Příběhy (ne)dávno minulé aneb Soužití českých občanů se sovětskými vojsky v letech 1968–1991

Náš projekt „Příběhy (ne)dávno minulé aneb Soužití českých občanů se sovětskými vojsky v letech 1968-1991“ se zabýval svědectvími „obyčejných lidí“ z našeho okolí. Chtěli jsme znát, jak žili svoje dny, když zde panoval komunistický režim, jak prožili den vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území a jiné aspekty jejich života. Jak mohli tito lidé ve svém věku chápat co se děje? Jak rychle upadl náš národ zpět do letargie? A jaké silné, vypjaté či naopak úsměvné momenty nám mohou tito lidé zprostředkovat? Tito lidé jsou jako my – prostí občané, kteří žijí a žili své životy podobně našim až na jednu věc – pamatují dobu ve které (i když si to třeba neuvědomovali) svoboda byla stejně nedosažitelná jako slunce na obloze. Tito „obyčejní lidé“ jsou však zároveň nejzajímavějšími osobami ze všech a to proto, že jsou to naši pamětníci. Dělili se s námi o svoje zážitky, zkušenosti a skutky. A my jsme poctěni, že se o ně můžeme podělit s vámi.

Zbude pouze příběhem ve tvé hlavě. Ale to je v pořádku. Všichni jsme nakonec jen příběhy, ne? Tak ať je tenhle alespoň dobrý.

Karel Ševčík (*1942):

Karel Ševčík se narodil v Boskovicích 10. 11. 1942.

Příběh Karla Ševčíka se odehrává v Brně a jeho okolí. Karel Ševčík žil v letech 1968-1991 V Brně. Během tohoto období zažil nespočet, někdy i nebezpečných, dobrodružství spjatých s invazí armád Varšavské smlouvy a následně i se sovětskou okupací. Všechna tato dobrodružství bral s důvtipem a zároveň i s velkou vážností. Okupace měla velký dopad i na jeho rodinu, jelikož jeho děd byl zatvrzelý komunista, který obhajoval tuto invazi, a jeho otec byl naopak pevný antikomunista. Díky tomuto nesouhlasu v jejich rodině vznikl svár, který je doprovázel až do konce života.

Karel Ševčík po sametové revoluci vyučoval až do důchodu na střední umělecké škole v Brně. Nyní je na důchodě.

Ing. Milan Grubhoffer (*1966):

Můj kmotr Milan Grubhoffer se narodil 20. 8. 1966. Celé své dětství prožil v obci Borová u Poličky.

Stejně jako on i jeho rodiče tvrdě odsuzoval vpád vojsk Varšavské smlouvy. Krátce mi popovídal o zajímavých příbězích z mládí, které byly nějak spjaty se sovětskými vojáky. Které ho potkaly v dětství.

Nyní pracuje jako podnikatel v oboru lesnictví v Poličce.

Ing. Arch. Nataša Zounková (*1950):

Nataša Zounková se narodila 7. 3. 1950 v Brně.

V roce 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy studovala na VÚT v Brně, na stavební fakultě, obor architektura a stavitelství. Její rodiče byli oba aktivní komunisté, kteří však s okupací nesouhlasili, a tudíž neprošli u kontrolních prověrek, kterých se zúčastnili, stejně jako všichni členové KSČ. Nataša měla veliký problém se svým jménem (jelikož Nataša je typické ruské jméno), spousta lidí se jí proto vysmívala a ponižovala ji. Přemýšlela o změně jména, ale nakonec vydržela a upustila od tohoto nápadu.

Nataša Zounková pracovala do svého důchodu jako architektka. Nyní si užívá důchod v Brně po boku svého životního partnera Karla Ševčíka.

MUDr. Václav Štětka (*1944):

Zajímavý člověk se zajímavou minulostí a přístupem k životu. Doktor Václav Štětka se narodil 31. 3. 1944 v Písku v jižních Čechách.

Václav Štětka sloužil pravě v roce 1968 v ČSLA (Československá lidová armáda), konkrétně v současném Karlovarském kraji. Po skončení této povinné služby zůstal v Praze, kde studoval na Lékařské fakultě. Tento, na svůj věk velmi energický, člověk má v zásobě vskutku mnoho zajímavých a nebezpečných příběhů z období sovětské okupace. Václav Štětka se stal během normalizace členem KAN (Klub angažovaných nestraníků), což pochopitelně komunistům velmi vadilo a snažili se ho přetáhnout na svou stranu, jenže to se jim nikdy nepodařilo a Václav Štětka si svými brilantními výstřelky a skvělou schopností komunikovat do nynějška udržel své protikomunistické názory a svobodu názoru.

