Jan Šabršula: Zkušenost za zkušeností

Jan Šabršula se narodil roku 1918 v Bojkovicích u Uherského Brodu. Když oslavil své čtvrté narozeniny, přestěhovali se s rodinou do Třebíče. Jeho otec zde na gymnáziu učil a byl také náčelníkem Sokolské župy. Do Sokola také chodíval i sám pan Šabršula, proto, jak říká, zůstal stále štíhlý.

Za války byl zaměstnán v nemocenské pojišťovně. Tehdy se oženil s mladou úřednicí této pojišťovny. Později složil zkoušku učitelské způsobilosti z latiny, zanedlouho poté z italštiny, z psaní na stroji a z němčiny. V této nemocenské pojišťovně se naučil poznat podle čichu tuberkulózu a žaludeční vředy – již na vojně se přihlásil do „čichacího“ kurzu v Olomouci, kde poznával jedovaté bojové látky, jako byl například yperit. Mezitím do Československa vpadli Němci, kteří se dostali i do Olomouce, takže všechny tyto látky musel pan Šabršula, spolu s dalšími, vylít do výlevky a definitivně zničit.

Z jeho původního pracoviště v nemocenské pojišťovně, byl přeložen do strojírenské nemocenské pojišťovny v Praze. V té době se zapsal na obchodní akademii v Třebíči a zde složil zkoušky a maturoval s vyznamenáním.

Nyní se tedy dostáváme ke krušnější a temnější minulosti pana Jana Šabršuly – k pobytu v koncentračním táboře. Mezi roky 1939 – 1945 byly zavřeny vysoké školy, a pan Šabršula měl “Dovolenou od Hitlera“. Své vyprávění začíná tím, že popisuje zmlácené studenty, kteří byli hrubě váleni v blátě. Zavřeli je do temné místnosti a tam čekali asi dva dny a zanedlouho byli v dobytčích vozech roku 1939 převezeni do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Tábor byl ohraničen ostnatými dráty s elektřinou a nápisy: ,,Bez upozornění se okamžitě střílí“. Do ostnatých drátů vbíhali někteří vězni, aby ukončili své utrpení sebevraždou. Zde se setkali s Českými i Německými politickými vězni. Po příjezdu jim byly odebrány všechny věci – peníze, doklady, oblečení, které byly obměněny za staré hadry, které byly označeny barevnými páskami s čísly podle rozlišení vězňů a barevných trojúhelníčků: političtí vězni červeně, židé žlutě a hnědě, ostatní bíle. Pan Šabršula popisuje, místní prostředí, ve kterém často propukaly smrtelné nemoci, které zapříčinily smrt mnoha spoluvězňů a předčasně ukončili život i jeho kamarádů. Každý den nastupovali na sčítání vězňů, tzv. apel. Vzpomíná především na leden 1940, kdy museli stát ve zdánlivě nekončícím nástupu – spousty starých mužů tam umírali chladem a vyčerpáním. Vězeň, který byl příliš nápadný dostal výprask železnou holí, což bylo na denním pořádku, stejně jako práce ani Jan Šabršula neunikl zranění od příslušníka SS. Každý den pan Šabršula nosil obrovské padesáti kilové pytle s pískem. Dále vzpomíná na píseň, ve které se zpívá o tom, že útěk stojí vězně jen život. Tu měli heftlinkové(tak se přezdívalo vězňům koncentračního tábora)jako jakousi hymnu koncentračního tábora.

Smrt, zoufalství, bolest – nejvýstižnější emoce koncentračních táborů. Nikdo nemohl z nacistického pekla utéct a jakýkoliv pokus o útěk byl trestán smrtí.

Po válce, v roce 1945 školy opět otevřeli a to se Jan opět zapsal na vysokou školu, kde našel nabídku jednoročního stipendia ve Francii. Při cestě do Paříže vzpomíná na krásné ženy a procházky Paříží. Nyní tedy nastal čas vybrat si univerzitu – Jan si vybral univerzitu v Grenoblu, kde se studenti léčili z tuberkulózy. Jako výukové obory si nechal zapsat filozofii a francouzštinu, polštinu a němčinu. V Československu bylo studium filozofie později zrušeno “Rudým dědou“, což bylo označení pro Zdeňka Nejedlého, který v Československu zrušil osmiletá gymnázia a zavedl jedenáctileté studium (gymnázium nahradil připojením dalších dvou let školy k základní škole) . Na tomto gymnáziu také chodil do tanečních a zde se smíchem pan Šabršula vzpomíná na jistou dívku, která při tanci „funěla“. Tato nyní již krásná a vyspělá zem byla za války vyrabována a o základní potřeby, jako bylo máslo a mléko, byla velká nouze, takže si Jan vařil výživnou kaši z ovesných vloček, cukru a občas, když v malých přídělech bylo i víno, přidal trošku i toho vína. Během studia ve Francii se učilo i o sobotách, ale protože byl pan profesor Šabršula náruživý sportovec, v neděli chodíval mnohdy i na padesáti kilometrové výlety.

Během studia na Francouzské univerzitě se mu v Československu narodila mladší dcera. Zanedlouho po jejím narození se vrátil do své rodné země a podařilo se mu i rodině propašoval unrru (americká armáda sem posílala jídlo v konzervách). Mezitím došlo k povstání Českého lidu v Havlíčkově Brodě(dříve Německý Brod) v únoru 1948 – toho se Jan Šabršula také zúčastnil. Popisuje, jak běžel k mostu přes Sázavu, kam Němci dali nálože. Dráty vytáhli a nálože odsadili. Poté prchal k Žižkově ulici, kde bydlela jeho matka. Jeho tatínek byl v té době už po smrti. Tam si vzal revolver, který byl ještě jeho tatínkem ukryt pod dlaždicí. Jan se vydal Žižkovou ulicí dolů, i přes to, že Němci tou dobou vyhlásili stanné právo. Do cesty se mu připletla německá rojnice. Nezbylo mu nic jiného než projít parkem mezi dvěma vojáky, kteří si ho i nejspíš spletli s nádražákem díky svému oblečení. A tak Jan Šabršula unikl. Jeho další léta byla krásná i dramatická zároveň, ale to již není součástí tohoto příběhu.