Ve světle padajících hvězd

K večeru dne 8. května roku 1938, se z porodnice v žabovřeském sanatoriu U Šilhánů v Brně ozval dětský křik. Ten den už snad posté. Ale tento křik byl zoufalejší. Jako by to dítě vědělo, že jeho maminka není tak úplně v pořádku a že dostala poporodní horečky, zvané „horečky omladnic“ a nejspíš nepřežije. Doktoři spolehlivě poznali tyto příznaky, a tak se děťátko k mámě ani nedostalo. Zatímco maminka bojovala o život, bylo novorozeně zabaleno do dečky a vloženo do kolébky, kde proplakalo celou noc.

„Ahoj, synku,“ usmál se na čerstvě narozeného chlapečka jeho tatínek, „tak tě tady máme,“ stále s úsměvem ho kolébá na rukou. Tiskne si chlapce k hrudi, aby ho náhodou neupustil. Šťastně se na něj usměje a prstem mu přejede po ručičce. Chlapeček s miminkovskou přirozeností prst sevře do malé pěstičky, a ze spaní se malinko pousměje.

„Maminka je v pořádku, neboj, uvidíš,“ šeptá synkovi, „všechno bude v pořádku. Sestřičky neměly pravdu, maminka horečky ustála, nebude z tebe sirotek. Nevím, co bych si bez ní počal. Je úžasná, tvoje maminka,“ zašeptá synkovi do vlasů a vdechne naposledy jeho sladkou vůni, než jej položí zpět do kolébky.

„Dívej se, už dělá první krůčky!“ usmívá se šťastná přeživší maminka Dragica, „jak to rychle letí! Náš Jareček už i chodí!“ přidržuje synka, který pomalu ťapká po pokoji.

„Ten rok uběhl jako den. Jako bych byl v té porodnici včera!“ posadí si synka na klín tatínek Jaroslav.

„Dneska jdeš zase na schůzku?“ zašeptá potichu Dragica.

„Jdu.“ řekl rozhodně Jaromír, „Obrana národa má smysl, pro který stojí za to riskovat,“ pronáší ještě pevným hlasem.

„Potichu, Jaromíre!,“ sykne ustrašeně jeho žena, „vždyť víš,“ ukázala na byt nad nimi, kde bydlela žena německého důstojníka.

„Já vím,“ kývnul hlavou Jaromír a posadil synka na zem mezi hračky. Sebral z věšáku kabát a klobouk a vydal se ke dveřím.

„Dávej na sebe prosím pozor… Ať tě neseberou!,“ sevřela mužovo předloktí ustrašeně.

„Budu,“ slíbil své ženě Jaromír, políbil ji i malého a vydal se bránit český národ. Když se večer Jaromír vrátil, podíval se na svého spícího synka a potichu promluvil k manželce: „Musíme se přestěhovat někam z Brna, jdou po nás. Domluvil jsem nám bydlení ve Vyškově, zítra se stěhujeme, musíme co nejdříve sbalit.“ Cesta nebyla dlouhá a tak už se další den stali obyvateli Vyškova, což mělo zabránit nalezení Jaromíra kvůli jeho činnosti v Obraně národa. Ale ani Vyškov nebyl mimo kompetence gestapa.

„Jaromíre!,“ brečela Dragica úzkostně, „neberte mi manžela,“ prosila příslušníky gestapa, „neberte mu otce! Je mu teprve rok a půl!,“ ukazovala směrem ke spokojeně papajícímu synkovi na vysoké židličce. Muži z gestapa však zachovali naprosto kamennou tvář a oznámili Jaromírovi, že má pár minut na rozloučení s rodinou a vysvětlení toho, co se stalo. Jaromír však nic nevysvětloval, vzal synka do náručí, sevřel jej i se svou ženou a nepouštěl je dlouhé minuty.

„Gehen wir!,“ šťouchá do zad hlavní pistole Jaromírovi jeden z německých oficírů. Malý Jareček začíná brečet. Jaromír se však ani nehne a tiskne svou rodinu dál. „Gehen wir!!!,“ zařve onen muž a pažbou zbraně udeří Jaromíra do temene. Chytne Jaromíra za rameno, odtrhne ho od manželky a vystrčí ho ze dvěří, kde na něj čekají další dva a ti jej naloží do auta, odvážejíc ho bůhvíkam. A tak začal Jarečkův život bez tatínka. Jareček rostl, začal chodit do školy, a na tatínka si vůbec nepamatoval. Maminka mu o něm často vyprávěla, o tom, jak byl statečný. Ten chudák chlapec nechápal, proč zrovna jeho tatínek je zavřený, a proč ti ostatní mohou být se svými dětmi. Jeho maminka to také neměla vůbec lehké. Nejenže ztratila svého muže, ale také se musela sama postarat o dítě, což za války kdy je všeho nedostatek, není vůbec snadné. Ještě že jí pomáhala paní Peprlová s manželem, kteří vlastnili sodovkárnu a malý rodinný domek. Když mu bylo asi osm let, přišel domů a uviděl maminku skloněnou nad dopisem, jak pláče.

