Voják, který věřil

„TO UŽ JE PRO VÁS VŠECHNO HISTORIE, TO UŽ NEZNÁTE.“

Podnět k zapojení do projektu Příběhy 20. století nám dala naše paní učitelka historie. Když nám při hodinách vyprávěla o bezpráví, nespravedlnostech a těžkostech, které se děly na našem území za minulého režimu, zaujalo nás to a chtěly jsme se o této problematice dozvědět více. V dnešní době už je pro naši generaci velmi těžké představit si pocity lidí, kteří byli za minulého režimu souzeni. A tak je pro nás tento projekt velkou šancí pochopit život lidí v tak těžké době a poučit se z něj.

Naše práce mapuje život a nelehký osud pana Miroslava Šlechty. Tohoto pamětníka nám paní učitelka navrhla především z toho důvodu, že s ním naše škola skvěle spolupracuje už několik let. Pan Šlechta k nám do školy dochází na promítání dokumentárních filmů o době komunismu. A také s žáky diskutuje o době minulého režimu a snaží se jim přiblížit své zážitky. „To už je pro vás všechno historie, to už neznáte,“ říká nám pan Šlechta, když se vyptáváme na jeho mládí či vojnu.

 

Život pana Šlechty začíná 2. srpna 1928. Narodil se do rodiny drobného podnikatele – gumaře. Vyrůstal jako každé jiné dítě. Nebyl premiantem třídy, nosil brýle a po základní škole odmítl studium na gymnáziu. Toho po několika letech litoval, a tak se na zbytek života stal knihomolem a vzdělával se z každé knihy, co mu přišla pod ruku. Vyprávěl nám o knize, která mu nejvíce otevřela oči, byly to Hovory s T. G. M. „Masaryk píše ve svých knihách, že měl vždy vedle své postele bibli a ta ho učila životu.“ A tak se i pro pana Šlechtu stala bible nedílnou součástí života a v 18 letech se stal členem církve adventistů sedmého dne.

Církev adventistů sedmého dne patří mezi křesťanské církve a důsledně vychází z původního znění bible, jak byla sepsána židovskými pisateli, bez jakýchkoli pozdějších úprav. Z toho vychází svěcení sedmého dne odpočinku, biblické soboty, která představuje památník stvoření života na zemi.

ZÁSADY:

1. Uznává úlohu lidstva jako správce a ochránce života na této planetě. Z tohoto principu vychází zaměření církevního společenství na ochranu zdraví lidí a ochranu zdravého životního prostředí, které církev realizuje v řadě svých nemocnic a sanatorií,

2. Preferuje zdravý životní styl s dostatkem pohybu a odpočinku bez závislostí na návykových látkách (cigarety, alkohol, drogy),

3. preferuje bezmasou zdravou výživu s dostatkem ovoce a zeleniny,

4. podporuje rodinu jako základ společnosti,

5. podporuje kulturu a vzdělanost, prostřednictvím vlastních školských zařízení od základní školy po univerzity,

6. podporuje řešení konfliktů mezi národy mírovými prostředky a zmírňování následků přírodních katastrof a společenských konfliktů prostřednictvím své humanitární organizace ADRA.

 

DĚTSTVÍ A DOSPÍVÁNÍ

Život Miroslava Šlechty začíná 2. 8. 1928 na statku v Přestavlkách v okrese Chrudim. Narodil se Josefu Šlechtovi a Ludmile Šlechtové, rozené Červínkové. Celé dětství strávil v České Třebové. Jeho otec se vyučil vulkanizérem a založil vlastní živnost, jeho matka byla celý život v domácnosti.

Vyrůstal jako obyčejný chlapec. Vzpomíná na to, jak navštěvoval chlapeckou školu, hodiny náboženství a mezi kamarády byl odborníkem na chytání ryb. Už od dětství měl velmi kladný vztah ke knihám, které také provázely a především ovlivňovaly celý jeho život. Z páté třídy obecné školy nastoupil do první třídy tzv. měšťanské školy, která měla být po zkrácení školní docházky podle německých zákonů tříletá. V době dospívání se začal zhoršovat jeho zrak, a protože neviděl na tabuli, zhoršily se mu i známky. To se ovšem bál říct rodičům, a tak se na jeho zrakové problémy přišlo až v posledním ročníku školy. Po ukončení povinné školní docházky zřídila škola ještě nástavbu namísto zrušené čtvrté měšťanky, tzv. „jednoroční učební kurz“. Díky panu učiteli Kunstovi, který učil matematiku a rýsování, ale také kurzy psaní strojem, umí a nyní i jeho děti psát všemi deseti. Pan učitel Michalec, bývalý důstojník, ho ve svých poškoláckých hodinách přivedl k jeho celoživotní zálibě ve vážné hudbě. S úsměvem vypráví, jak vzpomíná na učitele Panitze, jehož jménu se puberťácky posmívali, a také na učitele, který probudil jeho zálibu v hudbě.

