Píšu, ale zároveň nepíšu aneb žurnalista za dob komunismu

Němci se nám nelíbí, jdeme do Ameriky

Po celý svůj život byl velmi optimistický a veselý člověk. Jeho nevlastní otec bojoval na ruské frontě a jako správný voják si občas rád užil, ale po pár radovánkách chytil nějakou nelidskou chorobu a už nemohl mít děti. Jenže najednou se stalo, že se jeho ženě narodil Mirek. O svém pravém otci, bojovníkem za svobodu, se dozvěděl až o mnoho let později. Vzal to s nadhledem a smutek překonal.

Absurditu německého totalitního režimu lze krásně vidět ve dvou historkách. Ta první, humorná, začíná, když se s kamarádem rozhodli zahrát si tenis u Strašnické antény. Kurty hlídali němečtí vojáci. Ti byli tak laskaví, že když se hráčům podařilo odpálit míček až za plot, dobrovolně pro něho doběhli a hodili jim míček zpátky. Muselo být velmi úsměvné, vidět vojáka v honosné uniformě, se zbraní v ruce, jak běží pro míček, aby ho podal náctiletým klukům, co si přišli zahrát tenis. Druhá historka je smutnější. Mirek na vlastní oči viděl, jak muž v černém oblečení, estébák, odvádí dívku židovského původu ze školní chodby. To by nebyl on, kdyby na něj nezačal pokřikovat vtipné narážky, ale naštěstí ho estébák nesebral.

V roce 1948 si řekli s kamarádem Slávkem, že se tady na to „vykašlou“ (doslova) a že se pokusí emigrovat do Ameriky. Oblékli si obleky, aby nebyli nápadní a aby to vypadalo, že jedou někam na návštěvu. Vše šlo hladce, postupovali stále dál, přes Rakousko, kde hlídali Rusové a Bavorsko, kde se už objevovali Američané. Dostali se až k italským hranicím, ale jeho kamarád si zranil nohu. Dostali se do lágru a tam ho jeden lékař ošetřil. Raději se vrátili cestou, kterou přišli. O tomto emigračním výletu se dozvěděli komunisté a vznikl menší problém, protože Mirek pracoval v rozhlase. Musel podepsat papír s vlasteneckým vyjádřením, aby mohl dál pracovat.

Hraju za ČKD Stalingrad, takže nemusím do Slezska

Mirek vášnivě miloval sport. Když dodělal právnickou fakultu, přišel mu dopis, ve kterém stálo, že musí odjet do Opavy pracovat. V té době hrál házenou za klub ČKD Stalingrad, který se dříve jmenoval Sokol Vinohrady, ale komunisté ho samozřejmě přejmenovali, jak bylo jejich zvykem. Tento klub byl jeho záchranou před odjezdem, protože mu zařídili pracovní místo správce závodních domů a Mirek mohl dál zůstat v Praze. Dokonce se ani nedostal k právu, protože to za něj převzal jeho tehdejší kolega, který dříve řídil velký podnik. „Já jsem zajásal, ale byla to katastrofa, protože jsem se vůbec nedostal k právu, jen jsem hlídal, jestli jsou baráky umytý,“ vzpomíná Mirek.

V té době se úzce přátelil se spisovatelem Kalinou, který za ním jednou přišel a nabídl mu zaměstnání v podobě asistenta na Katedře knihovnictví a novinářství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Řekl mu, aby to zkusil na konkurzu. „Řekl jsem si, proč ne, bude sranda. Tak jsem se přihlásil, netušil jsem, že se tam přihlásilo asi deset lidí, kteří skutečně jako pracovali vědecky na nejrůznějších místech a chtěli tam toho asistenta dělat. No a k mému velkému překvapení jsem já byl přijat jako asistent…“ Dali mu přednost, protože hrál za ČKD Stalingrad, protože se angažoval v komunistické věci. Taková byla doba. Ale v jeho životě to lze považovat za velký zlom, protože díky této práci se začal zabývat žurnalistikou a psaním. Profesor Klimeš mu tehdy přiřadil úkol, jenž spočíval v tom, že měl napsat o cenzuře v tereziánské a josefínské době. Komunisté mu knihu samozřejmě nevydali, protože hlavní téma zde byla činnost, kterou oni sami moc dobře prováděli. Kniha se dostala do prodeje až po pádu totalitního režimu.

