WC

Vystoupil ze Svazu přátelství (SČSP)

Čtyřicet let jsme se učili a bylo nám vtloukáno do hlav, jak SSSR je náš vzor. Často jen do té doby, než člověk viděl „ten vzor“ na vlastní oči.

Bylo to snad dva-tři roky „před sametem“, když jsem jako dlouholetý průvodce dostal za úkol, provázet skupinu družstevníků jednoho bohatého JZD na „studijní cestu“ do Zakavkazských republik. Dostali asi na prohlídku Tbilisi a Jerevanu dost velký příspěvek od zaměstnavatele a tak doplnit tam ty dva dny zemědělské oblasti už nebyl takový problém. Na závěr 1Oti denního pobytu jsme tedy zavítali do jednoho městečka, kdesi daleko od civilizace. Jedinou výškovou budovou ve městě byl osmipatrový hotel, který postavili Finové, jinak nízké přízemní domky velmi chudě zařízené kam oko dohlédlo.

„Chtěli bychom se jít podívat na trh“, znělo celou skupinou. A tak se šlo. Sice trochu s obtížemi, protože celá skupina dostala po rybí pomazánce neznámého původu průjem, ale zvědavost byla přece jen silnější. První překvapení se konalo brzy po příchodu. Na trh dovezli asi metrákového vepříka na porážku. Řezník v gumové zástěře mu podřízl krk, rozpáral břicho, střeva vyhodil na dřevěnou ohradu psům a ihned zájemcům prodával kusy masa. I se štětinami! Asi o nějakém ovaru, jelítkách, jitrnicích, či dokonce o „prdelačce“ neměli ani tušení Největší překvapení ovšem teprve čekalo: největší (co vtipem, tak i svou váhou) srandista, který nezkazil žádnou legraci, byl u všech vtipných lumpáren, výborný zpěvák a vtipný glosátor začal pomalu blednout. Bylo to na jeho vždy brunátní tváři vidět.

„Kde je tady záchod?“ zeptal se mně docela tichým hlasem a bylo vidět, že jeho krásně bílý oblek by v brzké době mohl změnit barvu. Když uviděl několik menších kabinek s nízkými létajícími dvířky, byl sice šokován, ale co se dalo dělat. Průjem se nikdy neptá kdy a kde. Ty turecké WC měly i výhodu: každý viděl, že kabinka je obsazena, protože koukala hlava a proto se tam nikdo neodvážil. Nikdo však ze Středoevropanů, přítomných na místním tržišti, netušil, že nejdůležitější postavou je stokilová urostlá báryšna s velkou gumovou zástěrou a vysokými gumovými holínkami Ta měla v ústech píšťalku jako fotbalový rozhodčí a čas od času se na tržišti ozval pískot. To neodpískala penaltu či rohový kop, ale bylo to upozornění pro všechny návštěvníky WC k tomu, aby kabinky ihned opustili, protože to musí uklidit.

Ta mohutná žena tedy zapískala tak jako mnohokrát před tím, a nikdo se nad tím nepozastavoval. Bohužel ani pan Nováček, vtipálek našich družstevníků. Seděl si pohodlně ve své kabince dál, když náhle, pár sekund po zapískání, se objevila v ruce dobré ruské ženy velká černá hadice. Otočila kohoutkem a z hadice se řinula voda jako když hasiči hasí vietnamskou planoucí tržnici. Vodní proud byl veden především na dolní část kabinek pod lítací dveře, aby všechny nečistoty byly dobře spláchnuty do otvorů mezi železnými šlapkami.

Ten další obraz, pokud by byl natočen, by bezkonkurenčně vyhrál kameru v pořadu Natoč to! Pan Nováček vyběhl z kabinky, bílé kalhoty na půl žerdi si přidržoval nad koleny, vyžehlené bílé sako plné drobných teček od lidských výkalů a řval jako tygr v železech. On řval ovšem vzteky, naopak desítka jeho spolupracovníků – a byla mezi nimi i jeho žena – ti všichni řvali smíchy, protože něco takového se nevidí každý den. O tom, co bylo dál, bych nechtěl spekulovat, jen jsem se doslechl, že pan Nováček vystoupil ze Svazu československo-sovětského přátelství. Nebylo se co divit!

Galerie