Jako své první propojení osobního života s životem národním si vybavuje smrt prezidenta Masaryka, kdy každou výlohu spontánně zdobila jeho fotka přepásána černou stuhou. Možná právě proto Miroslav Šlechta věnoval tolik času všem Masarykovým knihám a dá se říct, že Masaryk byl jeho idolem a inspirací.

Když došlo k mobilizaci a lidé se začali připravovat na válku, změnilo se i zprvu obyčejné a celkem idylické dětství Miroslava Šlechty. Vybavuje si, jak tatínek jezdíval každou neděli na kole do okolních vesnic ke známým sedlákům, aby za nedostatkové výrobky ze své dílny od nich dostával maso, mouku, máslo, mák, ovoce. Protože oba rodiče pocházeli z vesnice, pronajali si louku na seno, aby uživili dvě kozy, které potřebovali na mléko, a kůzlata na maso. „S kůzlaty byla nejen práce, ale také zábava, jakou by mi dnešní děti mohly závidět,“ přiznává.

K těm smutnějším vzpomínkám pana Šlechty se řadí také jedna vzpomínka na dobu studií, na jeho o dva roky starší spolužáky, kteří se spolu s jedním z vesnických chlapců pokoušeli vytvořit odbojovou skupinu. Právě kamarádství s tímto chlapcem se jim záhy vymstilo, když hrozilo, že by je nejmenovaný chlapec udal. A tak ho zabili. Na to však přišlo gestapo a byli odsouzeni k trestu smrti. Všichni tři chlapci, šestnáctiletý Slávek Jandera, stejně starý Jirka Rudolf a jejich o rok starší kamarád Jarek Jandera, skončili před soudem. Právě Jarku Janderovi zachránila život jeho částečná mentální zaostalost, tudíž si svůj trest odpykal v koncentračním táboře Buchenwald.

Šlechta nechtěl i přes naléhání rodičů pokračovat ve svých studiích na gymnáziu, a tak začal i s bratrem Zbyňkem pracovat v otcově podniku na výrobu pneumatik. Tento průmysl byl za války považován za velmi důležitý, a tak bylo pro oba chlapce zaměstnání u otce velmi výhodné. Ovšem po několika letech začal svého rozhodnutí litovat. „Uvědomil jsem si, co by pro mě znamenalo vzdělání, tak jsem jako dvacetiletý přišel za rodiči a vyčítal jsem jim: „Měli jste mě zkopat, měli jste mě zmlátit, měli jste se mnou zacházet surově, abyste mě donutili jít na gymnázium.“

Sám říká, že se poté stal knihomolem, protože dlouhá léta trpěl komplexem nedoceněnosti, že nemá vyšší vzdělání. Když přestal být u tatínka učněm a stal se dělníkem, bylo jeho snem utratit svou výplatu – 3 000 Kč – za čokoládové bonbóny, které ovšem za války stály 1 200 Kč a nebyly k sehnání. A protože rodičům za byt ani jídlo nemusel nic platit, rozhodl se, že všechny své peníze věnuje církvi jako desátky. Také si chtěl založit vlastní vulkanizérskou živnost, ale po zjištění, že by pak měl méně peněz, si raději něco málo ušetřil a dal se na studia.

Jedním z nejsilnějších zážitků jeho života byla také nehoda s výbušninou. Našel v lese ocelovou rouru, která byla nacpaná nejspíše trhavinou, a odnesl si ji domů. Doufal, že se mu s ní budou dařit výbušné pokusy více než s černým prachem. Poslední věc, kterou si z této chvíle pamatuje, je, že se obsah roury pokouší zapálit. Uvědomuje si, že byl nejspíše nějakou chvíli v bezvědomí a byl odvezen do nemocnice v Litomyšli s ránami po celém těle a dýchal dírou v krku. Jeho bratr skončil naštěstí jen se zlomenou rukou, ale i přesto pociťuje následky dodnes. „Ocitnul jsem se v blízkosti smrti, blíže, než kdokoliv jiný z lidí. Je to zkušenost nesdělitelná,“ vzpomíná.

Předtím než nastoupil na školu, nechal se v Pardubicích pokřtít a stal se adventistou. „Při komunikaci si na znamení rovnosti si před Bohem všichni navzájem tykají a oslovují se bratře – sestro. Bylo samozřejmé, že stejně jako všichni budu odpočinkem od všední práce světit sobotu. Budu se řídit biblickou zdravotní dietou, nebudu pít alkohol ani zrnkovou kávu a ani ruský čaj. Nebudu navštěvovat hospody, taneční zábavy ani kino. Ve své naivitě jsem si nedovedl představit, že bych se mohl stát obětí řevnivosti, intrik, nečestnosti, závisti, ukřivděnosti, falešné hry, konkurenčního soupeření, šikany,“ vybavuje si své začátky v církvi.

