Politický vězeň zachránil život komunistickému prezidentovi

18. června roku 1929 se v Plzni narodil chlapeček, Jaroslav Karl. Nikdo v této době ještě netuší, jak těžký život bude mít a čím vším si bude muset projít. O pár let později se stěhoval s rodinou do Klatov, kde začal chodit do obecné školy. V době, kdy přišla německá okupace, nastoupil na osmileté gymnázium v Klatovech. Ke konci války v roce 1944 se stal členem katolického skautského oddílu Černý lev. Tento oddíl sledoval pohyby německých vojsk a vysílačkou předával informace spojencům. Když jeden dubnový večer v roce 1945 přijel do Klatov vlak plný výbušniny ekrazitu, nemohl to nechat jen tak. Tuto zprávu předal faráři Kohoutovi a ten ji odvysílal. Další den se nad Klatovy snesly bombardéry a začaly bombardovat vlak i s celým nádražím. Bylo mu teprve patnáct, když se takových akcí účastnil. Rodičům nic neřekl, protože organizace byla přísně tajná ale také proto, aby nebyli v nebezpečí jako on. Ještě jedním způsobem ale pomáhal Čechům. Jeho otec byl soudní znalec v oboru textilií a skla. A když bohužel Češi udávali české obchodníky, kteří měli zboží na černo, musel odhadovat hodnotu zabaveného zboží. Čím vyšší byla hodnota zboží tím vyšší byl trest. Aby tedy ulehčili tresty českým obchodníkům, domluvil se Jaroslav se svým otcem, že Jaroslav bude jezdit s vozíkem po dvanácté hodině k soudu a ve vozíku bude odvážet zboží k sobě domů. Po válce vracel jeho otec zboží všem obchodníkům a jeden ho dokonce obvinil, že si nějaké zboží přivlastnil. Po ukončení gymnázia nastoupil na studium do Českých Budějovic. Po roce 1948 byl stále členem skautského oddílu, který prováděl protikomunistické činnosti a převáděl lidi přes hranice. O jeho členství v oddíle se komunisté ale později dozvěděli takže zatčení nebylo daleko. On věděl, že ho Stb chce zatknout a mohl utéct, protože pohraničí perfektně znal, ale nemohl tu nechat svého švagra, ke kterému se kvůli momentálnímu výcviku u Ptp nemohl dostat a který byl také stíhán, a tak se rozhodl, že zůstane v Čechách a v době zatčení svede všechno na sebe. To se mu také povedlo. , když za ním přišel muž, který mu řekl, že je to známý jeho strýčka a že má vyjednáno s jeho velitelem, že může jet za svým strýčkem. Bylo mu hned jasné, kdo ten muž je. Zeptal se jestli si může dojít pro plášť. Muž to dovolil a Jaroslav si cestou všiml dvou mužů schovaných za křovím se samopaly. Když se vrátil s kabátem za mužem, bylo mu řečeno, že je zatčen. Naložili ho do auta a obvázali mu celou hlavu a nechali mu jen dírku pro nos a pusu, aby mohl dýchat a odvezli do Olomouce. Tam mu řekli, že ho odvezou na Poprad. Jemu bylo ale jasné, že ho odvezou do Plzně, protože jeho přestupky se děly v okolí Klatov a měl být souzen v Plzni. A opravdu. Vezli ho přes České Budějovice směrem k hranicím se Západním Německem. Celou cestu měl zavázané oči, on ale výborně znal pohraničí a podle zatáček poznal, že se nachází na Prášilsku. Tam zastavili, otevřeli a řekli mu ať s dojde na záchod. O nešel, protože si uvědomil, že jakmile vystoupí z auta, zastřelí ho kvůli útěku do Německa. Dlouho ho na hranicích přemlouvali, ale on přeci jen nešel, a tak jeli dál směrem na Plzeň, kde ho čekaly výslechy. Byl to obrovský psychický nátlak. Výslechy probíhali každý den a každý den byly stejné otázky. Po několika měsících začal chodit na výslechy až odpoledne a vracel se do cely až večer, kde ho čekal chléb a nově i mléko. To s chutí vypil. Tři dny za sebou pil tedy mléko. Když po těch třech dnech se vrátil z výslechu, uvědomil si, že opakoval všechno, co mu bylo při výslechu řečeno. Uvědomil si, že má v tom mléku nějakou chemikálii. Tak začal mléko tajně vylévat. Jednou byl ale přistižen. Tím skončily všechny výslechy a měl začít soud. Ten byl celý předem připravený. Při soudu byl Jaroslav psychicky tak na dně, že si pamatuje jenom to, jak prokurátor začal prokurátor začal křičet: ,,zde vidíte vraha nevinných korejských dětí, matek a starců!“ Poté od prokurátora uslyšel slova ,,absolutní trest“. V tu chvíli si oddechl a říkal si, že za čtrnáct dnů bude po všem. Po soudu ho odvezli do Leopoldova, kde se až po půl roce dozvěděl svůj trest. Bylo to sedmnáct let. Po propuštění z Leopoldova se vrátil do Klatov, kde pracoval na melioracích. Nepracoval tam ale moc dlouho, protože po roce ho zase zavřeli. Zase byl odvezen do Leopoldova, kde byl tajně vysvěcen na kněze. Po roce 1962 ho převezli do Valdic. Pustili ho až v roce 1965. Po propuštění z Valdic se vrátil do Klatov a pracoval na dětské psychiatrii v Běhařově až do roku 1979. Zde skončil kvůli neustálému pronásledování Stb. Dostal pozvánku na Stb a začal chodit na výslechy. Ty po pár měsících naštěstí výslechy skončily, pozornosti Stb se ale nezbavil až do sametové revoluce. Do roku 1989 pracoval na psychiatrii v Bohnicích. Po roce 1989 nastoupil oficiálně jako kněz a aktivně slouží dodnes. Pomáhá lidem kolem sebe, jezdí za nemocnými. Svým příběhem se nikdy nechlubil. V mých očích je to velký a velmi skromný muž.

