Střípky z mého mládí

Kdy přesně a za jakých okolností se dostali mí předci na Volyň, nevím. Náš soused a dědeček mého budoucího manžela, Vincenc Baťa, mi o tom vyprávěl jako malé holce, když jsme spolu pásli krávy. On na Volyň přijel se svými rodiči odněkud od Zlína v roce 1868, když mu byly 4 roky. Dostali od cara půdu a lesy za to, že naučí místní obyvatele hospodařit. Tenkrát si ještě v noci museli rozdělávat oheň, aby na ně neútočili vlci a jiná divoká zvěř, která žila v hlubokých lesích. Během let se postupně vybudovala vesnice, kde jsem se narodila i já.

Já jsem se narodila 4. prosince 1933 ve vesnici Budky Hubinské na Volyni v Rusku. Kousek od nás bylo městečko Senkevičovka. Táta jezdil s koňmi. Před válkou pracoval u Žida pana Reibera, který vedl obchod se smíšeným zbožím. Otec převážel věci z vlaku do skladu, byl dobrý pracovník a pan Reiber s ním byl maximálně spokojený. Už před vypuknutím války věděl pan Reiber, že jsou Židé v nelibosti, a tušil, že vše k válce směřuje. Proto poprosil mého otce, kterému věřil, aby mu u sebe ukryl část zboží, kterou by si po válce vyzvedl, aby měl jak znovu začít. Táta mu chtěl pomoct. Vykopal tedy díru u nás ve stodole na mlatě a věci v ní uschoval. Za války jsme i my takhle porůznu schovávali jídlo do děr. Jednou přišli Němci, podruhé zas Banderovci a brali vše, co našli. Tak jsme si část zásob schovávali, abychom měli z čeho žít. Pan Reiber válku nepřežil. Prý se schovával v lese a nakonec jej našli a zabili. Někdo z Banderovců pak přišel za otcem, že prý se doslechl o schovaném zboží. Tak jim to otec musel vykopat a odevzdat.

Maminka nosívala dlouhé vlasy zatočené do drdůlku propíchnutého sponou. Ráno, když vstávala, sedávala vždy na posteli a rozčesávala si vlasy. Měla je poměrně řídké. Říkala, že jí hodně vypadaly, když byla mladá, neboť onemocněla tyfem. Byla to hodná a pracovitá žena. Maminka mi říkávala Mařenko a bratr Vláďa, když mě chtěl naštvat, tak mi říkával Mančo. On byl malý, a když jsem ho chtěla na oplátku naštvat já, tak jsem řekla: „Láďo, pojď, změříme se …“, a to jak když do něj píchne a facky už lítaly. Do školy jsem šla v osmi letech. To už probíhala dva roky druhá světová válka. Střídali se Rusi, Němci, zase Rusi, tak se česky nesmělo učit. Doma jsem se naučila česky psát a číst od starších sourozenců. Jen jsem se nikdy nenaučila pravidla české gramatiky. Jaká byla škola? Ve třídě byly lavice pro 5 žáků. Vyučovalo se ve dvoutřídkách. V zimě jsme seděli v kabátech. Bylo málo dřeva, a tak nebylo pořádně čím topit. Škola stála asi dva kilometry od našeho domu. Když jsme chodívali v zimě do školy, stalo se mi, že mi i omrzly prsty. Na svačinu jsme s sebou nosívali chleba se sádlem. Obědy se tenkrát nevařily, naopak jsme nosívali jídlo, většinou chleba, učitelce, neboť ji neměl kdo platit.

