Vzpomínka na tetičku Emilii (1933–1989) a maminku Marii (1927–2007)

Emílie byla ze čtyř dívek v rodině nejmladší a nejhezčí, jako by se příroda a rodiče na ostatních dcerách trénovali, než přišla na svět jedna z mých tetiček. Přirozená blondýnka, úsměv anděla, milá povahou a krásná zjevem. Už od dětství se za ní kluci táhli tak, že ostatní sestry zůstávaly v jejím stínu. Nejstarší sestra Anastázie vystudovala a stala se z ní intelektuálka, druhá v pořadí, Marie pracovala manuálně a fyzická dřina byla jejím údělem po celý život, třetí Anna trávila mnoho času modlitbami. Nejkrásnější a nejmladší Emílie se rozhodla zasvětit svůj život muži. Jednomu jedinému, kterého potkala ve svých sedmnácti letech. Vzali se, postavili společně dům, na kterém tetička pilně přihazovala maltu a podávala cihly. Byla ke své kráse navíc pracovitá, vzor ideální ženy se všemi „pěti P“. Brzy přišly na svět dvě dcerky, které jí na kráse vůbec neubraly, naopak. Dle svých představ i požadavků okolí byla vzorným zázemím svému muži, který se stal ředitelem místního pivovaru a v začátcích kariéry si vodil svou krasavici pyšně na společenské večírky a recepce. Po pár letech v domácnosti a na mateřské se rozhodla si přivydělat, jako všechny ženy té doby. Vedle zaměstnání svědomitě vykonávala rutinní domácí práce, pečovala o děti, brávala si k sobě na prázdniny i děti svých sester.

Z veškerých mateřských, pracovních, domácích i společenských povinností se u ní po čase projevila únava, a tak postupně začala odbourávat návštěvy společenských akcí. Jejím velkým koníčkem a zároveň relaxací ve volných chvílích bylo pletení. Byla mistryní pletacích drátů, zpod jejích rukou se zázračnou rychlostí modelovaly nevídané vzory a tvary. Přivydělávala si prodejem svých pletenin a výpomocí v místním obchodě, kam za ní chodily zákaznice ze širokého okolí, které se těšily na dobré slovo a příjemnou obsluhu. Jednou však jedna návštěvnice utrousila uštěpačnou poznámku, zda věří, že její muž po večerech pracuje, zda se o tom někdy přesvědčila? Otázkou nasadila milé tetičce brouka do hlavy, a ta začala ředitelského manžela podezírat. Když jednou oznámil, že přijde pozdě, šla mu v patách a přistihla ho vášnivě se líbat se ženou nevalné pověsti a nevalného zjevu. Ztratila hlavu, a jak později dávala s černým humorem k dobru, vrhla se na svého jediného a začala křičet na jeho milou: „Co to má znamenat, co si to dovolujete? Nechte ho na pokoji!“ Neváhala ani vteřinu a milému manželovi dala „nůž na krk“ s ultimátem buď ONA, nebo JÁ, a žádala okamžitou odpověď a řešení. Manžel se rozhodl okamžitě. Sbalil si kufry a odešel od mé krásné tetičky k té druhé, o které se drbalo, že nosí paruku, neboť jí chybí vlasy, že je špindíra, líná, děvka a kdovíco ještě.

S tetičkou Emilkou s „pěti P“, se rozvedl a oženil se s tou kurvou. Na krásku přišlo, po bezprostředním záchvatu vzteku a hrdinství, traumatické a zdrcující životní zklamání z její první, velké lásky. Bývalý manžel jí stále ležel na srdci. Jak mohla, sbírala drby o jeho životě a se škodolibostí vykládala, co všechno teď musí doma dělat, o čem dřív ani netušil, že existuje: prát, žehlit, vařit, nakupovat, uklízet, obskakovat tu svoji kurvu. Dělal to, co mu dřív ani na mysl nepřišlo, a zdálo se, že to dělá rád, přinejmenším mu to nevadilo. Aspoň navenek. Proč, to se tetička neptala, asi nechtěla všechno vědět. Z trápení zhubla a stala se z ní překrásná žena zralého věku. Tehdy se také definitivně smířila s tím, že jejímu manželství odzvonil umíráček, a začala se poohlížet po jiném muži. Z její krásy šel strach a pak také z jejího osudu. Nedospělé dcerky, které prožívaly s matkou její úděl, se začaly zajímat o vše možné, jen škole a učení nevěnovaly mnoho pozornosti. A tak, i když jejich matka potkala zajímavého muže, ten vzal brzy do zaječích. Proč by si kvůli ženské kráse zadělával na problémy, které nejsou jeho? V tom čase ovdověla sestra Marie, a tak trávily společně každou volnou chvilku, hrály kanastu a probíraly osudy společných známých. Většina řečí se točila kolem mužů, dětí a rutinních domácích povinností. Díky rozvětvené rodině bylo stále co protřepávat, problémů bylo víc než radostí.