V roce 1949 nastoupil do adventistické Školy biblických nauk v Praze-Krči, studoval zde tři roky na kazatele. Součástí studia bylo hospodářství, kde měl na starost péči o chlév s kravami, teletem a poníkem a také povinnost naučit se mluvit bez trémy před publikem, což zkoušeli nejdříve při školních přednáškách a později i v městských sborech. Mezi jeho kamarády v té době patřil Gustav Bujok, tzv. Dvojče. Přezdívka vznikla ze stejného dne narození. Chlapec měl ale neléčitelné sklerotické postižení nervové soustavy a později v nemocnici zemřel. „Moje dvojče zemřelo – jakoby část mne samého,“ vzpomíná Šlechta se smutkem ve tváři.

Po prvním ročníku v roce 1950 nastoupil přes prázdniny na teologickou praxi ve sboru v Železném Brodě, poté chtěl pokračovat ve studiu, ale Církev adventistů sedmého dne byla zakázána a seminář v Praze byl zestátněn. A protože dílna otce byla už znárodněna a měl ještě odklad nástupu na vojnu, přihlásil se do školního statku v Praze-Krči jako brigádník na práci. Staral se osm hodin denně na statku o zvířata a volné večery věnoval návštěvám symfonických koncertů. Ve 23 letech, 1. listopadu 1951, nastoupil na vojnu.

 

VOJNA A VĚZENÍ

Jako každý podzim v období války se na nádražích shromažďovali nováčci chystající se na vojnu. Za odjíždějícím vlakem bylo vždy vidět plačící maminky a mladé dívky, které se loučily se svými chlapci. Právě mezi tyto nováčky patřil roku 1951 i Miroslav Šlechta. Měl být vycvičen na kulometčíka ve vojenském útvaru v malém městečku na hranicích – Kaplicích. Všichni nováčci se se zbraněmi nejdříve seznamovali. Učili se rozebrat a složit samopal a následně v tom soutěžili. Pan Miroslav vzpomíná, že právě v téhle soutěži byl ze všech nejlepší. Dokázal samopal rozložit a zase složit v nejkratším čase.

Hned po týdnu na vojně dostala posádka první rozkaz. Nedaleko byl muniční sklad, který byl prý ohrožen diverzanty, a tak bylo jejich úkolem ho hlídat. Posádka ani netušila, zda je to jen cvičení nebo opravdové nebezpečí, rozpomíná se Šlechta.

Když přišel Miroslav Šlechta k rotě, chtěl být vojákem. Myslel si, že bude vojákem u nejlepší, nejdemokratičtější a nejkvalitnější armády tak, jak to bylo napsáno na veškerých sloganech, které četl. Věřil, že když za velitelem přijde a bude po něm žádat o uvolnění v sobotu, aby si mohl číst bibli, bude mu to bez problémů dovoleno. Velitel byl mladý a vzdělaný člověk. Ale právě mladí vzdělanci byli v té době „zažraní“ do komunismu a zbožňovali Stalina. Pro velitele pana Šlechty bylo nehorázností, že nechce poslouchat rozkazy, že nevěří Stalinovi a že neuznává komunismus. Bylo to, jako by mu ukázal rudý hadr před očima.

Od té doby, co Miroslav Šlechta požádal o uvolnění ze soboty, stal se nejen pro svého velitele velmi zajímavým. Byl si dobře vědom toho, že jej velitel neustále sleduje. Ovšem většina vojáků Miroslava podporovala. Věděl, že stojí za ním, a že za něj odvedou všechnu práci, když si bude v klidu číst. Dokonce i místní lékař ho několik sobot nechal na marodce, aby mohl studovat bibli. Až jednou o půl dvanácté v noci v pátek přišel celoútvarový poplach. Bylo vyhlášeno, že se musí všichni v plné pohotovosti dostavit na nádvoří a bude noční pochod. Pan Šlechta odmítl nastoupit a odmítl se zúčastnit pochodu. Velitel mu dával rozkazy i nadále, ale věrný adventista nadále neposlouchal. Nadřízenému pak došla trpělivost, zavolal eskortu a odvedl ho do posádkového vězení. Tam strávil pár dní, než ho odeslali do vězení v Českých Budějovicích.

Byl postaven před soud a obviněn z odmítání vojenské povinnosti pro náboženské přesvědčení. Sazba byla od jednoho roku do pěti let, v případě války trest smrti. Chtěli z něj udělat vojáka, tak ho k tomu účelu vydírali § 270 odst. 1 písm. b) o „odmítnutí vojenské povinnosti pro náboženské přesvědčení“.

