K-231 ocenění in memoriam Miroslavu Šamajovi

K-231 ocenění in memoriam Miroslavu Šamajovi ze zákona č.262/2011 o účastnících odboje a odporu proti komunismu převezme pozůstalá dcera MgA.Květoslava Šamajová z rukou Ministerstva obrany ČR – 3.odboj. Političtí vězni, odsouzení na § 231/48 Sb. v 50 letech, když vyšli z vězení na plošnou amnestii v květnu 1960, si napříč celou Československou republikou, ustavili Káčko -231. Zákon byl paradoxně nazván na ochranu lidově demokratické republiky. K-231 byla to polovina zákona, jejich odsouzení k dlouholetým žalářům v 50 letech. Dala vznik logu KPV-Konfederace politických vězňů. Ústředí K-231 bylo na Karlově náměstí 17, předseda byl Karel Nigrín. Napříč celou republikou vzniklo 80 Káček, na okresní a městské úrovni, jejichž předsedové a tajemníci se sešli na památné schůzi na Žofíně, v květnu 1968. Měli dokonale propracované stanovy, kde se domáhali občanské rehabilitace právní, sociální a kontroly zdravotní. Jednalo se především o zajištění a podporu přestárlých lidí, invalidních a těch co pobírali životní minimum. Většina z nich se vrátila s podlomeným zdravím, jelikož měli dlouholeté tresty a dolovali uran pro Sovětský svaz. S jarem 68 to vypadalo, že nastala plná svoboda. Káčko – 231 získalo na síle a s novou energií se vrhli do plnění cílů. Obrátili se na Ústřední výbor KSČ, chtěli kontrolu nad těmi, kteří ze zdravotních důvodů umírali na rakovinu na základě dlouhodobého ozáření v nápravných pracovních táborech NPT. Studiem archivního materiálu Káčka 231 je doloženo, že v jednotlivých okresech, většina předsedů s podzimem roku 1968, když přišla okupace spřátelených armád, emigrovali do zahraničí. K-231 byla schopna v poměrně krátké době, spontánně ustavit základnu 30.000 členů napříč republikou. Bylo to Káčko, které se natolik bála StB, že na podzim 1968 povolala vojska tzv. spřátelených armád. Nastala okupace Československa na dalších 21 let. Předsedové K-231 co zůstali, byli perzekuováni až do roku 1990. Kdy Sachr, ministr vnitra, StB oficiálně rozpustil. Politickým vězňům byli jejich zbytkové tresty odpuštěny až zákonem § 119/90 Sb. Jenže většina z nich byla po smrti. Z nového pohledu bádání, je nutno se podívat na sílu, temperament a odhodlání, těchto lidí, kteří obětovali svoje rodiny, aby byl nastolen nový směr vývoje v Československu. Směr, které Káčko 231 vytvořilo a zrodilo byl natolik inovační a natolik nebezpečný pro tehdejší StB, že dala impuls k potlačení a zamítnutí stanov vzniklé organizace K-231. Zamítnutím stanov Káčka Ministerstvem vnitra zanikla i organizace K-231. Miroslav Šamaj byl jedním z okresních předsedů Káček. Stál na vlastních nohách již od svých 12 let. Jeho otec mu umrzl jako železničář – dobový výraz (ajzlbonák), který v zimě, hlídal na nádraží v Břeclavi zlatý poklad. Vdova po něm s třemi nezletilými dětmi, se pak měla co ohánět. Mému otci bylo 12 let a začal se starat o dvě sestry, z nichž jedna umřela. Květa, 90 let ještě žije. Otec pracoval jako obchodní příručí, pak státní administrativní úředník. V době zatčení StB pracoval v TOS, Kouřim. Měl dvě manželství, jedno v Olomouci. Z něhož pocházím já, jako jeho dcera. V době jeho zatčení mě bylo 9 let. Druhé manželství měl s Marií v Tišnově, okres Brno. A z tohoto manželství je nevlastní bratr Mirek, v době zatčení