Galerie
Gustav Husák pan Jaroslav Karl
Věznice Leopoldov

Leopoldov je nejstarší věznicí na Slovensku. V roce 1885 byla zřízena z barokní pevnosti postavené roku 1669 na obranu proti Turkům. Věznice má tvar šesticípé hvězdy a zdi jsou vysoké 10 a široké až 25 metrů. Po únorovém převratu se stala věznicí zejména pro politické vězně a byla spolu s uranovými doly na Jáchymovsku nejhorším vězením v Československu. S vězni zde bylo zacházeno velmi krutě, spoustu jich zde také zemřelo. Byly jim odepřeny základní lidská práva, nutná lékařská péče a léky, byl nedostatek jídla a velmi špatné hygienické podmínky. Vězni vykonávali těžké a špatně placené práce. Pracovat museli i invalidé. Z prací lze uvést draní peří, balení celofánu nebo lepení pytlíků. Až do roku 1962 se muselo pracovat 11 hodin denně a za nesplnění této vysoké normy bylo 10 dní korekce.

vstup do věznice památní deska připomínající politické vězně v Leopoldově
Leopoldovský hřbitov
Příběh místa

Když Jaroslava Karla přivezli do Leopoldova, čekalo ho silné přivítání. Jeden bachař mu řekl: ,,odtial len nohama vopred!“ znamenalo to, že zde zemře. Stejně jako ostatní vězni, musel tvrdě pracovat. Dral peří a musel vyrábět povřísla z provázků. Když nastoupil na draní, peří byla norma 2 dekagramy. Navíc ještě pomáhal sedlákům, kteří měli opracované ruce a neměli v nich cit pro takové práce. Kdyby totiž nesplnili normu, museli by jít tři dny do korekce za nesplnění normy a po návratu z korekce museli ještě nadrat peří za předešlé tři dny. Když to nesplnili, šli do korekce znovu. Za draní peří dostávali slabé výdělky – dvě až tři koruny za měsíc. Pracoval 8 hodin denně. Ve vězení se také setkal s tzv. filzunky – přišla horda bachařů všechno vyházeli z cel, vězni se museli postavit ke zdi a bachaři prohledali a rozházeli celou celu. Ve vězení také nebyl dostatek jídla. Než Jaroslav přijel do Leopoldova, měl více než 70kg po krátkém pobytu v Leopoldově měl jen 48kg. V Leopoldově se setkal s velmi známými a zajímavými lidmi. Například s generálem Syrovým nebo s Gustavem Husákem. Když Jaroslav pracoval s Husákem na agrostroji, byla Husákovi přidělena ta nejnebezpečnější práce u lisu. Jaroslav měl kontrolovat lisy, aby stále dělaly pravidelný zvuk, který říkal, že je vše v pořádku. Jednou lis, na kterém pracoval, Husák přestal dělat zvuk. Jaroslav se tam šel podívat a viděl Husáka, jak stojí a kouká. Rychle k němu přiběhl a odhodil ho od lisu pryč. A právě včas, protože kdyby tam zůstal ještě chvíli, nepřežil by. Tak zachránil Husákovi život. Během svého pobytu v Leopoldově byl Jaroslav velmi často v korekci. Především za přepisování a roznášení textů k nedělní bohoslužbě. Také k němu psal komentáře a připravoval víno z hrozinek kněžím. Korekce byla velmi tvrdá – dva dny bez jídla třetí den poloviční dávka. Z Leopoldova ho pustili v roce 1960.