Pan Miroslav věděl, že kdyby řekl, že bude pracovat v sobotu, bude ihned propuštěn a bude moci pokračovat jako voják, ale přesto to neudělal. Byl odsouzen na osmnáct měsíců vězení. Ovšem vězení pro něj bylo svým způsobem vysvobození. Na místo vojenské povinnosti v zimě a blátě dostal práci v teple a v klidu. Jeho prací ve věznici v Českých Budějovicích bylo skládání krabiček na zubní pasty či léky. Každý měl normu, kolik krabiček za den musí slepit, aby měl práci splněnu. Po nějaké době byl Miroslav pověřen, aby jezdil do nedalekých kasáren pro obědy, protože všichni věřili, že nemá důvod utíkat. Kasárna byla půl kilometru od věznice, kde mu naložili jídlo, a on ho pak ve věznici rozděloval. Vězni byli za pana Šlechtu rádi, protože věděli, že on je neokrade. Nehledě na to, že adventisté odmítají vepřové maso. Tudíž vždy, když bylo vepřové, ostatním vězňům rozděloval svůj vlastní příděl jídla. Staral se o to, aby jejich nádoby na jídlo byly čisté, a za to vše ho měli rádi a byli mu vděční. Nebyla to však jeho jediná práce.

Byl také pověřen praním prádla. V kotelně ho vyvářel, pral na valše a nakonec žehlil. Tyto práce vykonával asi půl roku, než si ho všimli tamější kazatelé a chodili s ním pro obědy a dělali mu společnost a duchovně ho povzbuzovali. Dokonce se spřátelil s jednou eskortou, ve které byl takový cikánek s puškou a bajonetem na rameni. S tím si rozuměl. Ten ho jednou dokonce i přes velké riziko odvedl do bytu jejich kazatelny. V bytě kazatele byl asi čtyřikrát. Po pěti měsících velitel usoudil, že tam navazuje nějaké kontakty, nelegální styky, které se mu nelíbily, tak Miroslava přesunuli do věznice na Bory do Plzně.

Bory je věznice rozdělená do pěti traktů, které se sbíhají ve středu tak, že všech pět traktů může hlídat jeden hlídač. Pan Šlechta se dostal na samotku, ale nevadilo mu to. Mohli si tam číst knihy, které jim jednou nebo dvakrát týdně měnili. A tak se tam vzdělával. Přečetl Jiráskovu Filosofskou historii, skoro všechny romány Gorkého, zajímavé dějiny diplomacie a mnoho dalších.

Dále byl eskortován na Pankrác a poté do ústředního tábora Bratrství u Jáchymova. Jeho vzpomínkou na Bratrství u Jáchymova je, jak byl zapsán pod evidenčním číslem odsouzeného. To pro něj bylo něco naprosto nového a neznámého. „Byl to můj první nástup do Jáchymova a dostal jsem tam své první evidenční číslo. Už jsem se nesměl představovat jménem, ale pouze jako odsouzený A06622. Dodnes si to první evidenční číslo pamatuji,“ zavzpomínal pan Šlechta. Z ústředního tábora převezli pana Miroslava ještě s dalšími adventisty a Svědky Jehovovými k uranovým dolům, do tábora XII. Celá skupina vězňů ale zásadně nesouhlasila s těžbou uranu na atomové bomby. Proto je všechny nechali zavřít do cely o rozměrech 1,5 m x 2,5 m. Když ani jeden z nich po vyslýchání neustoupil, odvezli je zpět do ústředního tábora. Odtamtud je poslali do vojenské věznice v Opavě. Ovšem po šesti týdnech byl převezen opět k Jáchymovu, kde pracoval pouze jako brigádník.

Další ze zastávek byl Nikolaj, pověstný svým tvrdým režimem. Tam pracoval na sypané přehradě k zadržování vody, která měla fungovat jako reservoár pro pitnou vodu pro okolí. Pan Šlechta vystřídal několik věznic a útvarů, ale přesto si celý svůj trest neodpykal. Díky amnestii prezidenta Zápotockého skončil svůj trest o šest týdnů dříve.

Do civilu ho provázel posudek náčelníka vězeňského útvaru por. Koláře, který nevyzněl v jeho prospěch. Píše se v něm, že Šlechtovo chování po dobu výkonu trestu bylo neukázněné a byl trestán korekcí pro odmítnutí práce. Není u něho předpoklad, že by vedl po propuštění řádný život pracujícího člověka.