Jednoho dne se tetička objevila s radostnou novinou, že má vážnou známost a bude se vdávat. Sestra jí rozhodnutí vymlouvala, bylo však jisté, že je zde jakési natruc, které se rozhodla udělat svému bývalému, a tak se provdala. Novým miláčkem se stal alkoholik, a ona šla do manželství s vírou, že jejích „pět P“ ho z alkoholismu vyléčí. Opustila vlastnoručně stavěný dům a nastěhovala se do opilcova bytu, aby mu prala, vařila, uklízela a starala se o něj. Naučila se od něj pít, a protože se odstěhovala do vzdálenější vesnice, už se nescházela se sestrou na pravidelné kanasty a nedělní kafíčko. Rodina ztratila přehled, jak nejmladší dcera, sestra, matka a tetička žije.

Uplynulo pár let od sňatku a přišlo parte s oznámením smrti nového manžela.

Umřel na cirhózu jater a vzápětí následovalo sdělení, že tetička leží v nemocnici s infarktem. Návštěvy musely odpovídat na otázky, zda nevědí, co je s ním, zda ještě žije s tou kurvou? Žil, a nikdo nevěděl, jak. S nikým se nepřátelili, takže se nikdo nedozvídal podrobnosti o jejich životě.

Po smrti druhého manžela tetička Emilka, kdysi dokonalá žena se všemi „pěti P“, jen jedla, pila, pletla, tloustla a chátrala. Jednoho dne, ve svých 56 letech upadla, a už nevstala. Pohřbili ji, a její první muž dostal smuteční oznámení, že náhle, nečekaně a k velkému žalu všech umřela naše drahá a milovaná… O její kráse, „pěti P“ a žalu nebylo na černě orámovaném bílém papíře vůbec nic.

Další ze sester, Marie vyrůstala ve stínu krásy nejmladší sestry Emílie, intelektu nejstarší sestry Anastázie, a duchovních potřeb třetí sestry Anny. Ráda pracovala rukama, a tak na ní zůstávala tíha většiny domácích prací. Když dospěla, začala pracovat v hospodářství uprostřed Vacov u Klatov, kde měli čtyřicet krav, které potřebovaly dvakrát denně podojit, nakrmit a vykydat hnůj. Přicházela ráno kolem páté a odcházela po šesté hodině večerní. Odměnou jí byla strava a naturálie jako mléko, tvaroh, vejce, obilí, brambory, to, co se v hospodářství vypěstovalo. Bylo jí dvacet, když umřela paní domu a na hospodářství zůstali dva chlapi, otec se synem, kteří se poohlíželi po nové hospodyni, ženě do domácnosti a k dobytku. Neváhali dlouho a oslovili rodiče dosavadní pomocnice a později i ji samotnou s dotazem, zda by u nich nechtěla zůstat natrvalo jako manželka a hospodyně. Marie váhala, ne však dlouho. Být koncem čtyřicátých let dvacátého století jednou ze čtyř dcer na malé vísce nedávalo mnoho šancí na zabezpečenou budoucnost.

Svatba se konala v kostele – zvyk ze starých dob – a na místním národním výboru, což začalo být novodobou módou. Život po svatbě šel po starém, jen se lišil tím, že mladá žena nechodila spát k rodičům, zůstávala na hospodářství ve svém novém domově. Vstávala časně, aby nakrmila a podojila krávy, uvařila manželovi snídani, oběd, ustlala manželské postele, vyprala vše potřebné. Byla mladá a statná, práce ji bavila, dokud neonemocněla. Dostala revma do obou rukou, pravděpodobně z neúměrné dřiny. Manžel s ní neměl soucit, byl nespokojený, že nemají potomka, manželka nemohla přijít do jiného stavu. Byl obhroublý a nadával jí do jalových krav. Uplakaná Marie s rukama zkroucenýma chorobou chodila nešťastně po hospodářství a vypíjela si kalich hořkosti výhodného sňatku s bohatým ženichem až do dna.

