Cena zlata

Hrubá mužská pracka. Rána do zátylku. František se udeřil o hranu stolu. Zatmění. Bolest. Roztřesenou rukou hledal v kapse pečlivě složený bílý kapesník. Pracka byla však rychlejší. Vytrhla Františkovi kapesník z prstů a hodila ho na zem. Estébák si neodpustil teatrální gesto a otřel si o kapesník podrážku pravé boty. František rezignovaně upíral zrak k podlaze a polykal červené potůčky. Tak chutnal výslech – krví.

„Podívej se, my moc dobře víme, že to není všechno a už mě to vážně začíná srát! Buď nám řekneš, kde to je, nebo si to odskáčeš!“ Estébák se sklonil. Z několika centimetrů upřeně hleděl Františkovi do očí. František ucítil jeho páchnoucí dech: „Ty a všichni, kdo v tom jedou s Tebou.“

Hospodská zhasla světla a zatáhla červené závěsy nasáklé kouřem. Snad potřetí zkontrolovala všechny vchody. Posadila se vedle svých bratrů. Bedřich nepřítomně potahoval z cigarety. František vyhledal pohledem sestru. Ticho.

„Tady už to dál být nemůže!“ zašeptala zoufale, „neměl jsi to sem vozit… Co teď s tím?!“

„A co jsem tedy měl dělat? Dát těm sviním všechno?“

„Neměl jsi to sem vozit!“ opakovala Francka.

„Tady nebudou hledat. Nehledali tu fašisti, nebudou ani komunisti!“ snažil se o nadhled František.

„Ty to nechápeš? Oni znárodní všechno! Prostě všechno! Pár dnů, maximálně týdnů a máme po hospodě! A co pak…“

„Nikoho nemám než vás,“ polkl František.

Bedřich uhasil v cigaretě žár a klidným hlasem pronesl: „Schová se to u nás.“

Dvě štíhlé mužské postavy schovala tma. Každý z mužů nesl dva těžké kufry. Našlapovali tiše. Před zánovním domem uprostřed návsi se zastavili. Jeden druhému pohlédl do očí. Nemuseli si nic říkat. Pomoc bratra bratrovi nepotřebuje díků.

Bedřichův syn Ladislav čekal. Ve stanovený čas mužům otevřel zadní vchod a pomohl jim s kufry na půdu. Laďa byl vychováván k tomu, aby se zbytečně nevyptával. Kufry těžce dosedly na prkennou půdní podlahu a Laďa odešel. Bedřich začal obratně rozebírat falešnou cihlovou zeď. František postupně otevřel všechny kufry. Zlatý obsah zazářil do tmy. Jen na vteřinku se muži zastavili a fascinovaně upírali zrak ke kufrům. Pak se dali do práce. František bral jeden předmět za druhým, Bedřich je ukládal do zděné skrýše. Za chvíli byla plná.

„Kam s tím zbytkem?“ zašeptal František.

Bedřich podal dvě velké termosky: „Naházej všechny ty hodinky a cetky dovnitř! Schováme to za komín!“

„A budíky? Co s těmi budíky?“

Bedřich chvilku uvažoval: „Chlív.“

Bedřich půdu zamkl na dva západy. Klíč uschoval. Bylo po všem.

Téměř. Oči udavačů mají neklidné spaní.

Uprostřed návsi zastavily dvě šedé volhy. Z aut rázně a důležitě vykročilo 6 mužů. Marie stála u okna a míchala těsto na koláče. Pohlédla před dům a upustila místu na zem. Bedřichova tvář se objevila za pomačkanými novinami. Denní plátek oznamoval 8. 1. 1959. Marie měla ve tváři mrtvolný výraz. Ozval se zvonek.

Bedřich pomalým krokem došel ke dveřím: „Co si pře…“

„Bedřich Levíček? Jste zatčen,“ oznámil suše drobný estébák, „ji taky!“

„Ne, Marii ne! O ničem…“ zoufale zakřičel Bedřich, ale včas se zarazil. Bedřich a Marie usedli do auta. První volha odjela.

Čtveřice mužů se dala do zběsilého hledání.

Kromě Bedřicha a Marie žil v domě jejich syn Ladislav se svou ženou Miladou. Milada zůstala doma sama s malou dcerkou. O návštěvě netušila. Někdo zaklepal na dveře do prvního patra. Drobný estébák mlčky ukázal na povolení k domovní prohlídce.

„Vyklidit!“ zařval. Milada nehybně stála a upírala zrak na čtveřici estébáků. Dítě se dalo do pláče.

„Neslyšelas? Vykliď to!“ opakoval estébák a ukazoval směrem na kredenc. Milada začala vyndávat všechen porcelán z kredence. Estébák nahlížel do každého kousku náčiní. Nikde nic.

„Oblečení! Dělej! Vyskládej všechny skříně, hlavně chci vidět věci toho děcka!“ Miladě stékala po tváři slza ponížení.

„Cha! Náušnice! Tak přece jenom sem strýček něco schoval!“ vítězoslavně pronesl jeden z hledajících.

„Strýček? To jsou náušnice od kmotry, tady pro malou! Ještě je na nich účtenka…“ bránila dceřin poklad Milada.

Estébák hodil náušnicemi na hromadu oblečení a odešel do vedlejšího pokoje, kde ležela Bedřichova a Františkova maminka: „Prohledejte postel i tu starou bábu!“

„Proboha!“ zakřičela Milada. Zavřela oči.

