Jaroslav Kovář – příběh jednoho člověka

Příběh Jaroslava Kováře mě hluboce zasáhl a stal se pro mne ohromnou zkušeností a obohacením. Jak sepisování samotného příběhu, tak především setkání s mnoha zajímavými lidmi, kteří mi bez výjimky předali všechny své vzpomínky, mi změnilo pohled na svět.

Nejvýznamnějším zdrojem informací pro mé vyprávění se stal syn pana Kováře, docent Petr Kovář a dále vzpomínky známých, kolegů a především přátel.

Pokusím se vykreslit obraz života J. Kováře nejen jako ředitele, historika či kantora, ale především jako čestného a přímého člověka, který se nebál vyjádřit svůj názor a zastat se slabších.

Jaroslav Kovář se narodil 24. 7. 1919, krátce po konci 1. světové války, v podhůří Šumavy. Rodina, do které se narodil, byla v tamějších poměrech považována za zámožnou. Práce na jejich hospodářství byla náročná, přesto svůj domov od mládí miloval.

Rozhodl se pro studium na gymnáziu v nedalekých Prachaticích. Po nedokončených studiích na právech, se rozhodl přejít na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor historie. Ta se později stala jeho celoživotním zájmem.

Nadějná studia a vyhlídky do budoucna náhle přerušil tvrdý zásah, který ovlivnil celý zbytek jeho života. 17. 11. 1939 jeho bezstarostná studentská léta končí, vysoké školy jsou zavřeny. 1200 studentů bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, mezi kriminálníky a zločince.

Život v Sachsenhausenu byl živým peklem, ze kterého se naštěstí Jaroslavu Kovářovi podařilo nakonec vyváznout, i když ne bez následků, fyzických a především psychických. Jako dvacetiletý mladý muž plný ideálů byl vržen do neúprosné reality, plné zla a násilí. Studenti hledali potěchu srdce v básních, které sepisovali, verše plné naděje, ale také zoufalství. Zapisovali je do maličké knížky, kterou nosili při sobě v malém váčku, tzv. brustbojtlu, což bylo jediné možné místo, kde mohli knížku mít, kapsy jejich oděvů musely být zašity.

…Mezi uvězněnými bylo i 8 absolventů mladoboleslavského gymnázia a 4 absolventi reálky. Všichni se vrátili domů, útrapy koncentráku pomáhalo boleslavákům i většině ostatních studentů přežít především jejich mládí a pevná soudržnost kolektivu. … Vězňové – studenti v něm mohli mít těch několik marek, které jim bylo dovoleno dostávat měsíčně od rodičů nebo některé drobnosti, jako např. talismany, kousky jantaru nalezené na pískovišti u komanda Klinkerwerk, kde vězni na jaře r. 1940 zasypávali záliv jednoho z meklenburských jezer pískem, kapesník apod. Někteří ze studentů si zhotovili miniaturní sešitky, do nichž si psali drobným písmem básně oblíbených básníků, zejména Wolkrovy, Šrámkovy, Horovy, Neumannovy, Gellnerovy, Máchovy, Březinovy ale i Rimbaudovy, Jeseninovy a jeden ze studentů znal dokonce nazpaměť i Ovidiův dopis, v němž se básník ve vyhnanství loučí se svou manželkou. Hovořil k nim stejně naléhavě básník, který žil před 2 000 lety jako básník současný a proto je nosili v srdcích a v brustbojtlech na provázku kolem krku pod košilí, aby na ně nepřišli barbarští esesmani, kteří nemohli mít tušení, co také dávalo všem sílu k životu. (JK – Studentská akce “17. listopad“)

V táboře zastával J. Kovář velmi těžkou práci, která spočívala v přenášení pytlů písku, pod jejichž vahou by pravděpodobně zůstal uvězněn i se svým zatím neobjeveným talentem, nadáním a kvalitami. Za svůj život pravděpodobně vděčil několika lidem, kteří ho vzali pod svá ochranná křídla do tamější truhlářské dílny, kde se potajmu tomuto řemeslu teprve naučil.

