Síla víry

O západních Čechách, převážně o Tachovsku, se říká, že zde žije „náplava“. Lidé, kteří sem přišli, kdo ví odkud po 2. světové válce (1945 – 1946), aby obsadili prázdná místa po odsunutých Němcích. Zvykli si vedle sebe žít bez zbytečného vyptávání se na osobní životy druhých. A tak se nějak všeobecně zapomnělo, jací lidé tady vlastně žijí.

Pojďme si společně přiblížit nevelkou, ale poměrně významnou skupinu lidí, kteří jsou jednoho původu a přišli do pohraničí v letech 1945 – 1946.

Paní Janouškovcová se narodila 2. 1. 1935 v polském Zelově. Hned na začátku našeho povídání jsem se jí ptala, jak je možné, že je Češka, když se narodila v Polsku? A tady je všemu začátek.

Dnes katolíci s protestanty mají mezi sebou poměrně poklidné vztahy, ale vždy tomu tak nebylo. Věčné neshody mezi těmito dvěma stranami vyvrcholily v českých zemích roku 1620 bitvou na Bílé hoře. Pro poražené evangelíky začaly kruté časy. Poprava 27 pánů na Staroměstském náměstí nebyla jediným trestem. Během následujících let měla evangelická šlechta na výběr: buďto odejít ze země, nebo přijmout katolictví. Většina volila první variantu. Ale vždy a ve všem se zapomíná na prostý lid, který byl ve většině také evangelického vyznání. Jak to bylo s nimi? Měli také na výběr?

Prostý lid totiž neměl na výběr, jejich vrchnost se začala pomalu stávat katolickou a oni proti ní nemohli nic zmoci. Ale i přes to si stále udržovali svojí víru a četbu z Kralické Bible, což v těch časech bylo zakázáno a byli za to neustále pronásledováni. Tento nekonečný koloběh se nedal vydržet, tito lidé nenesli dobře, že musí žít v každodenní přetvářce a začali přemýšlet o odchodu ze země, který však nebyl povolený. Nás bude především zajímat období, kdy odešli zřejmě i předci paní Janouškovcové. Nástup Marie Terezie (1740) na trůn vyvolal v tehdejší Evropě velký rozruch, mnozí panovníci ji chtěli připravit o vládu. Především pruský král Friedrich II., který nové panovnici zabral Slezsko. Nově získané území mělo dobrý hospodářský potenciál a pruský král měl povědomí o tajných evangelících v Čechách, nabídl jim tedy bezpečný odchod ze země pod ochranou pruských vojáků, svobodnou půdu, vlastního kazatele a kostel. To byla nabídka, která se neodmítá. A tak o Vánocích roku 1741 odešli pod ochranou pruského krále první evangelíci a poté odešlo ještě mnoho dalších (cca 30 000 osob). V prvních vlnách odchodu do Slezska se čeští exulanti uchýlili do městečka Münsterberg, které se na dlouhou dobu stalo jejich přechodným stanovištěm. Po osmi letech zde strávených se konečně českým exulantům podařilo získat půdu, na které založili první kolonii Husinec. Čeští exulanti založili mnoho dalších kolonií např. Velký a Malý Friedrichův Tábor, Friedrichův Hradec, Nové Poděbrady, kde si postavili domy, časem i kostel s farou a získali svého kazatele. Dostali se také do Polska a dokonce až na Ukrajinu. My se zaměříme na polský Zelov, protože odtud pochází paní Janouškovcová a mnoho dalších – nutno podotknout, že i moje rodina v 18. století odešla pro víru do exilu a usadila se v Zelově.

Paní Janouškovcová se narodila v době, když už Zelov stál více než sto let. V té době byl zde v největším rozkvětu tkalcovský průmysl. Čeští obyvatelé bydleli v dřevěných domech, kterým se říkalo „dřevěnice“. Vedle domů vlastnili kousek pole, které obdělávali a na kterém pěstovali dobytek. Zemědělství je však nedokázalo plně uživit, a tak si přivydělávali prací u Židů, kterým zpracovávali látky. „ Musela to být 100 % čistá práce, ale zaplatili dobře.“

I když čas poměrně uběhl od prvních odchodů tajných českých evangelíků do exilu, nezapomněli Češi žijící v Zelově na své předky, jejich zbožnost a touhu po Bibli a tento odkaz předávali svým dětem. Chodili řádně do kostela, který si vybudovali a své děti posílali do nedělní školy. „Chodila jsem tam v Polsku do nedělní školy. Zpívali jsme a přednášeli jsme básničky.“

Evangelický sbor v Zelově udržoval od vzniku Československa poměrně blízké vztahy se sbory ČCE (českobratrská církev evangelická), která vznikla ve stejném roce jako republika. Do nově vzniklé republiky se pořádaly různé zájezdy. „V Praze bydlel nějaký Líbal a ten nám posílal české knížky, abychom se naučili číst česky. Jmenovalo se to Poupata, a tak jsem se naučila číst.“

