Z Londýna zpět do republiky. Protektorát. A pak už jen směr Terezín…

Začneme tedy hodně dávno…

Rod Grünwaldových přišel do Prostějova koncem 19. století a pocházel z Budapešti . Dědeček se do Prostějova přistěhoval s třemi bratry, ale také s celou rodinou. Nicméně ještě před začátkem 1. světové války se se čtyřmi mladšími dětmi odstěhoval do Ameriky, kde chtěl najít lepší život. Tatínek /*1892/a strýc Béla bojovali v I. sv. válce na východní frontě a oba padli v Krasnojarsku do zajetí. Zřejmě měli štěstí, protože mohli normálně pracovat v oboru a také fakt , že se tam oba oženili, je více než výmluvný. Dědeček se – už jako vdovec – vrátil mezi lety 1937/38 skoro na celý rok do Prostějova. Vzpomínám si – protože byl elegán, že mezi židovskými dámami byl oblíben a leckterá by s ním do té Ameriky odejela – byl i ve vysokém věku hezký člověk – a navíc byl dobrá partie….Přemlouval nás – alespoň nás mladé – jeho vnučky, abychom, odjely s ním. Ale my byly tady doma a nikam jsme nechtěly…a vůbec jsme nic zlého nepředvídaly – tak jsme jej doprovodily alespoň do Londýna. A vrátily se zpět.

Narodila se Larissa

Já se narodila 14. prosince 1920 ještě v Krasnojarsku – a moje sestřenice Rita- byla jen o 11 dnů starší.

Všichni jsme se vrátili v roce 1921 do Prostějova. Já sama se do Ruska za babičkou a tetou podívala, když mi bylo šest let. Jely jsme s maminkou a tetou Marií a sestřenicí Margaritou do Krasnojarska. Cesta vlakem trvala týden a jelo se ve spacích vozech. Babička s tetou bydlely, jak to bylo v Rusku zvykem, ve velkém rozděleném bytě – shodou okolností se dvěma politickými komisaři. Když jsme někdy šly s maminkou a babičkou po ulici, pokřikovali na nás lidé „vot buržuj“ . Také si matně vzpomínám, že jsme se musely pravidelně hlásit na nějakém úřadě – městském sovětu ? – ale tam byly úřednice milé a říkali mi „naš graždanin“ . Byla tam hrozná bída, a tak když jsme se vracely, tak si maminka nechala ušít – jak vzpomínala , příšerné šaty, a všechno své i mé tam nechala příbuzným. Maminka tam navštívila jednu svou kamarádku, žila v příšerné bídě a mamince řekla větu, kterou si vlastně pamatuji od onoho roku 1927 – že její jedinou radostí je, že se jde podívat na nádraží, kam jezdí mezinárodní vlaky ze západu, když uvidí lidi jinak oblečené, žijící v civilizaci….

Byla tam strašná bída a špína, chodníky byly jen v hlavních ulicích, v těch postranních se chodilo po dřevěných sbitých fošnách, položených v blátě.

Babičku a tetu jsem viděla poprvé a naposled. Další teta Inna přijela tehdy z Leningradu tajně – byla manželkou důstojníka a nesměla přiznat, že má sestru v cizině – i psát si musely tajně přes babičku. Tato teta zemřela hladem za blokády. Mám dojem, že touto návštěvou se maminka navždy vyléčila z tesknoty a smutku po rodné zemi……

Když jsme pak přijely zpět, tak se maminka styděla v onom oblečení vyjít mezi lidi, takže tatínek vzal taxík a raději jsme jeli zadem.