otce, byl 17 měsíční mimino. Že se něco děje jsem poznala v ochladnutí vztahu učitelů ke mně, výslechům StB mojí osoby v 9 letech, kdy mi dávaly záludné otázky typu: mám-li dostatek jídla, jak mě otec oslovoval, jaké byly vztahy v rodině. StB nabízela máslo, pokud prozradím vztahy s otcem, obsah korespondence s ním a co jsme si říkali spolu. Máslo jsem od nich nikdy neviděla a způsob výslechu se mnou, styl a obsah, si pamatuji dodnes. Rodina žila v neutěšených poměrech a špatných sociálních podmínkách do mých 19 let. Neměla jsem výživné, od otce. Dědeček byl legionář od Zborova, babička po něm dostala jednu korunu důchodu po jeho smrti a moje maminka, aby nás uživila měla dvě pracovní směny. Jednu jako radistka u Hasičského sboru Olomouc, druhou jako dámská krejčí. Nevím ani kdy spala, stále jsem ji viděla pracovat, abychom měli to nejzákladnější, trochu jídla. Otce propustili z politického vězení až v době mých 19 let. Jeho výdělky v NPT, kam musel nastoupit po obžalobě, vzetí do vazby a pravomocného rozsudku, stěží pokryly náklady na pobyt a zaplacení soudních nákladů. Pro dokreslení. Vydělával 100,-Kč a po zaplacení povinných soudních nákladů mu nezbylo na moje výživné. Moje máma se měla co ohánět. Já ji nosila rendlíky jídla do práce, měla směny 24 hodinové a mohla jsem nahlédnout do rytmu jejího zaměstnání. Jako rodina jsme fungovali, ale měli jsme nouzi. Otec dostal tzv. III. nápravní skupinu. Což znamenalo, že nikdy nesměl opustit areál vězení a práci měl přímo v areálu věznice. Měl Jáchymov, Bory u Plzně, Ilavu, Valdice a Ostrov u Karlových Varů. Dostával také samovazbu, která byla na měsíc, tzv. korekce a byla za neplnění pracovních povinností a de facto, když jste se jakkoliv znelíbil bachaři. Byly to kotce, temné, nedostatek jídla a pití a velký hlad. V době maďarských událostí poslal otec v roce 1956 polovinu mzdy 50,-Kčs na Maďarsko, a to byl důvod, aby dostal měsíc samovazby a omezení přídělu jídla na minimum. Vězni museli snášet utrpení nedostatku jídla, tekutinu si obstarávali svojí první ranní močí. Je to jakési antibiotikum ve vašem těle. Tito lidé byli označeni jako nepřátelská osoba. To byla první kategorie u StB nejhorší a taková osoba a celá její rodina byla trvale perzekuována a sledována. Máme sdružení Dcery 50 let a ty mají kategorii nižší, dcera třídního nepřítele. V té zase museli nastávající ženiši se ucházet o ruku u StB, otec byl třeba popraven a ženich musel podepsat, že si bere za manželku dceru třídního nepřítele. Rozsudkem Státního soudu Brno, byl odsouzen ve skupině Simandel, ještě s jinými 13 zatčenými nad nimiž byl vynesen rozsudek dlouholetých žalářů dne 22.10.1952 a padly dva rozsudky smrti: Železný a Pokorný, studenti, kterým bylo 18 let. Předcházela tomu vazba od 3/1952. Tento příběh je srovnatelnými s jiným v Babicích. Taky jde o provokaci agenta StB Františka Mrkvy, kterého v sebeobraně zastřelili dva studenti a dostali za to trest smrti. Absurdně na stejnou vraždu dle klasifikace StB bylo zatčeno mnoho jiných členů jiné organizace např. Katolický příběh nebo Perštějn, Květnice atd, podle toho zdali se brala lokalita odspodu Tišnova na kopec Květnice obec Křížovice nebo odshora od hradu Perštejn. Mám 22 dopisů zachovalých, telegram a pohlednice. Když mě bylo 18 let, věnovala jsem mu svoji fotografii, speciálně