Škola dvou generálů, aneb příběh o vymazávání relevantních informací v minulosti i současnosti

Že taková škola u nás není? Pak je to prostě jen důsledek vymazávání relevantních informací z paměti národa.

V obci Štítina je škola s názvem „Základní škola generála Heliodora Píky“. Do r. 1991 to byla „Škola armádního generála Ludvíka Svobody“. Na rohu kamenné ohrady, oddělující školní prostory od ulice Komenského a směřující ke vchodu do školní budovy, je dnes umístěna deska s nápadným nápisem: „Základní kámen na paměť znovuvýstavby válkou zničené obecné a mateřské školy ve dvouletém plánu r. 1947 – 1948.“

Na místě desky s nápisem byl původně základní kámen, do něhož byl drobným písmem vyryt či vytesán nápis, že budova školy byla postavena r. 1948 za peníze sbírky, organizované v čsl. armádě. Výnos sbírky, 6 600 000,- Kč, byl předán obci na pokyn armádního generála Ludvíka Svobody, na jehož počest byla škola pojmenována.

V r. 1991byla škola přejmenována na „Základní školu generála Heliodora Píky“ a jméno generála L. Svobody ze základního kamene vymizelo. Nápis byl upraven a na základním kameni uvedeno jméno iniciátora a organizátora sbírky, místního rodáka generála Heliodora Píky.

V prvním desetiletí tohoto století škola prošla rekonstrukcí a stavebními úpravami, spojenými s modernizací učeben a výukových metod. Při těchto úpravách původní nápis na základním kameni byl vymazán a na jeho místo vsazena pamětní deska s výše již uvedeným nápisem. Současná podoba pamětního kamene a vsazené desky se změněným nápisem je na aktualizovaných webových stránkách /http://zsstitina.wz.cz./.

Úprava základního kamene budovy školy a změna nápisu na základním kameni mne vnitřně pobuřuje. Domnívám se, že základní kámen je němým svědkem doby svého vzniku a původní nápis na základním kameni nemá být měněn v souladu se změnou doby. Jestliže původní nápis na základním kameni neodpovídá informacím v době současné, má být dodatečně doplněn nápisem o těchto informacích. V našem případě nápisem o změně názvu školy v souvislosti s rehabilitací neprávem odsouzeného a justiční vraždou v roce 1949 popraveného generála H. Píky.

Jsem stará žena, pamatuji období, kdy i svatováclavská tradice sloužila Hitlerovi k zdůvodnění okupace a podřízenosti českého národa zájmům Třetí Velkoněmecké říše. Současné generaci chtěla bych alespoň částečně přiblížit dobu z konce 2. světové války, zpřesnit a rozšířit svými zážitky z osvobozovacích bojů, probíhajících při „ostravské operaci“ v dubnu 1945 v katastru obce Štítina. Odehrávala se tam poslední z velkých tankových bitev druhé světové války. Účast v ní nesla i 1. čsl. tanková brigáda generála Ludvíka Svobody, jehož jméno škola původně nesla.

– – –

Koncem března r. 1945 byl život v obci již zcela ochromen nejen leteckými nálety, ale i zásahy zaměřovačů dalekonosného dělostřelectva. Stará část obce s domky a usedlostmi převážně krytými slaměnými došky, byla v plamenech. Usedlost s popisným číslem 47, odkud pocházela moje matka, vyhořela mezi prvními. Stařenka, obhospodařující usedlost, stačila jen stěží při požáru uvolnit řetězem ke žlabu připoutanou krávu. Zvířectvo a hořící usedlost ponechala jejich osudu a s holýma rukama a těžkým srdcem přišla k dceři na opačném konci obce. Tato část obce vznikla za první republiky po vyvlastnění panství a parcelaci půdy, patřící Řádu německých rytířů. V nové části obce byly domky postaveny již z pálených cihel, pokryty nehořlavými materiály a byly většinou bez sklepa. Domek rodičů s popisným číslem 179 byl však celý podsklepen a měl pevné železobetonové základy. V sklepních prostorách domku našlo úkryt blízké i vzdálenější příbuzenstvo ve dnech prudkých bojů o osvobození obce.

