, nosila mu jídlo a oblečení. 1. května se dědovi udělalo špatně a přestěhoval se k sestře, riskoval tím své prozrazení. Další den k večeru ale dědovi prasklo slepé střevo a jeho život byl ohrožen, hlavně tím, že bylo těžké přivolat mu pomoc. Přesto se podařilo dědečka dopravit do nemocnice a ještě 3. května ho operoval v Jindřichově Hradci německý primář. Po operaci děda pobyl v nemocnici ještě 16 dní. Osvobození sice nezažil, ale důležité bylo, že přežil.

Do pivovaru děda nastoupil opět v červenci roku 1945.

Galerie
Jan Sklenář, Pivovar Třeboňský Regent nádvoří, 1942, sedící Jan Sklenář, Pivovar Třeboňský Regent strojovna, 1942, 1. zprava
Jan Sklenář, Pivovar Třeboňský Regent, 1942, zadní řada 4. zleva
Majdalena 13, okres Jindřichův Hradec

Majdalena 13, je místo kde můj dědeček celý život bydlel a kde byla také v roce 1985 pořízena nahrávka. Příběh se odehrává v lesích za osadou Herda na západ od Majdaleny, kde také bydlela teta Hešíková (N 48°57.71183′, E 14°51.09160′), blízko je vodní kanál Zlatá stoka. Schwarzenberský pivovar, kde děda pracoval, je třeboňský pivovar nyní akciová společnost Bohemia Regent.

Příběh místa

Slunce mi přes zavřené okno zahřívá záda, sedím na gauči a přes stůl hledím do jasně pomněnkových očí svého dědy. Na spánku má stejné mateřské znaménko, jako já. Jsem na to pyšná, že mám kousek z něho. Sedí v kuchyni na svém obvyklém místě: za zády má postel a skříňku se svými poklady a s rádiem. Sedí tak, aby měl přehled po celé místnosti a měl vše pod kontrolou. V ruce zahřívá láhev s pivem: „Teplé pivo léčí, holčičko, a v pivovaru jsme jiné nepili. A já už jiný také nebudu.“ Děda si nahříval pivo na kamnech ve vaničce na teplou vodu. Třeboňského Regenta 12° pil vždy teplého, ale nikdy nekouřil.

V jeho přítomnosti je mi dobře, cítím se v bezpečí. Je to on, kdo mě vozil na štangli ze školy a zachraňoval mě před syčícími husami.

Je starý a chvěje se mu místy hlas. Vkládám do magnetofonu pásku a tisknu nahrávání. Dědo, vypravuj mi, jak to bylo, než přišli Rusové? Je tak trpělivý a klidný, když začíná mluvit. Visím mu na ústech a nemám odvahu přerušovat tok jeho slov. Pamatuje si takové detaily a přitom je to už 40 let zpátky.

Tady byl můj děda doma. V roce 1945, stejně jako v roce 1985 a i nyní já mohu na dědu vzpomínat na tomto místě, v této kuchyni, kam jezdíme na návštěvu za hodnou tetou Slávkou. Kdykoliv sem přijedu, cítím, že i já mám tady své kořeny.