jsem se šla vyfotit pro tento účel a poslala jsem mu ji do vězení. Pravidelně jsme si dopisovali. Byl dojat a v dopise se o tom často zmiňoval. Zřejmě, když děvče daruje sebe otci, že pošle do vězení fotografii, tak způsobí velkou emoci a taky proměnu otce, který lépe snáší svůj úděl ve vězení. U mě to byly roky 9-19 let, což byl celý můj dospívající věk, kdy jsem musela chodit na brigády, abych si obstarala peníze na oblečení, školní pomůcky a nákup knih. Taky jsem trvale pociťovala pocit strachu, aby mě StB nechala dostudovat základní školu, stejný strach jsem pociťovala při docházce na střední školu a pak na SVVŠ, které se dnes říká gymnasium. Po maturitě jsem byla dělnice ve Farmakonu a po třikráte jsem se hlásila na FAMU. Milovala jsem umění, film, divadlo, galerie, literaturu, výstavy a nakonec se s jarem 68 vše zlomilo a dostala jsem se hravě do školy na studia FAMU. Na podzim 68, kdy se opět vše proměnilo, zase do špatného, jsem již na škole byla zapsaná a nikdo již nezkoumal, zdali jsem dcera nepřátelské osoby nebo třídního nepřítele. FAMU byla navíc velice svobodnou školou, nejenom způsobem výuky, ale i tím, že jsem měla na film Miloše Formana a na literaturu Milana Kunderu. Otec byl propuštěn v květnu 1960 na plošnou amnestii a nesměl 10 let spáchat žádný trestný čin. Založil na jaře 1968 Káčko 231 ve Znojmě, které bylo na podzim 1968 znovu zrušeno. Nastala nová perzekuce a pronásledování StB. V záznamech v archívu StB, je podloženo, že byl nejaktivnější v činnosti odporu a to až do jeho skonu ve Znojmě, zemřel 1975.

Rehabilitace se dočkal in memoriam po smrti až 9.10.1990 na zákon číslo 119/90 Sb. To již byl ale 15 let po smrti. Pravomocně to bylo vyneseno až v roce 1993, kdy jsem se o tom dozvěděla 3 roky po vyhlášení Krajským soudem v Brně. Otec měl dvě manželství a nakonec po návratu z vězení žil sám a opuštěn. Živořil ve Znojmě. V blízkosti sestry, kde založil K-231 na jaře 1968. Pracoval v zelenině, měl důchod okolo 300,-Kč a ještě méně a zbytkové tresty, kdy 10 let nesměl vykonat žádný trestný čin, za který by byl trestně stíhán. Po založení K-231 na jaře 68 a po ukončení K-231 na podzim se již do konce života v roce 1975 nezbavil perzekuce policejní. Teprve rok 1990, kdy byl rehabilitován na zákon č. 119/90 Sb. Krajským soudem v Brně, byl očištěn. 15 let po smrti se mu dostalo satisfakce a bylo zastaveno soudní trestné stíhání. Většina z vás si neumí představit, co to bylo žít celý život ve strachu. Strach byl všudypřítomný v nás. Abyste mohli vystudovat základní školu, pak střední školu, pak SVVŠ-gymnasium, stát se dělnicí a vybojovat si renomé a získat umístění na vysoké škole umělecké a s tím i práci v oboru byl velký kus práce na sobě. Byla jsem aktivní v organizačním Filmovém klubu Olomouc, pořádala jsem pozvání hostů zvučných jmen a sama také uváděla filmy před plátnem. Když mě na jaře 68 potvrdila FAMU, že jsem byla přijata do školy, sehnala jsem si práci ve Filmovém archívu na Žižkově v Praze, našla bydlení a rozjela se v říjnu do Prahy, kde jsem již 45 let. Vezmu-li, že jsem musela ukazovat pracovní knížku z Farmakonu, že jsem dělnice a hlásím se na vysokou uměleckou školu a každým rokem jsem slyšela, že mě StB má ráda jako vřed na prdeli, který ještě nepraskl. Tak tuto dobu beru a chápu, že vřed ještě nepraskl.

