Vždycky když mi chtěli uškodit, nějakým způsobem mi pomohli

Dnes vlastní Miroslav Meduna kalírnu o 25 zaměstnancích, dříve ho do ní komunisté za trest přemístili, protože s nimi nesouhlasil.

Miroslav Meduna se narodil 31. 5. 1942 v Pardubicích. Otec pocházel z Trojovic nedaleko Hrochova Týnce, matka se narodila v Dolní Vsi u Seče. Otec byl vyučený truhlář a se svým kamarádem prodával nábytek, následně pracoval v Tesle jako technický úředník. „Jeho šéfem byl Němec Kaupa, který byl v 45. roce samozřejmě zatknut a všichni ti čeští šéfové, si začali hrát na komunisty a důsledně žádali jeho rychlé odsouzení. Do týdne byl odsouzenej a pověšenej. Myslím, že to dokonce bylo veřejné, aby se na to lidé mohli chodit dívat.“ Vzpomíná na poválečné poměry v továrně pan Meduna.

I Němci za války byli jen lidé

Prvním domovem Miroslava Meduny byl jednopokojový byt na Skřivánku, přes který chodili zákazníci do řemeslné dílny. Ke svému druhému bydlení poblíž Zámečku v Pardubicích se dostali Medunovi velkou náhodou. Dolní Ves u Seče byla od vzniku Sečské přehrady místem setkávání rybářů, za 2. světové války sem jezdili rybařit i Němci a po večerech si všichni povídali. Jednou se babička pana Meduny zmínila o podmínkách, ve kterých žije její dcera, a člen gestapa zařídil přestěhování do bytu na Zámeček. Zde měli německou sousedku, paní Zvířecí, která sama vychovávala 3 děti, neboť její manžel zemřel u Stalingradu. Žili velmi nuzně, a tak jim malý Miroslav nosil tajně jídlo a další potřebné věci. Paní Medunová se bála, aby nebyla rodina nařčena z kolaborace za pomoc německému obyvatelstvu, tak tam sama nechodila vůbec a posílala tam jen syna. Ve sklepě tohoto domu přečkali Medunovi také bombardování Pardubic ke konci války.

Strach a tíseň

Před bombardováním malého Miroslava schovávali rodiče k prarodičům do Dolní Vsi, kde ovšem také nebylo přímo bezpečno, neboť se v okolí vyskytovalo mnoho partyzánů, které se Němci snažili dopadnout. „Schovávali jsme se s dědou a babičkou do takového sklepa, který měl ve vratech centimetrovou škvíru mezi prkny, kterou jsme koukali na silnici, jak kolem nás prochází vojáci s puškama.” Pan Meduna si dodnes vybavuje ten strach a tíseň, kterou cítil ze svých prarodičů. Stačilo, aby je objevili a mohlo se stát neštěstí, vojáci by se spletli nebo neadekvátně zareagovali a klidně mohli všechny postřílet.

Jak jsem byl degradován

Válka skončila a do areálu Zámečku se nastěhovali naši vojáci, které měl pan Meduna rád. Pokaždé když viděl vojáka, říkal si: „To je ten člověk, se kterým si budu hrát a který mě bude chovat.” Pan Meduna s nimi zažil také mnohé příhody. „ Když jsem po nich chtěl patronu, vysypali střelný prach, sundali špičku a dali mi ji, já ji chtěl ale celou, což samozřejmě nešlo. Maminka mi také ušila uniformu a od vojáků jsem dostával frčky. Když už jsem měl důstojnickou hodnost, potkali jsme na vrátnici důstojníka, který řekl, že se jedná o zneuctění vojenských distinkcí. Tak jsem byl degradovanej.” Vzpomíná s úsměvem pan Meduna.

Účast povinná

V Dolní Vsi zažil pan Meduna nepřímo kolektivizaci. Přestože měl děda pana Meduny jen dvě kravky a nějaká políčka v kopcích, do JZD vstoupit nechtěl. Proto musel, jako všichni soukromí zemědělci, chodit v neděli pomáhat na družstevní lány. Na práci byli svoláváni rozhlasem, který je informoval o tom, že účast je povinná a nelze se omluvit. „O prázdninách jsem chodil místo starého dědy já. Mým nejdůležitějším úkolem bylo zapsat se do sešitu u nějakýho komunisty, který měl problém s tím, že tam chodím místo dědy. Asi toužil po tom vidět dědečka defilovat mezi těma řádkama a sbírat mandelinky.” Kroutí hlavou pan Meduna, který ani po tolika letech nechápe chování některých lidí.