Obhájcům socialistického vlastnictví zbývalo poslední patro – půda. Nájemník, kterého Bedřich v podkrovním pokoji ubytovával, vykoukl zpoza dveří. Vyhledal očima estébáka. Spojenectví nešlo přehlédnout: „Jsme na stopě, hoši!“

Muži vtrhli do podkroví a během několika málo minut odhalili falešnou zeď. Naskytl se jim nečekaný pohled: „Hoši, to je zlatej důl!“

„Obžalovaný, vaše jméno?“

„František Levíček.“

„Narozen?“

„1. září 1901.“

„Jste ženatý?“

„Ne, svobodný.“

„Vaše poslední zaměstnání?“

„Živnostník, zlatník a hodinář,“ všichni přítomní se podívali na Františka jako by řekl něco prostého.

„Jste seznámen s tím, co se vám klade za vinu?“

„Odstěhoval jsem se do Prahy, kde jsem si vybudoval slušnou a poctivou prací zlatnictví a hodinářství. To je má vina!“

„Obžalovaný, nechte si těch poznámek. Na Vaši živnost byla dne 31. 3. 1950 zavedena národní správa. Vy jste však všechno zboží neodevzdal. Zboží v hodnotě 613 243, 86 korun československých jste ukrýval u svých příbuzných, Bedřicha a Marie Levíčkových, a tím jste se podle § 245 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku dopustil trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.“

„Pche! Kolik? To, co jste tam našli, mělo daleko vyšší cenu!“

„Prosím?“

„Myslím, že mě chápete. Někdo se napakoval.“

„Prosím?!“

Všechny úřední budovy páchnou stejně. Smrdí úředníky, paragrafy a nespravedlností.

„Vinen.“ 7 let žaláře mezi těžkými zločinci. Daleko více však Františka trápila ta užírající provinilá otázka: „Co bude s nimi?“

Bedřich s Marií byli odsouzeni. Napomáhání zločinu. Ve prospěch Marie hrál její prostý původ a pracující rodina. Byla vážně nemocná. Nakonec byla propuštěna. Netušila, že Bedřich doznal, že o ničem nevěděla. Bedřich, jako živnostník, byl na tom hůře. Byl mu zabaven autobus a několik měsíců strávil ve vězení. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu byl však nakonec také propuštěn. Chvilku po propuštění musel pochovat svou matku.

„Měli bychom napsat Frantovi, že maminka…“

Vězení je život s vlastními myšlenkami. Život v hnusné a studené cele člověk přežije. Sračky k jídlu taky. Na samotu? Možná by si člověk taky zvykl. Ale František nebyl sám. Tam někde byli ti, kteří teď asi všichni pykají. Za něj. A kvůli němu. Došel další dopis. Má jej otevřít? Bál se těch inkoustových slov více než všeho. A proto nechal psaní opět vrátit odesílateli. Neotevřené.

Bedřich umíral. Na smrtelné posteli nebyl však sám: „Vím, že jsme to nenašli všechno. Ten tvůj povedenej bratříček toho měl daleko víc! Kde jen zbytek?“

Bedřicha sužovala bolest. Chtěl klid. Chtěl už tam. Od všeho pryč! „Je to tam! Je to tam! Vezměte si to všechno, ale dejte nám už pokoj!“

Mezitím, co byl Bedřich v nemocnici, našel jeho syn Ladislav termosky za komínem a budíky ve chlévě. Souhra náhod? 30. 9. 1960 se celá situace opakovala. Domovní prohlídka. Nalezené a zabavené zlato. Další odsouzený. Ladislav.

Osobní vlak zastavil na nástupišti ve Vyškově. Pohublý František se rozhlédl po okolí. Svoboda má opravdu svou vůni! Rozhodl se, že do Letonic půjde pěšky. Šel pomalu. Dlouho. Jeho první kroky v rodné vsi směřovaly na hřbitov. Bál se. Snad poprvé v životě se bál. Došel k rodinné hrobce: „Maminko!“ zašeptal. Poklekl a po tváři mu kanuly slzy. Byly tam. Fotografie těch, kteří trpěli za jeho zlato. Matka. Bedřich. Švagrová Marie. Opustili ho bez rozloučení.

František byl poprvé v životě skolen. Na jeho černý kabát dopadaly dešťové kapky, které stékaly na mramorový náhrobek, kde se mísily se slanými slzami. Prohrál. Všechno.

František Levíček prohrál svůj osobní příběh proto, aby nám dnes ukázal, že svoboda má opravdu svou vůni. Jen už ji dnes málokdo dokáže cítit…

Věnováno Miladě Levíčkové a Vladislavě Volankové. Ženám, které vdechly Františkovu hrdinství život.

Galerie
Přikládám ještě souhlas paní Volankové - v dokumentech již nebyl prostor Generální prokuratura ČR
Rehabilitace Ladislava Levíčka (6) Rehabilitace Ladislava Levíčka (5)
Rehabilitace Ladislava Levíčka (4) Rehabilitace Ladislava Levíčka (3)
Rehabilitace Ladislava Levíčka (2) Rehabilitace Ladislava Levíčka (1)
Obžaloba Ladislava Levíčka (3) Obžaloba Ladislava Levíčka (2)
Obžaloba Ladislava Levíčka (1) Úmrtní list Františka Levíčka
František Levíček s rodinou (zadní řada, 5. zleva)