Každý život je něčím výjimečný

Dvacáté století bylo v dějinách lidstva obdobím výjimečným a neobyčejným. Stejnými přídavnými jmény bych také popsal život mého dědy Miloně Pohořelého, jehož celoživotní příběh rozhodně nezapadá do kategorie nudných či nezajímavých. Podobně jako v již zmíněném století v něm najdeme časy těžké, ale i časy radosti a štěstí.

Miloň Pohořelý se narodil roku 1926 v Ostravě jako druhý syn bývalého československého důstojníka působícího na frontě v Itálii, strojního inženýra a později státního úředníka, jenž pro něj představoval velký vzor a má s ním spojeno množství vzpomínek. Své dětství prožil především v Přívoze (okrajová část Ostravy), kde se i přes rozdílnou finanční situaci kamarádil s dětmi chudých horníků. S této doby si do dalších fází svého života odnesl empatické myšlení a smysl pro šetrnost, jelikož nepřímo poznal jaké to je živořit na hranici přežití.

Jednou z utkvělých vzpomínek mého dědy je návštěva Prahy roku 1937, kdy jako malý kluk vyrazil se svým tátou na pohřeb prvního československého prezidenta T.G. Masaryka, jehož smrt bolestivou ranou zasáhla celý národ.

Snad jako na každého pamětníka roku 1938 a 1939 na něho působí vznik Protektorátu Čechy a Morava a začátek druhé světové války. Jeho tatínek v té době pracoval na pozici přednosty dílen na místním železničním uzlu (a navíc byl členem Sokola), který byl pro německé vojáky strategicky poměrně významným. Z toho důvodu musel otec absolvovat každodenní prohlídky, jež samozřejmě vyvolávaly strach v celé rodině.

Na počátku války Miloň začal navštěvovat gymnázium, do kterého s ním chodilo také několik Židů, což vyvolává množství nepříjemných pocitů. Jednou z nejhorších je fakt, kdy se zhruba třináctileté dítě dle vzpomínek uvědomovalo svou blížící se smrt. Naopak mezi pozitivní věci patří objev doživotní vášně a tou je atletika.

Bohužel situace v té době nepřála poklidnému životu a Miloň musel již v kvintě nastoupit do nebezpečné práce avizéra, v které měl nejednou namále. „Nebylo to jednoduché, protože jsem musel chodit v noci v těch uličkách, kde byla Ostrava velmi neklidná, a pamatuju si, že jsem musel jít v noci na ty místa, kde byly předtím spáchány dvě vraždy.“ Poté ještě kopal kryty nedaleko Ostravy. To vše byla procházka růžovým sadem proti uvěznění, které si prožil z důvodu ztráty uniforem. „Pochopitelně že mě gestapo vyslýchalo, dostal jsem pěknejch pár facek a kopanců“. Naštěstí ho tatínek díky své šikovnosti dostal na svobodu. Následně byla Ostrava v dubnu 1945 poklidně osvobozena Rudou armádou, kdy Miloň zužitkoval své znalosti jazyků a pomáhal se zanechanými věcmi po Němcích. Dodává: „Jednou jsme našli u jednoho stavitele pokladnu, kde bylo několik milionů protektorátních peněz.“

Spád událostí ale nebral konce. Hned poté co vylezl ze zákopu musel složit „válečnou“ maturitní zkoušku, u které naštěstí byli kantoři benevolentní a šlo ji složit i bez chybějících znalostí.

V červenci 1945 nastává velká změna, kdy Miloň opouští Ostravu a začíná studovat v Praze, ve které až na krátkodobé výjimky zůstane po zbytek svého života. Zde nejprve pomáhá se znovuotevřením vysokých škol, jež byly po dlouhých šest let zavřeny a následně započal své studium na Fakultě lesnické a dřevařské. Jenže těžkým dnům není konec a po komunistickém převratu v roce 1948 následují o rok později prověrky a studenti musí opouštět vysoké školy. Miloň naštěstí může pokračovat ve studiu, kvůli výbornému prospěchu a velmi dobrým sportovním výsledkům. „V roce čtyřicet devět, kdy byly ty prověrky, jsem vyhrál Univerzita Technika, kde jsem vyhrál závod na osm set metrů, v té době to byl slavnej závod.“ I přes určitou dávku štěstí prý nebyla nálada ve společnosti nejlepší a tíha roku 1948 dopadla hlavně na jeho tátu, který byl sesazen ze své pozice a musel tolerovat věci, se kterými nesouhlasil, aby syn dostudoval.