Za několik dnů po příchodu stařenky z matčiny strany přišla v doprovodu dalšího příbuzenstva i stařenka z otcovy strany. Sklepní prostory domku staly se úkrytem nejen pro rodinu rodičů, stařenek z obou stran a rodinu nejmladšího otcova bratra Václava, ale i rodiny dvou nevlastních mladších sourozenců otcovy matky. Byla to osmičlenná rodina Josefa Bínera, jehož usedlost, nacházející se ve střední, nejstarší části obce, rovněž už vyhořela a čtyřčlenná rodina stařenčiny mladší sestry Hermíny Melecké. Tato rodina nebyla to místními občany. Manžel Hermíny byl „prajz“, tj. pocházel z území, které do vzniku 1. čsl. republiky patřilo pruskému mocnářství. Za fašistické okupace se rodina přestěhovala do Berlína. Po jednom z ničivých bombardování Berlína v r. 1944 Hermína s dvěma dospělými dcerami a dekretem vybombardovaných berlínských občanů našla útulek u své nejstarší sestry na výměnku usedlosti s popisným číslem 15 ve Štítině. Tato usedlost, nacházející se v nejstarší části obce, byla korytem potoka spojena s jihovýchodní částí zahrady, patřící k domku rodičů v nové části obce. Koryto potoka s břehy, chráněnými hustým porostem vysokých stromů, umožňovalo přesun obyvatel z nejstarší do nové části obce ještě v době, kdy pobyt mimo sklepní prostory domku byl již životu nebezpečný. V poslední chvíli přišel korytem potoka otcův nejmladší bratr Václav. Ve své usedlosti setrvával s bláhovou nadějí zachránit krávy a jalovice v případě požáru přemístěním z hořícího chléva do koryta potoku. Marně. Dobytek nezachránil a byl rád, že zachránil alespoň sám sebe. To už několik bomb a dobře mířených zásahů sovětských „kaťuší“ dopadlo i na domek rodičů v nové části obce.

Zanedlouho po příchodu strýce Václava matka pocítila jakýsi podezřelý pach, připomínající kouř. Otec závadu ve sklepních prostorách nenašel a usoudil, že je třeba zjistit, co se děje venku. Na výzvědy se vydal manžel Hermíny, který opustil Berlín až předjaří r. 1945, kdy už blízkost sovětských vojsk v oblasti Ratiboře hrozila přerušením vlakového spojení. Sotva vystrčil hlavu ze zabarikádovaných dveří, křikl německy na otce, ať okamžitě pošle ven Hermínu s dcerami a taškou s osobními doklady. Venkovní dveře a celá k jihu obrácená strana domku byly obloženy rozhořívajícím se dřevem, které fašističtí ozbrojenci polévali nějakou hořlavinou. Než Hermína a dcery přinesly tašku s dekrety vybombardovaných berlínských občanů, pustil se světem protřelý Meletzky rozhořčeně do fašistických podpalovačů, že ničí německý národ vypalováním domků svých soukmenovců. Nejen osobní doklady vybombardovaných berlínských občanů spolu se skutečností, že na domek již dopadaly bomby a zásahy sovětských dělostřeleckých minometčíků, ale hlavně duchapřítomnost, odvaha a pohotovost obyčejného člověka postavit se v kritickém okamžiku tváří v tvář hrozícímu nebezpečí, zachránily domek před požárem.

Nevydařený pokus fašistů o vypálení rodinného domku a upálení lidí v něm ukrytých byl pouhou předzvěstí toho, co následovalo. Domek se v základech otřásal, lidé ve sklepních prostorech ztráceli pojem času a s hrůzou v očích očekávali, kdy skončí peklo, zuřící tam venku na zemi. Stařenky se bez přestání modlily růženec v naději, že konec světa a nanebevzetí přijde už brzy. V katastru obce se odehrávala poslední velká tanková bitva druhé světové války. Poznenáhlu však otřesy domku ustávaly a peklo tam venku utichlo. Zazněl buchot na sklepní dveře a hlasy: „Kto tam? Němci ili čechi?“ Radostně jsme si vydechli a volali „Češi!“ Dveře do sklepa se zvenčí opatrně otevíraly, ve vchodu se objevil samopal a za ním hlava sovětského vojáka. Když se přesvědčil, že od obyvatel nehrozí nebezpečí, vkročil na schody do sklepa a pokynul ke vstupu dalšímu. Za dvěma sovětskými vojáky s napřaženými samopaly vstoupil pak do dveří muž vyšší postavy v dlouhém tmavém plášti. Byl bez samopalu a hlavu mu kryla kozácká beranice. První jeho otázka zněla: „Vodka jesť?“. Otcův bratr vytáhl z náprsní kapsy placatou lahvičku a podával ji neznámému muži. Ten však rázným pohybem ruky odmítl se slovy, aby si vodku dobře uschoval, že na oslavy není ještě čas a sovětské vojsko má dostatek vodky, kterou našlo v opuštěném lihovaru na okraji obce. V blízkosti lihovaru našli však vojáci i tělo umírajícího, za živa na vrata statku přibitého vojína, vyslaného na průzkum terénu před zahájením osvobozovacích bojů. Když se vojín se z průzkumu nevrátil, velitel pojal podezření, že fašisté nastrojili na sovětská vojska nějakou léčku, past. Uvízl v ní Ivan Kubinec, vojín 1. československé tankové brigády generála Ludvíka Svobody. Fašisté vojína při průzkumu chytili, mučili a za živa přibili na vrata opuštěného statku. Velitelství sovětských vojsk proto považuje za nezbytně nutné upozornit obyvatelstvo na přísnou prohibici lihovin v sovětské armádě. Pokud válečný stav trvá, nutno v zájmu co nejrychlejšího ukončení války dodržovat všechny pokyny sovětské armády. Každý, kdo je poruší, bude zastřelen. Avšak při dodržování pokynů sovětského velitelství nemusí se nikdo ničeho obávat. Neboť sovětští vojáci nepřicházejí jako dobyvatelé, nýbrž osvoboditelé.