U nás doma…

Protože tatínek si dovezl manželku nevěřící, resp. ne židovské víry, byla naše domácnost v tomto ohledu trošku zvláštní. Díky mamince se u nás vařily často i jídla ruské kuchyně. Blíže jsem se k víře dostala u tety Sofie, byla se strýcem starší, neměli děti – a byla velmi přísná ve víře a ráda by nás všechny vychovávala. Později mne vzala jaksi na milost, ale k tomu se ještě dostaneme. Takže naše domácnost sice slavila největší židovské svátky Jom Kipur, ale také kvůli nám dětem – v roce 1927 se mi narodila sestra Helga – se slavily i Vánoce. Nejvíce vztahu k židovské kultuře a způsobu života jsem pochytila od mé nejvěrnější kamarádky Martičky Gottlobové, jejíž rodina byla velmi konzervativní, a tam jsem se dozvídala mnohé, dostala ochutnat různé košer speciality – dodnes vzpomínám na husí škvarky. S ní jsme nejčastěji chodila do synagogy, protože u nás doma byly návštěvy „templu“ sporadické a formální. A náš běžný rodinný život, co si vzpomínám…. Když už jsme měli auto, byla to čtyřsedadlová Wikovka – tak jsme občas jezdili na výlety, buď s tatínkem a maminkou, nebo se jezdilo větším továrním Chevroletem s řidičem – panem Francem. Ten si mohl vzít s sebou slečnu – aby ten volný den nebyl pro něj ztracený – a někam jsme jeli. A přes prázdniny bylo zvykem, že maminka s dětmi – i sestřenice s tetou – jsme pravidelně jezdily do „lázní“ Velká Roudka u Jevíčka. Jedna velmi smutná událost pro mne je spojena s tímto letním bytem – v létě roku 1933 za námi přijela také Marta. Pak ji v Prostějově operovali se slepým střevem – a Marta po operaci zemřela. Vyjeli jme tehdy s rodiči na pohřeb, ale u Blanska dostalo auto poruchu a nedojeli jsme. Když jsem pak mluvila s maminkou Marty, říkala, jak byla vděčná, že jsme nedojeli; říkala, že by to snad neunesla, když by mne viděla. Pak už jsem ke Gottlobovým nechodila, narodily se jim ještě dvě další děti, a všichni byli pak zavražděni v Malém Trostinci.

Prostějov, město módy

Otec se strýčkem nalezli zpočátku práci u dědečkova bratra, později si otevřeli společně opět konfekční továrnu. Jmenovala se A. B. Grünwald a měla v dobách své největší slávy kolem 400 zaměstnanců, velkou část tvořili domáčtí krejčí. Tatínek i strýček byli šikovní a dařilo se nám dobře, takže nebylo divu, že hned na podzim a v zimě roku 38 se začali sbíhat zájemci o to, jak nám „pomoci“ Prvním z nich byl jistý bývalý důstojník československé armády. Protože už se proslýchalo leccos o osudech Židů v Německu, nabídl tatínkovi, že by tatínek na jeho jméno převedl nějaké peníze, on by za ně koupil továrnu a na své jméno by podnikal, a přitom nás tak podporoval. A tak se nějak stalo – tatínek na něj postupně převedl sklady a byla zakoupena továrna. Když už maminka se sestrou Helgou byly samy – já s manželem a tatínkem v Terezíně, tak když maminka nějaké peníze potřebovala, vždy jí něco dal. I nějaké věci jsme si uschovali u jeho tchána, tedy našeho domácího – když nám zakázali vlastnit rádia, tak jsme naše krásné a drahé rádio dali k nim a na úřad jsme odevzdali nějakou starou krystalku.

Když ovšem těsně po válce zjistil, že se tatínek už nevrátí a není svědek jeho dohod, pomoc ustala. Ale záhy došlo i na něj – a protože na arizaci dost vydělali, museli z Prostějova odejít. A pro rádio jsem k panu domácímu, bývalému školnímu inspektorovi šla po válce já – a ten mě hnal se slovy “ To vás ani Hitler nenaučil chovat ?!“

A továrna – ta dostala okamžitě po příchodu Němců tzv. treuhändera ,který odpovídal za chod továrny. Byl to mladý a slušný Kurt Eigel, který v naší továrně vždycky pracoval. Žili v Prostějově s rodiči celá léta. Později však narukoval na frontu, a on i jeho mladší bratr Jiří padli hned zpočátku války. Ovšem poté přišel ze Sudet nějaký Karl Hoschek a továrnu zabral se vším všudy. Byla prý vytvořena i jakási kupní smlouva, mám snad dojem, že byla datována až po našem transportu do Terezína.

Já jsem chodila na Dívčí reálné gymnázium a na Obchodní akademii, kam jsem však už po prázdninách 1939/40 nemohla nastoupit. Pak jsem se učila šít, a to mi docela šlo, protože jsem šila většinou šaty pro mou mladší sestru Helgu, kterou jsem měla moc ráda.