Po škole se Miloň začíná zapojovat do běžného života, ale situace není lehká a ze své první práce je vyhozen. „Já jsem se znovu hlásil tenkrát na generální ředitelství v Dejvicích, kde mě nabídli místo pouze hajnýho na Šumavě v nějaké hájence bez elektřiny. Pamatuju si, že jsem šel smutný.“ Nakonec shodou náhod mu bylo nabídnuto místo u profesora na vysoké škole. Ale to by nebylo dvacáté století, aby se něco dalšího nesemlelo.

Miloň musí odejít na vojnu, kde rozhodně neprožívá lehké časy. „Byl jsem přeřazený do Karlových Varů do Nových Dvorů, kde si jasně pamatuju, že jsem tam přijel v pátek večer a v sobotu a v neděli jsem musel čistit šedesát kobyl, to bylo poslední hypomobilní dělostřelectvo.“ Evidentně se nikdo nezajímal, že Miloň nikdy neseděl na koni. Nicméně i na vojně je možné prožít zábavné příhody, například vidět inspektora povaleného v rozbahněném příkopu, to byla na tehdejší dobu momentka přímo k popukání.

Vojna se naštěstí projevila jako možnost se naplno věnovat svému koníčku. „Po několika měsících mi přišlo povolání do Armádního tělovýchovného klubu, protože potřebovali nějaké sportovce, protože se to zakládalo.“ I když proti převelení byly vznešené námitky, tak se vše nakonec podařilo a zbytek vojny mohl strávit jako atlet. Zajímavý rok to byl i proto, jelikož Miloň navázal přátelský vztah se svým nadřízeným a několikanásobným olympijským vítězem Emilem Zátopkem, s nímž prožil i pár veselých okamžiků. Přestože se z Miloně nestal špičkový atlet, tak alespoň v klidu dokončil vojenskou službu, i když v kasárnách musel zůstat o dva měsíce déle v důsledku korejské krize.

Po návratu se Miloň vrací na své místo u profesora na Lesnické fakultě. Bohužel ani padesátá léta se neprojevila jako nikterak lehká, hlavně když se na škole hlasovalo o tom, kdo souhlasí s děním v Maďarsku. Miloňovi svědomí nedovolilo podporovat zločinné politické procesy a zvedl svou ruku proti. „V důsledku toho jsem potom v roce padesát devět musel z fakulty odejít.“ Samozřejmě následně se nabízela otázka, co bude dál. Naštěstí pomohl známý, který měl volné místo v ústředí Les projektu v Brandýse nad Labem, kde se Miloň věnoval fotogrammetrii a kartografii. Děda se vždy projevoval jako muž vytrvalý, ale také cílevědomý. Snažil se obhájit svou kandidátskou práci, což rozhodně nebyl úkol jednoduchý, když se o něco dříve jasně ohradil vůči režimu. Nicméně i v těžkých letech se najdou přející lidé a díky přímluvě jednoho z profesorů se úspěšně roku 1958 stal kandidátem věd, což mu pomáhalo v další pracovní činnosti.

I přestože nestraníci a nepřátelé režimu nezastávali vysoké pozice, tak se Miloňovi podařilo dostat svou pílí a pracovitostí až na místo, na kterém mu bylo umožněno vycestovat pryč z Československa. Zcela se zde potvrdilo přísloví: Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověk. Vždy je potřeba někoho neúnavného s bohatou lingvistickou zásobou.

