Už dávno nejsem řeckým dítětem

Angelina Lafazanovska se narodila 22. května 1940 v severním Řecku do rodiny makedonských vlastenců. Jako nejmladší z pěti dětí do svých sedmi let vyrůstala pod přísným dohledem otce, který byl pravoslavným knězem. Kristo Lafazanovsky musel jako velký vlastenec, který spolupracoval s levicovými partyzány, emigrovat v době řecké občanské války (1944 – 1949) za příbuznými do Albánie. Královská vojska se pomstila na jeho ženě a synovi, které odvlekla do vězení. Sedmiletá Angelina se s o rok starší sestrou Theodorou staly součástí první skupiny makedonských dětí, kteří byly ve snaze uchránit je před válkou odsunuty do levicově spřátelených zemí. Sestry se dostaly do Československa na jaře 1948 a celá rodina se už nikdy nesjednotila. Angelina, která vyrůstala v dětských domovech, viděla své rodiče jen jednou v roce 1962, kdy je navštívila v Albánii. Na zpřetrhaná pouta se ale po čtrnácti letech odloučení nepodařilo navázat. Vdala se v Československu za Michala Čmolu a porodila dvě děti. S řeckou a makedonskou komunitou od svých patnácti let neudržuje žádný kontakt. Třicet let pracovala jako ředitelka mateřské školy v karlovarském kraji a dětem se věnuje dodnes.

Doma vládla babička

Angelina Lafazanovska (řecky Lafazani) se narodila 22. května 1940 ve vesnici Moschochory na řecko-albánských hranicích. Rodiče Angeliny byli oba makedonské národnosti a v její rodné horské vesnici se jinak než makedonsky nemluvilo. Na maminku Tinu, která doma vychovávala pět dětí, vzpomíná jako na mírnou ženu plnou porozumění. Otec Kristo Lafazanovsky byl pravoslavným knězem a velkým vlastencem. „Táta byl vážený člověk. Nikdy nebyl doma a nikdy si s námi nehrál. Největší osobností v rodině byla ale babička Sofia, která s námi žila pod jednou střechou. V roce 1912 jí Turci zabili manžela. Babičce bylo 22 let a nikdy se už nevdala. Do dneška nechápu, jak mohla svépomocí postavit dům a nechat vystudovat syna na kněze. To, že jsme měli hospodářství, ovce, kozy, drůbež, včely a žili si na tehdejší poměry dobře, byla její zásluha. Babička byla velmi přísná a důstojná paní. Celá vesnice si k ní docházela pro rady, dokonce i léčila pomocí bylin. Jako dítě jsem se jí moc bála.“ Angelina – zkráceně Lina – byla nejmladší z pěti sourozenců (Georgi, Eleni, Neonida, Theodora a Angelina). Občanská válka je rozdělila jednou provždy.

Mámu a bratra odvlekli vojáci

Lininy první dětské vzpomínky na strach, hluk a osvětlené nebe pocházejí právě z doby občanské války (1944 – 1949). Její otec se ani v této době nepřestal projevovat jako velký vlastenec. „Vzpomínám, jak s mou nejstarší sestrou Elenou přenášeli velkou nůši od domu do naší stodoly. Určitě sloužila partyzánům jako úkryt. Táta nás nabádal, abychom o ničem s nikým nemluvili.“ Pod hrozbou vězení otec Kristo v roce 1947 emigroval do albánského města Bilischt, kde žilo celé příbuzenstvo jeho ženy. V reakci nato vojáci Královského vojska zaklepali u Lafazanovskych na dveře a odvlekli Lininu matku a bratra do vězení. Mámu pustili asi za měsíc, bratr Georgi si odseděl pět let. “ Jednou mě a sestru Theodoru partyzáni doprovodili na hranice, abychom tátu viděli. Tehdy jsem netušila, že při našem příštím setkání už budu dospělá žena.“

Odsun: Řekli nám – vrátíte se brzy. Rodiče jsem neviděla 14 let.

Levice se rozhodla zachránit řecké děti přesunem do spřátelených zemí. Lina se s o rok starší sestrou Theou ocitla v první várce makedonských dětí posbíraných z okolí Prespanského jezera. Bylo jí 7 a půl roku. Řekli jí, že do roka bude zpátky. „Měla jsem úpletové šaty a raneček s jídlem. Jídlo nám ale snědli partyzáni, kteří nás doprovázeli. Měli jsme všichni hlad. Já dostala oboustranný zánět středního ucha. Penicilin nebyl a já proplakala týden vkuse (dodnes mám jeden bubínek prasklý a druhý zjizvený). Ve dne jsme se schovávali v lesích a šli jsme hlavně přes noc, abychom se vyhnuli náletům.“ Cesta do Jugoslávie trvala asi dva týdny, odtud se skupina dětí dobytčákem přesunula do Mikulova.

