Fotbalista „poloprofesionál“

Paní Anně Jurczekové (za svobodna Blumové) a Antonínu Jurczkovi se 3. 7. v roce 1943 narodil syn Norbert. Tehdy ještě žili v německém městě Grünstadt (okres Frankenthal). S rodinou se odstěhoval v roce 1949 do Ostravy, kde bydleli v Bobrovníkách u tety. Otec byl velmi vzdělaný muž, učil na gymnáziu v Hlučíně historii a jazyky. ,,Ve své práci měl ale někdy problémy, protože si vzal za ženu Němku, a tak si změnil práci, vyučil se inženýrem a pracoval na šachtě jako šéf celého povrchu.”

Po přestěhování chodil Norbert na základní školu. Neuměl dobře česky a tak zůstával někdy s paní učitelkou po škole. Poté kvůli otci studoval „strojařinu” a pak se dal na „stavařinu”. Stavby byly a jsou jeho koníčkem a prací zároveň. Ale mezi tím hrál vrcholově hokej a fotbal. Hokej hrál za Vítkovice a fotbal za Duklu Praha. Vrcholovou fotbalovou kariéru ukončil v 37 letech, kdy odešel hrát za Lhotku. Poté pracoval jako vedoucí staveb. „V práci jsem problémy měl kvůli mému původu (že jsem se narodil v Německu), ale přístupem a poctivou dřinou jsem se propracoval až na vedoucí místa,” říká pan Norbert Jurček. „Sice jsem musel prodělat nějaký to stranický školení, ale do strany mě nechtěli, protože mít Němce ve straně, to bylo neslučitelné, takže pak jsem řídil stavby. I v Ostravě jsem postavil mnoho objektů, nikdy jsem se s tím nikde nechlubil. Například Hala Tatran, Sportovní areán v Ostavě – Hrabůvce, na Nové Huti části stavby jako koksovny a jednu vysokou pec, pak na Hutních montážích zesílení konstrukce proti otřesům a jinak v Prace část objektu České televice včetně pojišťovny na Pankráci. A dále třeba trať Praha-Ostrava. A jinak jsme stavěli v Berlíně, haly Mercedesu ve Vídni, v Kyjovském přístavu veliký most a mnoho dalších.’

Následuje několik přepisů ukázek z rozhovorů s Norbertem Jurčkem.

Příhoda ze stavby

Při stavbě sportovního areálu v Ostravě – Hrabůvce se nám stala taková příhoda. Stavěli jsme, všechny sítě jsme měli vytyčeny, dokumentaci taky v pořádku, ale zapomněli nám označit na jedné zprávě, že tam jet tzv. „bílý kabel”, což je kabel Praha – Moskva. A my jsme kopali a bílý kabel jsme překopli. Když jsem viděl, že je bílý, už jsem se třepal. Najednou přijeli policajti, STB a vojáci a zavřeli mě. Nakonec jsem z toho vylezl s čistým štítem, jelikož jsem měl všechny písemnosti v pořádku, ale rachot to byl pěknej.

Vojna

Vojna byla pro mě krásná záležitost. Narukoval jsem do tzv. Vojenské tělovýchovné školy. Byl jsem na Strahově na základě výběru z celé Československé republiky. Teď si tam takhle seděli ti různí bafuňáři z Dukel: Dukla Olomouc, Tábor, Praha, Liberec a toho bylo hodně a vybírali si tam hráče. Já jsem zůstal v Pražské Dukle, takže to byl úplně vrchol pro mě v té době. Vešel jsem do kabiny a byli tam lampasáci jako např. major Masopust atd. Byl to jiný přístup, ale samozřejmě neexistovalo, abychom je nepozdravili někde ve městě.

Naučili jsme se žehlit, šít, jak se ostříhat. Měli jsme vycházkovou knížku, ale tu nám podepisovali kdekoliv a kdykoliv, takže jsme mohli každý večer vycházet ven. A jinak samozřejmě tréninky, kam chodil každý, protože měl strach, že by vypadl. Takhle jsem zažíval krásného půlroku v Dukle pražské, pak mi zranili kotník. Ve Střešovické nemocnici mi to dali zase dohromady a na rozehrání jsem šel do Dukly Tábor a už jsem nechtěl zpátky. Byli tam fantastičtí kluci. Dokonce byli v obraně reprezentanti, jako Myslivec. Dodneška jsme všichni velcí kamarádi.

Když jsem tady v Ostravě pak přišel na vojenskou správu, tak se jeden velitel ptal, co jsem dělal, a já mu řekl, že jsem hrál fotbal. Ten se málem podělal, ale nevěděl kam mě zařadit. A tak jsem nemusel dělat nic, protože šéf celé vojenské správy v Ostravě byl můj dobrý přítel z Krmelína, podplukovník Dostál, a ten mě dal do kuchyně do týlu, Takže mě vlastně všechno minulo. Nakonec po vojně jsem šel hrát ligu do Jablonce, pak do Brna, do Zlína a potom zpátky do Ostravy.“

„Neměl jsem problém najít si práci, když jsem skončil s fotbalem, jelikož jsem do práce chodil pořád, i když jsme nemuseli. Byli jsme amatéři, po tajmu profesionálové. Ale nedostávali jsme žádný velký prachy, ale dostávali jsme třeba ovoce. Ale přece jen jsme dostali 5 a půl tisíce a ostatní třeba kolem 2 tisíc. Ale tehdy to bylo jinak, sportovci byli skromnější. Ale když pak přistoupili straničtí představitelé, to bylo zle. Začali se vyptávat, jestli piju, jestli žiju rodinným životem, a pak mi až vystavili doklad, že můžu s družstvem odjet, ale musel jsem podepsat, že se vrátím, jinak by si mě našli.”