Tábor Sachsenhausen zanechal nejen hluboké psychické šrámy na duši, nýbrž se neblaze podepsal i na jeho zdravotním stavu. Tento hrůzný a silný zážitek chlapce, dosud plného ideálů, ovlivnil celý zbytek jeho života. Když se v roce 1942 vrátil domů, vše bylo naruby. Po tři roky zůstaly zavřené vysoké školy a o práci byla nouze, jel se tedy zotavit do milovaného kraje na Prachaticko, kde po tři léta zastával práci na rodinném hospodářství.

Když po studiích v Paříži dokončil vysokou školu, nastoupil jako učitel v Mladé Boleslavi, kde vznikla 1.9. 1953 jedenáctiletá střední škola, jejímž ředitelem se stal J. Kovář. „Tatínek byl takový typ, že když něco dělal, tak se s tím propojil a v podstatě bylo štěstí, že jsme bydleli dole ve škole… i když byl tatínek pořád v ředitelně, tak jsme pro něj neměli daleko, jinak bychom ho neviděli vůbec…pokud jsem s ním chtěl být, chodil jsem za ním nahoru a v podstatě od svých šesti let jsem u něj psal na stroji svá první důležitá literární díla…“ vzpomíná s humorem syn Petr Kovář.

V roce 1963 byl J. Kovář na vlastní žádost funkce ředitele zbaven. V květnu tohoto roku na škole došlo k události, která pro něho a jeho vnitřní přesvědčení znamenala velkou změnu. Na škole působila studentka s nadprůměrnými výsledky a chystala se na studium chemie. Její rodiče byli zemědělci a její žádost na vysokou školu byla OV KSČ zamítnuta. J. Kovář neváhal a na OV se vydal za svou studentku bojovat, ve svém snažení však neuspěl. „Když ředitel školy nemůže doporučit žáka na vysokou školu, tak já přestávám být ředitelem školy.“ Tak si jeho květnová slova pamatuje dnes kolega a přítel J. Kováře, Petr Čech. Od září 1963 již do svého ředitelského křesla neusedl. Na škole však setrval jako učitel. Studenti mu velmi důvěřovali, byl pro ně člověkem, který budil respekt, ale zároveň dokázal být velmi empatický a přívětivý.

Další zlom nastal v roce 1969, kdy byl J. Kovář vyloučen z KSČ, a tak se stal tzv. „otevřeným nepřítelem strany“. Jedním z hlavních důvodů bylo to, že projevil otevřený nesouhlas s obsazením ČSSR sovětskými vojsky. Nemohl již dále učit, promlouvat ke studentům. V roce 1974 musel Kovář školu opustit úplně a začal působit v Geodézii v Mladé Boleslavi. Geodézii popisoval velmi pochmurně a depresivně, dokonce své pracoviště přirovnával k hrobce a rakvi.

…Volno, ozvalo se zevnitř. Otevřel jsem dveře a napadlo mě, že vstupuju do Tutanchamónovy hrobky v Luxoru právě při jejím objevení. Neprodyšně uzavřená kobka, prosvícená dvanácti žárovkami, šesti z jedné a šesti z protilehlé strany, uprostřed rakev s dlouhou a širokou masivní deskou, nad ní na stožáru snímací kamera, kolem rakve všelijaké obětní dary v navrstvených balících. V té svrchní rakvi je zřejmě ještě jedna a v ní ještě jedna a teprve pak Tutanchamónova mumie. (JK– z povídky o Geodézii)

Každý si ve svém životě nese nějakou černou skříňku, 13. komnatu, něco, čeho se možná pokouší zbavit, ale co je k němu tím pevněji připoutáno. Zásadním a zlomovým bodem života JK byl pobyt v Sachsenhausenu, z čehož se později pokusil vyznat v básnické sbírce Smutek z KLS , která odkrývala ty nejniternější pocity a děsy v něm zakořeněné. Z každého verše je cítit bolest, nezměrný žal, smutek a stesk. Pokud se zaměřím na prozaickou tvorbu s touto tematikou, stojí za zmínku jeho novela Smutný Kurt, jenž vypráví silný příběh o německém vězni, který tragicky končí sám svůj život v ostnatých drátech pod elektrickým proudem. Dalším z jeho osudových životních témat byl rodný domov v Kratušíně. Ve sbírce Přístav domova dokázal bravurně vykreslit lásku, obdiv, úctu a vřelost k domovu.