Druhá světová válka v Zelově podle paní Janouškovcové nebyla tak krutá jako jinde. „Němci nás pronásledovali, ale aby tam bombardovali to ne.“

Obyvatelé Zelova před válkou spolu žili v dobrých vztazích. S příchodem války se však mnohé změnilo. Němci se snažili získat ke spolupráci Čechy, tím že měli různé výhody a mohli si žádat o německou příslušnost. To však nebylo pro české obyvatelstvo příliš výhodné, začali totiž být posíláni do Říše na práci. Němcům bylo jedno, kdo to bude, jestli děti nebo starci. Nejhorší to měly rodiny s dospělými chlapci. „Moje sestra byla právě ve 40. roce nasazená do Německa na práci.“

České a polské děti v Zelově za války nemohly chodit do školy oproti německým. „Do školy jsme nesměli za války chodit vůbec, tam byly školy zavřené, a když jsme přišli do Černošína, začali jsme chodit do druhé třídy a to už nám bylo 10 let.“

Osudy Židů jsou nám všem dobře známé, ani v Zelově na tom nebyli o nic lépe. „Vidím, jak nosili ty hvězdy, oni jak byli Židi, tak museli mít označení takovou pěticípou žlutou hvězdu a měli na ní napsáno Jude, aby každý poznal, že jsou to Židi…Pak už tam v Zelově nezůstal žádný, někdo se zachránil, ale málo.“

Nenávist ze strany Poláků se projevila brzy. „My Češi jsme dostávali takové přídělové lístky jako Němci. Poláci ty měli jen takové chudší, měli strašně málo toho jídla…Nadávali nám pořád, pořád nás vyhazovali, abychom už šli do Čech, že v Polsku nemáme co dělat.“

Ke konci války museli někteří muži chodit na pomocné práce (např. kopat protiletadlové zákopy), buď to každý den docházet několik kilometrů, nebo odejít na několik měsíců. „Tatínek odešel na půl roku kopat Němcům protiletadlové zákopy asi někam do Poznaně, jinak přes válku pracoval v té textilce.“

Roku 1945 začala Rudá armáda postupovat od východu a postupně osvobozovala území zabrané německými vojsky. Také Zelov byl toho roku zabrán ruskou armádou. „U nás v bytě byli a přespávali tam taky. Já jsem byla malá, tak mě ti Rusi chovali. U nás na zahrádce měli zakopané dělo, kdyby se Němci ještě dali na odpor…Měli jsme strach, ale šlo to docela dobře.“

„Každý ten národ musel do země, kam patří.“ 31. července 1945 oficiálně československá vláda vyzvala Čechy, roztroušené po Evropě, aby se vrátili zpět do vlasti. Přepravu mělo zajišťovat ministerstvo sociální péče a o usazení v zemi se mělo starat ministerstvo zemědělství. Nejvíce lidí do pohraničí přišlo po vydání Benešova konfiskačního dekretu č. 12 a osidlovacího dekretu č. 28. Už v srpnu se k budoucím reemigrantům začaly dostávat přihlášky, nejprve do Husince a Tábora poté do Zelova a okolních kolonií. Reemigranti měli vyplnit formulář, na jeho základě byl vystaven propouštěcí list přes hranice. Transport reemigrantů měly zajistit tzv. československé misie, v poválečném světě tento úkol však nebyl jednoduchý.

Odchod českých evangelíků se uskutečnil ve všech koloniích, jak ve Slezsku, Polsku tak Ukrajině. Někde odchod probíhal téměř hladce, jinde úřady brzdily, co se dalo a někde Češi odcházeli zcela na vlastní „pěst.“

Odchod ze Zelova

Polské úřady nebyly reemigraci nakloněny. Situace v Zelově se značně měnila. Poláci, jak už bylo řečeno, začali Čechům silně dávat najevo, že tu nemají co dělat. Polští obyvatelé se nedrželi jen slovního vydírání, ale lupičské bandy začaly českým rodinám vykrádat jejich domy. Reemigrace byla tedy nutnou, bez velkého rozmýšlení a nějakého velkého organizování, začali zelovští Češi balit své nejpotřebnější věci a vydávat se na nejbližší nádraží (Kozuby a Lask). „Benderovci přepadávali, když jeli na vlak a všechno těm lidem sebrali a akorát jim nechali jen to, co měli na sobě.“

Když reemigranti přišli do Čech a to hlavně do severních a západních, hledali vhodné statky, které by v budoucnu začali obhospodařovat. Vždy však směřovali do stejných vesnic nebo měst, kde už nějací reemigranti byli. „Když jsme sem přijeli, tatínek musel do Prahy na český konzulát a byli jsme v Ďáblicích u Prahy v takových lágrech a mezitím každého přidělovali tam, kam chtěli.“

Rodina paní Janouškovcové přišla do Černošína a poté se usadila v nedaleké Lhotě. Vzpomíná, že tam byli především reemigranti ze Zelova a z Volyně.