 

DRUHÉ VĚZENÍ A NÁSLEDUJÍCÍ ŽIVOT

Po propuštění z věznice strávil pan Šlechta dva měsíce prací, pak mu ovšem znovu přišel povolávací rozkaz a on byl znovu odvelen. Tentokrát na PTG, což už nebyl bojový útvar. Už s ním do války nepočítali. Patřil do technického pomocného praporu, který pomáhal stavět letiště v Čáslavi pro trysková letadla. Velitel zjistil, že je pan Šlechta vyučen jako gumař, a tak dostal rozkaz založit na letišti dílnu na opravu pneumatik. „Bylo tam velké množství nákladních aut, kterým se často stávalo, že píchly pneumatiku nebo prorazily plášť nebo podobně. No a já jsem měl postavit dílnu, kde by se tyhle vady odstraňovaly, kde bychom opravovali duše, záplatovali pneumatiky. Já jsem byl vedoucí téhle dílny, té co jsem založil. Dali mi tam chlapce, abych je do téhle věci také zaučoval. Byli tam obrovské garáže pro nákladní auta a tu garáž mi určili jako moji dílnu. Dali mi tam stroje, materiály, které jsem měl používat. Tam jsem prostě zaváděl opravu pneumatik,“ vzpomíná.

Ovšem ani tady se veliteli nelíbilo náboženské vyznání pana Šlechty. Nejdříve si ho nikdo nevšímal. Vojáci byli s ním. „No a ono to bylo tak, že jsem s těmi vojáky odešel na to jejich pracoviště, a tam jsem si někde sedl a četl si svoji bibli s klidem. Oni to brali jako samozřejmost, nikdo mi to nikdy ani slovíčkem nevyčetl, jako že já dělám a ty ne. Nechali mě v klidu,“ říká. Až jednou si ho všiml velitel, a tak si Miroslava jednou v sobotu odvedl na dvorek, hodil mu krumpáč a lopatu a chtěl po něm, aby vykopal jámu na latrínu. Pan Šlechta se snažil velitele přesvědčit, že to vykope klidně druhý den nebo kdykoliv jindy, ale že světí sobotu, a tak prostě pracovat nemůže. Za to byl na týden poslán do věznice. Celý týden si ho nikdo nevšímal a až v sobotu dostal další rozkaz – uklidit veliteli kancelář. Pan Šlechta nicméně znovu odmítl, tím pádem byl na jaře roku 1954 poslán do věznice v Chrudimi a poté do městské věznice v Plzni, kde ho čekal soud, který mu později udělil trest 21 měsíců.

Po odsouzení mířil přes pankráckou věznici do Jáchymova. Tady byl pověřen výstavbou bytů pro horníky v sídlišti Ostrov nad Ohří. Zde se naučil stavět cihlové zdi, příčky, nahazovat omítky, a dokonce stavět komíny. Jak sám říká, tyto zkušenosti se mu hodily, zejména když se nedávno rozhodl vlastními silami zrekonstruovat rekreační chalupu.

V sobotu do práce nenastupoval, byl odveden do tzv. korekce . Zde trávil bez jídla a tepla, na holé podlaze dobu až do pondělního nástupu do práce. Tady se potkal například s profesorem hudby, který v něm vyvolal nadšení pro Janáčka.

Po čase byl eskortován na jiné pracoviště. Autobusy je převážely v sobotu a nedalo se tomu zabránit. Po příjezdu zjistili, že jsou na Slavkovsku v táboře Svatopluk. Přestože vězňů přijelo více, velitel si vybral právě jeho. Měl na něho zvláštní požadavek. Nabídl mu nenáročnou práci – celý den úklid. Nicméně pan Šlechta i zde musel vysvětlovat, že v sobotu nepracuje. A jako u předešlých velitelů, ani tento pro něj neměl pochopení. Nechal mu nasadit pouta, odvedl ho do cely a brutálně ho zmlátil. Ani během týrání se postoj pana Šlechty nezměnil a za to ho nechali jen v lehkých šatech stát ve sněhu před věznicí. Na nástupišti se začali řadit horníci k nástupu do práce a nechali si od něj vysvětlovat, proč tam stojí. Jeho zbědovanému stavu se nikdo nedivil – podporučík Zaremba byl známý svými výchovnými metodami. Nakonec byl přesunut do malé studené místnosti, kde spal na zemi jen s tenkou dekou. Avšak když v kanceláři zjistili, že je povoláním gumař, dostal rozkaz pracovat v gumařské dílně na šachtě, kde opravoval horníkům holínky.

I když byla roku 1953 vyhlášena další amnestie, pana Šlechty se bohužel netýkala, protože byl recidivistou a byl odsouzen dvakrát za tu samou věc. A tak ho čekal jen další přesun, jelikož v táboře Bratrství začala vznikat velká centrální opravna holínek, kam byl doporučen. Jenže tomu předcházel tzv. filcunk . Pana Šlechtu to velice vyděsilo, jelikož se mu v táborové knihovně velmi zalíbila kniha od Romaina Rollanda a nechtěl ji vrátit. A tak ji před velitelem schoval na dno krabice mezi deku. Tím svou knihu zachránil a mohl si ji odvézt.

