Příběh člověka, který se nebál věřit…

Věříte na zázraky? Myslíte si, že něco takového existuje? Náš pamětník zažil neobyčejné věci, a sám tvrdí, že to, co se mu stalo, to, co zažil, ať už v době války, či v době komunismu, rozhodně není náhoda, ale Boží zázrak. Toto je jen hrstka příběhů, které měly vliv na jeho budoucnost. Toto je příběh člověka, který se nebál věřit v zázraky:

23. prosince roku 1926 se narodil v jedné skromně zařízené domácnosti docela obyčejný člověk. Jeho rodiče, Josef a Marie Klodovi, mu dali jméno Jan . Nikdy by si nebýval pomyslel, že jeho maminka Marie k jeho čtvrtým narozeninám zemře na zákeřnou nemoc tuberkulózu. Avšak ještě před tím, než nemoci podlehla, zavolala si k sobě svoje děti, Karla, Helenu, Emílii a Jana, kterým dávala své poslední požehnání. Tzn., modlila se za ně, aby měli dlouhý a požehnaný život. Poté zemřela a Josef si vzal novou manželku Helenu se kterou měli spolu děti: Eduarda, Annu, Josefa a Gustava.

Když byl Jan starší, začalo se chýlit k válce. Jeho otec dostal ,,papír“ s číslem 3 – to znamenalo, že byli přiřazeni k Němcům. Kdyby toto odmítli, putovali by rovnou do koncentračního tábora. Pro Janova otce to bylo těžké rozhodování, protože poslat syny do války znamenalo, že už se nemusí vidět a nechat se zavřít do koncentráku opět znamenalo téměř jistou smrt. A tak bylo rozhodnuto, že se půjde bojovat. První byl odveden Janův bratr a o něco později i samotný Jan.

Ještě před odjezdem na západní frontu byla u Klodových uspořádána rodinná bohoslužba (něco jako maličká mše) a tam Jan předložil Bohu prosbu, aby nemusel ve válce nikoho zabít. Znal velmi dobře deset božích přikázání a mezi nimi je i ,,Nezabiješ!“. A proto byl Jan plně rozhodnut řídit se božími příkazy a opravdu nezabíjet.

Po přidělení na západní frontu prožil jeden zajímavý okamžik. Bylo to v době, kdy Němci začali stahovat svou armádu zpět do Německa. Jednoho dne dojeli on a ostatní vojáci z jeho družiny k jedné vesnici, která byla podivně prázdná. Na louce zahlédli koně na pastvě. Okamžitě jednoho chytili a chtěli ho připojit k vozíku, ale kůň se splašil, utrhl se a odklusal pryč. V čase kdy Jan a vojáci koně chytali, předjela je jiná skupina. Když pak Jan a ostatní pokračovali v cestě, našli onu skupinu rozstřílenou a to docela. Bylo vidět, že na ní zaútočili Britové. Kdyby tam byli dřív oni, čekala by je stejná smrt jako předchozí skupinu vojáků. Když pak šli kolem trosek, ze zálohy na ně zaútočili dva vojáci se samopaly. Ostatní vojáci skočili do příkopu zatímco Jan zůstal na cestě, aby držel koně v případě, že by se utrhli a poškodili drahocenný náklad surovin a munice ve vozíku. Stál na té cestě a náboje kolem něj lítaly jako v akčním filmu. Přesto nikdo nebyl zraněn a britští vojáci ustoupili. Byl to snad zázrak?

Když pak postupovali dále na východ, dostali se pod palbu minometů. Britové odstřelovali vždy asi jen kilometr čtvereční. Výbuchy se nemilosrdně blížily k Janově skupině a každý, i když to asi bylo zbytečné se snažil lehnout za nějaký co nejširší strom, aby se snížila pravděpodobnost, že bude zasažen. Jan měl namířeno k poslednímu neobsazenému tlustšímu stromu, ale dříve než se tam dostal, předběhl jej jiný voják. Janovi to bylo líto, ale už neměl možnost se schovat nikde jinde, než do křoví, které poskytovalo minimální ochranu před útokem. Přesto útok přežil a jeho pozice zůstala bez zásahu. Náhle však uslyšel bolestný křik, a když se kolem rozhlédl, uviděl malý kráter u stromu, za který se chtěl před pár minutami schovat a u něj ležel onen voják se zbytkem toho, čemu už se nedalo říkat chodidlo. Byla to pouze náhoda, že onen raněný nebyl Jan, nebo to byl opět zázrak?