Ještě v roce 1980 Jaroslav Kovář plný sil bojoval ve jménu svého přesvědčení proti tzv. normalizaci. Právě v tomto roce se měla uskutečnit výstava „Terezín 1980“ Jiřího Sozanského, která měla vypovídat o tehdejší situaci a upozornit na možná nebezpečí a které JK velmi pomohl. V listopadu 1989, kdy konečně mohl JK dosáhnout zasloužené satisfakce, už bohužel jeho zdravotní stav nebyl příznivý. Neměl dost sil, aby mohl předat to, co v něm zůstalo, aby se podělil o své zkušenosti a vzpomínky. Jaroslav Kovář předčasně odešel 2. 3. 1993, kdy prohrál svůj boj se zákeřnou nemocí. Byla to jediná prohraná bitva, ale rozhodně ne válka. Dnes si ho všichni pamatují jako vítěze. Je pohřben v rodném kraji u Kratušína.

Ze vzpomínek na Jaroslava Kováře

„Byl mým prvním učitelem nejen ve všem ostatním, ale i v kreslení… všichni mysleli, že co jsem nakreslil já, kreslil on. Byl jsem na to pořádně hrdý…“

„Podstatnější ale než členství v církvi je jeho celoživotní směřování a hluboká víra v pravdu, domnívám se, že by se na mě nezlobil, když dnes řeknu, že byl „pravdoláskařem“ v tom nejlepším slova smyslu. Vybavuji si jeho verš z válečné doby: Po nitce krve, od člověka k člověku, to je má magistrála…“ (Petr Kovář – syn)

„ Dělali jsme výroční zasedání v nějaké pronajaté hospodě…byli jsme tam až do prvního vlaku…byla to nádherná nenucená zábava…mám na to krásné vzpomínky…bylo to moc pěkný…moc pěkný to bylo…“

„Byl to velmi veselý, dobrosrdečný člověk, mám na něj samé krásné vzpomínky. Jeho odchod mě velmi zasáhl…“ (Karel Herčík – přítel)

„Můžu říct, že za těch padesát roků, co jsem na škole učil, zažil jsem hodně ředitelů, tak takovýho člověka, jako byl Jarda Kovářů, jsem nezažil. Ani jeden z nich se mu nemohl rovnat…Od chvíle co jsem nastoupil, nade mnou převzal patronát a choval se ke mně od začátku jak k mladšímu bratrovi.“

„Byl to velmi slušný, pracovitý, inteligentní člověk, který byl laskavý a naprosto otevřený… nedal se od něj očekávat vůbec žádný podraz nebo něco takovýho… „

„Přes veškeré napětí na veřejnosti, dokázal sbor svou velkorysostí a svým způsobem vést tak, že ve sboru panoval klid a pohoda…každý se tam odvážil říct, co si myslí…“

„Byl to člověk, kterej vás nikdy nezarmoutil….“

„Dal mi hrozně moc tím, jak jednal s lidmi…žil jsem z jeho zásad…“ (Petr Čech – přítel)

Když jsem začínala psát svůj příběh, J. Kovář byl pro mne významným historikem, ředitelem. Postupem času, jsem ale poznala J. Kováře otce, kolegu, přítele a začal mi být blíž. Byl to nezapomenutelný člověk, jenž ve svém životě myslel vždy více na druhé než na sebe a považoval za svou čest vždy bránit pravdu a spravedlnost. Byl to člověk, na kterého se nezapomíná, ale vzpomíná a já doufám, že můj příběh alespoň trochu pomohl vykreslit jeho silný charakter a že se mi podařilo alespoň ve zkratce říci, kdo vlastně byl Jaroslav Kovář.