Dále začal pracovat na velké šachtě, kterou zorganizoval jeden z tamějších vězňů, baťův učeň. Ten navrhl, aby si zkonstruovali několik desítek elektricky vytápěných vulkanizačních desek. Soukromník by si to nemohl z finančních důvodů dovolit, ale při objemu odebírané elektřiny na šachtě se to ztratilo. Ovšem ne nadlouho, po čase se na to přišlo a učeň dostal několik let vězení navíc.

Někdy v té době přišel požadavek z tábora Barbora vyhledat vulkanizéra schopného opravovat gumové dopravní pásy, transportéry. Tak se za čas stěhoval do dalšího vězeňského tábora Barbora. Přišla jeho první pracovní sobota a on nenastoupil do práce. Po vysvětlení, že sobotu světí, ho odvedli do korekce – jak se říkalo do bunkrů.

Zde se seznámil s páterem Heřmanem Tylem. Byl to neuvěřitelně hodný člověk. Jednoho dne přišel za panem Miroslavem s tím, že si všiml, jak vysílený a zubožený do tábora přišel, a podal mu stokorunu táborských peněz, aby si přilepšil nákupem v táborové kantýně. Pan Miroslav si to samozřejmě nechtěl vzít, protože by mu to nemohl nikdy splatit. A tak se poprvé setkal se slovy, kterými se řídí celý svůj život: „Předej to dál.“ Teď měl přijmout pomoc, kterou on sám někdy poskytne člověku, který ji bude potřebovat stejně jako on v tuto chvíli.

V tomto táboře strávil delší dobu. I když ze svého platu nikdy nedostal víc než 80 Kč, šetřil si na knížky. V táborové kantýně se objevovaly i knížky, a tak jednoho dne neodolal a koupil si svou zamilovanou Smetanovu Prodanou nevěstu. O tu ovšem při jednom táborovém filcunku, tj. důkladná prohlídka věcí, které by si měl vězeň odnést, přišel.

Také se zde dostal k práci v podzemí, kde se setkal s dalším souvěrcem Janem Klodou. Ten mu půjčil svou bibli, jenže tu mu při nešťastné náhodě zabavil strážný. Šlechtovi zbýval do výstupu pouhý měsíc, ale nemohl žít s vědomím, že by byl Kloda bez bible. Rozhodl se jít za důstojníkem. Bylo pro něj milým překvapením, když ho našel, jak v ní listuje. Požádal ho, aby mu bibli vrátil. A když se ho důstojník tázal, co je zač, odvětil, že je adventistou sedmého dne. Na to mu důstojník bibli bez problémů vrátil se slovy, že to měl říct hned.

Měl poslední měsíc před výstupem a v táborech se tradovalo, že v podzemí poslední měsíc a někdy i poslední směnu před výstupem se stane něco zlého. Procházel tedy chodbami a nesmírně ho lákaly ty, kam byl vstup zakázán. Jednou se odhodlal a do takové chodby vešel. Po chvíli uviděl blížící se světýlka elektrických lamp, kterými byli vybavováni dozorující strážní. Ti nesměli v žádném případě přijít na to, že je v chodbách ukrytý, a tak zhasnul svoji lampu a schoval se. Po tom, co odešli, se po hmatu dostal na lavičku, na které chtěl počkat, dokud nepůjde okolo někdo, kdo by mu rozsvítil jeho lampu. To ale netušil, že na lavičce sedí sám náčelník tábora. To mělo své následky, a proto poslední dny ve vězení strávil v korekci. Dva dny před svým výstupem konec trestu oznámil strážnému, tomu se sice moc nezamlouvalo, že by měl odejít, ale nakonec k výstupu došlo včas. Vězení opustil přesně 4 roky po nástupu do svého prvního vězení 1. listopadu 1955.

Po propuštění z věznice nebylo lehké najít si práci. Nakonec byl přijat do firmy zabývající se výstavbou vodovodů. Čekal, že dostane povolávací rozkaz k nástupu na nedokončenou vojnu, tak mu bylo jedno, co bude dělat. Na vojnu nakonec díky zhoršenému zdravotnímu stavu nešel a dostal modrou knížku. Nic mu tedy nebránilo oženit se se svou nynější manželkou Hanou. Po půl roce od jejich zasnoubení se o plánovaném sňatku dozvěděli v zaměstnání mladé Hany. Pracovala jako kreslířka na zakázkách, které měly být údajně utajeny před možným prozrazením. Byla na hodinu vyhozena, jelikož jako budoucí manželka bývalého vězně ztratila důvěryhodnost svých zaměstnavatelů.

Brzy nato byli svoji a Hana začala pracovat jako pomocnice v jedné cukrárně. Miroslav pracoval nadále jako dělník. Postupně se jim narodily tři děti, které se podobně jako jejich otec potýkaly s problémy kvůli svěcení soboty. Z toho si pan Šlechta nic nedělal a pyšní se tím, že jeho děti měly vždy nejlepší prospěch, i když nechodily v sobotu do školy.