Milé děti, vítejte v dětském domově!

Do Mikulova se sestry Lafazanovské dostaly na jaře 1948. Po karanténě putovaly do dětského domova Bludov a krátce na to do Sobotína, kde společně žily jeden rok. Česky zpočátku moc nerozumněly, řecky neuměly vůbec. „Dostaly jsme řecké vychovatele a za rok jsme se to naučily náramně. Vždy se o nás mluvilo jako o řeckých dětech a nám to nijak zvlášť nevadilo. Mezi makedonskými a řeckými dětmi žádná rivalita nebyla. Tu jsem zakusila až v dospělosti a dodnes tu nenávist nechápu. Tátu jako makedonského vlastence by můj postoj zřejmě mrzel, ale pro mě je prostě Řecko rodná zem.“

Po roce sestry rozdělili. Theodoru umístili do dětského domova v Karlových Varech, později v Kyselce a Lina se ocitla v Nových Hradech. V roce 1950 už bylo jisté, že válka dopadla v neprospěch levice a děti se domů nevrátí. Začaly se tedy učit česky. V roce 1951 Lina už navštěvovala českou školu s českými dětmi. S rodiči si po celou dobu života v dětských domovech pravidelně psala. „Táta mi neustále opakoval, jak se mám chovat, jak učit. Zůstalo mi v paměti jeho Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem…“

„Citově jsem nesmírně strádala, ale po materiální stránce šla kvalita života řeckých dětí nahoru. Měly jsme sice občas hlad (dodnes nesnáším chléb s marmeládou, tím jediným jsme se mohly pořádně zasytit), věčně jsme chodily ve vytlačených teplákách, ale dítěti takové věci nevadí.“ Budíček byl kolem 7 hodiny, následovala ranní rozcvička, snídaně, nástup s vyvěšením vlajky, škola, osobní volno, každodenní čištění bot a večer se hodnotil den. Narozeniny se neslavily a vánoce děti trávily u vojáků. Dárky dostávaly jen společné.

Nejhorší byla šikana

Nejhorší vzpomínky z dětského domova má Lina spojené s šikanou, která probíhala jak mezi dětmi, tak ze strany vychovatelek. „Pamatuji si, jak jednou chtěly děti vyhodit malou dcerku řeckého vychovatele z okna. Přihlížela jsem, ale ničemu nezabránila. Byla tam také s námi asi desetiletá holčička, která se často počůrávala a naše vychovatelka nás nabádala, abychom se jí vysmívaly a ponižovaly ji.“ Citově vyprahlá Lina se upnula na třídního učitele Josefa Housku a jeho ženu Naďu, kteří sami děti neměli. „Každý den jsem čekávala schovaná za oknem, jen abych je zahlédla, jak jdou ze školy domů a bylo mi strašně dobře. Těšila jsem se taky na každou středu na tělovýchovný kroužek, který Naďa vedla. Jednou mě pozvali k sobě domů a dali mi sladkosti, které mi ale v děcáku okamžitě ze skříňky zmizely. Dnes už to chápu, to byla oprávněná šikana. Pradleny kradly ale taky. Jednou jsem dostala na letním táboře skládanou sukničku, v domově jsem našila značku, dala si ji vyprat a už nikdy ji neviděla. V domově patřilo všechno všem. Těšila jsem se na jaro, abych si v zámecké zahradě potají utrhla krásné růžové poupátko, dala si ho pod polštář a měla něco krásného, co patřilo jen mně.“ Letos se Angelina vypravila po šedesáti letech do Nových hradů. Zámek i zahrada jsou stále stejně krásné a ten keř tam roste dodnes.

Moje rodina se už nikdy nesešla a já přestala být řeckým dítětem

Po prohře levice musela Linina makedonská rodina emigrovat za hlavou rodiny do Albánie. Usadili se ve městě Bilischt. Činorodý otec psal divadelní hry (bohužel se Lině žádná do rukou nedostala), pořádal různé projekce. Ze všech pěti dětí rodičům zbyl jen Linin bratr Georgi, kterého pustili z vězení. Nejstarší sestra Eleni, která bojovala u partyzánů, se po válce dostala do Uzbekystánu, kde při porodu dcery Lenky zemřela ve 23 letech. Sestra Neonida se vdala v Jugoslávii. Právě ta se v roce 1956 postarala o to, aby se Lina a Thea mohly vystěhovat z Československa do Jugoslávie. Theodora skutečně odjela. Přestože Lině psala, že se jí v Jugoslávii vůbec nelíbí, tak tam už zůstala a vdala se. 16tileté Lině se do Jugoslávie nechělo. Nástupem na pedagogickou školu se osamostatnila a přestala být řeckým dítětem. Na internátě ztratila kontakt s řeckou komunitou jednou provždy. V roce 1960 se tehdy už těhotná vdala za Čecha Michala Čmolu a o pár měsíců později porodila dceru Zuzanu.