Válka začala, když mi bylo šest let. Létaly nám nad hlavami letadla a hrozivě hučely, pronásledovaly nás časté nálety, celé rojnice letadel. Byl strašný chaos, každý se bál. Na nedaleké nádraží v Senkevičovce letadla shazovala bomby a střílela. Lidé si lehali na polích mezi řádky brambor, aby je bomby nezasáhly. Kdo měl sklep, schoval se do sklepa. Téměř se nevycházelo. V noci se svítilo svíčkami, zakrývala se okna, aby nebyl dům vidět. Téměř každou noc hořelo v nějaké vesnici v okolí. Požáry byly za války časté. Do země přišli Němci a spolu s Ukrajinci, kteří chtěli samostatnost, šli proti Polákům. Ukrajinci chtěli samostatnou republiku a Češi se jim nelíbili, často řvali „ČECHY DO SREKY!“ A pro nás začalo peklo jménem Banderovci. Banderovců jsme se opravdu báli. Měli zbraně, vypalovali hospodářství, zabíjeli lidi, v noci chodívali pro jídlo a přepadali. Jedna polská rodina u nás ve vesnici byla postřílena, aniž by cokoliv udělala. Zastřelili je jen proto, že byli Poláci. Spali jsme v těch dobách oblečení, kdyby přišli Banderovci a podpálili náš dům, abychom stihli utéct a zachránit se. Vypálili nám kostel, zabili polského faráře. Jednou přišli za mým bratrem Václavem, který byl krejčím, a poručili si, jaké chtějí ušít rukavice a kabáty. Oznámili mu, kdy si pro hotové věci přijdou, a odešli. On to zadarmo musel udělat, jinak by byla celá naše rodiny bita. Byla to strašná doba přes den plenili, vypalovali a stříleli Němci, v noci pak Banderovci.

O koncentračních táborech jsme nevěděli, ale nenávist Němců vůči židovskému národu, o té jsme věděli moc dobře. Bylo nám jich líto. Museli nosit žluté hvězdy jako označený dobytek. Jednoho dne obcházel starosta domy, že si z každé rodiny musí jeden muž vzít lopatu a jít s ním. Pokud by někdo nešel, Němci by vystříleli celou rodinu. Z naší rodiny šel bratr Václav, vše nám pak popisoval. Chlapi museli za vesnicí vykopat obrovskou jámu pod dozorem milicionářů a čekat u lesa na další příkazy. K jámě si německý oficír postavil stůl, na něj postavil láhev rumu a kulomet. Z nedaleké sýpky na nádraží přivezli v autech židy. Po pěti je vyváděli k jámě. Ti se museli vysvléct do naha chytnout za ruce a lehnout si do jámy, kde je oficír kulometem postřílel. Ostatní, co byli na autě, vše viděli a věděli, co je a jejich děti čeká. Bylo to prý hrozné. Lidé si pak lehali na mrtvá těla v jámě, děti brečely, bylo to boží dopuštění. Až bylo po všem, řekli českým mužům z vesnice, ať těla zasypají hlínou. Hlína se hýbala jako močál, jak byla nasáklá krví.

Na jaře roku 1944 šli naši chlapci na vojnu. Zaseli brambory a odešli do války, někteří se už nevrátili. Šli dobrovolně, bojovat za svou vlast. Ve Svobodově armádě, dostali zbraně. Prošli těžkými boji pod Duklou. Můj muž Pepa o tom nerad mluvil, ale jednou říkal, že tam byl šílený chaos, že tehdy nevěděli, jestli do nich střílí Němci nebo Rusi. Z každého domu někdo padl. Hnali je proti německým tankům jenom s puškami. Pepa byl zraněn střepinou granátu do nohy. To mu možná zachránilo život.

Velmi těžké období jsme prožili, když nás po odchodů mužů odstěhovali pryč od fronty. Vše jsme museli nabalit na vůz, vzali jsme dobytek a odešli do čtyřicet kilometrů vzdálené vesnice. Tři ženy, tři mimina a dvě děti. Bratr vedl krávy a já ovce. Na vůz se dalo veškeré naše živobytí, tedy brambory a deky na přikrytí. Došli jsme do polské vesnice, kde byly rozbořené prázdné domy. Tam jsme žili celé tři měsíce. Nebyly zde postele, tak jsme si z prken udělali takové „ohradníky“, které jsme vysypali slámou – aby se nám sláma nerozjížděla. Živi jsme byli hlavně z mléka a brambor.