Pan Šlechta, jako i ostatní političtí vězni, dostal odškodnění za věznění. Odškodnění se určuje podle počtu měsíců strávených ve vězení a dostávají ho postupem času. První odškodnění dostal v roce 1992 po poslání žádosti. Poskytla mu ho armáda ve formě dluhopisů, které mu splácela dva roky. Další jeho žádosti byly zamítnuty, protože svěcení soboty nebylo podle komise odbojem. Celkem dostal pan Šlechta v rámci odškodnění asi šest set tisíc korun. „Nejde mi o sto tisíc. Jde mi o to, jak tady ty úřady s námi jednají,“ přiznává. Jako další náhradu za věznění dostával pan Šlechta jízdné po celé republice zdarma, to mu ale bylo před třemi lety odebráno, na místo toho dostává nyní příplatek k důchodu.

Zdravotními potížemi z věznění naštěstí pan Šlechta netrpí. Jeho jediným úrazem, který ho trápil delší dobu, byla přeražená nosní přepážka od strážného. Zmlátil ho tak, že měl přepážku zlomenou a pohyblivou, kost ze zlomené přepážky mu proděravěla přepážku, tak že z toho vznikla díra, která fungovala jako píšťalka. Po operaci tento problém ale skončil.

Někteří důstojníci z vojny si rádi došlápli i na děti některých vězněných, a tak když měl nastoupit syn pana Šlechty na vojnu po roce 1980, už se na něj připravovali. Sekretář ministra obrany si vyžádal papíry jeho syna a jim jako rodičům doporučil, že na vojnu nemá chodit, protože by ho mohli fyzicky poškodit.

Aby na vojnu nenastoupil, musel jet pan Šlechta i s manželkou na ministerstvo do Prahy. Náměstek ministra jim nadiktoval na papírek, co mají dělat, a protože to bylo tajné, po přečtení museli papírek roztrhat a spláchnout do záchodu. Vojně se mohl vyhnout jedině tehdy, že bude pracovat v hlubinném dolu až do 30 let, v té době synovi bylo 23 let.

Když v roce 1989 nastaly změny, začalo se žádat, aby lidé, kteří mají náhradní vojenskou službu v dolech, zůstali jen 2 roky, místo 7 let. Jeho syn se zapojil do celostátní podpisové akce pro propuštění vězňů z dolů. Spolupracoval i s poslankyní Marvanovou, která to později prosadila, a ti kteří měli už něco odpracovaného, nemuseli dokončovat. Protože tam syn pracoval poměrně dlouho, dostal také odstupné. Peníze využil na složení státnic z angličtiny.

Druhý syn už problémy s vojnou neměl. Na vojnu se dostal jako lékař a ti tam měli privilegované postavení, proto se svěcením soboty problémy neměl. Potíž byla ovšem s přijetím na lékařskou fakultu. Přestože se velice dobře učil, nepřijali ho. Štěstí bylo, že manželka pana Šlechty znala z mládí souseda, který se stal ministrem školství. Ten ho na fakultu v Olomouci protlačil. Synovi to řekli až po promoci, ten si pak uvědomil, že doba byla horší, než si myslel, a že se na studia nedostal jen svou pílí.

Nyní má pan Miroslav Šlechta obyčejné poklidné stáří, které prožívá ve společnosti knih, své milované ženy Hany a dětí, které ho pravidelně navštěvují.

I přes všechny těžkosti, naschvály a nespravedlnosti, které si pan Šlechta během života zažil, nezanevřel na lidi. Ba naopak, je velmi milý a přívětivý.

Oba manželé investovali do pomoci ostatním obrovské množství svého vlastního volného času a často sáhli i do vlastní kapsy.

Pan Šlechta se stal velkou oporou své manželky, která se angažovala v sociální sféře a začala pomáhat druhým. Zasloužila se o vznik občanského sdružení Střediska křesťanské pomoci v Pardubicích. Za založení dostala ocenění od tehdejšího prezidenta Václava Havla. Je také jedním ze spoluzakladatelů SKP centra. V letech 1992-2003 byla dokonce první předsedkyní tohoto sdružení. Odstoupením z funkce jí ale pomoc druhým ze života nezmizela. Dodnes, i když ne v takové míře, stále spolupracuje s SKP centrem a zajímá se o osudy lidí, ke kterým nebyl osud moc přívětivý.

Až po roce 1989 mu režim vrátil nějaké peníze a získal několik výhod. V roce 1992 byl Miroslav Šlechta Vojenským obvodovým soudem v Plzni v celém rozsahu obou trestů plně rehabilitován. Po plné rehabilitaci získal právo požádat si o příplatek k důchodu a o odškodné k důchodu. Za toto odškodné si pořídil počítač. „Takže v tom vězení jsem si na ten počítač vlastně vydělal,“ dodává se smíchem.