Jakmile se dal Jan a ostatní opět do pohybu, narazili na Němci vytvořenou obrannou linii a Jan byl poslán do první linie. Bylo mu velitelem řečeno, že pokud uvidí někoho jít z protějšího svahu dolů směrem k němu, musí střílet. Řekl mu, že všichni Němečtí vojáci jsou již za linií. Opak byl ale pravdou. Ráno se k němu blížilo pět vojáků. Nechtěl střílet, ale stejně by musel. Nechal je přiblížit se a pak si všiml značek na uniformách. Vojáci se u něj zastavili, aby s ním pronesli pár slov. Nadávali na válku a na Hitlera. Poté se rozloučili a odešli. Jan zůstal opět na nějakou chvíli sám. Odpoledne za ním zašel velitel a Jan podal hlášení. Nezmínil se však o setkání s vojáky. Na chvíli si s velitelem povídal a pak velitel zahlédl asi padesát vojáků postupujících směrem k nim. Jakmile poznal, že to jsou Britové, dali se s Janem na ústup. Bylo to zvláštní, ale velitel asi zapomněl na svůj rozkaz střílet a zřejmě také na svou hrdost. Oba ustupovali, ale Jan se musel vrátit do zákopu. Tam již byl jiný voják, který mu oznámil, že je výměna stráží. Odešel pár metrů a už se tam střílelo. A co tohle? Byla to snad náhoda, že nestřílel do vlastních, a že se nemusel střetnout tváří v tvář nepříteli?

V říjnu 1944 se dostal do zajetí Francouzů, kteří jej pak poslali do nově vzniklé Polské armády. Tam pak absolvoval výcvik v Egyptě. Jednoho večera, když byl sám ve stanu si vzpomněl na domov. Toužil po něčem, co by mu jej připomínalo, a vzpomněl si na to, že jako malý rád četl a na Bibli, kterou mívali doma. Následující den si jej zavolal jejich velitel a zeptal se ho: ,,Vy jste evangelík?“ Když Jan kladně odpověděl, velitel mu daroval Bibli. Jan měl velkou radost. Právě v ní totiž nalézal slova útěchy ve zlých dobách, které mu později nabídla budoucnost za doby komunismu.

Po válce se začal zajímat o víru jako takovou. Byl seznámen s Adventisty sedmého dne, a začal se zajímat i o jejich literaturu. Později přijal křest a stal se jedním z nich. Adventisté s. d. věří, že oním svatým dnem není neděle, nýbrž sobota.

Jeho víra v Boha však byla na obtíž komunistům. Musel ještě znovu absolvovat vojenskou službu, a jako voják byl přidělen na práci v dole.

Řekl veliteli, že je Adventista a že v sobotu nechce pracovat. Ten mu odpověděl:,, Tady jsme na vojně, tady platí jiné zákony. Zde žádné výjimky neplatí…“ Ale Jan se jen tak nevzdal. Neuposlechl rozkaz a následující soboty se nehlásil do služby. A aby toho ještě nebylo málo, nepodepsal vojenskou přísahu.

O něco později se dostal do vězení Opava, kde byl později na samotce. Za pouhý měsíc zhubl asi 9 – 10 kilogramů , protože je trestali mimo jiné hladem. Ale ani to jej neodradilo od víry v Boha. Dostal se také do Jáchymova na tábor Barbora, kde se s ním nemazlili. Nechali jej stát venku celý den v mrazu. I civilistům už to bylo trapné, ale oni nemohli nic dělat. Po návratu z vězení, ve kterém strávil celkem 5 a půl roku pracoval až do svého důchodu opět v dolech, ale už na Karvinsku.