Během Pražského jara roku 1967 se ovšem naskytla ojedinělá nabídka, kdy mu známý profesor Hildebrand umožnil v rámci takzvaného Goetheo stipendia odcestovat za prací do Západního Německa konkrétně do Freiburgu, kde měl studovat výpočetní techniku a fotogrammetrii. „Takže se to podařilo po velkých problémech jsem v roce šedesát osm odjel.“

Jednou z hlubších vzpomínek asi jako u každého pamětníka je invaze vojsk Varšavské smlouvy, jež ale Miloň pozoroval pouze z mnoha set kilometrů vzdáleného německého města, kde i vnímal pohnutky místních obyvatel. „Pamatuju si, jak Němci byli velmi ustrašení, protože se báli, kdyby tam ty tanky jeli dál, takže se zastaví až někde u Rýna.“ Situace se pro něj jevila o to závažnější, jelikož měl v Praze rodinu včetně svého malého dítěte, kteří v pobývali v Krocínově ulici nedaleko Národního divadla, kde se dokonce střílelo, jelikož naproti divadlu stojí Akademie věd, ve které se usadili Rusové. „Manželka se rozhodla, že přijede do Německa taky.“

Hned nato se ale objevila snad zářivá vyhlídka do budoucnosti. Jeden z profesorů na místní univerzitě nabídl Miloňovi účast v konkurzu Commonwealthu, který vybíral vhodného kandidáta do výzkumu zaměřeného na mapování Austrálie, Tasmánie a Nového Zélandu. „Ten konkurz jsem teda jako vyhrál, takže měl jsem možnost tam teda jet s jedním Švédem, Němcem a já.“

Všichni se museli vrátit zpět do Prahy na podzim téhož roku, protože vypršela délka stipendia na pobyt v SRN. Hned po příjezdu uskutečnil dlouhý rozhovor s celou svou rodinou včetně už starších rodičů. „Rodiče byli na rozpacích, jestli mám odejít.“ Poté žádal o povolení ministerstvo lesního hospodářství, které cestu se zřejmých důvodů nepovolilo. Nabídku tudíž musel s díky odmítnout a Commonwealth musel vypsat novou soutěž.

Život tedy pokračoval dál v Československu. Jenže Miloň Pohořelý není člověk, který by delší dobu zahálel a hned se pustil do další činnosti. „Pracoval jsem v Les projektu, kde se mi podařilo pomocí mých poznatků nebo studiu výpočetní techniky založit první inventarizaci všech lesů.“ Díky této zásluze mu bylo umožněno přejít do výzkumného ústavu ve Strnadech, kde vedl oddělení výpočetní techniky. Miloňův projekt se ale ukázal až tak dobrý, že o něj měli zájem i v jiných státech. „Takže jsem v doprovodu určitých lidí (nebyl ve straně, tudíž bez dozoru nemohl cestovat a nemohl být vedoucí oddělení), který mě hlídali, jsem měl možnost navštívit NDR, Maďarsko a Sovětský svaz.“ Dále také poznal Finsko a Norsko, kde byla citelná protisocialistická nálada.

Čas plynul dál a režim stále omezoval svobodu, což pocítila například manželka, která se v práci taktéž vyslovila proti ideologii a musela místo opustit. Jenže to už nastal rok 1989 a období velkých změn. „Bydleli jsme v centru Prahy u Národního divadla, tak kdykoliv jsem šel, tak jsem viděl ty demonstrace.“ Údajně se do protestů i zapojil se svým malým synem.

Konečně svoboda!!! Miloň se aktivně začal podílet na procesu restitucí lesů a oceňoval je, založil sdružení soukromých majitelů lesů, dále cestoval, stal se docentem a viceprezidentem agrární komory. Nakonec nepřestal pracovat až do svých pětaosmdesáti let.

Na závěr svůj život hodnotí jako vcelku šťastný a úspěšný. Dle mého názoru byl nevídaný.

Galerie
Krocínova ulice, zde Miloň do roku 2004 žil, Praha, 2014 (současná podoba) Výlet „Humboldt“ zaměstnanců/stipendistů univerzit v NSR (vzadu na fotografii Miloň Pohořelý), Hamburg-přístav, 1986
Svatební fotografie Miloně a Daniely Pohořelých, Praha-Týnský chrám, 1958 Svatební fotografie Miloně a Daniely Pohořelých (okolo přátelé a rodina), Praha-Týnský chrám, 1958
Start na 400m, Miloň Pohořelý, Praha, 1947 Dcera Miloně Pohořelého, Jana Pohořelá, Praha, rok asi 1979
Otec Miloně Pohořelého, Praha, říjen 1970 Matka Miloně Pohořelého, Praha, říjen 1970
Syn Miloně Pohořelého, Michael Pohořelý, Praha, rok asi 1988 Manželka Miloně Pohořelého-Daniela Pohořelého, Praha, rok asi 1970
Dům v Krocínově ulici, kde bydlela Miloňova rodina, rok 2014
Praha, Národní třída