Další komunistickou perzekucí pro soukromé zemědělce bylo povinné odvádění části vypěstovaných produktů národnímu výboru. Pokud nedodali vše, co bylo požadováno, nemohli si doma zabít ani prase, což bylo v té době základem pro život na venkově. Dodávky by sami o sobě nebyly tak velkým problémem, kdyby nebylo nesmyslně stanoveno odvádět i ovčí vlnu, přestože ovce v okolí nikdo nevlastnil. „Když si babička s dědou chtěli zabít prase, přijeli k nám do Pardubic, šli s maminkou do obchodu k Hybskejm, tam koupili 2 krásný brokátový deky, doma je rozřezali, vlnu dali do takovýho starýho pytle, aby to vypadalo jako od ovcí a nesli to na úřad.” Vzpomíná pan Meduna na problémy, které v té době soukromí zemědělci měli.

Máte čtvrt hodiny, jinak vás všechny postřílíme

Po dokončení průmyslové školy v Chrudimi pracoval pan Meduna 1 rok v Tesle Pardubice. Na vojnu do důstojnické školy v Novém Městě nad Váhom nastoupil roku 1961 a po 9. měsících se dostal k 7. výsadkovému pluku v Holešově. V roce 1969 byl pan Meduna na vojenském cvičení v Prostějově, kde se dozvěděl o hrdinství holešovského pluku při vpádu vojsk varšavské smlouvy do naší republiky. Byl to jeden z mála pluků, který nechtěl přenechat své kasárny bez odporu. Poté co přišli ruští lampasáci na velitelství kvůli převzetí kasáren, velitel řekl,:„dávám vám čtvrt hodiny na to, abyste se uklidili 5 km od kasáren, jinak vás všechny postřílím.” Asi měsíc trvalo, než byli nuceni základnu předat Rusům. Velitelé za toto hrdinství byli vyhozeni a posláni do cementáren, pískoven a cihelen.

“Osvobození” Pardubic od kontrarevoluce v roce 1968

Do Pardubic přijeli obrněné transportéry s polskou posádkou. Pan Meduna byl součástí davu, který je zadržel někde u Hradiště na Písku. „ Podařilo se nám je zastavit, naštěstí nás nepřejeli jako kravinec, i když by to pro ně samozřejmě nebyl problém. Nalezli jsme na ty obrněnce a začali jsme vyprávět těm Polákům, jaká je situace doopravdy a co Rusáci udělali v Polsku. Ale na vojně žádnýho vojáka nepřesvědčíš, tam to jde přes rozkazy. Po chvíli to posádka otočila a zůstala v tom lese pod Kuňkou. My jsme tam za nima pak ještě šli a několik hodin se s nimi bavili, než nás lampasák vyhodil.” Tato akce ani nemohla mít velký účinek, přesto do města vjeli až druhý nebo třetí den. Další dny se nesly ve znamení zastrašování lidí a demonstrací sil projížděním obrněných transportérů přes třídu Míru.

 

Následky svobodného slova

Za uvolněných poměrů zaměstnanci v Tesle žádali vyhození cechmistra a velkého stalinisty pana Studeného. Pak ale přišel 68. rok, normalizace a vše bylo rázem jinak. Pan Studený si zjistil, kdo byl nejaktivnější, koho lidé rádi poslouchali a rozhodlo se, že iniciátoři budou vyhozeni. „Vedoucí konstrukce pan Spal musel napsat posudek, aby mohli vybrané osoby vyhodit. Padlo to na mě, protože jsem jako jediný řekl řediteli nahlas, co si o panu Studeném myslím. Čekali, že budu dále vzdorovat, ale o další problémy jsem nestál. Přeřadili mě z konstrukce do závodu na Kyjevský, kde dříve pracoval můj otec. Prkno mi dali do dílny vedle soustruhu, a tak jsem pracoval.” Postupem času se pan Meduna dostal z dílny opět do kanceláře, kde byli kovaní soudruzi, kteří ho měli převychovat. Usnesli se, že nejlépe bude převychován prací, proto pár hodin kreslil v kanceláři a zbytek dne pracoval v žíhárně u pana Siglera. Zde se poprvé dostal k pecím, u kterých už zůstal.

Ať chtěli, či nechtěli, stejně mi pomohli

Pan Meduna v dnešní době vlastní vakuovou kalírnu a poskytuje zaměstnání 25 lidem. Jeho životní cesta nebyla jednoduchá, ale přes všechny nástrahy a překážky se přenesl a nyní na komunistický režim vzpomíná s nadsázkou: “Defakto mě komunisti dotlačili tam, kde jsem. Vždycky když mi chtěli nějak uškodit, tak mně nakonec pomohli. Pokud bych zůstal v konstrukci, hezky bych kreslil, měl bych o tři dioptrie víc a byl bych už 10 let v důchodu. To by bylo všechno, co bych dokázal.” Proto budoucím generacím vzkazuje, že ne vždy se daří a jde vše podle plánu, ale hlavní je se nevzdávat a den, kdy se začne dařit, jistě nastane.

