Dětství v jiném světě

Moje prababička Marta Tíková (za svobodna Donátová) se narodila, jak ona hrdě zdůrazňuje „na narozeniny prvního prezidenta T. G. Masaryka”, 7.3. 1933 do rodiny vyučeného zedníka Pavla Donáta a Anny Štěpánkové. I se svým starším bratrem Pavlem Donátem prožila první 2 roky života v Dobrovíze. Ve třicátém pátém roce darovala teta rodině malé hospodářství v Litovicích (dnes Hostivice), kam se všichni přestěhovali a žili zde do roku 1945. Během těch deseti let, prožila pamětnice víc než si asi většina z nás dokáže představit.

Šestiletá

Rok 1939 byl osudný jak pro moji prababičku, která začala chodit do školy, tak i pro celé Československo. Pár dní po jejích šestých narozeninách, 16.3. byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Němci postupně obsazovali celé české území a při postupu do Prahy se Litovicím opravdu nevyhnuli. „…To bylo když padal sníh…” vzpomíná si prababička na den, kdy k nim do vsi vtrhli Němci na side-kárách. A i přes takové počasí, Němci vyvedli děti z místní školy a lidi z hostince, ze kterého si udělali noclehárnu. Místní ovládl strach – skoro nevycházeli z domů a přespávali ve sklepích, prababičky rodina si tam dokonce schovávala i kozu. Není divu – Němci prý kdykoliv v průběhu dne zabouchali na dveře, vtrhli dovnitř, šmejdili a brali vše, na co přišli – především zásoby jídla a pití, jak už to tak za války chodí. „To nám namazala maminka chleba a nosili jsme to obráceně, to nesměli vidět že jsme měli mazanej chleba” se smíchem vypráví prababička, jak se muselo vše schovávat. Život vesnice se změnil v mnoha ohledech, jako např. „…byl jinej tím, že jsme neměli tu svobodu, tu volnost, protože jsme bydleli blízko Ruzyňskýho letiště blízko Prahy, tak jsme neměli tu volnost jako třeba dál od Prahy, bylo to hlídaný. Museli jsme mít zatemněný okna, nesmělo být vůbec vidět světlo kolem oken, všechno muselo být utěsněný aby neviděli ti hloubkaři, ty letadla, to světlo, protože bombardovali, dokonce i vlaky bombardovali. U baráku jsme měli nahoře takhle pár metrů protiletadlové děla…” Nebyly to lehké časy, a proto si všichni ve vsi pomáhali – každý měl něco a tak si mezi sebou lidé vyměňovali vejce za mléko a podobně. Někteří místní chodili pomáhat jednomu hospodáři a ten jim za to poskytoval živobytí. Prababičky maminka nechodila do práce, ale zůstávala doma a také se starala o malé rodinné hospodářství, na kterém musela pomáhat i moje prababička, tak jak to bylo dřív běžné. Když dorazila domů ze školy, měla na stole lísteček s úkoly – třeba měla jít pást husy.

I když to ve vesnici nebylo vůbec jednoduché, prababička si dobře vzpomíná i na lepší chvilky: „Dětství bylo proti dnešku krásné, hráli jsme si s panenkami, na ulici. Byly i chvilky, kdy jsme jezdili do Prahy s bráchou a s dětma načerno vlakem do zoologický zahrady, to byly takový vybočený zážitky, co nám udělaly radost. Večer jsme chodili s rodiči a s lidmi, co tam bydleli, poslouchat rádio Krystalku, co se děje v naší republice, jak postupuje armáda aby nás osvobodila od těch Němců.” Také si vzpomínala na školu, do které chodiĺa každé ráno se spolužáky: „…školu jsme měli pernou za války, když jsme se nemohli ani ve škole vyučovat, museli jsme chodit na sokolskou louku se učit, ve škole byli Němci…” Shrnu-li prababiččiny vzpomínky, ve špatné době si děti udržovaly krásné kamarádství, které prý dnešní děti nezažijí. Hrály si každý den venku a stavěly si rybníčky z louží. V zimě po škole chodily na kopec a klouzaly dolů na svých školních taškách, lyžovaly na prkýnkách přivázaných kůžičkami nebo chodily bruslit na místní rybníky.

