Příběhy 20. století: Oni

Když v roce 1939 začal II. Světová válka Olze Wankeové, rozené Piskorové – mé babičce – bylo pouze devět let. Jak sama řekla, tak si toho moc z tohoto období nepamatuje. Chodili k nim partizáni, kteří u nich doma spali. . A když byl roku 1942 spáchán atentát na Heydricha, tak se její tatínek velice bál, že by Lysolaje mohli být vyvražděny. Neboť nacistická oplata byla krutá a nemilosrdná. Nejdříve vyvraždili Ležáky a poté Lidice a její tatínek se bál, že by to šlo podle abecedy a že by se na Lysolaje mohlo také dostat, naštěstí k tomuto incidentu nedošlo. Když válka skončila babičce bylo šestnáct let a těšila se – ostatně jako všichni ostatní – na lepší časy. Postupně se to tu zlepšovalo, začalo se dovážet nové zboží ze západu a svět se pomalu dával do kupy. Ale když roku 1948 zde proběhla komunistická revoluce, tak tatínek mé babičky šel za Edwardem Benešem a chtěl jít do otevřeného boje proti komunistům a zamezit tomu všemu, ale Beneš je varoval, že by to bylo k ničemu – pouze ztráta už tolik drahocenných životů. Naše rodina byla velice liberálně a demokraticky založená a byli jsme velicí odpůrci komunismu, jak sama Olga řekla při rozhovoru. ,,Můj strýček vlastnil továrnu na látky, ale bohužel musel jít za války do koncentračního tábora, neboť byl židovského původu,“pokračovala. A tak celou jeho sbírku látek všeho druhu, ať z Ameriky, Persie či dokonce z Egypta uschovali do velké truhly a tu zamkli. Bylo v ní také mnoho šperků, drahokamů a zlata – no prostě veliké bohatství. Klíč samozřejmě měl tatínek, ale jak tak spoléhali na to, že se strýček z koncentračního tábora vrátí tak si jí neodvážili otevřít a vlastně podívat se, co všechno tam je. Strýček se nakonec nevrátil, ale přesto truhlu neotevřeli. A když onoho roku 1948 přišli komunisté, celou truhlu vzali a ‚dali ji do rukou státu‘. Babička mi poté říkala, jaká to byla ostuda pro rodinu, když viděli, že Lysolajští komunisté chodí v jejich látkách.

Olga se roku 1949 snažila být přijata na ministerstvo zahraničních věcí; ačkoli mluvila plynně česky, německy, rusky a anglicky, kterou se učila při studiu v klášteře ve Štěkni u Strakonic s výpomocí sester, tak byla odmítnuta z důvodu politické nezpůsobilosti – její otec, jak jsem již zmínil, byl velice antikomunisticky založen. Studium započala hned v roce 1945, ale musela ho ukončit v roce 1948, jelikož komunisté nepodporovali křesťanskou výchovu a celkově byli proti všem vírám, včetně židovství. Když tedy byla odmítnuta, podala žádost do Technického centra ČVUT, kde byla přijata a kde potkala muže, kterého si později vzala.

Tento muž – Jiří – má velice zajímavou historii své rodiny. Pocházel z německé židovské rodiny, ale jeho původní rodina se ho zřekla, neboť matka mu zemřela při porodu a otec rok na to a tak se ho ujal jeho velice zámožný strýček. Měl pět sourozenců a ti ho brali jako vlastního bratra. Měl židovskou krev pouze přes matku, ale jeho nová rodina měla židovské předky i otce i matku. A tak když nastala II. Světová válka tak celá jeho rodina skončila v koncentračních táborech. Jelikož nebyl stoprocentním židem, tak měl na výběr. Buď jít do koncentračního tábora a nebo na frontu – v obou případech by ho nejspíše čekala smrt. A tak mu nezbylo nic jiného než se ukrývat. Jedl průměrně krajíc chleba na tři dny a tehdy se mu objevila nemoc, která ho roku 1977 dohnala až k smrti. Každopádně s Olgou měl tři děti – Olgu, Markétu a Simonu.

Když Markétě bylo dvanáct let, tak se hlásila na Pražskou konzervatoř, ale nebyla přijata, neboť dělnické kádry rozhodli, že nemá dostatečně dobrý politický profil – to vše jen kvůli jejím předkům. V komunismu člověk nebojoval o svůj život(ve většině případů), ale o budoucnost svých dětí.

V létě roku 1968 jela celá rodina na dovolenou do Jugoslávie – do dnešního Chorvatska. A když slyšeli, co se v Praze 21.10. stalo, chtělo se jim z toho brečet. ,,Měli jsme ucho na radiu a poslouchali jsme každé slovo, kdo co řekl.“ řekla Olga. A přestože by v zahraničí bez pochyby kariérně uspěli, neboť babička uměla plynně rusky, německy a anglicky a Jiří též ale ještě k tomu měl Francouzštinu, tak se rozhodli neemigrovat. Plynulo to z toho, že Olga zde měla své příbuzné a jelikož byla jedináček, tak se o ně někdo musel starat (všem bylo šedesát let a více). Babička nakonec tohoto rozhodnutí nelituje, protože kdyby odjela, tak by opravdu své příbuzné nikdy už neviděla. A nakonec opravdu, roku 1973 umřel její tatínek a 1975 teta a 1976 strýc. Když se z dovolené vrátili, tak vyslýchali Jiřího ohledně zdejší Ruské intervence, on silně protestoval a tak mu ředitel musel snížit plat. Olga v té době již nepracovala, tudíž je pět členů rodiny muselo stačit 3000 korun měsíčně. Jen pro představu, za II. Světové války stálo kilo másla 3000 korun – taková bída byla.

Babička se do obce Lysolaje nastěhovala opět v roce 1980, onehdá již bez svého zesnulého muže a dětí, které se už rozešli po ‚světě‘.

,,Svět je nespravedlný a vždy bude, protože ne všichni stejně pracují a ne všichni mají stejné ambice a ti slabší chtějí brát těm silnějším, respektive bohatším a takhle by to být nemělo! A tolika lidem zkazili život, včetně toho mého..běda, běda“

Galerie
Olgy tatínka pohřeb, 1973, na fotce lze vidět kus parcely domu, kde Olga vyrůstala
Olgy tatínka pohřeb, 1973, na fotce lze vidět kus parcely domu, kde Olga vyrůstala
Klášter ve Štěkni u Strakonic, 1946
Klášter ve Štěkni u Strakonic, 1946

tatínek Olgy, 1935
tatínek Olgy, 1935
Jiří a Olga, jejich svatba 1953
Jiří a Olga, jejich svatba 1953
Lysolaje

Lysolaje leží nedaleko Prahy. Konkrétně severozápadně zhruba 5 kilometrů. První zmínka o obci Lysolaje je již z 13. století. Co se týče novodobých dějin, tak se připojili k Praze až v roce 1990. Toto místo sem píšu z důvodu, že se zde moje babička Olga narodila, vyrůstala zde a nejspíše zde i zemře… Její otec zde byl starostou po dlouho dobu a žila zde také celá její rodina.

Lysolaje, rok vzniku 1958, pohlednice
Lysolaje, rok vzniku 1958, pohlednice