Galerie
Tatínek pana Meduny. Vyfoceno: 1941 Maminka pana Meduny. Vyfoceno: 1941
Miroslav Meduna voják. Vyfoceno: 1961 Zleva: dědeček z Dolní Vsi, malý Miroslav na saních, jeho maminka. Vyfoceno 1944.
Pohled na Sečskou přehradu, v pozadí dům prarodičů pana Meduny v Dolní Vsi. Vyfoceno: kolem roku 1960 Pohled na Stalinovu třídu, dnešní třídu Míru v Pardubicích. Vyfoceno: kolem roku 1960
Pan Meduna na vojenském cvičení. Vyfoceno 1969. Prarodiče pana Meduny z Dolní Vsi, soukromí zemědělci. Vyfoceno: kolem roku 1950
Dům prarodičů v Dolní Vsi. Vyfoceno: kolem roku 1950 Pan Meduna na vojně v Holešově, v pozadí kasárny. Vyfoceno: 1962
Pan Meduna s maminkou, v pozadí její rodný dům v Dolní Vsi. Vyfoceno: 1942 Hospodářství prarodičů v Dolní Vsi. Vyfoceno: kolem roku 1950
Rodina pana Meduny, zleva: pan Meduna, jeho maminka, jeho tatínek, jeho bratr a babička. Vyfoceno: 1957 Pan Meduna v konstrukci u rýsovacího prkna. Vyfoceno: 1965
Zámeček – Larischova vila Pardubice

Zámeček je místní označení pro novorenesanční vilu ležící na východním okraji Pardubic. Tuto vilu si nechal postavit hrabě Jiří Larisch-Mönnich v roce 1885 a později několikrát změnila majitele.

Černým písmem se zapsala do paměti občanů v době německé okupace, kdy v zámecké oboře vznikla cvičná střelnice. Za heydrichiády zde bylo zřízeno popraviště gestapa a zastřeleno 194 osob, převážně spolupracovníků Silver A a občanů vypálené obce Ležáky.

V roce 1956 se vila stala majetkem Tesly Pardubice, která ji využívala pro administrativní účely. Dnes je majetkem společnosti Foxconn CZ a chátrá. V areálu Zámečku se nachází památník věnovaný obětem heydrichiády.

 

Rodina pana Meduny v tomto areálu díky členovi gestapa a vášnivému rybáři bydlela v posledních letech války.

Adresa: U Zámečku, 532 01 Pardubice

GPS 50°1’40.172″N, 15°48’13.070″E

Cihlový dům ve kterém pan Meduna bydlel mezi léty 1944-1947. Vyfoceno: 2013 Cihlový dům v areálu Zámečku. Vyfoceno: 2013
Pomník obětem heydrichiády. V pozadí se nachází pískový val, na kterém byly 3 kůly, u kterých se popravovali lidé. Vyfoceno: 2012
Příběh místa

Zámeček Pardubice

Bylo velké množství českých rodin, kterým gestapo velice zkomplikovalo nebo i zničilo život, přesto se ale našla rodina, kterým člen gestapa pomohl k lepšímu bydlení.

Tento „gestapák“ byl vášnivým rybářem a tak si krátil čas v okupované zemi rybařením v Dolní Vsi u Sečské přehrady. Zde se seznámil s babičkou pana Meduny, která se mu mezi řečí zmínila o špatných podmínkách, ve kterých žije její dcera s rodinou. Asi po týdnu přišel Medunovým dopis, ve kterém stálo, že se mohou nastěhovat do bytu u Zámečku.

Zde měli několik sousedů, ale pan Meduna si nejvíce pamatuje na paní Zvířecí. Byla to Němka se třemi malými dětmi, na které zůstala sama poté, co jí manžel zemřel u Stalingradu. Žili velmi nuzně, proto se jim Medunovi snažili pomáhat. Miroslav si s dětmi rád hrával a také jim nosil jídlo a další potřebné věci. „ Maminka tam nechodila vůbec, bála se, aby nebyla nařčena z kolaborace a nebyla třeba potupně ostříhána“, vzpomíná Miroslav Meduna. Ačkoli zbývalo do konce války jen pár měsíců, paní Zvířecí často říkávala svým sousedům, že vůdce má ještě něco fest, co celou války zvrátí. Toto její přesvědčení bylo ovšem scestné. „Když přišel konec války, byla nucena se odstěhovat, asi byla odsunuta do Německa při poválečném odsunu Němců.“

Rodina pana Meduny v cihlovém domku v areálu Zámečku přečkala i konec války a odstěhovala se v roce 1947.