„Co se děje, maminko?,“ otázal se chlapec užasle.

„Přijede tatínek!,“ usmála se na něj a objala ho.

„Tatínek? A kdy? Přiletí letadlem?“ nadšeně se mu rozzářila očka.

„Přijede zítra odpoledne vlakem, Jarečku,“ ujistila ho maminka. A tak chlapce další den nenapadlo nic lepšího, než sebrat všechny své kamarády, a rovnou ze školy upalovat na nádraží. Představoval si vlak, kterým by mohl tatínek přijet, jak asi vypadá, a jak se na něj usměje, až vystoupí z vlaku. Čekal s kamarády dlouhou chvíli. Ti se začali nudit, a proto vytáhli náboje, které posbírali na Kozí horce a vysypávali na obrubník střelný prach, který pak zapalovali. Zachvíli uviděl Jareček maminku, a tak se k ní rozběhl. Tatínek vystoupil z jednoho z vězeňských vagónů, a i když sotva chodil, měl vystouplé lícní kosti a odřený kabát, na oba se usmál a bežel jim naproti. Dlouze políbil ženu, kterou témeř pět let neviděl, protože strávil dva roky ve vazbě a dalšího dva a půl roku si odseděl ve vězení, a zvedl do náruče svého osmiletého synka.

„Z tebe je ale chlap,“ tiskne k sobě malého Jarečka, kterého by určitě nepoznal, i když mu byl nápadně podobný, „půjdeme domů,“ nežně vyslovil slovo ‚domů‘, a tisknouc synovi i manželce ruku, se vydal starou cestou k jejich bytu, a tak si Jareček myslel, že už bude všechno v pořádku. Sirény hlásající nálety letadel, se po cestě do školy stále častěji ozývají, aby varovaly vyškovské obyvatelstvo. Často se stávalo, že uvízl ve škole i na několik hodin, protože si nikdo nebyl jistý, zda už jsou nálety u konce. To nejhorší však mělo ještě přijít a to v roce 1945, kdy už Němcům „docházel dech“.

„Mami, kde to jsme?,“ otázal se Jareček, prohlížející si obličeje maminky, tatínka a pána i paní Peprlových ve svitu malé svíčky našroubované k akumulátoru.

„Jsme ve sklepě, Jarečku,“ promluvila pomalu, ale klidně, „víš, v noci když jsi spinkal začaly na nás létat letadla s bombami, proto jsme se schovali sem k Peprlům do sklepa,“.

„Aha… Jak dlouho tu budeme? Mám hlad,“ pronesl malý hoch, aniž by si uvědomoval riziko příchodu brzké smrti.

„Tady máš broskvový kompot,“ podala mu otevřenou zavařovačku paní Peprlová. Jareček tedy jedl a potom znova usnul. Když se vzbudil, slyšel tatínka, jak odchází pryč.

„Kam šel, maminko?,“ zeptal se poplašeně Honzík, který si náhle vzpomenul na dobu bez tatínka a rozplakal se.

„To nic,“ konejšila ho maminka, „tatínek se šel jenom podívat, jak to tam v ulicích vypadá, víš?“.

Když se znova probudil, malá svíčka uprostřed sklepa už nesvítila a bylo slyšet rodiče, jak si povídají.

„…ale plyn ještě jede všude. Řezník prý prodává kousek od náměstí stále maso, musíme nějaké dostat! Zítra se tam vydám a,…“

„Nene!,“ byl přerušen Jaromír svou ženou, „tentokrát jdu já, tys už riskoval dost. A nechci nic slyšet!“