Jakožto redaktor v novinách, hlasatel v Rozhlase a spisovatel velmi hluboko pociťoval cenzuru a neschopnost svobodně se vyjádřit. Také mi odpověděl na otázku, co považuje za nejhorší v komunistickém režimu, jedním slovem – nesvoboda. Poté ještě dodal nerovnost lidí. Šéfové zametali pod stůl, co se dalo, Mirek sám musel napsat článek za nějakého vědeckého pracovníka, který se pak samolibě pod tuto práci podepsal, jako kdyby byl autorem. Když za ním přijeli kamarádi z Ameriky, hned nastal problém. Jednou odjeli s manželkou do Francie, a když se vrátili, čekala v jejich bytě návštěva, jestli se náhodou nehodlají odstěhovat. Mirkovy děti měly problém se dostat na vysokou školu kvůli jeho emigračnímu výletu ještě za Hitlera. Ale myslím si, že všechny své životní situace, ať už opravdu těžké a smutné, když mu třeba loňský rok zemřela manželka, tak i ty jednodušší, zvládl s nadhledem, zvednutou hlavou a úsměvem.

Jeho poslání pro budoucí generace? „Važte si demokratického státu a svobody! To nejdůležitější je, když jsou lidé svobodní a můžou dosáhnout toho, co chtějí.“

Budova Rozhlasu, Ředitelství pošt a telegrafů, Vinohradská 12, Praha 2

Budova Rozhlasu se nachází na Vinohradské ulici a hrála významnou roli, protože o ní byly svedeny boje v květnu 1945 při Pražském povstání a poté v prvních dnech okupace republiky v roce 1968. Český rozhlas má mnoho stanic a vysílá do celé země. Mezi lidmi je velmi známý. Jeho první vysílání proběhlo 18. Května 1923 ve stanu na letišti ve Kbelích pod názvem Radiojournal. Roku 1933 se přestěhoval do nynějšího sídla na Vinohradské ulici. Hned vedle se nachází náměstí Jiřího z Poděbrad. Když Mirek Hlaváč pracoval v rozhlasu, ředitelem byl Karel Hrabal. Jinak úplně prvním vedoucí osobou měl tu čest být Richard Gemperle.

Příběh místa

Na začátku sedmdesátých let, po delším působení v rozhlase, Mirek začínal svůj pracovní den jako obvykle. Najednou ho z kanceláře zavolali dolů do recepce, že tam prý má návštěvu. Viděl, jak tam stojí hlídači a sledovali, co bude dál. Protože když neznámý vytáhl pas, aby se prezentoval, všichni zpozorněli. Mirek pokračoval dál na recepci a zeptal se, kdo ho hledá. Paní recepční, lehce vystrašená, mu řekla: „Támhleten pán, mě se tady představil s americkým pasem.“ Mirek se otočil a zaklel: „Ježišmarjá, to bude průšvih.“ Byl to jeho kamarád Evžen ze školy, který se přestěhoval do Ameriky, a přijel se podívat do své rodné vlasti. Mirek ho popadl a vzal ho rychle do hospody. Byl rád, že ho vidí, ale samozřejmě mu vynadal. Kvůli této události byl poslán k výslechu. Komunisté se hned domýšleli různé teorie. Naštěstí se z toho Mirek vybruslil. Později, když ho zase navštívil nějaký Čechoameričan, si to zařídil opatrněji, že mu nejdřív musejí zavolat, ale určitě je nesmějí vidět hlídači. Občas na to vedoucí Rozhlasu přišli, ptali se ho, proč jim neohlásil tu a tamtu návštěvu, ale Mirek se z toho vždycky dokázal vykroutit.

Povídal mi také detailně o práci v rozhlase. Relace probíhala vždy každou hodinu, ráno někdy i půlhodinu. Informace, čili zprávy, které se měly vysílat, vždycky museli poslat o patro níž, aby je úřednici zkontrolovali během pěti minut a pokud bylo vše v pořádku, tak se teprve mohlo vysílat. Někdy se řešilo, proč se vysílalo tamto a támhleto, ale i šéfové Rozhlasu se to snažili zamést pod stůl, aby nevznikly problémy a nepříjemnosti.

Přes to všechno si Mirek práci v rozhlase užíval a předala mu mnoho zkušeností.