Devítiletá

Zdál se to být večer jako každý jiný. Babiččin tatínek se jako vždy vracel na kole z práce z Kladenských železáren, kde pracoval u pece. Tušil, že to co viděl cestou domů, muselo souviset s tím, jak do železáren přijeli Němci pro lidické muže. Babička spontánně vyprávěla: „…dorazil domů a říkal: „mámo něco se stalo”, mamince, „pojďte se podívat”. Tak šli jsme za ves tam do takovýho malýho kopečku v těch Hostivicích, teď nynějších, a viděli jsme jak lítaly do vzduchu v těch plamenech nějaký věci. Tak jsme se koukali a viděli jsme to, pak ráno to říkali, že popravili lidický muže, a že to vyhořelo a že ty děti odvezly na poněmčení. I ženy odvezly, tam nezůstala ani noha…” Na to všechno si prababička dobře vzpomíná, dokonce i na popravu lidických mužů: “…za horákovo statkem, tam měli nastavený matrace a zatím to všechno, tam je všechny popravili, ale jak je pochovali, to nevím…” Ve svých devíti letech sledovala jak se naplňují osudy mnoha lidí, dokonce i její tety, která v Lidicích bydlela a naštěstí tuto tragédii přežila – se zraněním byla převezena do Německa, kde pracovala a po válce se vrátila do vlasti. Od té noci se prababička začala bát ještě víc. Děsily jí úmrtčí hlavy na čepicích Němců, kteří kolem ní každý den jezdili na side-kárách. Mohlo se stát cokoliv, protože člověk nevěděl, kdy kdo koho zradil. Prababička ale krátce po válce sebrala odvahu a šla se do Lidic podívat: „…byly jsme se tam podívat se sestřenicí, mojí, je Hostouň a blízko taky jsou ty Lidice a tak jsme tam šli a ten kostel to bylo všechno kamenama takhle vyzdobený jak to stálo, víš, škola kde byla, to všechno…” doplňovala babička veškeré vyprávění gestikulací. Cítím, jak se zážitek z 9. června 1942 na mojí prababičce podepsal – dodnes nemá Němce ráda, i když ví, že někteří za to nemohli. Změnil její osobnost, chování i rozhodování.

Dvanáctiletá

Lidi ze vsi se po večerech tajně scházeli, pokaždé u někoho na zahradě aby tam poslouchali Krystalku. Rodiče brali mojí prababičku s sebou, a ta si dodnes vzpomíná, jak všichni dospělí stáli okolo Krystalky a poslouchali se zatajeným dechem. Muselo být úžasné, jednoho večera konečně uslyšet, že se Sovětská armáda blíží. Jak sama prababička vypráví: „…ten den si pamatuju, protože to hlásili v rádiu, že vjíždí sovětský vojska do Prahy a že jedou přes nás. Tak my jsme se, maminka mi dala červenou sukni a bílou halenku, ještě tak si pamatuju vyšívanou tajdle sem jí měla takovou. A my jsme přišli na tu náves jak projíždí ty tanky a teď hlásili honem aby jsme se ukryli že Němci, že vjíždí Němci, ne Sovětská armáda, Němci, a že postříleli nějaký Rusáky, tak jsme se museli schovat, a až když potom přejeli tak vyhlásili, že jede Ruská armáda, tak jsme je vítali…” Celá vesnice musela být nadšená, když se ukázalo, že všechno možná nakonec dobře dopadne a že samotný konec už je blízko. Předtím se všichni chovávali doma a nikoho dovnitř nepouštěli, ale po příchodu Sovětské armády z místních opadl strach a všechno bylo jinak: „… vyspali se nám i v botech v posteli, jo to si pamatuju, protože asi byli urvaný ti chudáci, nespali, nenajedený tak jim maminka dala bílý peřiny, všechno… protože jsme byli rádi, že máme klid, že jsme vysvobozený…” Vzpomínky na příchod Sovětské armády nebyly, ale jen dobré. To, co si prababička zažila ve čtyřicátém druhém roce nebylo vše: „…tatínek druhej den, mě vzal a šli jsme, to zas bylo 2 km na Bílou horu, z těch Hostivic, možná ani ne, tak jsme tam šli pěšky s tatínkem. Na tu Ruzyň, a my jsme šli, odbočuje se tam na Ruzyňský letiště a tam odsud ty Němce, to byl hrozně velikej průvod, a ty Němce vedli. A mezi nima byl taky Němec, a oni ho nesli na holi, byl to nějakej důstojník, jestli byl na nohy špatnej. Ten Rus mě takhle odtáhl (předvádí prababička), odtáhnul mě a vytáhl toho Němce, jednou rukou mě držel za ruku a druhou mu jí vpálil do hlavy. Já sem u toho stála, já, já jsem z toho nemohla, nic…” Na dvanáctiletou holčičku to bylo spoustu emocí, nejprve několik let ve strachu a obavách, potom obrovské veselí a štěstí. Prababička musela být také velice zmatená a vyděšená, když přímo před ní zastřelili člověka. Po příchodu armády se život stal lepším, místní dostávali jídlo v konzervách – brambory a maso, také dostávali kakao, bonbony, žvýkačky a další věci. Je tu ještě jedna pěkná vzpomínka na konec války: „…to bylo první po válce, byl leteckej den, to bylo krásný a já byla v Junákách, to byli Junáci dřív, dneska jsou taky a my jsme na tom letišti drželi takovou ochranu aby ti lidi nevcházeli do těch míst blízko, to bylo krásný, že jsme měli nejblíž se dívat na ty letadla… “