„Dobře,“ neochotně souhlasil Jaromír, „počkáme na tebe s Jarečkem v domě a budeme tě vyhlížet.“A tak se Dragica vydala do ulic, aby sehnala jídlo, které jim už za čtyři dny ve sklepě scházelo. Pobíhala mezi sutinami a dávala dobrý pozor na to, co padalo ze střech domů, i z nebe. Když nakoupila, nejkratší cestou zase pospíchala domů a po cestě potkala sousedku, která se také vracela z nějakého nákupu. Když ve dveřích uviděla muže se synkem, jak na ni mávají, usmála se a přidala. V tu chvíli se nad jejich hlavami roztříštila další bomba a jedna střepina se zabodla přímo do hrdla sousedky, která upadla na zem a z krku jí začala prýštit krev. Tatínek Honzíkovi rychle dlaní překryl oči, takže nic neviděl, a pošoupl ho směrem do domu. Počkal na maminku, která udýchaně a vyděšeně vběhla do domu, chytla je za ruce a běželi se schovat. Po několika hodinách se vypravili do domu připravit ono maso, protože už neměli skoro žádné jídlo. Dragomíra hned pospíchala do kuchyně, kde připravila řízky a začla je smažit. Když už je měla skoro hotové, uslyšela podivný zvuk. Jaromír se na chvíli zastavil a zaposlouchal se do nenadálého zvuku, načež se mu rozšířily oči a zakřičel: „Je to blízko, do sklepa!“

Maminka honem vyklopila řízky i s olejem do tašky a pospíchali spolu do sklepa. Další dny potom bombardování ubývalo na síle, dokud nepřestalo úplně. Asi po dvou dnech, kdy se stále ještě pro jistotu skrývali ve sklepě, slyšeli jakýsi šramot z ulice. Když se maminka podívala do ulice okénkem u stropu, jenom vzdychla: „Rusové jsou tady!“

Rusové osvobodili naši zem od Němců, kteří prchali za hranice nejen našeho státu, ale i kontinentu – do Anglie a Ameriky. Tím se Čechům na krátkou chvíli uvolnila ona pomyslná „dýka pod krkem“ a lidé slavili konec války. A Jareček rostl. V roce 1956 maturoval, a v roce 1957 z něj byl pan Jaroslav, hrdý student matematiky a fyziky, později techniky, v zemi zmítané tvrdým totalitním režimem. Když v roce 1962 Jaroslav Fišer dokončil studium na vysoké škole a stal se pracovníkem Ústavu energetiky, byl již dospělý inteligentní muž. Po několika letech se rozhodl jet na dovolenou do Káhiry s kamarádem Zdeňkem. Když se jednoho dne procházeli uličkami Káhiry, uviděl Honza slečnu v bílých motoristických rukavičkách, což bylo velice neobvyklé. Co ho ale zaujalo ještě víc, byla její krása a jazyk, kterým mluvila – totiž česky. Lehce se k ní naklonil a se širokým úsměvem se jí otázal: „Kde máte ten mercedes, slečno?“ . A u této věty to nezůstalo, i když tato slečna Ludmila mercedes neměla. Chodili spolu ven, za žáru neskutečně horkého slunce, což se Jaroslavovi také vymstilo. Měl zvýšené teploty, občas přestával vnímat okolí, viděl zamlženě a bolela ho hlava. Ludmila správně usoudila, že dostal úpal, nebo úžeh z onoho sluníčka, po kterém se spolu často procházeli a starala se o něj, dokud se spolu nevrátili do Brna, kde Ludmila studovala architekturu. Po pěti měsících rozhodla, že se o něj chce starat až do konce života, i přesto, že byl Jaromír zdravý jako rybička. Sňatek spolu uzavřeli roku 1968, v roce oslavovaného Pražského jara, a měli spolu tři děti. Nejstarší syn Marek, dcera Klára, a benjamínek Monika, kteří v dnešní době mají své početné rodiny s dětmi, tešícími se z příběhů jejich milovaného dědečka Jaroslava.ka Jaroslava.

Galerie
Malba Jarečka v roce 1942, jak ji zhotovil malíř Hapka. Nyní majetkem pana Fišera. Fotografie obrazu byla pořízena 3.10.2013. Jedna ze šesti židlí, na které seděl maršál Malinovskij nebo některý muž z jeho družiny. Nyní se celá sada renovovaných židlí nachází v domě manelů Fišerových. Fotografie byla pořízena 30.10.2013.
Svatební fotografie Ludmily a Jaromíra, v pozadí s přáteli a rodinou. Fotografie z října 1938. Maminka Dragica, půlroční Jareček a tatínek Jaromír.
Fotografie v levém horním rohu vyobrazuje Jarečka ve třetím roce jeho života s maminkou Dragicou. Byla pořízena roku 1941 ve FOTO - ATELIÉRU JOS. KRUPIČKA VYŠKOV.  Na fotografii v pravém horním rohu je Jareček v roce 1942. Pod touto fotkou je již vyspělý Svatební fotografie rodičů ze sňatku Ludmily a Jaromíra. Zleva: profesor Otto Obůrka (spoluzakladatel Hvězdárny a planetária v Brně), jeho manželka Růžena, paní Dragica a její manžel Jaromír.
Vyškov, Jihomoravský kraj