„Někdy, v kritických chvílích mě i popadaly myšlenky, že bych mohl emigrovat, měl jsem tam rodinu, ale tyto myšlenky byly vždy daleko od provedení, jelikož se každý stará o svůj život a já bych tam byl jako kůl v plotě.”

„Se sportem jsem mohl ven”

„Jedině cestováním s družstvem jsem se dostával ven. Jinak člověk nemohl vycestovat. Také jsme dostávali více peněz. Třeba do Tunisu jsme jeli na týden, a dostávali jsme denně 4 dolary. V té době to byly velké peníze. A tak jsem tam schválně neutratil ani korunu a schovával si je. Ale někdy jsme dováželi ze zahraničí různé věci, třeba časopisy. Každý jsme nakoupili 20 a pak jsme to tady prodávali. Ještě jsem to nestačil vytáhnout a už byly všechny časopisy pryč. Také jsem se klukům chlubil, že jsem viděl prvním pornofilm, každý pak chtěl, abych jim o tom vyprávěl, jelikož u nás nic takového nebylo. Když už jsme u tohoto tématu, tak po zápase ve Švédsku jsme měli v hotelu takovou oslavu a obsluhovaly nás tam ženské nahoře bez. A pak se otevřela stěna, jako takové akvárium a naskákaly tam nahé ženské.”

Konflikty s režimem

„Každý, kdo otevřel občanku – červená tečka. Tím myslím, takovou pomyslnou červenou tečku. Němec – nepřítel režimu. Proto mě vždy na hranicích kontrolovali více než ostatní. Také vždy, když jsem někam odjížděl s fotbalem, tak jsem musel podepisovat na policii reverz, že se vrátím. A když jsme jeli hrát do Německa, tak když jsem se hnul z hotelu, byl za mnou „tajný“. Nebylo to jednoduché, odkudkoli jsem přijel, tak mi prohledávali tašku, jestli jsem něco nepřitáhl, jestli nemám nějaké šifry.”

„Mé první ženě Janě rodina poslala z Německa Burdu, což byl módní časopis a dovnitř mi bratranec dal, co píšou v Německu o naší republice. Samozřejmě mi podtrhl nějaké věci, načež jsem strávil 48 hodin v Přívoze, za zamřížovanými okny v cele, jestli nejsem špion, ale pak dospěli k závěru, že asi ne, tak mě pustili.”

Polský stadión

„V Polsku jsme poprvé hráli na obrovském stadionu proti Varšavě, kde byli fenomenální fotbalisti, kteří poráželi Anglii, světové týmy. 90 000 lidí, to byl ten typ stadionu, kdy to na člověka padalo. A trenér si s námi sedl a povídá: Pánové, my tady vyhrajem. Vyběhli jsme na ten stadion a Poláci tak řvali, až nás to neskutečně vyhecovalo. A vyhráli jsme 3:2. Podařilo se mi tam dát 2 góly, takže vzpomínky nezapomenutelné.”

Galerie
Časová osa Novinové výstřižky
Výstřižky z novin Na vojně
Na hřišti Nové Hutě, Jurček mezi obránci Soustředění v Jugoslávii
Významný zápas v Prešové Zápas se Žilinou o postup
Tým Vítkovické železírny - tréninkový zápas Otevírání Porubského bazénu, přestříhávání pásky
Nejlepší kamarád Emil Hamranů (vlevo) a Norbert Jurček s oceněním za nejlepší hráče Soustředění v Nymburku
I. dorost kopané 1959
Jelikož se náš pamětník poměrně často stěhoval, necítí žádnou sounáležitost s jedním určitým místem. Kromě míst svého bydliště také často cestoval do zahraničí.

Příběh našeho pamětníka se odehrává, přehnaně řečeno, po celém světě. Vybráním pouze jednoho místa z dlouhého výčtu zemí, které pamětník navštívil bychom ochudily ty druhé. Proto Vám zde uvedeme všechna místa, která navštívil. V některých zemích se zdržel pouze na krátkou dobu, například na dva dny, ale v dalších se zdržel až na týden. Nutno podotknout, že samozřejmě nemohl volně chodit kam se mu zachtělo. Byl neustále, stejně jako jeho spoluhráči, pod dohledem. Nicméně to bylo stále víc, než by si mohla většina občanů tehdejší republiky vůbec vysnít. Jsou to : Itálie, Rakousko, Švýcarsko, Německo, Švédsko, Anglie, Súdán, Tunis, Bulharsko, Rumunsko, Polsko, Španělsko, Francie, a také Rusko.