Zatím co u vchodu do sklepa muž pod ochranou dvou vojáků s napřaženými samopaly zdůrazňoval nutnost podřizovat zájmy místního obyvatelstva potřebám co nejrychlejšího ukončení války a varoval před předčasnou radostí a přílišným nadšením z osvobození, zaplnila sklep skupina sovětských vojáků, prohlížejících a zkoumajících sklepní prostory. Otec znal trochu rusky, po celou dobu okupace ukrýval v domku spolu s rozhlasovým přijímačem i učebnici ruštiny. Obě věci patřily jednomu z pěti mladších bratrů otce, středoškolskému profesoru dr. Ladislavu Krejčímu, který nový, těsně před koncem první republiky zakoupený moderní přístroj nepřihlásil k evidenci, ale ukryl v domku svého bratra. V průběhu války, kdy německá vojska již byla na ústupu a „takticky“ zkracovala frontovou linii“, otec mne občas posílal z domu, abych si hrála na ulici a současně střežila, zda tam neprochází někdo neznámý. V případě něčeho neobvyklého se mám vrátit ihned domů. Považovala jsem to zprvu za pouhou hru. Jednou při rozhovoru otce se strýcem Václavem jsem zaslechla, že „Kroměříž“ hlásil něco, co jsem nechápala. Vrtalo mi to v hlavě. V Kroměříži jsme nikoho neměli a tak jsem se otce zeptala, co to znamená. Otec se zarazil a po chvilce váhání přikázal, abych držela jazyk za zuby a nikomu nikde nic neříkala. Zprávy zahraničního rozhlasu byly utajované zprávy, vysílané z „kromě říše“. Příkaz otce byl pro mne velkým tajemstvím, které jsem v době války přísně střežila.

O vánočních svátcích r. 1944, kdy jsem ve volné chvíli sáhla po učebnici němčiny, přistoupil ke mně otec a řekl: „To se už neuč! Dám ti něco lepšího, co má větší budoucnost. Ale zase to pěkně vrať zpátky tam, odkud to vezmu.“ Přistoupil ke skříňce se svou zahrádkářskou literaturou, vytáhl v novinovém papíru zabalenou učenici ruštiny, podal mi ji a dodal: „A nikomu o tom ani muk“. Tak jsem se sama začala učit rusky. V dubnu r. 1945 znala jsem již azbuku a základy ruštiny. Po příchodu sovětských vojsk sem se snažila uplatnit své znalosti ruštiny v praktických rozhovorech. Rodiče však mé snahy vůbec chápali po svém. Ještě před odchodem onoho muže v tmavém plášti, zdůrazňujícího u vchodu do sklepa, že válečný stav stále trvá a je provázen všemi neduhy dlouhotrvající války, včetně všeobecného poklesu morálky, matka mne zatlačila do tmavého koutu sklepa, ostříhala na krátko, umazala a nasadila chlapeckou čepici. Oblečení po starším bratrovi a matčina úprava změnily mne na chlapce. Tak se splnilo mé naivní dětské přání být klukem. Do té doby byla jsem vždy a všude jen děvucha.

Nadšení z vytouženého příchodu sovětských vojsk nemělo dlouhého trvání. Jen co první skupina vojáků prozkoumala sklepní prostory, obsadili sklep jiní vojáci. Patřily k nim i ženy-radistky. Spojovaly jednotky bojující v první frontové linii a předávaly jim pokyny velitelského stanoviště. Současně s jejich příchodem bylo nám sděleno, že domek je místem velitelského stanoviště, kde je zakázaný pobyt nepovolaných osob. V zájmu vlastní bezpečnosti všichni musíme v průběhu noci domek opustit. Za řekou v sousední obci již nebezpečí nehrozí.

Nebylo jiného vyhnutí než pokyny sovětského velení dodržet a domek opustit. První z domku odešly rodiny vzdálených příbuzných, poté blízcí příbuzní. Matčina matka našla útulek v domku svého bratra Gabriela a jeho nejmladší dcery, otcova matka a bratr Václav s rodinou v domku Jaroslava Dominika. Naše rodina opouštěla domek jako poslední. Na dvorku se však matka zvrtla a umíněně prohlásila, že nikam nejde. Máme-li umřít, umřeme aspoň doma.