Samozřejmě, že se už situace stávala hrozivější, kamarádky se mi vyhýbaly a mohli jsme se stýkat jen mezi souvěrci. Vzpomínám si, jak právě Helga strašně těžce nesla, když ji vyloučili pro rasový původ ze Sokola. Také potom začala víc chodit mezi souvěrce – školu jsme měli sice zakázanou, ale ve staré židovské škole se pro nás a pro menší dělaly různé akce. Vedl je také krásný mladý rabín dr. Albert Schön, kterému bylo myslím kolem 25 let a kterého obdivovaly všechny dívky – i ty, které byly ve víře vlažnější. Jeho fotografie se zachovala, a opravdu vypadal jako filmový herec…. Ale já v tom všem hrozném čase měla štěstí. Moje kamarádka mě pozvala na ples, bylo to někdy v zimě 1938/9 – a já se tam zakoukala do svého budoucího manžela, který přišel ze Sudet jako lékař – MUDr. Rudolfa Schicka. Byla jsem překvapena, že se mnou “ ztrácí “ čas – přeci jenom jsem byla velmi mladá a o světě jsem toho moc nevěděla – a on byl oblíbený, elegantní, dobře vychovaný, inteligentní. V roce 1941 jsme se vzali – a svatba mne uchránila od pracovního nasazení, kam docházely mé kamarádky i tatínek a strýc. Manžel byl úřady určen jako jediný povolený židovský lékař a já mu v ordinaci pomáhala – a docela jsem se vycvičila.

Nakonec i teta Sofie byla moc ráda, že jsem se vdala také podle jejích představ a tak jsme si později docela rozuměly.

Transporty

Tatínek chtěl ochránit maminku a Helgu, takže se rodiče formálně rozvedli, a tatínek tedy musel jít do transportu. Stejným transportem jsem do Terezína odcházela také já a manžel; a také moje sestřenice Rita, se kterou jsme byly stále spolu. Transporty odjeli také naši další příbuzní- teta Olga, tatínkův bratranec Béla, teta Sofie jela už dříve. Krom mě a mého manžela se nikdo z nich nevrátil. Ani Rita, která se ještě v Prostějově zamilovala do Roberta Grünhuta, a v Terezíně si ho vzala. Když šel s rodiči a příbuznými do transportu, ona zůstala ušetřena – ale běžela se nechat zařadit dobrovolně do transportu. Nevrátil se nikdo.

My v Terezíně byli odděleni. Manžel pracoval v ghetto-nemocnici, já vystřídala prací více. Nejprve jsem pracovala ve štěpírně slídy, kde se z tohoto nerostu loupaly tenké vrstvy, které se používaly ve zbrojním průmyslu – myslím při stavbě letadel. Dobře jsem se měla v „menagedienstu“ – službě, která rozvážela jídlo. Nějakou dobu jsem také pracovala na poště, pak ve slavném cirkusovém stanu, kde se vyráběly ze jakýchsi polotovarů bedýnky , které se měly plnit zimní výbavou pro auta wehrmachtu.

Podzimní transporty v roce 1944 byly už posledními. Mého tatínka i manžela zařadili do transportu do Osvětimi na podzim 1944. Já tehdy běžela na radu starších, aby mě poslali také. Bylo tam zavřeno a nějaký český strážník mě vyhnal se slovy – „Tebe doma nikdo nečeká ?!! “ Já si vzpomněla na maminku a Helgu a vrátila se. Maminka a Helga. Ubytovací správa jí dala na byt 2 Němce, kteří pracovali na prostějovském letišti. Chovali se k mamince velmi slušně. Maminka nám mohla posílat díky nim balíčky – přes Vídeň, protože jeden z nich byl vídeňák. A co mohlo být v balíčcích – vždycky zásmažka, keksy, kostky cukru, trošku kakaa. A když Helga onemocněla a dostala dietu, nosili jí tito dva Němci z letiště své příděly mléka. Ještě někdy mamince pomáhal s obstaráváním potravin můj vrstevník – Petr Müller z Velké Roudky, kam jsme jezdívali v lepších dobách na léto. A pomáhal i jinde, jak jsme se později dozvěděli, byl ve spojení s partyzány a zaplatil životem.

Je po válce

Těsně po osvobození Terezína vypukla tyfová epidemie a celé ghetto se dostalo do karantény. Jednou se nám podařilo – když jsme se koupaly v Ohři – že jsme se seznámily se třema českýma četníkama. Dojednali jsme tajnou akci a nějak po dvacátém květnu jsme ve tři hodiny ráno utekly – a s kamarádkou tajně odejely vlakem. Doma jsme napjatě čekaly na nějakou zprávu o manželovi a tatínkovi. A dostali jsme dopis od manžela. Ten byl ke konci války v KT Mauthausen a na samém konci války byl tak zmlácen, že ležel v horečkách. Jeho kamarádi jej ještě dovlékli na repatriační autobus, ale dojel jen do Plzně a tam zůstal v nemocnici. A tak jsme se s Helgou a kufrem jídla vypravily za ním, pobyl tam asi šest týdnů, a pak odejel za příbuznými do Bystřice, kde bylo přeci jen víc jídla na „vykrmení“ než tady ve městě. Po tatínkovi jsme pak pátrali na repatriačních úřadech – ale marně. Skončil v Osvětimi a bylo mu 54 let.