Příběh byl žit v polovině dvacátého století, kdy nebyla televize a lidé se bavili pozorováním sebe navzájem, všichni se znali se všemi, všechno o sobě věděli. Celá vesnice vnímala hulvátství hospodáře a oslabenou manželku, kterou v ústraní litovali a povzbuzovali radami, ať uteče, že takový život se nedá vydržet. Největším utěšitelem se stal švagr, který cítil výčitky svědomí, neboť byl aktivní v dohazování nešťastného sňatku. Kdykoliv mu zbyla chvilka, zajel na hospodářství a pomáhal. Časem v sobě nalezli zalíbení a začali se tajně scházet. Vyhledávali každou příležitost, aby byli spolu a zpříjemnili si život trochou citu. Jejich láska dala život děvčátku, které neslo jméno řádného manžela, ačkoliv ten v té době již tušil, že s jeho manželstvím není vše v pořádku a dítě nemusí být jeho. Nadávky a urážky na adresu manželky se stupňovaly a manželství začalo být skutečným peklem. Dceruška už chodila a mluvila, když se Marie rozhodla utéci a požádat o rozvod. V té době platil jen pár let zákon, že v případě manželského konfliktu není pravda výlučně na straně muže. Povědomí o něm se však do malé vesnice sotva dostalo. Marie nechala v domě věno a s jedním kufrem a čtyřiceti korunami na vlak odjela s dcerkou k sestře Anastázii, která žila s manželem lékařem v Plzni životem městských lidí.

Zde začala pracovat jako jeřábnice ve škodovce ve třísměnném provozu. Byla mladá, hezká, a tak se brzy objevil muž, který se jí začal dvořit a navštěvovat ji. Záhy se rozhodli pro společný život. Za pár korun koupili dům v Heřmanově Huti, bývalých Sudetech. Přítel Jiří byl rozvedený, platil na syna a Marie byla šťastná, že může hospodařit na svém. Pořídili si vše, co potřebovali k životu: kuchyň, obývák, dětský pokoj, ve chlévě byla kravička, prasátko, ovečky, koza, husy, kachny, slepice, nutrie, venku běhaly kočky a pes. Taková malá domácí farma, o kterou se z velké části starala dcerka z prvního manželství. Marie jezdila ještě nějaký čas do plzeňské škodovky, pak si našla práci v místní sklárně, později v obchodě, obsluhovala v hospodě. Nový partner, který byl vyučený kovářem, se po likvidaci koní v místním statku přeškolil na opraváře zemědělských strojů a dojížděl na montáže. Když se rozhodli pro děťátko, byla dcerka z prvního manželství čtrnáctiletou slečnou. Narodila se jim Jiřinka, a když jí byl jeden rok, tak její otec uhořel při autonehodě cestou z práce.

Pro družku Marii a matku dvou dcer to byla tragédie a konec velkého snu. V té době bydleli v erárním bytě v lochousické hospodě, kde pracovala jako hospodská, aby se při práci mohla starat o malé dítě. Od rána do večera v nepřetržitém provozu točila pivo místním opilcům, starší dcera byla toho času už na internátě ve Stříbře, kde studovala SVVŠ.

Po smrti druha se Marie rozhodla pro návrat do rodného kraje, kde se po letech setkala s utěšitelem v prvním manželství. Ten mezitím ovdověl, a když byla jeho někdejší láska také sama, viděl ideální příležitost ke společnému životu. Kreslil si růžovou budoucnost, jenže ta kresba byla jen jeho dílem. Ta, se kterou se kdysi milovali, byla hrdá. Nikdy otci své prvorozené neodpustila, že nedodržel slovo, které jí před léty dal. Když se rozhodovala odejít od hulvátského manžela, slíbil, že odejdou společně. Jeho legální manželka a manželské dcerky ho však přemluvily, aby zůstal s rodinou, a on poslechl, což jeho mimomanželská láska vnímala pro sebe jako zradu.

