Příběh Jaroslavy Šimkové

Tento příběh není celý z války, ale jelikož válka byla, doopravdy se stal. Příběh mi vyprávěla má babička Jaruška Šimková a začíná roku 1944, kdy mého pradědu Jana Vachka zavřeli do koncentračního tábora v Terezíně. Byl zavřen kvůli tomu, že poskytl přístřeší anglické skupině parašutistů, která vysílala zprávy do Londýna. Němci je však letadly zaměřili, a proto skupina parašutistů utekla k mému prapradědečkovi do Jezbin (otci Jana Vachka), zakopala tam vysílačky a chtěla odjet ještě dále, protože je sledovali. Bohužel už byli tak obklíčeni, že prvního parašutistu zastřelili, druhý se raději zastřelil sám, třetí byl vážně zraněn a odvezen do nemocnice, kde jej lékaři raději nechali zemřít, než aby šel k Němcům, kde by byl stejně umučen. Jeden jediný ze 4 parašutistů přežil. Po těchto událostech pradědu Vachka zavřeli do Terezína, protože věděli, že v tom měl prsty, dále tam zavřeli i jeho bratra, kterého tam rovnou popravili, dalšího bratra umučili v hradeckém gestapu a prapradědečka, u kterého byly zakopané vysílačky, také zavřeli. Válka postihla celou rodinu. Můj praděda Jan Vachek naštěstí přežil díky Rusům, kteří přišli 8. května 1945 a osvobodili celý Terezín. Celkově strávil praděda v Terezíně přes dva měsíce, což se zdá jako krátká doba, ale zážitky to byly otřesné.

V roce 1947 byl pořádán ozdravný zájezd do Norska pro děti válečně poškozených rodin. Do Norska jelo zhruba 300 dětí včetně mé tehdy 9tileté babičky Jarušky. Když přejížděli vlakem Německo, musela být zadělaná všechna okna, aby nebylo vidět ven. Na konci Německa dostalo každé dítě na krk cedulku s nápisem. Babička měla na cedulce nápis Horten, nikdo nevěděl, co to znamená, až později babička zjistila, že to je město, do kterého byla zařazena. Po příjezdu do Norska, přesněji městečka Horten, již čekali lidé na děti a vybírali si, koho si vezmou k sobě domů a budou se o něj přes prázdniny starat. Babičku si vybral manželský pár Hildur a Arne Reinartsen s malým chlapečkem Arntem. Babička jen s malým kufříkem je chytla za ruku a šla s nimi domů. Celou cestu jim česky vyprávěla zážitky z jízdy. Jejich dům byl krásný a blízko moře, problém nastal, až když začali na babičku mluvit norsky, protože jim nerozuměla. V tu chvíli jim babička řekla, že tam nebude a chce domů. Arne a Hildur jí tedy v domnění, že na to Jaruška později zapomene, slíbili, že se jen vyspí a hned ráno pojede domů, protože teď nic nejede. Babička však nezapomněla a ráno už stála s kufříkem u dveří, že jede domů. Tak jí řekli, že půjdou koupit aspoň něco na cestu. Když babičce koupili čokoládu a banány, které v ČSR ještě nebyly, babička si to hned rozmyslela a domů už nechtěla. Pro babičku to byly krásné prázdniny, našla si tam plno kamarádů, naučila se i trochu norsky. Všichni Norové věděli o příjezdu českých dětí a rozmazlovali si je tam. Po 9ti týdnech nastal den odjezdu, do přístavu se přišlo s dětmi rozloučit snad půl městečka. Všechny děti jely tedy zpět domů do Československé republiky.

Po roce ztratila norská rodina s Jaruškou a její rodinou kontakt. Komunisté převzali v roce 1948 moc a kontakty byly násilím přerušeny. Neustále na babičku Jarušku její druhá rodina myslela a babička na ně také. V roce 1949 se manželské dvojici v Norsku narodila ještě dcera Kari, která babičku vůbec neznala, ale znala celý tento příběh, a tak svým rodičům slíbila, že Jarušku najde a ještě se setkají. Kari roku 1968 začala hledat přes ambasádu Jarušku. Dostali dokonce od Prezidentské kanceláře prezidenta ČSSR odpověď, ve které stálo, že styk občana ČSSR se západním světem je nežádoucí. Po sametové revoluci v roce 1989 se uvolnil režim a Kari začala hledat znovu. Konečně získala kontakt na Jarušku, tehdy již matku 2 dětí a babičku 3 vnuků. Jednoho dne zazvonil babičce telefon, z kterého se ozývalo jen „Jarka Vachková? Jarka Vachková? Horten! Horten!“. Když babičce došlo, kdo a odkud volá, byla těsně před mrtvicí. Rychle poprosili sousedku, aby překládala z němčiny a k setkání už moc nechybělo. Až po 42 letech dostala norská rodinka od babičky všechny dopisy a pohledy a babička se konečně znovu setkala s její druhou rodinou, s Hildur, Arnem, Arntem a Kari. Jelikož Hildur a Arne byli již staří, vydala se za nimi babička Jaruška s dědou Vlastíkem do Norska. Setkání bylo velmi dojemné. O tento příběh se v Norsku zajímalo i mnoho novinářů. Babička je dodnes v kontaktu s Kari i Arntem. Hildur a Arne již bohužel nežijí, ale babička na ně vzpomíná jako na skvělé lidi. Doba strávená v Hortenu byla pro babičku prý nejlepší dobou jejího dětství.

Galerie
norský tatínek Arne, Arnt, babička Jaroslava Šimková, norská maminka Hildur; 1947; v Norsku výstřižek z norských novin, shledání po 43 letech; Arnt, babička Jaroslava Šimková, norská maminka Hildur, manžel Jaroslavy Šimkové Vlastimil, norský tatínek Arne; v Norsku
výstřižek z norských novin, shledání po 43 letech; Arnt, babička Jaroslava Šimková, norská maminka Hildur, manžel Jaroslavy Šimkové Vlastimil, norský tatínek Arne překlad z novin, 2. část
překlad z novin, 1. část norský novinový výstřižek o shledání po 43 letech
norský novinový výstřižek o shledání po 43 letech maminka, Arnt, babička Jaroslava Šimková; 1947; v Norsku
malý Arnt fotografie norských rodičů po 43 letech
dům, kde babička Jaroslava pobývala v Norsku dopis od Hildur, Arne a Arnta babičce Jarušce Šimkové, 2. část
dopis od Hildur, Arne a Arnta babičce Jarušce Šimkové, 1. část novinová výzva o pomoc překladu v Norsku, 2. část
novinová výzva o pomoc překladu v Norsku, 1. část dopis od Arnta a Hildur pro babičku Jarušku
dopis od Arnta a Hildur babičce Jaroslavě dopis od Arnta a Hildur babičce Jarušce
dopis od Jaroslavy rodičů z Čech do Norska přeložený dopis od Arnta a Hildur
babička Jaroslava Šimková, tatínek, Arnt; 1947; v Norsku babička Jaroslava Šimková, sestra maminky; 1947; v Norsku
babička Jaroslava Šimková, maminka, Arnt; 1947; v Norsku Arnt; 1947; v Norsku