Pak přišel rok 1945. Skončila válka. Bratři a otcové ale zůstali po válce na posádce v Čechách. Vyřídili tehdy pro nás papíry, abychom mohli odjet z Volyně do Čech za nimi. V lednu roku 1947 začalo tedy stěhování českých vesnic z Volyně. A my se vydali na cestu za bratrem Václavem do Branišovic, kde dostal usedlost. Většina majetku zůstala na Volyni. My a krávy jsme týden jeli ve vlaku. Vlak se skládal z vagónů pro dobytek a ze stejných vagónů pro lidi. Naším domovem se na týden staly dobytčáky. Začátek cesty nebyl vůbec dobrý. Plni očekávání jsme zavření ve vagónech jeli celou noc za novým životem. Ale ráno se zjistilo, že jsme popojeli jen kus dál. Vlak odjel kousek za Senkevičovku a celou noc nás pak jen posouvali po kolejích tam a zpět. Chlapi z přesídlovací komise obcházeli vagóny a od lidí vybírali úplatky pro výpravčího vlaku. Špek, alkohol, jídlo. Cesta do Čech trvala dlouhých 10 dní. Na cestě jsme se nebáli, jen nám dětem byla strašná zima, tak nás přikrývali dekami. Jak jsme tam vykonávali potřebu, už si nepamatuji, ale žádný záchod tam nebyl. Bylo nás několik rodin v jednom vagónu bez oken a jen jsme čekali, až nám řeknou, že jsme doma. V Košicích jsme měli první večeři. Tady jsme se také rozdělovali. My jeli na Moravu hospodařit. Každý obdržel reemigrační průkaz, to se psal 22. únor roku 1947. Mně na tomto průkaze spletli datum narození. Bratr Pepa hlásil údaje o celé rodině a u mě si spletl rok narození. Prostě mě o jeden rok omladil.

V Branišovicích nás čekal úplně jiný svět. Když jsme večer 27. března 1947 přijeli k Václavovi, rozsvítil světlo. Já jsem do té doby elektřinu neznala, myslela jsem, že jsem v pohádce. A když jsem viděla ten pěkný barák a chlívy, měla jsem v sobě takovou energii a chuť to udržovat, že jsem i v chlívě země umývala. Drhla jsem dřevěné podlahy, vařila a chodívala pomáhat na pole.

Z Volyně jsem znala i svého manžela Pepu Šimka. Ten po válce převzal a splácel hospodářství také v Branišovicích. V domě bydleli staří němečtí rodiče s dcerou a vnoučaty. S nimi žil Pepa pod jednou střechou asi jeden rok. Oni mu prali a vařili. Vím, že hospodyni koupil na šaty a chlapi ve vesnici mu nadávali, že si to u Němců dělá dobrý. Pak najednou přišel odsun. Pepa tenkrát řekl hospodáři, ať si vezme koně a vůz a naloží, co chce, a odešel. Nechtěl, aby měl hospodář pocit, že bude kontrolovat, co si smějí a nesmějí vzít. Poté je zavezl vozem na státní statek, kde se všichni Němci museli shromáždit, a odjel. Papa ještě vzpomínal, že ten den, za ním přišel policista, pan Okurka, a přinesl dědovi hlavici šicího stroje. Hospodyně si hlavici vzala. Zbytek Singeru tam nechala a policista se domníval, že na to neměla právo. Pepa byl vzteky bez sebe, že je kontrolují a určují, co si smějí a nesmějí vzít. Bylo hrozné, že německé rodiny takhle přišly o celé své živobytí, ale to stejné se pak stalo v roce 1950 nám. Vždyť Pepík za dům a vše, co k němu patřilo, státu poctivě zaplatil a v roce 1950 mu komunisti všechno vzali a znárodnili. To, co 5 let poctivě obhospodařoval, bylo najednou pryč. Bohužel to nebylo naposledy. Měnová reforma nás srazila na kolena znovu. Tehdy jsem místo nové ložnice, koupila synovi zimní fusak. A okupace v roce 68 nám pak vzala i zbytky naděje. Ale přes všechna úskalí života nám láska vydržela až do Pepovi smrti v roce 1993.

Galerie
Výměra vysídlovaného německého majetku v Branišovicích, 1945 Můj otec Štěpán Pyrožek, Branišovice, kolem roku 1950
Manžel Pepa s kamarády, foceno na Volyni v roce 1944 naše svatební foto, Branišovice, 1952
Vincenc Baťa, foceno v Branišovicích, kolem r. 1948 Mládežnická dechovka kapelníka Židlického na Senkevičovce, Pepa vlevo dole, můj brat třetí zleva dole, kolem roku 1940
dodatečně vystavený rodný list můj reemigrační průkaz, 1948
můj reemigrační průkaz, 1948 Potvrzení o účasti manžela v odboji
Protokol o odvodech do JZD, 1956 Manžel Pepa ve vojenské nemocnici po zranění střepinou, přelom roku 1944 a 45
Naši hoši ve Svobodově armádě,  manžel Pepa Šimek druhý dole vlevo,rok 1944 já v 18 ti letech, 1952
Moje matka Marie Pirožková, 1950 já (druhá v pořadí) a mé kamarádky z Volyně, foceno v Branišovicích, asi 1951