… Po válce se celá rodina přestěhovala do pohraničí, protože dostala nabídku krásného hospodářství v Novosedlech u Karlových Varů. Zde si prababička dokončila základní školní docházku a také chodila na střední zemědělskou školu ve Žluticích. Její starší bratr Pavel, vyučený radiomechanik, ve čtyřicátém pátém roce utekl od rodiny do Šanova aby pomáhal Rusům …

Jak se říká: „všechno špatné je k něčemu dobré”. Prababička si zažila opravdu těžké chvíle, na které se moc dobře nevzpomíná, proto jsem velice ráda, že mi všechno převyprávěla. Je vidět, jak jí veškeré události měnily a utvářely její osobnost. Občas žasnu nad tím, jak dokáže být skromná, jak nikdy ničím neplýtvá a má velkou radost i z úplných maličkostí. Teď už mě to ale tolik nepřekvapí – dnes dostávají děti k Vánocům mobilní telefony, spoustu oblečení a další drahé dárky, ale prababička dostala jen knížku, a byla šťastná. Tak krásné kamarádství, jaké zažila prababička s dětmi ze vsi dnes už nejspíš nepoznáme. Doufám, že se lidé po přečtení zamyslí nad dnešní dobou a že příběh pomůže splnit prababičky přání – aby se k sobě lidé chovali lépe.

Galerie
Marta Tíková se svým mužem Františkem Tíkem Maminka Anna Štěpánková
Rodina a příbuzní Marty Tíkové. Pamětnice je v levé horní části fotografie.
Lidice

Dnešní Lidice jsou obec se 489 (2014) obyvateli nedaleko Buštěhradu, 20 km severozápadně od Prahy. Nejstarší zmínka o vsi pochází z roku 1309. Po staletí byly Lidice obyčejnou zemědělskou vesnicí. Nejvýznamnější památkou obce byl barokní kostel sv. Martina. V roce 1942 žilo ve vesnici 503 lidí, avšak v tento rok byla vesnice srovnána se zemí nacisty. Důvodem tohoto strašného zločinu byla domněnka, že obyvatelé spolupracovali s atentátníky na Reinharda Heydricha. Byla to však jen záminka, nikdo z obyvatel neměl s atentátníky nic společného. Po 2. světové válce byla vesnice obnovena na jiném místě, nedaleko od vesnice původní, kde teď stojí památník připomínající tragédii a její oběti.

Příběh místa

Všechno začalo atentátem na Reinharda Heydricha, který byl spáchán Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem dne 27. května 1942. I přes popravy a razie se stále nedařilo najít pachatele a poté, co Reinhard podlehl svým zraněním se nacisté rozhodli ještě k větším zastrašovacím akcím. Na vyhlazení Lidic měl významný podíl i státní tajemník říšského protektora Karl Hermann Frank.

Pátrání nacistů po atentátnících nebylo úspěšné do 3. června 1942, kdy byl v továrně „Palaba“ nalezen dopis adresovaný Anně Maruščákové. Tento dopis otevřel Annin zaměstnavatel Jan Jaroslav Pála a jelikož se mu jeho obsah zdál podezřelý, upozornil na něj bezpečnostní složky. Do večera byla zatčena Anna Maruščáková a druhý den i autor dopisu Václav Říha. Ten se tímto dopisem snažil vyvolat dojem o jeho odbojové činnosti aby ukončil jejich mimomanželský vztah. Maruščáková při výslechu vypověděla, že jí Říha poprosil aby v Lidicích vyřídila pozdravy od Josefa Horáka. Gestapo následně zjistilo že z Lidic opravdu pocházejí Josef Horák i Josef Stříbrný, oba bývalí důstojníci, kteří byli nezvěstní od roku 1939. V noci na 4. června gestapo provedlo v celých Lidicích domovní prohlídky a zatkli rodinu Horákových i Stříbrných. K večeru 9. června 1942 jednotky SS obklíčili celou vesnici a nikdo nesměl vesnici opustit. Němci shromáždili Lidické muže starší 15-ti let u Horákova statku, kde je také všechny popravili. Bylo jich celkem 173. Ženy a děti byly shromážděny v místní škole – odtud byly odvezeni do koncentračních táborů a na poněmčení. Nakonec byli všechny domy, kostel a fara polity benzínem a zapáleny. V následujících dnech byly všechny zbylé budovy srovnány se zemí. Lidice přestaly existovat.