Národní třída tvořící přechod mezi Starým a Novým Městem je jedna z nejzajímavějších ulic v Praze. Je podstatná nejen proto, že zde stojí významné budovy jako na příkladu Národní divadlo, Akademie věd České republiky, kostel sv. Voršily nebo známé obchodní centrum My (dříve Máj), ale také se zde odehrály významné historické události.

Z událostí moderní doby stojí za zmínku pohřební průvod T.G. Masaryka, jež ulicí v roce 1937 procházel s tělem prezidenta umístěného na lafetě a kterého se Miloň s otcem účastnil, přičemž stál u Národního divadla. Samozřejmě se nedá opomenout rok 1989, v němž na Národní třídě spatřilo světlo světa sametová revoluce. 17. listopadu zde na pomezí s Mikulandskou ulicí došlo k napadení demonstrace studentů Veřejnou bezpečností. Sametová revoluce nakonec vyvrcholila v konec komunistického režimu. Šarvátku také s po vzdálí pozoroval Miloň Pohořelý. Roku 2011 zde také projel pohřební průvod Václava Havla nesoucí se v podobném duchu jako ten Masarykův.

Protesty během Sametové revoluce (zdroj Wikipedie) Obchodní dům Máj na Národní třídě (zdroj Wikipedie), Praha rok 2007
Pomník, 17.11.1989, Praha rok 2014 Národní třída, Praha rok 2014
Akademie věd České republiky (Miloň Pohořelý je jejím čestným členem), ulice Národní třída, Praha rok 2014  Vchod do Národního divadla, zde stál otec se synem při pohřbu TGM, Praha rok 2014
Příběh místa

S Národní třídou a jejím okolím má Miloň spojeno několik vzpomínek vzdálených od sebe i více než padesát let, ale v zásadě se všechny odehrávají na desítkách možná na stovkách metrů čtverečních. Tento fakt je podmíněný také tím, že od začátku šedesátých let nedaleko bydlel v domě číslo tři v Krocínově ulici, která se nachází hned za Akademií věd.

Jako první vzpomínka se vybavuje rok 1937 a pohřební průvod presidenta Masaryka, který pozoroval jako teprve jedenáctiletý kluk se svým tátou. Už jen ze skutečnosti, že vážili tak dlouho cestu z Ostravy, poté stáli a čekali na krátký pohled celé dvě hodiny, potvrzuje jaká autorita a osobnost byl Tomáš Garrigue Masaryk.

Ovšem nejzajímavější příběh Miloně Pohořelého se váže k nejdůležitější události, která se v této ulici přihodila. 17. listopadu 1989 na Národní třídě proběhla demonstrace studentů, do níž se děda okrajově zapojil. Ze začátku pozoroval vše z klidu svého balkonu v Krocínově ulici, ale poté neváhal se přiblížit. „Tak jsem sešel dolů a postavil jsem se do Karolíny Světlé a tam jsem to chodil pozorovat.“ Jenže z přihlížení brzy došlo k činům a Miloň neváhal s podáním pomocné ruky.

Protestující studenty Státní bezpečnost utlačovala štíty a bitím z obou stran a lidé se mačkali jeden na druhého. Mezi nimi se nacházely i čtyři studentky Filosofické fakulty, které čelily brutalitě příslušníků nasazených jednotek. Miloň je proto vytrhl z davu do ulice Karolíny Světlé a skryl dívky v nedalekém dvoře, nechtěli totiž riskovat další střet s bezpečností. „Věděl jsem, kam je možnost z toho davu uniknout a někam se schovat, aby dejme tomu unikly těm zátarasům, který tam ty esenbáci postavili.“ Studentky po chvíli šťastně uprchly na náplavku, kde už byly v bezpečí.

Děda se dále se svým malým synem účastnil (spíše jako přihlížející) dalších demonstrací, jež probíhali povětšinou na Václavském náměstí, ale to už se Národní třídy netýká.