Galerie
Smuteční oznámení o smrti Jaroslava Kováře (1993) Vysvědčení o státní zkoušce z dějepisu (1948)
Kolokvijní vysvědčení Jaroslava Kováře (1945) Jaroslav Kovář - účastník 2. národního odboje
Kufříkový psací stroj Jaroslava Kováře Vstupní brána do koncentračního tábora Sachsenhausen
Šibenice v Sachsenhausenu Pece krematoria v Sachsenhausenu
Kožená kapsička (brustbojtl) na krk ze Sachsenahusenu; vězeň č. 15049 - Jaroslav Kovář Sešítek s básněmi ze Sachsenhausenu
Sešítek s básněmi z koncentračního tábora Dřevěný křížek z koncentračního tábora Sachsenahusen - výroba Jaroslav Kovář
Básnická sbírka Smutek z KLS Podzimní vítr; Déšť - básně
Bojím se boha s malým bé; Hovořím s tebou, domove - básně Topol u kříže - báseň
Rýžovnické sejpy na Blanici Rodokmen Kovářů
Kus historie Dobišova mlýna Akce 17. listopad
Ždiar v Belanských Tatrách Pařížská kavárna
Petr Kovář - syn Jaroslava Kováře Rodná chalupa v Kratušíně
Poříčí, Český Šternberk kresba Paříže
Matka Jaroslava Kováře Bernartice - stavení sestry Boženy Jaroslava Kováře
Řezba - Chvála života (J. Antesovi) (1985) Řezba - Malý Betlém (1985)
Řezba - Bedřich Smetana (1984) Jaroslav Kovář a syn Petr Kovář (1950)
Jaroslav Kovář se sestrou Boženou v Bernarticích Rodinná fotografie - Jaroslav Kovář nahoře uprostřed
Procházka u Jizery (1982) - Jaroslav Kovář se ženou Jaroslav Kovář - portrét (1955)
Jaroslav Kovář na svatbé syna Petra Kováře (1991) Jaroslav Kovář na studiích v Praze (1938)
Jaroslav Kovář na dovolené Fotografie Jaroslava Kováře (1980)
Jaroslav Kovář s vnučkami Autoportrét Jaroslava Kováře
Koncentrační tábor Sachsenhausen, Německo

Listopad, 1938

Podmínky v Sachsenhausenu jsou otřesné. Stavba celého objektu byla zahájena v roce 1936 přibližně 30 km od Berlína . Sachsenhausen se stal sídlem Inspektora koncentračních táborů . Celý objekt je strategicky situován do tvaru trojúhelníku, čímž je dobře kontrolovatelný z centrálně umístěné věže „A“, jež se stala symbolem absolutní moci SS. Kromě dřevěných vězeňských baráků, kde vládnou otřesné podmínky, se v táboře nacházejí také cihlové domy pro příslušníky SS, kteří se zde mimo jiné cvičí jako funkcionáři a velitelé pro ostatní tábory. Jedním z ústředních cílů Sachsenhausenu je kruté a otrocké zaměstnávání všech vězňů. K těmto účelům slouží mnohá zařízení. U tábora je zřízeno několik továrních hal a mimo jiné obávané pracoviště Klinkerwerk, které slouží jako továrna na výrobu stavebního materiálu. Na vězních jsou prováděny medicínské pokusy. Působí zde také Schuhprüfkommando, zřízené pro testování bot pro Wehrmacht, vězni musí denně uběhnout až 40 km s pytli písku na zádech.

Listopad, 1939

Počet vězňů přesahuje neuvěřitelné číslo 11 300.

Podzim, 1941

SS započalo testování plynového vozu, který se později chystají Němci použít na východě. Sachsenhausen není vyhlazovacím táborem, přesto zde nachází smrt nesmírné množství lidí. Hromadné vraždy byly původně páchány v obrovském příkopu, aby ale příslušníci SS nepřicházeli do přímého kontaktu s obětí a aby se předcházelo vzniku paniky, bylo uvedeno do provozu zařízení Genickschussanlage . Členové SS převlečeni za lékaře předstírají vyšetření vězně, vězeň je postaven na měřící zařízení a zezadu zákeřně střelen do zátylku. Došlo k největší vraždě v historii tábora, během několika týdnů zde bylo tímto způsobem zavražděno na 10 000 sovětských zajatců.

