Koleje spjaté s lidskými osudy aneb Kde se protnuly koleje lidských osudů

„To je dobře, žes koupil ten pozemek blízko dráhy, Václave,“ radovala se prababička.

„Budu štelovat hodinky podle rychlíků!“

Držíte v rukou vzpomínky na dobu, kdy končila druhá světová válka, a po osvobození Pardubic počátkem května roku 1945 projížděl městem vlak plný britských válečných zajatců. V té době byla většina nejdůležitějších dopravních tepen rozbombardována či poničena, a tak vlaky z jednoho konce někdejšího protektorátu na druhý projížděly právě Pardubicemi.

K onomu pozoruhodnému setkání, o kterém chci vyprávět, došlo začátkem května, když byl vlak plný zajatců donucen zastavit poblíž domu mých dosud žijících příbuzných, sourozenců Vladimíra a Evy Kopeckých, mého šestnáctiletého dědečka a třiadvacetileté pratety. Malý dědeček Vladimír, který se kupodivu už obstojně dokázal domluvit anglicky, se vydal podívat, kdo to v těch vagonech vlastně přijel. Za okamžik už družně, i když zajíkavě rozmlouval se třemi anglickými vojáky, a když se s nimi po chvilce nerad musel rozloučit, vracel se domů s hlavou plnou dojmů z exotického setkání a v uších mu nepřestávala znít opravdická angličtina. Trojice mladých anglických vojáků dostala jen o pár hodin později rozkaz najít si v osvobozeném městě ubytování. Mladí vojáci se tedy vydali nazpět po kolejích, až dorazila k domu Kopeckých, který jim chlapec u vlaku ukázal. Dědova rodina byla nečekaným příchodem překvapena, ale sotva se dozvěděli, že jsou vojáci v úzkých, hned jim s otevřenou náručí nabídli ubytování.

Vojáci pobyli v domě dědovy rodiny asi týden. Hned nazítří jim dědeček a jeho sestra Maruška ukázali staré Pardubice, renesanční pernštejnský zámek, radnici a další památky. Prohlédli si i německé vojenské letiště, kde stály letouny messerschmitt, jež překvapivě zůstaly i přes spojenecké bombardování města nepoškozené, a nakonec se zúčastnili i slavnostního průvodu spojeneckých vojáků napříč městem. Během jejich pobytu v domě mohli děda, jeho sestry i rodiče snadno porovnat chování pravých západních gentlemanů s barbarsky si počínajícími důstojníky Rudé armády, kteří do domu vtrhli dva týdny před Brity.

Jak se dědeček později dozvěděl z deníku jednoho z trojice vojáků, Charlese Millera, byl jejich předchozí příběh nesmírně zajímavý. Během ústupových bojů v květnu 1940, kdy měla jejich jednotka zdržovat německý postup na poslední odolávající spojenecký námořní přístav Dunkerque, se se svým oddílem ocitli v německém obklíčení. A tak se v noci na 30. května 1940 velitel jejich pluku rozhodl, že se pokusí prorazit k bránícímu se městu nebo alespoň k pobřeží. Tehdy ještě nikdo z vojáků netušil, co všechno je čeká.

Protože byl jejich lehký oddíl vybaven jen puškami lee enfield a samopaly bren, nemohl dlouho úspěšně vzdorovat dobře vybavenému, lépe vycvičenému i početně silnějšímu nepříteli. A tak byli angličtí vojáci včetně dědových budoucích přátel v malé francouzské vesničce zvané Watau zajati Němci. Ještě než byli zadrženi, provedli všichni to, co je učili při výcviku: „Pokud budeš někdy zajat, znehodnoť svoji zbraň odšroubováním úderníku.“ Ačkoli to vše do písmene provedli, nikdo nechápal, kdo by jejich staré pušky ještě mohl chtít, natož pak skvěle vyzbrojení Němci. Poté Němci všechny zajatce hnali po mnoho dní jako dobytek až do německého Trieru. Tam je seřadili do skupin a naložili do náklaďáků, které je převezly do Stalagu – tedy zajateckého tábora – VIIIB v Lamsdorfu. Po nějaké době byla pak naše trojice spolu s jedním důstojníkem a šedesáti vojáky převezena vlakem do tábora jménem Nicklausdorf uprostřed hlubokých lesů.

