Život v komunistickém režimu očima mojí maminky

Rozhodl jsem se Vám vyprávět příběh mojí maminky – Ivy Grundové, rozené Prokešové. Narodila se 7. června 1961 v Ivančicích.

Své dětství prožila v malebném městečku Rosice, které se nachází nedaleko Brna. Na svá první prožitá léta dnes zpětně vzpomíná ráda. Její život se nijak nelišil od dětí jejího věku té doby. Až později se od známých dozvídala, že vlastně měla štěstí, že její dětství nebylo nijak „postihnuto“ tíhou tehdejší doby.

Rodinní příslušníci

U mojí maminky doma se celkově o režimu moc nemluvilo, její rodiče měli jiné starosti a politika je nezajímala, avšak její tatínek cítil určitou nenávist vůči Sovětům. Nejvíce se tato zášť projevovala při hokejových zápasech mezi Československem a SSSR, kdy každý vstřelený československý gól bujaře oslavoval a byl pro něj takovým malým osobním zadostiučiněním. Nikdy se moje maminka přesně nedozvěděla, co tuto zlobu v jejím tatínkovi budilo. Pravděpodobně to nebyl rok osmašedesátý, avšak doba mnohem dřívější, kdy Morava byla po válce osvobozována a on jako dítě zažil, že na jeho matku bylo mířeno zbraněmi sovětských vojáků – to se však moje matka dozvěděla až v dospělosti. Tato její babička z tatínkovy strany byla členkou KSČ, ale nevnímala ji jako jiného člověka, nepřišla jí odlišná od ostatních. Příslušníci rodiny její druhé babičky byly největšími statkáři v malém městě a na nich se režim „podepsal“. Byl jim zabrán majetek a zamezováno ve studiu.

Pionýr

Další silný zážitek, který moje maminka má na dobu minulou, je pionýrský oddíl. Vzpomíná na stejnokroj, který musela nosit a vázání uzle na šátku. Bylo nespočet událostí a oslav, kterých se musela povinně účastnit, avšak na tyto časy vzpomíná ráda, protože Pionýr pro ni byl pravděpodobně jedinou možností kulturního a společenského vyžití a zároveň zdrojem poznání. Ale pravou podstatu této organizace nepociťovala, nevnímala, že je manipulována režimem.

Studium

Ve věku patnácti let, jí bylo do hlavy vtloukáno, že hlavní silou národa je dělnická třída, ale nevzpomíná si, že by jí to, jakožto dceři dělníka, pomohlo při zisku místa na nějaké škole. Po základní škole pokračovala ve studiu na gymnáziu, kde vedla klasický studentský život a politiku nevnímala. Po maturitě se přihlásila na Masarykovu univerzitu v Brně. Byla lehce šokována pohovorem, který musel absolvovat každý zájemce o studium s tehdejším předsedou Socialistického svazu mládeže. Tento pohovor jí připadal jako fraška, protože zájemci při něm byli „dušeni“ pro zábavu tohoto člověka.

Zaměstnání

Po studiích na fakultně odešla do Prahy, kde pociťovala uvolnění doby, avšak musela povinně dělat některé věci, o nichž nebyla přesvědčena, že by se dělat měly. Jejím nejhorším zážitkem, jakožto mladé učitelky bylo, že byla účastníkem akce, kdy na jedné straně stolu stály mladí učitelé, na druhé důchodci a společně zpívali internacionálu. To vše pro libost její nadřízené, paní ředitelky a především členky KSČ, která měla v úmyslu je, mladé kantory, přesvědčit o vstupu do strany. Neúspěšně.

Sametová revoluce

V roce devětaosmdesátém se poměry tehdejší doby přenesly i na pracoviště mojí maminky, kde se učitelé rozdělili do dvou táborů – na přívržence režimu a na ty, kteří chtěli změnu. Ona byla pro změnu a proto chodívala na Václavské náměstí cinkat klíči, silně toto období prožívala a těšila se na svobodu. Jednou byla s kamarádkou účastníkem akce, kdy byla zhruba ve dvou třetinách Václavského náměstí, dav se pohyboval a bála se, aby nedošlo k nějakému násilí.

Galerie
mamka, Sjíždění řeky Hron - SR, 1983 mamka, Sjíždění řeky Hron - SR, 1984
mamka vpravo, brigáda, 1983 mamka, Sjíždění řeky Hron - SR, 1983
5. třída, 1972