Leden, 1942

Byla zahájena stavba tzv. Stanice Z, která má sloužit k likvidaci vězňů.

Květen, 1942

Stanice je připravena a bylo zde „na ukázku“ zastřeleno 96 Židů.

1943

Ke stanici byla připojena také plynová komora.

Kožený brustbojtl Jaroslava Kováře - vězeň č. 15049 Pece krematoria v KLS
Šibenice v KLS Vstupní brána do Sachsenhausenu
Příběh místa

Nadějná studia a vyhlídky do budoucna mladého Jaroslava Kováře náhle přerušil tvrdý zásah, výraz osud se v této situaci nedá prakticky použít, který ovlivnil celý zbytek jeho života. 17. 11. 1939 jeho bezstarostná studentská léta končí, vysoké školy jsou zavřeny. 1200 studentů bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, mezi kriminálníky, zločince, naštěstí ale také mezi lidi, kterých si mohl pan Kovář vážit, protože se snažili studentům pomáhat, např. budoucí prezident Antonín Zápotocký .

Noci vzpomínání

V těch nocích smutných tak, Je ticho k zalknutí –

že spánek odkládám, ti v zaschlé krvi ran

se dívám do tmy, do oblak, jdou nade mnou, jdou nahnuti,

propadám chmurným náladám. s úžasem v očích dokořán.

Vždy v nocích žíhaných Hvězdy však nesvítí,

pošklebkem měsíce když mrtví tiše jdou – – –

bloudím po stínech na stráních, jdou tiše, tiše mrtví ti,

bdím nad pustotou ulice. jdou dechem dob, jdou nade mnou.

Je přetržena nit – A z rozvalin a z ran

se dnem se stéká den se vlní hudba opilá,

a svítí bledý kolorit, s mým dechem splývá, pluje tam,

drátem a ostny propleten. kam se mi hlava skulila.

(Noci vzpomínání, sbírka Smutek z KLS)

____________________________________

Život v Sachsenhausenu byl živým peklem, ze kterého se naštěstí Jaroslavu Kovářovi podařilo nakonec vyváznout, i když rozhodně ne bez následků, fyzických a především psychických. Jako dvacetiletý mladý muž plný ideálů byl vržen do neúprosné a temné reality, plné zla a násilí. Studenti hledali potěchu srdce v básních, které sepisovali, verše plné naděje, ale také zoufalství. Zapisovali je do maličké knížky, kterou nosili při sobě v malém váčku, tzv. brustbojtlu, což bylo jediné možné místo, kde mohli knížku mít, kapsy jtoejich oděvů musely být zašity.

…Mezi uvězněnými bylo i 8 absolventů mladoboleslavského gymnázia a 4 absolventi reálky. Všichni se vrátili domů, útrapy koncentráku pomáhalo boleslavákům i většině ostatních studentů přežít především jejich mládí a pevná soudržnost kolektivu. … Vězňové – studenti v něm mohli mít těch několik marek, které jim bylo dovoleno dostávat měsíčně od rodičů nebo některé drobnosti, jako např. talismany, kousky jantaru nalezené na pískovišti u komanda Klinkerwerk, kde vězni na jaře r. 1940 zasypávali záliv jednoho z meklenburských jezer pískem, kapesník apod. Někteří ze studentů si zhotovili miniaturní sešitky, do nichž si psali drobným písmem básně oblíbených básníků, zejména Wolkrovy, Šrámkovy, Horovy, Neumannovy, Gellnerovy, Máchovy, Březinovy ale i Rimbaudovy, Jeseninovy a jeden ze studentů znal dokonce nazpaměť i Ovidiův dopis, v němž se básník ve vyhnanství loučí se svou manželkou. Hovořil k nim stejně naléhavě básník, který žil před 2 000 lety jako básník současný a proto je nosili v srdcích a v brustbojtlech na provázku kolem krku pod košilí, aby na ně nepřišli barbarští esesmani, kteří nemohli mít tušení, co také dávalo všem sílu k životu. (Jaroslav Kovář – Studentská akce “17. listopad“)