Galerie
Výbor K-231 Znojmo 1968 Výpis z rozsudku - Brno 1952
STB Brno  - dálnopis Skupina Simandel - 1952
Prohlášení o mlčenlivosti 1960 Plošná amnestie 1960
Osobní spis M.Šamaje - Valdice 1960 Osobní spis M.Šamaje - Ostrov 1952
Miroslav Šamaj Vazba - Brno 1952 Miroslav Šamaj drží v náručí Květu - Olomouc 1944
Břeclav, Tišnov, Znojmo

Do Znojma jsem jela na návštěvu za otcem. Byl již nemocný a starý. Nyní mám tolik let jako on v té době. Osobní setkání jsem dlouho oddalovala. Měla jsem pocit, že neunesu střet se slovy, která jsou často ostré jako meč a zasáhnou nás bolestně na celý život. Rány se pak těžko zahojují. Vyčítala jsem otci, že mě nechal maličkou. Rozvedl se, oženil se podruhé a psal si se mnou z vězení. Nakonec setkání nám pomohlo oběma. Zjistili jsme, že se milujeme a máme stejnou povahu. Pročistili jsme si srdce i mysl. Cítili jsme se osvobozeni od totality a jsme napořád propojeni ve svých srdcích. Do Břeclavi jsem jela na hrob u příležitosti jeho 100 výročí narozenin. Jela jsem jednokolejkou a vzpomínala na vazbu a rozsudek, jak otec ukázal Simandlovi z vlaku virtuálně, kudy lze ilegálně přejít do Rakouska Valdickým přechodem. Když opouštěl vězení po 9 letech, tak to byly právě Valdice, kde končil na plošnou amnestii.

Tunis (rektor FAMU, A.M.Brousil, Pamětnice Květa Šamajová) Květoslava Šamajová - Olomouc 1961
Stařenka (prababička Květy) - Olomouc 1944 Taneční kolona - Olomouc 1961
Maruška žena legionáře - Olomouc 1944 Velikonoce 1944-1945
Pozdrav do Kyjova od M.Šamaje - 1945 Miroslav Šamaj - Znojmo 1974
Příběh místa

V době mého mládí mě chránila stařenka. Babička Maruška a dědeček legionář. Také mamička a já jsem nepociťovala samotu. Opuštění,a nezájem okolí, byla jsem vychovávaná s láskou. Přesto, když mě v pubertě seřezali, tak na rodinu myslím s láskou a chodím na hřbitůvek pod letištěm, Neředín v Olomouci. Odešel a více se k nám již nevrátí. Byl jedničkář. Já z Olomouce odešla po pádu jara 1968 a se vstupem varšavských vojsk. Totalita a nástup normalizace byl po dlouhých 21 let. Udělala jsem přijímačky na FAMU a odešla s kufrem, našla si bydlení a práci v Praze. Tehdy s jarem 68 to šlo jako po másle. Tehdejší strach, který byl všude přítomný v nás najednou zmizel. Těžko vám mohu nastavit pocity těch, kteří byli perzekuovaní. Děti politických, děti kulaků a děti svatých koloběžek. Kulakové, to bychom řekli dnes farmáři, svaté koloběžky, pobožní a političtí, to byl odpor proti komunismu. Rektor FAMU o mně tehdy napsal, že jsem osvětářský typ. Dnes, bychom řekli, moderátorka. Když se dralo peří a já naslouchala u otevřených dveří. Zapisovala si do mysli moudrost a pranostiky stáří. Taky na vyprávění dědečka legionáře od Zborova. Vzpomínám si, jak jsem trojčila a dupala v kuchyni nohama, že nás to ve škole učí jinak. Po smrti dědečka, když jsem byla již dosti dospělá, jsem zase lítala po hřbitově a omlouvala se dědečkovi, že měl pravdu. Táta mě v dopisech z vězení psal, pokud jsi moje dcera, budeš si vědět rady. „Nekuř, sportuj, vzdělávej se a buď statečná“. A pamatuji si, nikdy není člověk dost obezřetný, aby nenaletěl. Stařenka zase říkala „když jde cestička zla, jde proti ní cestička dobra“ při každé nesnázi jsem si nahlas říkala její slova. Babička mě pekla meruňkové buchty s posípátkem a já je milovala. Dnes, když děti mají chleba s máslem, se šunkou a hází svačiny do odpadků a kupují si chipsy a kolu, tak naše generace to vůbec neznala. Dnešní doba, která všechno poznání postavila na hmotě, z vás statečné lidi neudělá. Nemáte se s čím poprat, všechno se kupuje za peníze a není zde soutěživý boj postavený na spravedlnosti.