Slepý mlynář a jeho dcera, oběti StB akce Kulak

Karel Hladík (14. listopadu 1900 – 20. ledna 1994)

„Já Ho uvidím, uvidím na vlastní oči…“

Paní Ivanka, dodnes nevím, proč mi takové jméno dali, jak sama říká, vyprávěla hodinu v kuse bez jediného přeřeknutí, znělým hlasem a poutavě. Dodnes ještě zpívá s manželem ve sboru a kdysi hrávala v divadle vílu zakletou v lípě nebo ve Zkrocení zlé ženy. Možná má talent po dědečkovi, který zápisy zastupitelstva obce Polnička psal jako vzrušující beletrii, nebo po tatínkovi, jenž byl skvělý řečník, vypravěč a zakladatel polničského Sokola. Karel Hladík byl v 50. letech 20. století zatčen, souzen a potrestán za vlastizradu, jenž byla smyšlená. Stigma politického vězně lpělo na celé rodině až do převratu v roce 1989. Karel Hladík trpěl vrozenou vadou sítnice. Když pro něj v 50. letech přišla Státní bezpečnost, již neviděl.

„Sama ta slepota je hrozná. Naučili jsme se třeba zavírat dveře. Nejhorší je, když je necháte pootevřený. Tatka si skvěle pamatoval čísla, jména, oběžníky, zákony, všechno.“ Mlynář Karel Hladík po převratu diktoval své dceři Ivance dopisy, v nichž řešil restituci. Společně sepsali například také stížnost na předsedu bývalého JZD, který ještě těsně po listopadu 1989 stihl odvézt cihly z navrácené stodoly na svou chatu u obce Dářko.

Tatínek Ivanky Brůžové se narodil roku 1907 v polničském mlýně. Ve třicátých letech odešel se ženou a malou Ivankou do Prahy. V Praze pracoval jako úředník na mlynářském ústředí. Během této doby se mu znatelně zhoršovala kvalita zraku, občas měl pocit jakoby padaly saze. V té době zjistil, že jeho otec chce mlýn prodat, s čímž nesouhlasil, raději se tedy zadlužil a mlýn zmodernizoval. „Tatínek s dědou spolu mleli, ale moc si nerozuměli,“ říká pamětnice Ivanka.

Poté již neviděl vůbec. Asi proto unikl nacistickému vězení, komunistickému však ne. Až o několik týdnů se posunul proces v 50. letech, aby se slepý mlynář stihl smyšlenou výpověď naučit. Obec Polnička je malá, lidé v ní žijící věřili, že Karel Hladík je vlastizrádce. Rodina nebyla nijak závratně bohatá, rekonstrukci mlýna splácela prakticky až do začátku 2. světové války. „Měli jsme splachovací záchod, první v Polničce, a všichni to věděli,“ říká Ivanka Hladíková.

Mladší dceru Hanu Karel Hladík nikdy nespatřil. Když manželka přivezla do vězení Hanu ukázat, poprosil, ať ji vysadí nad mříže, aby si na ni mohl alespoň sáhnout. Jakmile děcko zvedla, bachař zakřičel. Paní Ivanka chápavě dodává, že musel hlídat, aby si s dítětem nepředávali vzkaz, jenž by napomáhal rozvracení státu. Nejhorší byl strach o rodinu. Pořád mu vyhrožovali. Na návštěvy ve vězení na Mírově vzpomíná Ivanka Hladíková se slzami v očích: náročné cesty, být tam včas a dlouho čekat, tátovy výtky, že s sebou malou Haninu tahají.

Dopisy z vězení psal za Karla Hladíka spoluvězeň Josef Kopecký, který jako bývalý předválečný diplomat byl souzen v procesu v roce 1954. Malinkým písmem byly dopisy psány, aby se na papírek deset na čtrnáct vešlo co nejvíce slov. „No ale nic moc se tam psát nedalo, tak vzpomínal, zejména na mládí.“

V Polničce donášela listonoška, které říkali Ryča. Vědělo se, že spolupracuje se Státní bezpečností. Byla nepořádná, občas něco nedoručila, ale prošlo jí to. Čekala, až psaní přečtou, že třeba začne maminka nadávat na komunisty. Na poště někdy zastupovala poštmistra statečná paní. Balíček musel vážit tři kila, vážil-li tři kila patnáct, napsala tři kila. Když byl ve službě poštmistr, muselo se z balíčku vždy něco vyndat, aby byla váha podle předpisů.

Paní Ivanka Hladíková psala žádosti o propuštění svého otce. Nakonec nevyléčitelně slepého vězně propustili v roce 1956. V roce 1959 přišla faktura na dvanáct tisíc korun, aby Karel Hladík doplatil dluh za svůj čtyřletý pobyt ve vězení, s tím, že ve vězení nepracoval. Jako politický vězeň pobíral Karel Hladík v té době důchod 460 korun za měsíc.

Karlu Hladíkovi bylo po návratu z vězení nejhůř v životě, „víte, tam byli samí slušní lidé, kněží, diskuse, skvělá společnost.“ Slepý pak sedával ve znárodněném mlýně, poslouchal zprávy a čekal na manželku, dcery a jejich historky ze zaměstnání. Jeho kamarádi i ti, kteří s ním byli souzení v procesu, byli stále zavření.

Ivanka Hladíková se stala zdravotnicí. Zdravotnická škola byla jediná, na kterou mohla. Likvidovali tehdy milosrdné sestry, volná místa bylo tedy nutné obsadit, potřebovali mnoho nových ošetřovatelek. Nejprve dostala paní Ivanka tzv. umístěnku až do Aše. Dále do psychiatrických léčeben, aby nenakazila správně smýšlející občany. Naštěstí měla vrozenou vadu, ledvinu navíc. Po operaci jí bylo dovoleno pracovat ve vedlejším okrese. Její zdraví se však zhoršilo natolik, že místo sestřičky mohla vyměnit za kancelářskou práci, a protože poté v podniku potřebovali někoho do počtu, aby mohli otevřít večerní ekonomickou školu, nakonec i vystudovala.

Sestře Haně bylo nařízeno pracovat v zemědělství, měla být zaměstnána ve vyvlastněném hospodářství a mohla chodit do učiliště. Paní učitelka ji naštěstí doporučila do ekonomické školy, a tak pak mohla dělat v JZD účetní.

Maminka chodila pěšky do Žďáru a zpět, pracovala jako pomocná kuchařka. Pak si polepšila, vařila v jídelně v Polničce. Upracovaná a uštvaná zemřela čtyři roky před rokem 1989.

Ivanka Hladíková také během svého vyprávění hovoří o Pavlovi Hubačkovi a Jendovi Topenčíkovi, kteří jako velmi mladí postřelili komunistického tajemníka. Pavel Hubačka byl odsouzen, ale Jenda Topenčík, jako jediný ze skupiny unikl trestu, což s největší pravděpodobností způsobilo převrat v jeho myšlení. Nejprve navštěvoval vězněné kamarády a po jejich propuštění obrátil se na víru a stal se farářem.

Sestřenice Ivance pro pobavení nedávno přinesla strýcovy kádrové posudky. Všude poznamenali, že „švagr jmenovaného byl zajištěn orgány pravděpodobně pro politický delikt.“