V současné době bydlí se svou manželkou Hanou na sídlišti v centru Pardubic. Těší se ze svých tří dětí, které jsou naprosto samostatné, ale své rodiče pravidelně navštěvují. Radost mu dělají také jeho vnoučata. Ve svém volném čase se věnuje čtení knih a také obhospodařuje malé pozemky okolo své chalupy.

Galerie
3. část soudní rehabilitace z roku 1992 týkající se rozsudku z roku 1954 2. část soudní rehabilitace z roku 1992 týkající se rozsudku z roku 1954
1. část soudní rehabilitace z roku 1992 týkající se rozsudku z roku 1954 3. část soudní rehabilitace z roku 1992 týkající se rozsudku z roku 1952.
2. část soudní rehabilitace z roku 1992 týkající se rozsudku z roku 1952. 1. část soudní rehabilitace z roku 1992 týkající se rozsudku z roku 1952.
2. část rozsudku z roku 1992, který ho zprošťuje obžaloby z roku 1954. 1. část rozsudku z roku 1992, který ho zprošťuje obžaloby z roku 1954.
Posudek na pana Šlechtu po prvním propuštění následkem amnestie ze dne 19. 6. 1953. Aktuální foto pana Šlechty z jedné z návštěv
Celý náš tým i s paní profesorkou Francovou
Vězeňské tábory v oblasti Jáchymova, Horního Slavkova a Příbrami

Vězeňské zařízení Ostrov vzniklo 1. března 1949. Vězni zde nahrazovali německé válečné zajatce. Stav vězňů se neustále zvyšoval až do amnestie roku 1953. K 30. dubnu 1953 činil počet 16 348 vězňů, po amnestii ze 4. května se snížil o 4035 vězňů. Uzavřenými prostory byl prakticky celý prostor Jáchymova, teritorium Slavkova a bezprostřední těžební území v Příbrami. Z hlediska řízení podléhala Oblast Jizera ministru vnitra. Tato Oblast byla zrušena k 1. říjnu 1954. Názvy táborů byly odvozovány od názvu dolů, kde vězni pracovali. Ubytování bylo v dřevěných barácích, které v nočních hodinách nesměli opustit. Některé doly byly umístěny přímo v táboře, do jiných museli vězni docházet, proto byly u některých táborů vybudovány speciální koridory, jinde byli vězni svazováni do tzv. „lidských balíků“. Podmínky byly velmi kruté, vězni pracovali v uranových dolech, ve kterých byli vystaveni nebezpečnému záření, práce byla těžká a hrozilo při ní nebezpečí úrazu, stravování bylo nedostačující.

Pracovní oděv vězňů Vzhled a zařízení ubikací
Pásmo smrti lágru Tzv. Mauthausenské schody v bývalém táboře Svornost v Jáchymově
Příběh místa

Po několika vězeních a pracovních táborech se pan Šlechta dostal do ústředního tábora Bratrství u Jáchymova. Jeho vzpomínkou na Bratrství u Jáchymova je, jak byl zapsán pod evidenčním číslem odsouzeného. To pro něj bylo něco naprosto nového a neznámého. „Byl to můj první nástup do Jáchymova a dostal jsem tam své první evidenční číslo. Už jsem se nesměl představovat jménem, ale pouze jako odsouzený A06622. Dodnes si to první evidenční číslo pamatuji,“ zavzpomínal pan Šlechta. Z ústředního tábora převezli pana Miroslava ještě s dalšími adventisty a Svědky Jehovovými k uranovým dolům, do tábora XII. Celá skupina vězňů ale zásadně nesouhlasila s těžbou uranu na atomové bomby. Proto je všechny nechali zavřít do cely o rozměrech 1,5 m x 2,5 m. Když ani jeden z nich po vyslýchání neustoupil, odvezli je zpět do ústředního tábora. Odtamtud je poslali do vojenské věznice v Opavě. Ovšem po šesti týdnech byl převezen opět k Jáchymovu, kde pracoval pouze jako brigádník.

Další ze zastávek byl Nikolaj, pověstný svým tvrdým režimem. Tam pracoval na sypané přehradě k zadržování vody, která měla fungovat jako reservoár pro pitnou vodu pro okolí. Pan Šlechta vystřídal několik věznic a útvarů, ale přesto si celý svůj trest neodpykal. Díky amnestii prezidenta Zápotockého skončil svůj trest o šest týdnů dříve.

Do civilu ho provázel posudek náčelníka vězeňského útvaru por. Koláře, který nevyzněl v jeho prospěch. Píše se v něm, že Šlechtovo chování po dobu výkonu trestu bylo neukázněné a byl trestán korekcí pro odmítnutí práce. Není u něho předpoklad, že by vedl po propuštění řádný život pracujícího člověka.