Za tátu jsem se bohužel styděla

V roce 1962 dostala Lina povolení vycestovat na 3 týdny za rodiči do Albánie, samozřejmě bez manžela a tehdy dvouleté dcery. Od posledního setkání je dělilo dlouhých 14 let, během nichž se z dítěte stala žena. „Táta pro mě přijel na letiště do Tirany, byl oblečený v kněžském mundůru a já si z toho všeho pamatuji jen to, jak jsem se styděla, že není v civilu. Teď je mi to strašně líto. To je ta tragédie kolektivní komunistické výchovy. V děcáku jsem nikdy nikomu neřekla, že můj táta je kněz. Všude jsem uváděla, že pocházím ze zemědělské rodiny. Dojatá maminka moc plakala a babička, která ještě žila, byla taky moc šťastná. Já se ale strašně těšila domů. V životě jsem nepoznala větší stesk po dítěti, jak tam.“ Lině bylo 22 let a bylo to naposledy, co svou rodinu viděla. Hranice s Albánií se uzavřely pro země východního bloku v první polovině šedesátých let, kdy země začala úzce spolupracovat s Čínou a vymezila se vůči SSSR. Angelina udržovala s rodiči korespondenční styk až do roku 1983 (pozn. nikdy si o politice nepsali), kdy oba rodiče v rozmezí 3 měsíců zemřeli. Angelina Lafazanovska jejich hrob dosud nenavštívila.

Svůj životní příběh jsem dětem nikdy nevyprávěla

Angelina Čmolová porodila dceru Zuzanu a syna Michala, třicet let (1963 – 1993) pracovala jako ředitelka mateřské školy v Březové v Karlovarském kraji. Manžel byl učitel hudby, pracoval v Praze, pil a domů jezdil jen na víkendy. Lina děti vychovala víceméně sama. Ovdověla v roce 1990. „Nikdy jsem svůj příběh dětem nevyprávěla. Nechtěla jsem, aby si myslely, že si stěžuji a nechtěla jsem, aby mě litovali. Hluboko ve mně zůstává pocit, že můj život by vypadal jinak, kdyby v roce 1949 levice vyhrála. V dotaznících uvádím makedonskou národnost, ale cítím se být Češkou, mám české občanství a jinde bych už žít nedokázala. Moje životní cesta byla přetržena a já nemám kde navázat. Pamatuji si, jak jsem jako holčička šla do kopce za tátou do kostela, dnes už prý stojí jen jedna jeho stěna. V googlu najdeme 4 vesnice Moschochory, ale ani jedna není moje rodná. Ta byla prý už za občanské války srovnaná se zemí. Adio to pedikomu (pozn. Sbohem dětství).“

S čistým svědomím se dá dobře žít

Všechny křivdy světa se dají snést, když má člověk čisté svědomí.

Galerie
Angelina Čmolová, Praha, 2013, během pořizování záznamu Angelina Čmolová - současná fotografie, Praha, 2011
Angelina s bratrem Georgim, Bilischt - Albánie, 1962 na návštěvě u rodiny v Albánii - Angelina nahoře uprostřed, před ní maminka Tina, vedle Tiny vlevo babička Sofia, Bilischt - Albánie, 1962
Angelina Čmolová s dcerou Zuzanou, Březová, 1960 3 sestry Lafazani s rodinami ( zleva nahoře Angelina a manžel Michal Čmola, Risto Prešlenkov-manžel Neonidy, dole - Zuzana Čmolová, Theodora Lafazani, Neonida Prešlenkova s dětmi Ile a Dinka), návštěva Praha, 1965
sestry Lafazani, zleva Angelina a Theodora, Praha, 1957 pohřeb Eleni Lafazanovske, na fotce její manžel, 1955, Taškent - Uzbekystan
starší sestra partyzánka Eleni rozená Lafazanovska s manželem, 1953?, místo neznámé oblíbení učitelé, manželé Josef a Naďa Houskovi, Nové Hrady, 1953?
Angelina a oblíbená učitelka Naďa Housková, Nové Hrady, 1953 dětský domov Nové Hrady, 1952, Angelina druhá zprava
zleva sestra Theodora a Angelina Lafazani, 1952?, místo neznámé zleva sestra Theodora, neznámý hoch, Angelina Lafazanovska, Sobotín - ČSSR, 1949
tatínek Kristo Lafazanovsky v civilu, Bilischt - Albánie, květen 1967 Svatba bratra Georgiho Lafazani, Bilischt-Albánie, 1956 (na oslech zleva matka Tina, táta Kristo, bratr Georgi, švagrová Luba, na zemi před tátou babička Sofia - všichni Lafazani)