Babiččino dětství

Babička se jmenuje Marie Slavíková, rozená Honzová, narodila se 3.10.1935 v malé vísce zvané Hřiště jako první ze čtyř dětí Marii Honzové(*1901 – †1980) a Jaroslavu Honzovi(*1899 – †1967). Dále se jejím rodičům narodila dcera Hana, vdaná Orgoníková (*1946 – †2014). Teta Hanka žila střídavě v Přibyslavi a střídavě v Praze,kde pracovala jako poslankyně. Po ní se narodila Helena (*1948). Teta Hela žije celý život v Hřištích ve svém rodném domě. Jako poslední se narodil jedinný syn Jaroslav (*1950). I „Jarka“, jak mu celá rodina říká, zůstal se svojí rodinou v Hřištích.Babičky otec byl povoláním voják. Babička do svých 27 let žila u rodičů v Hřištích,poté se přestěhovala do Žďáru nad Sázavou (listopad 1962) se svým manželem Jaroslavem Slavíkem (*19.3.1930 – †21.3.2012) ,s kterým měla svatbu v roce 1956. Děda se narodil ve vesnici Vyskytná okr. Pelhřimov. Válka skončila,když babičce bylo 10 let.

 

Babička mi své vzpomínky na válečné období vyprávěla roztřeseným hlasem. Vyprávěla mi o svém bratranci,který byl zavřený ve vězení za ukrývání vysílačky. Za takovýto „zločin“ byl trest smrti. Vzhledem k tomu, že nebyl plnoletý, čekal ve vězení na dovršení plnoletosti a tím pádem i na trest smrti. Naštěstí konec války přišel dříve než jeho plnoletost a on byl propuštěn na svobodu. Babička celý život pracovala jako poštovní doručovatelka a v souvislosti s příběhem svého bratrance mi vyprávěla, jak jednou odnášela poštu do školy ve Žďáru nad Sázavou. Studenti této školy měli na chodbě projekt o druhé světové válce. Babičku to zaujalo, šla si nástěnku prohlédnout a mezi fotografiemi uviděla fotku a článek o svém bratranci. Velice ji to udivilo, protože ji nenapadlo, že by se o příběh bratrance mohl někdo zajímat.

Zaujal mě i příběh, který v babiččině vyprávění nezazněl. Chlapci Honzových sousedů byli odvlečeni do Reichu na nucené práce. Po nějakém čase se jim podařilo utéct a vrátili se oba zdraví a živí do rodných Hřišť. Protože měli strach, že je budou u rodičů hledat, domluvili se známými z druhé strany obce, že u nich budou za jídlo a střechu nad hlavou pracovat. Celá vesnice měla samozřejmě strach, že hochy budou hledat a v případě, že by je našli, hrozil trest smrti nejen chlapcům, ale i všem,kdo jim pomáhali, což by znamenalo s největší pravděpodobností rozsudek smrti většině obyvatel Hřišť.

Babička také vyprávěla, že měli hospodářství. Lidi měli více zvířat než bylo státem povoleno. Když přišla do vsi kontrola na počet hospodářských zvířat, všichni všeho nechali a zvířata, která měli navíc, hnali rychle přes kopec, aby je u nich kontroloři neobjevili. Tato historka mi přišla velice úsměvná, ale v době války se nebylo čemu smát, protože jim hrozil vysoký trest za to, že krmením spotřebují více obilí a brambor než bylo státem dovoleno.

Sice občas koukám s mamkou na dokumenty o válce, ale až teď, po vyprávění babičky, jsem si uvědomil, jak strašné období plné strachu, to muselo být. Lidé se nesměli bavit, ženy měly strach, jestli jim neodvedou muže nebo syny a když už je odvedli, byly jen strohé informace, kde jsou a jestli se vůbec někdy ke své rodině vrátí. Jsem rád, že v babiččině životě k žádným tragickým událostem v období války nedošlo.

Galerie
Babička se psem , zahrada rodiny Honzových Babička , Dvůr rodiny Honzových (babiččiny rodiny)
Babička babičky otec
Helena,Jarka,babička sousedka paní Brychcová,Hanka,sousedovic jaroušek,babička , u stolu v síni
Obec Hřiště

Obec Hřiště leží na Vysočině,nedaleko Přibyslavi. Je to malá vesnička, kde každý zná každého. Náves je kulatá zatravněná plocha, uprostřed které je rybník plný domácích hus a kachen. Kolem návsi jsou domy a hospodářská stavení místních usadlíků.

Náves vesnice Hřiště
Příběh místa

Jednoho dne se babička probudila, vyhlédla z okna a na návsi stály stovky koní se zvonky na krku. V temném a smutném období války, přišla všem tato neobvyklá podívaná jako nádherný zázrak.

Cinkání zvonečků znělo babičce v uších jako rajská hudba.