Vyrůstal jsem v Sudetech po 2. světové válce v česko-německo-židovské rodině

Milí posluchači,

pokud mám chvíli času, rád si zavzpomínám, čím vším jsem byl, co jsem měl rád, čím žil můj svět a co mě v něm potkalo. Sám pro sebe jsem si sestavil žebříček hodnot, barevný skleněný koberec mozaiky vzpomínek.

Mé krátké příběhy jsou opravdu autentické exkurze za lidmi a událostmi druhé poloviny 20. století, jejichž hrdiny se stali mí nejbližší příbuzní a známí, kterým Sudety nejdříve vše daly, pak vzaly. Jednou nahoře, jednou dole… Co byste také očekávali, pokud žijete ve velké česko-německo-židovské rodině?

Je zázrak, že jsem se hned po válce narodil.Rodiče měli i jiné starosti, ale přesto mi dali mi krásný život a k tomu přehršel lásky. Idylka, ale i fantastická dobrodružství hodna příběhu Titaniku, filmu Casablanky, Sedmi statečných, Obchodu na korze.

Můj život i život mých nejbližších byl životem skutečných všedních hrdinů, kteří přežili a dokázali znovu žít. Příkladem je fascinující story o člověku, kterého poznáváte až na hřbitově, když se s ním rabín i za vás loučí. Na rozdíl od své manželky a pěti dětí holocaust přežil. Po válce si založil rodinu novou a celý zbytek života prožil jako řidič tramvají. Čtyřicet let z Podještěda do Lidových sadů a zpět…

Mám strach, aby se tyhle lidské příběhy neztratily, aby naše střípky vzpomínek nerozvál vítr a neodnesla řeka zapomnění, u nás v Liberci tak často vzedmutá. Poslouchejte nyní se mnou. Nejsou to pohádky pro děti čtené Růženou Naskovou, v neděli po obědě. Mají blíže k příběhům obyčejných lidí žijících, jako já, po celý svůj život v Sudetech v českém pohraničí, v období po Druhé světové válce.

Galerie
Nahoře - Horst Wiener, zahraniční voják, Londýn 1944, dole - Artur Wiener, 1947 vlevo nahoře - dědeček Arthur, 1963,  vpravo nahoře - maminka se mnou, 1947, vlevo dole - tatínek a jeho dva bratři, 1946, vpravo dole - dědeček, tatínek, jeho bratři, babička, 1968, Machnín
1. fotka ze zhora - 1. třída v národní škole Machnín 1953, dole zleva - část naší rodiny v Izraeli, rok 1962 , já a můj tatínek 1960
Příběhy ze Sudet

Příběhy jedné rodiny žijící v Sudetech. Příběhy jsou psány pohledem chlapce, ve věku zhruba 10 let, který z vyprávění dospělých si uvědomuje současnost a který popisuje vzpomínky na dobu kdy vyrůstal (50-60 léta 20. století). Příběhy dětí starousedlíků, ale i těch co se přistěhovaly do pohraničí po 2. světové válce.

Podpůrný list uprchlíka
Příběh místa

Příběhy dokumentují zcela odlišné prostředí otců a jejich dětí v rozpětí 20 let. Příběhy dětí, které vyrůstaly v prostředí, kdy jeden z rodičů byl české a druhý německé národnosti. Jsou to konkrétní příběhy, které se událi v Liberci a jeho okolí, v mezních situacích jako byli povodně, požáry, osobní tragédie a podobně. Vzpomínky uprchlíků z pohraničí republiky v roce 1938.