Neznal Stalina ani Gottwalda

Dnes, po více než padesáti letech, už ani nezáleží na tom, zda to byl podplukovník či plukovník a zda vesnice, o které bude řeč, byly Hrobice či Drozdice. Ať tak či tak, je to příběh úsměvný, i když se stal v padesátých létech, v době největšího komunistického útlaku, která zrovna veselá nebyla.

Byl velitelem velké posádky a jako vyšší důstojník byl po tzv. „Vítězném Únoru“ propuštěn a veden jako osoba nebezpečná státu. Jak s ním ale naložit, na kriminál to asi nebylo a tak vedení armády rozhodlo, že bude pracovat v zemědělství na nějaké zapadlé vesnici, aby – pokud možno – nepřišel do styku s lidmi.

Odstěhovali ho s manželkou a se synem do malého polorozpadlého domku na vesnici a byl přidělen do místního zemědělského družstva. V té době zrovna žádné družstvo nevzkvétalo, o tom se mohli lidé dočíst jen v novinách či slyšet o úspěších našich zemědělců v rozhlase. Ještě štěstí, že uměl řídit nejen tank, nákladní auto, ale i traktor, což se mu zde právě hodilo a tak mu byl po nějaké době přidělen traktor, aby rozorával meze a pečoval o velké lány družstva.

6. března 1953 vyjíždí plukovník Bogušovský, traktorista místního JZD od chléva bývalého, tehdy už poněkud zdevastovaného statku s plnou vlečkou hnoje, aby dodal polím potřebné živiny. Náhle po silnici proti němu běží předseda JZD, bývalý holič a současný předseda KSČ, rozčileně na něj mává. Traktorista by ho málem přejel. Padesátiletý traktorista zastavuje, vypíná motor přiděleného traktoru a očekává rozkazy. Je připraven, že hnůj opět složí před stáj a bude muset naléhavě někam traktorem odjet a převážet něco jiného. Co se stávalo celkem často a pravidelně.

Jaké však bylo jeho překvapení, když celý udýchaný a ve tváři brunátný předseda křičí nahoru do kukaně traktoru: „Soudruhu, včera nám zemřel náš veliký Stalin!“

“ Za prvé, pane předsedo,“ naklání se z kukaně traktorista: „Já nejsem žádný soudruh a za druhé jsem toho člověka neznal. To byl někdo z družstva?“ odpovídá s klidem traktorista, a aniž by čekal na reakci předsedy, startuje opět stařičký traktor, aby dovezl na pole včas svou fůru hnoje. A protože se na vesnici nic neutají, byla z toho večer ve vesnické hospodě u piva pěkná švanda.

Když o devět dní později zemřel Klement Gottwald, tak se už předseda neodvážil plukovníka zastavit a oznámit mu tu smutnou zprávu, protože by se opět mohl dovědět, že ho neznal a že neví, zda to byl traktorista sousedního družstva.

Galerie