Vyškov leží ve strategicky dobré pozici, a to ve Vyškovské bráně, spojnici Hornomoravského a Dolno-svrateckého úvalu. První zmínky o tomto městě sahají do roku 1141 (původně Viscoue). Vývoj města ovlivnily destruktivně v 15. století války husitské a později Třicetiletá válka. Po rozkvětu nastává v 18. století zlom – požár, při kterém vyhořelo téměř celé město. Ve 20. století patří k důležitým událostem elektrifikace města (1923 – 1925) a vybudování vodovodu (1935). Druhá světová válka způsobila zařazení Vyškova mezi nejvíce poškozená města té doby. Škody se podařilo odstranit a dnes jsou téměř nepostřehnutelné. Židovská komunita ve Vyškově tvořila roku 1930 pouze 0,8% obyvatel, takže je zřejmé, že nacistické letecké atentáty nebyly páchány kvůli této menšině, ale kvůli tamějšímu letišti a výcvikovému vojenskému táboru dislokovaných vojsk na Moravě. Mimo těchto cílových objektů bylo zničeno i mnoho obytných domů. Historické jádro tohoto města bylo roku 1990 prohlášeno za památkovou zónu.

Pohled na radnici ve Vyškove. Zdroj: www.wikipeda.org, pořízeno uživatelem Pernak v roce 2007.
Příběh místa

Pan Fišer, dnes 75-letý dědeček, se přestěhoval do Vyškova roku 1940, když byl jeho otec gestapem vyhnán z Brna. Tato rodina, maminka Dragica, tatínek Jaromír a malý Jareček se zabydleli v domku nedaleko vyškovského náměstí. Dům neměl sklep, místo něj sloužila místnost v přízemí, kterou manželé Fišerovi za 2. světové války pozoruhodně zamaskovali tak, že mohla sloužit jako kryt, přinejmenším jako úschovna, kterou procházející vojska nebyla schopna ihned odhalit. Fišerovi zde nalezli dobré přátele, kteří s nimi byli ochotni sdílet kvalitní protibombový kryt. Kurážnější lidé se v této nejisté době pokoušeli německé, ale i sovětské vojáky uplácet, především domácím alkoholem, se kterým byli často úspěšní a mohli mít na chvíli pocit klidu a bezpečí.

Nacistické nálety roku 1945 na toto městečko nebyly jedinou zkázou, které se tamější obyvatelé dočkali (město bylo dvakrát obětí moru a celkově devětkrát postiženo požárem), do paměti lidí se ale vryly poměrně silně. Střepiny z bomb zasahovaly domy a zabily nebo zranily mnoho obyvatel. Po tomto aktu prošlo Vyškovem vojsko SSSR, které způsobilo mnoho drobných excesů a škod podporujících negativní myšlení přeživších. Můžeme zmínit minipříběh, který patří mezi ty méně drastické historky, a to jak obsadil maršál Malinovskij (se svojí družinou) byt Fišerových, je vystěhoval a na nějaký čas se v něm zabydlel. Je pravděpodobné, že na jedné z 6 židlí, které jsou nyní majetkem pana Fišera a jeho manželky Ludmily, seděl a trávil chvíle odpočinku. Když bylo manželům dovoleno se i s Jarečkem vrátit, celý byt byl špinavý a od bláta, ale na zemi byly jasně zřetelné opálené parkety, které poukazovaly na spalování materiálů a nepotřebných dokladů. Druhou, tentokrát nehmatatelnou vzpomínkou na procházející vojska je pozůstatek v mysli tehdy malého Jarečka, který byl svědkem, jak se na jeho tatínka vrhá sovětský voják s dýkou v ruce a vyžaduje po něm cennosti. Tento voják byl po přistižení svým nadřazeným řádně potrestán, za pár hodin se však vrátil se stejným úmyslem.

Pokud se přeneseme zpět do současnosti, musíme usoudit, že na to, kolik budov bylo ve Vyškově za 2. světové války zcela zničeno, je dnes město krásně zrenovováno a leckterý neobeznámený turista by neuvěřil, čemu všemu byla obec podrobena.