Dětství pod palbou

Paní Vavrečková ve svém příběhu popisuje hlavně své dětství za 2. světové války. V průběhu války měla 2-8 let. Jako dítě nemůže na válku vzpomínat nijak ve zlém, protože jako malé dítě nikdy válku nebrala až tak moc vážně. Většinu válečných událostí pochopila dlouho po válce.

Maminka byla z Německa, a když se vdala, přestěhovala se do Vratimova. Měla 3 sourozence, Haničku, Helenku, která zemřela na spalničky a Pepíčka. O Pepíčkovi vypráví příběh z období bombardování Vratimova, jak ho zapomněli v bytě, když zbytek rodiny utekl do krytu. Pepíček celý nálet prospal a naštěstí se mu nic nestalo. Další tentokrát tragický byl příběh 3 dívek, které našly granát. Jedna zaplatila svou zkušenost životem, další 2 pak přišly o nohu.

Při osvobozování Vratimova se u nich doma v jeden den ubytovali nejprve němečtí, pak i ruští vojáci. Popisuje také, jak vypadala fronta.

Úplně nejraději vzpomíná na svá školní léta, ze kterých má spoustu veselých a vtipných zážitků. Například v 1. třídě se rozhodla, že půjde do německé školy, protože uměla dobře německy, takže byla nejlepší, ale za týden ji začala shánět paní učitelka ze školy, kam měla docházet, takže se na ni maminka zlobila.

Po válce byla část rodiny paní Vavrečkové odsunuta. Jako dítě to nechápala. Později byli své příbuzné navštívit.

Příběh paní Vavrečkové byl velmi objevný, poučný a dával možnost podívat se na válku z druhé strany, jak probíhal běžný život. Pro nás byl tento přístup k válce velmi překvapivý, protože se v médiích setkáváme většinou pouze s prezentací útrap války, které byly určitě strašné a pro nás dnes nepředstavitelné, ale nedokázali jsme si představit každodenní život u nás ve Vratimově. Nejzajímavější byly popisy a příběhy týkající se naší školy. Je nepředstavitelné, že na našich školních chodbách leželi ranění vojáci, v místech dnešní školní jídelny měli Němci pitevnu.

Galerie
2.	Fotografování tříd i učitelského sboru na konci školního roku 1941 – 1942. Učitelé: zleva dole Božena Pěgřímová, Jar. Volný, Alfréd Kožušník, Jan Pěčonka, M. Tesarčíková,  zleva nahoře K. Bogumský, Josef Křížek, E. Sosna, Josef Vavřík, Josef Kocich. 3.	Fotografování tříd ve školním roce 1940 – 1941.
4.	Fotografování učitelského sboru v červnu 1941. Zleva dole M. Tesarčíková, O. Kurdějáková, Alfréd Kožušník, Josef Herman, Božena Pěgřímová, Marie Studničková, zleva nahoře Josef Vavřík, L. Bogumský, Jaroslav Volný, Marie Pavelčáková, Jaroslav Pěčonka, J 5.	Fotografie pořízená u příležitosti odchodu do důchodu řídícího učitele Jana Šimíka v roce 1939. Zleva dole sedí Alfréd Kožušník, Marie Studničková, Jan Šimík, Marie Tesarčíková, Josef Vavřík. Zleva nahoře stojí Josef Matuška, Vladislav Mojžíšek (pozděj
6.	Fotografie učitelského sboru z roku 1935. Zleva nahoře stojí Viktorie Pětrošová, Božena Kohnová – Hradilová, Věra Pavlíková, Josef Vavřík, Alfréd Kožušník, Jan Pěčonka, vlevo dole sedí Marie Tesarčíková, Růžena Saydlová, Jan Šimík, Marie Krčmářová, Mar 10.	Fotografování ve školním roce 1941/42.
10.	Fotografování ve školním roce 1940/1941. 11.	Fotografování tříd ve školním roce 1939/1940. Nahoře žáci narození v roce 1928 s panem učitelem Alfrédem Lubojackým. Dole žáci narození 1927 s učiteli: v první řadě zleva Heřmína Ondračková, Otakar Vavrečka, Ondračka, František Kahánek, Svatava Žáčkov
12.	Fotografování tříd ve školním roce 1941/1942. Nahoře třída pana učitele Zdenka Vlčka, dole paní učitelky Heřmíny Ondračkové. 13.	Přednášející dívka v popředí je Anička Šimečková, o které paní Vavrečková vypráví, že jí nohu utrhl granát.
14.	Uprostřed shromáždění dětí stojí blonďatý chlapeček v obleku se sepnutýma rukama. Je to Pepíček, o kterém paní Vavrečková vypráví, že na něj zapomněli v době bombardování.
Základní škola Vratimov, Masarykovo náměstí

