Příběhy 20. století: Oni

Když v roce 1939 začal II. Světová válka Olze Wankeové, rozené Piskorové – mé babičce – bylo pouze devět let. Jak sama řekla, tak si toho moc z tohoto období nepamatuje. Chodili k nim partizáni, kteří u nich doma spali. . A když byl roku 1942 spáchán atentát na Heydricha, tak se její tatínek velice bál, že by Lysolaje mohli být vyvražděny. Neboť nacistická oplata byla krutá a nemilosrdná. Nejdříve vyvraždili Ležáky a poté Lidice a její tatínek se bál, že by to šlo podle abecedy a že by se na Lysolaje mohlo také dostat, naštěstí k tomuto incidentu nedošlo. Když válka skončila babičce bylo šestnáct let a těšila se – ostatně jako všichni ostatní – na lepší časy. Postupně se to tu zlepšovalo, začalo se dovážet nové zboží ze západu a svět se pomalu dával do kupy. Ale když roku 1948 zde proběhla komunistická revoluce, tak tatínek mé babičky šel za Edwardem Benešem a chtěl jít do otevřeného boje proti komunistům a zamezit tomu všemu, ale Beneš je varoval, že by to bylo k ničemu – pouze ztráta už tolik drahocenných životů. Naše rodina byla velice liberálně a demokraticky založená a byli jsme velicí odpůrci komunismu, jak sama Olga řekla při rozhovoru. ,,Můj strýček vlastnil továrnu na látky, ale bohužel musel jít za války do koncentračního tábora, neboť byl židovského původu,“pokračovala. A tak celou jeho sbírku látek všeho druhu, ať z Ameriky, Persie či dokonce z Egypta uschovali do velké truhly a tu zamkli. Bylo v ní také mnoho šperků, drahokamů a zlata – no prostě veliké bohatství. Klíč samozřejmě měl tatínek, ale jak tak spoléhali na to, že se strýček z koncentračního tábora vrátí tak si jí neodvážili otevřít a vlastně podívat se, co všechno tam je. Strýček se nakonec nevrátil, ale přesto truhlu neotevřeli. A když onoho roku 1948 přišli komunisté, celou truhlu vzali a ‚dali ji do rukou státu‘. Babička mi poté říkala, jaká to byla ostuda pro rodinu, když viděli, že Lysolajští komunisté chodí v jejich látkách.

Olga se roku 1949 snažila být přijata na ministerstvo zahraničních věcí; ačkoli mluvila plynně česky, německy, rusky a anglicky, kterou se učila při studiu v klášteře ve Štěkni u Strakonic s výpomocí sester, tak byla odmítnuta z důvodu politické nezpůsobilosti – její otec, jak jsem již zmínil, byl velice antikomunisticky založen. Studium započala hned v roce 1945, ale musela ho ukončit v roce 1948, jelikož komunisté nepodporovali křesťanskou výchovu a celkově byli proti všem vírám, včetně židovství. Když tedy byla odmítnuta, podala žádost do Technického centra ČVUT, kde byla přijata a kde potkala muže, kterého si později vzala.

Tento muž – Jiří – má velice zajímavou historii své rodiny. Pocházel z německé židovské rodiny, ale jeho původní rodina se ho zřekla, neboť matka mu zemřela při porodu a otec rok na to a tak se ho ujal jeho velice zámožný strýček. Měl pět sourozenců a ti ho brali jako vlastního bratra. Měl židovskou krev pouze přes matku, ale jeho nová rodina měla židovské předky i otce i matku. A tak když nastala II. Světová válka tak celá jeho rodina skončila v koncentračních táborech. Jelikož nebyl stoprocentním židem, tak měl na výběr. Buď jít do koncentračního tábora a nebo na frontu – v obou případech by ho nejspíše čekala smrt. A tak mu nezbylo nic jiného než se ukrývat. Jedl průměrně krajíc chleba na tři dny a tehdy se mu objevila nemoc, která ho roku 1977 dohnala až k smrti. Každopádně s Olgou měl tři děti – Olgu, Markétu a Simonu.

Když Markétě bylo dvanáct let, tak se hlásila na Pražskou konzervatoř, ale nebyla přijata, neboť dělnické kádry rozhodli, že nemá dostatečně dobrý politický profil – to vše jen kvůli jejím předkům. V komunismu člověk nebojoval o svůj život(ve většině případů), ale o budoucnost svých dětí.

V létě roku 1968 jela celá rodina na dovolenou do Jugoslávie – do dnešního Chorvatska. A když slyšeli, co se v Praze 21.10. stalo, chtělo se jim z toho brečet. ,,Měli jsme ucho na radiu a poslouchali jsme každé slovo, kdo co řekl.“ řekla Olga. A přestože by v zahraničí bez pochyby kariérně uspěli, neboť babička uměla plynně rusky, německy a anglicky a Jiří též ale ještě k tomu měl Francouzštinu, tak se rozhodli neemigrovat. Plynulo to z toho, že Olga zde měla své příbuzné a jelikož byla jedináček, tak se o ně někdo musel starat (všem bylo šedesát let a více). Babička nakonec tohoto rozhodnutí nelituje, protože kdyby odjela, tak by opravdu své příbuzné nikdy už neviděla. A nakonec opravdu, roku 1973 umřel její tatínek a 1975 teta a 1976 strýc. Když se z dovolené vrátili, tak vyslýchali Jiřího ohledně zdejší Ruské intervence, on silně protestoval a tak mu ředitel musel snížit plat. Olga v té době již nepracovala, tudíž je pět členů rodiny muselo stačit 3000 korun měsíčně. Jen pro představu, za II. Světové války stálo kilo másla 3000 korun – taková bída byla.

Babička se do obce Lysolaje nastěhovala opět v roce 1980, onehdá již bez svého zesnulého muže a dětí, které se už rozešli po ‚světě‘.

,,Svět je nespravedlný a vždy bude, protože ne všichni stejně pracují a ne všichni mají stejné ambice a ti slabší chtějí brát těm silnějším, respektive bohatším a takhle by to být nemělo! A tolika lidem zkazili život, včetně toho mého..běda, běda“

Galerie
Olgy tatínka pohřeb, 1973, na fotce lze vidět kus parcely domu, kde Olga vyrůstala Klášter ve Štěkni u Strakonic, 1946
tatínek Olgy, 1935 Jiří a Olga, jejich svatba 1953
Lysolaje

Lysolaje leží nedaleko Prahy. Konkrétně severozápadně zhruba 5 kilometrů. První zmínka o obci Lysolaje je již z 13. století. Co se týče novodobých dějin, tak se připojili k Praze až v roce 1990. Toto místo sem píšu z důvodu, že se zde moje babička Olga narodila, vyrůstala zde a nejspíše zde i zemře… Její otec zde byl starostou po dlouho dobu a žila zde také celá její rodina.

Lysolaje, rok vzniku 1958, pohlednice