Po příchodu českých reemigrantů na přidělený statek, zde často ještě nějakou dobu žili společně s Němci. Paní Janouškovcová si na toto období nestěžuje: „My jsme s nimi bydleli půl roku. V říjnu 45 jsme se stěhovali do Lhoty…Bydlela tam Němka, muže měla na frontě. Nám uvolnila jednu místnost a vařili jsme společně v kuchyni…Až do dubna 46, to je transportovali do Německa.“ Vždy to však takto přátelsky nevypadalo.

Reemigranti vedle starostí o své nové příbytky začali zakládat nové sbory pod správou ČCE. Takto vznikl sbor v Černošíně, v nedalekém Stříbře, ve Třech Sekerách atd.

Paní Janouškovcová po příchodu do Čech začala vést normální život. Nastoupila do školy v Černošíně a po ukončení začala pracovat v místní továrně. Celý život setrvávala ve víře, tak jak ji to učili její rodiče a stejně vychovávala i své děti. Z našeho povídání si myslím, že pro ní samotnou byla mnohem horší komunistická éra než život za 2. světové války.

Moje poslední otázka na paní Janouškovcovou byla, jestli by ona, kdyby byla v útisku a nemohla vyznávat svobodně svojí víru tak jako její dávní předci, odešla. Její odpověď mě překvapila, uznejte sami. „Ano, to bych odešla určitě, protože já jsem vedená k víře od malička. Chodila jsem tam v Polsku do kostela, do nedělní školy, v Černošíně jsem chodila a pořád. Já se modlím denně, ráno a večer, a kdybych to nemohla, byla nějak utiskovaná, tak bych určitě odešla.“

I takovou podobu může mít síla víry v jediného Boha. Nevzdat se, i když nic nevypadá, tak jak bychom chtěli.

Galerie
Odkud přišli reemigranti a kde se usadili - Zdroj: Edita Štěříková, Z nouze o spasení, str. 154 Historický prapor českých exulantů
Sjezd potomků reemigrantů po 20 ti letech (2013) Před Husovým pomníkem - sjezd reemigrantů v Praze roku 1993
modlitebna FS ČCE ve Stříbře evangelický Kancionál (1907) - kancounálék
Bible Kralická z roku 1813 - denní chléb českých exulantů zprava Natálie Valtová, Marta Janouškovcová, Marie Janouškovcová (švagrová) před domem ve Lhotě (1975)
Svatební fotografie (Marta + Miroslav Janouškovcovi) 6.6.1953 Rodiče (Adolf + Natálie Valtovi) před novým domem v Čechách (1977)
Reemigrantské děti ze Zelova před obecnou školou v Černošíně (1946) Nedělní škola v Zelově před farou (1943)
Marta Valtová (1940) zprava M. Valtová, bratranec Karel a sestřenice Irena Krügrovi v Polsku (1939)
Rodina před domem v Polsku (1939) - zprava Marta, bratr Emil, otec Adolf, matka Natálie Valtovi, dále bratranec, teta Natálie, sestřenice a babička Aloisie Krügrovi Paní Marta Janouškovcová
Zelov

Zelov leží v dnešním Polsku nedaleko města Lodž. V minulosti spadal pod vládu pruského království, později pod správu Ruska.

První kolonisté dorazili do Zelova roku 1803. Po těžkých začátcích se stala ze Zelova řádná kolonie. Roku 1807 zde vznikla škola. V červenci roku 1825 byl slavnostně otevřen nově postavený kostel, který ještě dnes mnoho reemigrantů označuje jako svatostánek.

V 19. století zde začaly vznikat první tkalcovské manufaktury, tkalcovství začalo mít jednoznačnou převahu.

Ve dvacátých letech 20. století v Zelově žilo 500 českých, 380 židovských, 240 polských a 50 německých rodin. V těchto letech zde podnikalo v textilním průmyslu 65 podnikatelů. Později se průmysl začal soustřeďovat do větších továren. Ve 20. letech 20. století byla největším tkalcovna J. Jersáka, která měla celkem 150 stavů. Ve 30. letech byla otevřena továrna V. Slámy se 150 anglickými stavy a zanedlouho také K. Rejchrt otevřel podnik s 200 stavy, ve kterém pracoval také otec paní Janouškovcové.

Zachovalý exulantský dům na Faustynově (Zelov) Tradiční obydlí českých exulantů v Zelově
Hlavní ulice Petřkovského v Zelově na konci s evangelickým kostelem