Václav Štětka nyní pracuje jako privátní rehabilitační lékař v Poličce.

Pavel Troják (*1969):

Můj otec Pavel Troják se narodil 23. 12. 1969. Celé své dětství prožil v obci Oldřiš u Poličky.

V mládí dokázal svými „rošťárnami“ místním komunistům pěkně zatopit, z čehož neměli jeho rodiče moc velkou radost, i když sami je neměli příliš v lásce. Ve svém příběhu si velmi krátce zavzpomíná na tehdejší fotbalový zápas, který se konal mezi sovětskou posádkou z Květné a místním oldřišským „manšaftem“.

Nyní stále žije v Oldřiši, kde podniká a obchoduje s ložisky.

Jana Simajchlová (*1955):

Žila v rodině rozpolcené různými názory na komunistickou doktrínu. Nakonec ale sama zvolila demokratickou cestu, když si vzala muže, který měl největší odpor ke komunismu, jaký jsem kdy u koho viděl. Zažila si i pár velmi úsměvných situací nebo o nich alespoň slyšela vyprávět. Její manžel, který již dnes není mezi námi, by byl asi poněkud ostřejší, pokud jde o kritiku komunistického režimu, ale ani ona jej neschvalovala.

Věra Bláhová (*1953):

Byla z rodiny, která nebyla komunistická. Jakožto žena velmi starostlivá a emotivní prožívala těžce zvláště 21. Srpen 1968, zvláště proto že tehdy byla ani ne deset let staré dítě. Na tuto dobu vzpomíná dnes již s odstupem, ale přesto její odpor k této zradě není o nic menší.

Předem se omlouváme za formu zpracování této práce, jelikož jsme původně nezamýšleli, že se tento projekt bude publikovat v celostátní soutěži „Příběhy 20. století“.

Galerie
Můj kmotr ing. Milan Grubhoffer. Obrázek z tabla v roce 1984. Polička. odrobný plánek invaze vojsk Varšavské smlouvy (zdroj: www.svornost.com).
Karel Ševčík, Brno 1968. Ing. Arch. Nataša Zounková, Brno 1969.
Můj otec (vlevo), během povinné vojenské služby v roce 1990, Brno.
Praha, Brno, Oldřiš, Polička

Praha:

K prvnímu vniku došlo 21. srpna 1968 ve 2 hodiny ráno , kdy na Ruzyňském letišti (nyní Letiště Václava Havla) přistálo sovětské výsadkové letadlo An-12. Na jeho palubě byla výsadková jednotka, která ihned obsadila letiště. Poté začali na letiště přistávat další a další letadla, která kromě vojáků přivážela i těžkou techniku. Během dne okupační síly obsadili celou Prahu. Nejhorší střety nastaly u budovy Československého rozhlasu.

Brno:

Úplně první okupační jednotky se dostaly do Brna letecky 20. srpna 1968 ve 21.05 hodin přiletěl na vojenské letiště v Brně-Tuřanech sovětský letoun An-24. Z letouny vystoupilo přibližně 20 cestujících, ve skutečnosti to byli agenti KGB. Poté 21. srpna 1968 v 00.45 hodin přiletělo transportní letadlo, ze kterého vystoupila jednotka sovětských výsadkářů, kteří ihned obsadili letištní terminál. Náhle následoval přílet asi 75 dalších transportních letadel, které přivezly zbytek 103. gardové vzdušné výsadkové divize. V dopoledních hodinách 21. srpna 1968 kontrolovaly sovětské jednotky celé Brno.

Oldřiš:

Oldřiš je malá obec ležící poblíž Poličky a přímo sousedí s obcemi Borová a Sádek. Dne 21. srpna 1968, brzy ráno, do těchto obcí dorazila 2. polská armáda, která se zde na pár dní zakopala a usadila. Osud těchto vojáků byl krušný, jelikož zde zůstali téměř zapomenuti a bez jakéhokoliv rozkazu i potravin. V těchto chvílích se nad nimi slitovali místní obyvatelé, mezi které mimochodem patřila i moje babička, a ti jim nosili jídlo a vodu, aby netrpěli hlady a žízní. Po jejich odchodu zde zůstala sovětská posádka, která sídlila u obce Květná poblíž Poličky.