Hauptschule in Rattimau (Hlavní škola ve Vratimově), Obecná škola ve Vratimově

Protože paní Vavrečková byla v době 2. světové války dítě školou povinné, nejčastěji jí zmiňované místo byla škola. Byla slavnostně otevřena 19. 9. 1909 k 60. výročí nástupu na trůn císaře Františka Josefa II. Byla vystavěna v centru obce a prostor před její budovou byl využíván jako shromaždiště při různých příležitostech – demonstrace, oslavy význačných výročí, obecní slavnosti. S pojmenováním tohoto místa se poprvé setkáváme v kronikách 19. 6. 1941, kdy obecní představenstvo schválilo prostor před školou pojmenovat na znamení podpory německých válečných vítězství Viktoriaplatz. Po 2. světové válce je náměstí přejmenováno na Švermovo, po sametové revoluci na náměstí T. G. Masaryka, dnes Masarykovo náměstí. Samotná školní budova v době 2. světové války sloužila nejen jako sídlo Hlavní a Obecné školy, ale také jako místo konání nejrůznějších obecních sbírek (papíru, kovů, kostí, šatstva, léčivých bylin). Od prvního leteckého útoku na Vratimov dne 29. srpna 1944 byly stropy ve sklepě vyztuženy a byl zde zřízen protiletadlový kryt pro žáky i školní zaměstnance. Od 20. dubna 1945 obsadila školu německá armáda a zřídila si v ní vojenský lazaret, což bylo také období její největší devastace. Při osvobozování Vratimova Rudou armádou 1. května 1945 byla školní budova zasažena celkem třemi granáty. Dnes je školní budova ZŠ Vratimov, Masarykovo náměstí, nejstarší plně využívanou budovou ve městě.

8.	Současná podoba ZŠ Vratimov, Masarykovo náměstí. 1.	Oslavy vyhlášení samostatného Československa na náměstí před školou 28. 10. 1918.
15.	Fotografie vratimovského četnictva před školou v roce 1914. 7.	Pamětní deska odhalená u příležitosti 95. Výročí zahájení vyučování na zdejší škole.
Příběh místa

Školní radosti v kruté válce

Paní Vavrečková začala chodit do školy v roce 1943. Ve třídě jich bylo 38. Učila je paní učitelka Marie Tesarčíková, která začínala každý den první hodinu modlitbou. Děti byly neukázněné a dělaly hluk. Paní učitelka se však modlit nepřestávala a děti překřikovala. To děti ještě více rozkurážilo.

Nejraději paní Vavrečková vzpomíná na školní besídky, na kterých žáci předváděli divadelní představení. Tyto besídky se konaly v restauraci U Rybiaře, která už dnes neexistuje. Byla nedaleko školy, dnes na jejím místě stojí herna s automaty.

Paní Vavrečková měla německou babičku, a proto uměla velice dobře německy. Jednou se rozhodla, že bude chodit do nedaleké německé školy. Doma ale nic neřekla. Do německé školy většinou chodily děti Čechů, kteří se přidali k Němcům, proto německy moc neuměly. Paní Vavrečková vzpomíná, že tam byla nejlepší. Asi po týdnu se přišla k nim domů paní učitelka Tesarčíková zeptat, proč nechodí do školy. Maminka se tomu velice divila a když se dozvěděla pravdu, zlobila se.