Válečná doba z pohledu Anny Melkové

3. října jsem byla u své prapratety Anny Melkové. Narodila se 7. ledna roku 1925, v Plzni na Letné. Za svobodna se jmenovala Staňková a byla prvorozená dcera její rodiny, později přibyly další tři sestřičky. Bydlela na Letné do osmi let. Maminka byla skvělá žena a dodnes jí miluje. Už je bohužel delší dobu mrtvá, skoro 30 let, a nikdy na ní nemůže zapomenout.

Když se odstěhovali v jejích 11-ti letech do Plzně na Palackého třídu, tak tam poznala svoji kamarádku, jednu z nejlepších, která už bohužel nežije a druhou kamarádku, která už taky nežije. Zaujalo mě, když jí bylo 14 let, a Němci obsadili Plzeň. Vzpomínka na to je velmi smutná, protože jednou šla do školy a poněvadž bydleli blízko pětatřicátých kasáren, se objevili Němci. Oni jako mládež, měli na Němce vztek a po vzoru 1. prezidenta T. G. Masaryka si nechali udělat čepice, tzv. Masaryčky, které byly tmavé s kšiltem a uprostřed měly trikoloru a ty nosili na vztek Němcům, aniž si uvědomili, že si do určité míry hrají se životem. Ve škole to bylo smutné, obzvlášť ten první den obsazení, protože učitelé nevěděli, co jim mají říkat a všude vládl velký strach a obavy.

Během 2. sv. války, kdy přestalo být jídlo, a začaly být lístky, bylo toho jídla strašně málo. Co mohli, tak Němcům škodili, neuvědomovali si, s čím si hrají, strhávali plakáty, mračili se na Němce, když šli kolem nich. Nemohli si dovolit ani pozdrav ‚nazdar‘, protože to byl pozdrav Sokolů a ti byli jedni z prvních, kteří Němci ničili, protože tam byl vzdor. Poslední Sokolský slet byl obrazem vzdoru, když už byli odtržené Sudety.

Anička studovala dálkově, kurzově. Její kamarádka byla židovka, když ji viděla naposledy 2 roky po obsazení, musela se s ní rozloučit, protože ji odvezli do tábora, kde byli Židé zabíjeni.

Plzeň byla bombardována zvlášť roku 1944 a 1945. Američani museli bombardovat Škodovku, protože ta vyráběla zbraně pro Němce. Bydlela na rohu jižního nádraží a Koperníkovy ulice, na jedné straně je dodnes nádraží pochroumané po náletu ke konci války. Zasáhl i dnešní Klatovskou, kde přeletělo kus střechy zezadu, dopředu. V tu chvíli praprateta pracovala na náměstí, bála se, co se děje vlastně její rodině. Naštěstí se nic nestalo, až na figurky, co měla její maminka na poličkách, spadly, ale zůstala stát jen soška Panenky Marie a vedle ní dva andělíčci. Jinak měli rozbitá okna a všechny ulice blízko toho měli také vymlácená okna na barácích.

Zaujalo mě vyprávění o prvním náletu, který byl menší. Všichni šli z úkrytu domů a najednou dům hlaholil, křik a stalo se, že jedna světelná bomba spadla panu inženýru do postele a on se umyl a teď si šel lehnout, tak tam našel bombu. Ale než se zjistilo, že nemůže bouchnout, nic udělat tak byl celý dům, takříkajíc „auf“. Dále prožívali, jak bylo hrozné, když chodili do krytu. Svého psíka dávala pod schody do sklepa. A hlavně měla strach o své o své mladší sestry, pokaždé je vzala a odnesla je sem se svojí maminkou nebo se svojí sestrou o 2 roky mladší.

Za války bylo 1,20 kilo masa i po válce to trvalo. Na rohlíky byly malé lístečky, které obchodník stříhal a pak je musel i nalepovat. Měli dost zeleniny, protože její nevlastní otec měl zahradníky a všechnu zeleninu schovali do kočárku nejmladší sestřičky. Ale s masem to bylo horší. Její sestra o 11 let mladší, viděla banán až po válce.

Praprateta se vdávala dvakrát, se svým 1. mužem se vzali měsíc po válce a měli krásnou svatbu. Mám i fotky. Na svatbě bylo plno jídla, dodnes jí není jasné, kde se to jídlo všechno vzalo, protože se jídlo těžko shánělo, ale nebylo pivo. Pro něj museli chodit na jižní nádraží. Bylo to prý dost komické, když si svatebčané běží pro pivo, tam si dali jedno nebo dvě, a pak běželi s půllitry zpátky domů.

Dodnes Anička, když je ve středu zkouška sirén, tak se vždycky lekne, i přesto, že ví, že je první středa v měsíci.

Scházeli se v partě 16-ti, 18-ti dětí. Jmenovali se Osada věrná srdce, znamenalo to věrná srdce k republice, k národu, prostě k tomu, být svobodná. Odnášeli peníze lidem, co měli třeba zavřené příbuzné. Dělali to naivně, ale vyšlo jim to. Pak se stalo, že do hospůdky, kde měli udělaný kout, přišli vyšetřovatelé, dva odvedli, ale pak pustili. Potom už se tolik nescházeli.

Často vzpomíná na to, jak šla 6. 6. 1945 do kolny pro uhlí a slyšela hrozný rachot, měla strach, protože o pár ulic dál viděla stát kolem 50-ti vojáků německých s protitankovými střelami. Hrozně se se sestrou bály a utíkaly do Tylovy ulice, kde doběhly a přijížděly 1. americké tanky. Jeden voják vylezl z tanku a ptá se jich „A kde máte pivo a koláče?“ ony zůstaly úplně ‚štajf‘ a on jim řekl, že je Čechoameričan. Odpoledne šla se svým chlapcem ven, dívat se, co se děje. Došli k židovskému kostelu a najednou se ozvalo z domu střílení kolem nich a začali útočit Němci, kteří byli ukrytí v těch domech. Přiběhl k nim Američan, strhl je oba k zemi, v klidu se postavil, střílel a nic s ním nehlo. Praprateta se svým chlapcem utíkali do krámu, nad židovský kostel, se schovat a z výlohy se koukali, jak Američané s úplným klidem sedí na tancích a stříleli si. Pak šli po náměstí a povídali si s nimi anglicky něco rusky a štěstí měli to, že v domu Koperníkova 57 bylo americké velitelství, kde jim její maminka prala a žehlila. Dostávali od nich konzervy a k její mladší sestře, která byla o 11 let mladší, se chovali jako k holčičce a vždycky dostala nějakou čokoládu. Připadali si tam jako doma.

Galerie
Anna Melková. Foceno u ní doma 10.října 2013 Červený kříž
Anička a její první manžel foceni měsíc po 2.sv. válce Anička v kočáře se svým 1. mužem, se svými mladšími sestrami a s manželovým bratrem a američtí vojáci na Náměstí Republiky v Plzni měsíc po 2. sv. válce.
Anička ve skupině Červený kříž v  atomových oblecích. Anička se svými čtyřmi sestrami. měsíc po 2. sv. válce.