Polička:

Polička je malé město o cca deseti tisících obyvatel ve svitavském okresu. Ze strategických hledisek zde hrály roli pouze Poličské strojírny – muniční továrna. Polička leží nedaleko Litomyšle – rodiště Bedřicha Smetany.

Svitavy srpen 1968 (zdroj: www.svitavsky.denik.cz) Praha, rozstřílená fasáda Národního muzea, 1968 (zdroj:  Národní archiv Praha)
Praha srpen 1968 (zdroj: www.totalfilm.cz) Praha srpen 1968 (zdroj: www.novinky.cz)
Budova tehdejší brněnské Vojenské technické akademie (VTA), neboli tzv. “rohlíku”. Nyní budova velitelství Univerzity obrany. (zdroj: www.unob.cz). Brno srpen 1968 (zdroj: Národní archiv Praha).
Brno srpen 1968 (zdroj: Národní archiv Praha).
Příběh místa

Praha:

V tomto městě se odehrává příběh Václava Štětky.

Václav Štětka vzpomíná na vlastní příběhy, i na příběhy z doslechu, které se staly v Praze. Konkrétně vypráví o střelbě na Národní muzeum a o tom jak jeho přítel dokázal zničit sovětský tank za pomoci pouhého krumpáče a spousty odvahy. A také o tom jak se sověti snažili zastrašit československé občany střelbou do vzduchu a někdy dokonce i do davu lidí.

Brno:

Zde se odehrávají příběhy Karla Ševčíka a Nataši Zounkové.

Karel Ševčík se v tomto městě aktivně podílel na odporu proti okupačním silám. Vzpomíná jak chodili protestovat k „Rohlíku“ ( tehdejší budova Vojenské technické akademie = VTA), i jak spolu se svými vrstevníky hráli hru zvanou „odnes si domů kus svého rusáka“. Tato hra spočívala v tom, že se vždy skupinka tří nebo čtyř mužů vrhla na sovětského důstojníka a ukořistila mu část oděvu, kterou si poté slavnostně odnesli domů.

Nataša Zounková se příliš nezapojovala do aktivního odporu. V danou dobu totiž studovala na VÚT (Vysoké učení technické) v Brně na fakultě architektury, kde se jí poté studenti posmívali za její jméno, jelikož Nataša bylo v té době a stále je synonymem pro ruskou ženu.

Oldřiš:

V této obci se odehrává příběh Pavla Trojáka a Milana Grubhoffera.

Pavel Troják se sice narodil až rok po invazi, ale i tak zažil pár příhod, které se nějak vázali se sovětskými okupanty. Jedna příhoda se mu stala na začátku 80. let, kdy se vracel na motorce v noci ze zábavy a omylem vjel na státní silnici přímo mezi projíždějící sovětský konvoj. Sověti si zřejmě nevšimli, že mezi ně někdo vjel, a tudíž směle pokračovali v cestě.Trvalo mu téměř 2 hodiny, než mu příležitost dovolila vyjet z konvoje na vedlejší silnici.

Dále mi vyprávěl o místních fotbalových zápasech, kterých se účastnila místní sovětská posádka s oldřišskými fotbalisty.

Milan Grubhoffer

Milan Grubhoffer si vzpomíná na nebezpečnou příhodu, která se mu stala když mu bylo kolem 13-ti let. Jednou pozdě v noci jel se svým otce domů z Pardubic, když je náhle zastavila sovětská patrola. Tato patrola prý údajně hledala sovětského zběha, který údajně dezertoval z jejich posádky. Po asi hodinové důkladné prohlídce vozidla je nechali bez dalších průtahů projet. Milan Grubhoffer prý na tuto děsivou událost nikdy v životě nezapomene.

Polička:

V tomto malém městě se odehrály příběhy Věry Bláhové a Jany Simajchlové.

Obě tyto dámy si vzpomínají na své dětské pocity z invaze a náhlé okupace sovětskými vojsky. Dále vyprávějí různé příhody které se udály mezi obyvateli Poličky a místní sovětskou posádkou v Květné.