Teď ho od svého prahu odehnala a vychovala dcery sama. Když mladší Jiřina dospěla, dala jí klatovský byt a odstěhovala se do plzeňských Doudlevec k příteli z práce, kde ve svých 80 letech umřela.

Pochovaná je v Týnci u Klatov, nedaleko svých rodičů i svého rodiště.

Klatovy – brána Šumavy a město karafiátů

V Klatovech prožily hrdinky mých vzpomínek velkou část života. Klatovy měly v té době necelých 20 000 obyvatel, byla zde troje kasárna Jaselská, pod Černou věží a na Rozvoji. V národním podniku Kozak se vyráběly tašky všeho druhu, v Šumavanu se šily pánské košile, byly zde Závody V. I. Lenina, Mlékárna, Masokombinát, Pekárna a Pivovar. V Klatovech byly střední školy Ekonomická, SVVŠ, Strojní průmyslovka, Zemědělská a Zdravotní – pro místní a přespolní.

Místní gymnázium proslavil v dávnější minulosti jeho student, básník Jaroslav Vrchlický nejen svým uměním, ale paradoxně čtyřkou z češtiny. Historicky jsou Klatovy zajímavé svou Černou a Bílou věží, katakombami, barokním kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie a gotickým děkanským kostelem Narození Panny Marie, kde je obraz s nápisem: „Na klině Matky sedí moudrost Otcova“.

Příběh místa

Jmenuji se Marie Haisová a do soutěže „Příběhy 20. století“ posílám vzpomínku na dvě ženy mého života – tetičku Emílii a maminku Marii. Narodily se ve Vacovech u Klatov babičce Emílii Smolíkové rozené Machové (1899–1978) a dědečkovi Josefu Smolíkovi (1900-1966) spolu s dalšími sourozenci Anastázií, Annou, Josefem a Václavem.

Vzpomínku posílám pro představu jejich životního příběhu (herstory), který žily v prostředí nacismu, komunismu, okupace 1968 a sametové revoluce 1989, toho, co zaznamenává historie. Obě se narodily za první republiky: Marie v roce 1927, Emílie v roce 1933. Druhou světovou válku prožily s rodiči a sourozenci v rodných Vacovech u Klatov, obživu jim zajišťovalo malé hospodářství. Velké dějiny je poznamenaly tím, že žily v době emancipace, která na ženách začala nárokovat vedle péče o děti, domácí práce i práci mimo domov.

Mé vzpomínky na maminku Marii a tetičku Emílii jsou spojeny s domečkem na Tylově nábřeží číslo 38 v Klatovech u Drnového potoka, zvaného Drňák, kam se maminka přestěhovala s roční dcerou Jiřinkou a patnáctiletou Marií poté, co její druh na služební cestě tragicky zahynul. První rok jsme bydlely všechny tři v jedné místnosti o velikosti 10 m2. Když se mamince nepodařilo sehnat byt, tak se jí rozhodl bratr Véna pomoci a domek jí nechal. Se ženou Líbou se přestěhovali na Moravu k jejím rodičům a Marie tak měla s dcerami kuchyň, pokoj a původní pokojíček, který byl přes chodbu.

V domku byla voda a společné WC na chodbě, topilo se v kamnech uhlím, takže bylo potřeba každé jaro malovat a provádět po zimě generální úklid. V dalších místnostech domku bydlela paní Hájková, Sauerová a pan Flaks. Velkou výhodou byla zahrádka s obrovskou třešní, která každé jaro kvetla jako velká kytka, kde maminka založila velký záhon jahod a vysadila angrešt, sousedky se tam chodívaly vyhřívat na sluníčko a soused Flaks prováděl v dílně výbrusy motorů.

Domek byl začátkem osmdesátých let zbořen za účelem výstavby nové pošty, dnes je na jeho místě asfaltová silnice. Maminka, ostatní obyvatelky a soused dostali byty v paneláku v Klatovech na Domažlickém předměstí.

Genius loci města Klatovy a okolí bylo za jejich života změněno výstavbou panelových domů, které naštěstí nenarušily jeho panorama, došlo ke změně způsobu obhospodařování půdy, ke sjednocování drobných políček, zmizely remízky v krajině, koně byli nahrazeni zemědělskou technikou, profese kovář se změnila na profesi opraváře zemědělských strojů a skončilo ruční dojení krav.