Poblíž zajateckého tábora se nacházel také lágr pro Židy a právě tam mohli konsternovaní angličtí vojáci sledovat otřesné zacházení strážných SS, kdy esesáci například bez jakéhokoli soucitu ledabyle shazovali těla mrtvých Židů, kteří nepřežili transport, do mělce vykopaných jam.

Když se pak ale začala přibližovat válečná fronta, němečtí strážní naskákali do aut a odjeli neznámo kam. Ponechaní svému osudu se Angličané vydali na cestu směrem do Čech, jak jim poradili tamní vesničané. Poté, co překročili hranici, narazili na parní vlak, který se zrovna chystal k odjezdu. Okamžitě ho zabavili a přiměli strojvůdce, aby se rozjel tam, kam si přáli. A tak všichni dorazili do Pardubic, kde vlak s vojáky zastavil v Pardubicích na červenou v prostoru poblíž kapličky a ulice U svaté Anny (Anenská), před domem, kde děda s rodinou bydlel. Lidé se sbíhali k vlaku, mezi nimi i on, který se po chvíli osmělil a pustil se s vojáky anglicky do řeči. Když byla volná kolej, vlak odjel na pardubické nádraží, kde vojáci dostali rozkaz ubytovat se ve městě. Trojice Britů – byli to dva Angličané a jeden Skot – tak mohla využít domu Kopeckých k vytouženému odpočinku a i v krátkém čase, který jim byl v Pardubicích vyměřen, najít nové přátele.

Po pardubickém týdnu pak odjeli do Prahy, kde byli po tři dny ubytováni v hotelu Ambassador, a poté se bombardéry lancaster vrátili do rodné Británie.

Z oněch tří vojáků se můj dědeček nejvíce skamarádil se dvěma: rodákem ze Skotska, Stanleym Wilkinem, a Charlesem Mullerem, jenž mu také i v budoucí korespondenci projevoval největší vřelost.

Dědeček dodnes vzpomíná na procítěné hovory s „Chasem“ Mullerem, kdy probírali vše možné, hlavně však události minulých let. Zvlášť jedno téma hovorů s tímto pozoruhodným mužem mu silně utkvělo v mysli, a sice otázka, co bude s budoucností poraženého Německa a jak se zachovat k jeho obyvatelům. Je to téma, ke kterému se „Chas“ Muller vrací ve svých několika dopisech adresovaných českým přátelům, které mu evidentně leželo na srdci a které ho i charakterizovalo. Korespondence poté utichla, přerušena strachem, který padl na země východní Evropy pádem Železné opony.

(…) „Překvapuje mě, že i v této době jste stále perzekuováni Němci. Jak je možné, že vám mohou stále působit tolik potíží? V této době jsme vzali několik německých dětí do své země. Je také doba, kdy, jak říkáš, Němci způsobili tuhle válku. Ale jsme oprávněni trestat tyto děti za zločiny jejich otců? Jistě mi dáš za pravdu, že když vůči těmto dětem projevíme určitou vlídnost, snad jim to pomůže stát se mírumilovnými obyvateli tohoto světa, protože jejich rodiče už byli potrestáni a nyní všichni v celém Německu trpí hladem a zimou. I když každé dítě, které není ještě dost staré, aby tomu všemu porozumělo, je nevinné bez ohledu na jeho národnost!

Nemám rád Němce o nic víc než ty, já sám jsem trpěl pod jejich železnou vládou, ale kdybychom projevili trochu lidskosti, můžeme z těch dětí udělat dobré občany, protože jejich úděl bych nikomu nepřál. Němci způsobili dvě války, nezpůsobme třetí světovou válku my svým bezcitným chováním k těmto dětem.“

Dědeček Vladimír díky těmto dopisům věřil, že se brzy vypraví do Anglie, aby mohl navštívit své anglické přátele. Byl od Stanleyho ostatně i několikrát pozván: „(…) Vláďo, ve svém dopise také píšeš, že není lehké se dostat do Británie, a já vím, že ještě několik let nebudeš schopen sem přijet, ale já se vždy budu přát, abys věděl, že mé pozvání do Anglie bude platit po celý tvůj život a navíc jsi ještě mladý, tak neztrácej odvahu, protože jednoho dne se sem do Skotska určitě dostaneš, ty nebo také tvoje sestry!“

Jenže po únoru 1948 jejich dopisování z pochopitelných důvodů skončilo a tak všem zbyly jen vzpomínky, dopisy a nesplněné sliby.