Byla chladná dubnová noc. Probděli jsme ji zimomřivě schouleni do jednoho klubíčka ve výklenku u vchodu na severní straně, chráněné stěnami domku před střelami fašistických odstřelovačů. Po temné obloze létaly ohnivé rachejtle, odpalované dalekonosnými minomety přesně podle pokynů radistek ve sklepě. Na úsvitu vojáci přitáhli na dvorek vůz s polní kuchyní. Ze dřeva, připraveného fašisty k vypálení domku, rozdělali oheň a vařili vodu na čaj. Bezprostřední blízkost ohně nás vylákala z úkrytu. Zkřehlí a třesoucí se zimou bojácně jsme přistupovali k ohništi, abychom se trochu ohřáli. Vojáci u polní kuchyně nás neodehnali a každému nabídli šálek horkého, neslazeného ruského čaje. Kuchař se přitom rozpačitě omlouval, že cukr nemá. Příděl cukru byl přísně evidovaný a kuchař dostával cukr jen podle počtu vojáků.

Tak jsem „ jako kluk“ spolu s dvěma bratry a rodiči prožívala osvobození obce Štítina ve sklepě domku svých rodičů. První dni „Ostravské operace“ pak bez přístřeší na dvorku, střídavě buď ve výklenku za vchodem do domku, nebo u ohniště vojenské polní kuchyně. A byla jsem vděčna za každý šálek horkého ruského čaje bez cukru, případně i misku jakéhokoliv teplého jídla, kterým mne vojenský kuchař obšťastnil.

– – –

Příběh nevině odsouzeného a justiční vraždou v červnu r. 1949 popraveného generála Heliodora Píky mi utkvěl v paměti někdy na začátku sedmého desítiletí minulého století. Jednou o prázdninách, kdy jsem byla s dětmi na dovolené u rodičů ve Štítině, nečekaně navštívil rodiče mně neznámý starší pán. Byl to otcův spolužák a bývalý matčin nápadník Matěj Píka, mladší bratr již rehabilitovaného generála. Návštěva začala vzpomínkami na společně prožitá dětská a školská léta, pokračovala k r. 1948, kdy generál byl již zatčen a pro velezrádnou činnost v květnu r. 1945 popraven. Nespravedlivý rozsudek byl zrušen až prosinci 1968.

Otec generála dobře znal. Byl to pro něho prostě Heluš, spolehlivý a vzorný starší kamarád, který vždy poradil, pomohl a nikdy nikoho nezradil. V dětství byli takřka sousedé. Jen dva domky a potok odděloval usedlosti s popisnými čísly 15 a 62, odkud pocházel otec a generál. Když se otec o zatčení generála dověděl, organizoval ve spolupráci s několika dalšími občany podpisovou protestní petici, kde se obec včetně základní organizace KSČ zaručovala podpisy svých občanů za bezúhonnost, čestnost a nevinu generála Heliodora Píky. Jaký byl výsledný účinek petice, adresované a odeslané ÚV KSČ? Organizátoři petice upadli v nemilost a petice skončila někde v odpadovém koši.

Otec se přejmenování školy, nesoucí jméno generála Ludvíka Svobody na školu generála Heliodora Píky, již nedožil. Jako jeden z organizátorů petice proti nespravedlivému odsouzení generála, kterého od dětství dobře znal, jistě by přejmenování školy přivítal. Avšak se změnou nápisu na základním kameni školy by určitě nesouhlasil. A myslím, že změna nápisu na základním kameni školy by nepotěšila ani samotného generála, jehož jméno dnes škola nese.

Závěrem přeji všem školám, aby při zavádění nových didaktických pomůcek a způsobů výuky neopomíjeli ani staré. Jak snadněji by se vysvětlovaly současné dějiny, kdyby na základním kameni zůstal původní nápis, dodatečně doplňovaný relevantními informacemi o provedených změnách!

Galerie
Školní zpráva Školní zpráva
Školní zpráva Školní zpráva
Propouštěcí osvědčení Ve sklepních prostorách domku čp 179 bylo v době Ostravské operace jedno z velitelských stanovišť sovětských vojsk.
Detailní pohled na kolonu nepojízdných tanků a obrněných vozidel odtažených z bitevního pole a soustřeďovaných podél železniční tratě u nádraží ve Štítině. V koloně byla více než stovka vozidel. Částečný pohled na kolonu nepojízdných tanků a obrněných vozidel odtažených z bitevního pole a soustřeďovaných podél železniční tratě u nádraží ve Štítině
Otcův bratr - Václav Krejčí před svou, při osvobození Štítiny vyhořelou, usedlostí, domek čp 15 Detailní záběr a celkový pohled na hrob Ivana Kubince
Pomník gen. Heliodora Piky před jeho rodným domkem č.62 Současná podoba základního kamene školy ve Štítině