Dědeček však nepřestával věřit, že se přeci jen ještě v budoucnu někdy sejdou a zavzpomínají na to, jak je válka svedla dohromady.

Po celých čtyřicet let to nebylo možné, ale po Sametové revoluci se nečekaně naskytly dvě nečekané příležitosti k návštěvě. Zaprvé se kruh uzavřel tím, že dědeček dostal se svou ženou pozvání od její přítelkyně žijící v Edinburghu a při té události ji poprosil o pomoc s nalezením vdovy po již zesnulém Stanley Wilkinovi. Tuto dámu se mu podařilo navštívit a popovídat si o jejím manželovi. Zadruhé se po několika letech dědečkovi ozval syn Charlese Mullera Mike, který pátral po stopách svého otce jako válečného zajatce, a pár měsíců nato se oba pánové setkali.

Dodnes si dědeček s radostí a vděkem připomíná, že s pádem komunismu se vlastně tak trochu naplnila i slova „Chase“ Mullera: „V tuhle chvíli je všechno vzhůru nohama, ale když nám poskytnete trochu času, dáme věci do pořádku stejně jako ve válce, kdy jsme my Spojenci byli sice pomalí, ale neotřesitelní.“ (…)

Galerie
Portrét Stanley Wilkina nakreslený Vladimírem Kopeckým, Pardubice 1945 Vladimír Kopecký v bíle košili, jeho sestra Eva nad ním, vedle Evy Albert Stockwell, první zleva Charles Muller a druhý zleva Stanley Wilkin. Vila Kopeckých v Pardubicích, květen 1945
Vladimír Kopecký a jeho britští hosté u letadla na letišti v Pardubicích, květen 1945 Obyvatelé domu Kopeckých a jejich britští hosté: Vladimír Kopecký v bílé košili, jeho sestra Eva nad ním.
Charles Muller na zničeném letišti v Pardubicích, květen 1945 V popředí Skot Stanley Wilkin, za ním jeho britští spolubojovníci, vlevo za letadlem Vladimír Kopecký. Letiště Pardubice, květen 1945
Vladimír Kopecký s britskými vojáky u zničeného hangáru s letadly, letiště Pardubice Britští vojáci u Heinkelu he 111, Letiště Pardubice
Vladimír Kopecký se svými britskými hosty na Pardubickém letišti u zničeného messerschmittu Slavnostní pochod centrem města Pardubice, květen 1945
Slavnostní pochod osvoboditelů Pardubic, květen 1945 Spojenečtí osvoboditelé v centru Pardubic, květen 1945
Druhá část dopisu od britského vojáka Stanley Wilkina První část dopisu od Stanley Wilkina, britského vojáka, mému dědečkovi
Dopis od Červeného kříže zajatcům
Pardubice, Anenská

Vlak se zajatci zastavil v Pardubicích na červenou v prostoru poblíž kapličky a ulice u sv. Anny, před domem, kde malý dědeček s rodiči a sestrami bydleli.

Vila stojí dodnes tak blízko, že podle vyprávění mého dědy mívali členové jejich domácnosti pocit, jakoby rychlíky projížděly kuchyní.

Dobová fotka vily Kopeckých, Pardubice, 1939, archiv Vladimíra Kopeckého
Příběh místa

Vlak se zajatci zastavil v Pardubicích na červenou v prostoru poblíž kapličky a ulice u sv. Anny, před domem, kde mladý dědeček Vladimír s rodinou bydleli. Lidé se sbíhali k vlaku, mezi nimi i děda a začal anglicky rozmlouvat s vojáky. Když byla volná kolej, vlak odjel na pardubické nádraží, kde vojáci dostali rozkaz ubytovat se ve městě.

Tři vojáci, se kterými dědeček mluvil, přišli po kolejích zpět k vile dědečkovy rodiny a zazvonili u domovních dveří.