Aktivní občanství Marie Haisové

Jmenuji se Adéla Purschová, Marii Haisovou jsem poznala jako studentka gymnázia začátkem devadesátých let. Chodili jsme na Zelený kruh diskutovat otázky sociální, ekologické a ekonomické. Její práce byla smysluplná, takže jsem za ní po maturitě zašla a tím začala naše spolupráce, která v různé intenzitě trvá dodnes. Marie Haisová je občanskou aktivistkou od svých sedmnácti let. V roce 1969 namnožila protestní letáky proti sovětské okupaci, za což byla potrestána vyloučením z práce, nemohla cestovat, studovat. O deset let později začala její spolupráce s Chartou 77, a za dalších deset let využila svobody k proaktivnímu občanství.

Její oblíbený citát vystihuje charakteristiky lidí, kteří většinou reagují na nastalou situaci, zatímco ona svojí proaktivitou patří mezi ty, kteří se snaží, aby se něco skutečně dělo:

Na světě jsou čtyři typy lidí:

Lidé, kteří sledují, co se děje,

Lidé, kterým se něco děje,

Lidé, kteří nevědí, co se děje, a

Lidé, kteří se snaží, aby se něco skutečně dělo.

L.Willis, J.Daisly

Marie se angažovala už před Sametovou revolucí. V roce 1989 pak spoluzakládala Občanské fórum v Praze 10 na Zahradním Městě a stala se jednou ze tří mluvčích. Nabídka kandidovat do politiky přišla ve stejný čas jako nabídka pracovat v osobním sekretariátu prezidenta Václava Havla. Byla v databázi důvěryhodných osob, neboť za totality přepisovala dokumenty pro Chartu 77, což bylo možné i díky mateřství, během kterého zakládala kopie a psala na psacím stroji odpoledne a v noci, když děti spaly. Díky opisování „byla v obraze“, orientovala se v politické situaci. Nicméně se tehdy rozhodla pro sekretariát, neboť organizační a administrativní práci znala, kdežto v politice by tápala.

V osobním sekretariátu p. p. mohla politiku pozorovat „zevnitř“. Měla tehdy dojem, že kdyby se prezident rozhodl chodit pěšky, či jezdit tramvají, tak ho celý národ následoval, neboť měl povědomí o devastaci země po desetiletích komunismu. Jako angažovaná občanka tehdy napsala tři dopisy stejného znění federálnímu ministru financí V. Klausovi, federálnímu ministru životního prostředí J. Vavrouškovi a na Hrad, prezidentu republiky V. Havlovi s otázkami, ve kterých se s obavami dotazovala na konzumní směřování společnosti, kdy nastupující pragmatismus začal ovlivňovat lidi tak, že se začali vymezovat bezohledně „kdo z koho“. Jeden a půl stránková odpověď na téma sociálního inženýrství přišla za dva týdny od V. Klause. Z Hradu přišel za měsíc stručný papírek s oznámením, že prezident nemá čas. Z MŽP nepřišla žádná odpověď. Když se později, coby ředitelka Zeleného kruhu ptala exministrů J. Vavrouška a I. Dejmala, které měla ve správní radě, zda jejich neúspěch v ministerských úřadech nebyl zapříčiněn ignorováním „hlasu lidu“, odpověděli, že jde o blbost. Marie si to však nemyslela, neboť od února 1990, kdy přišla do osobního sekretariátu na nábřeží A. Rašína 78 až do dubna 1992, kdy odcházela, nezůstal žádný dopis, telefonát, či návštěva bez odpovědi.

V osobním sekretariátu prezidenta se spřátelila s učitelem angličtiny, Američanem Willem Rosem. Dohromady je spojilo téma, na kterém procvičovali angličtinu. Jeden příběh byl o indiánském synkovi, který se vydal na lov, když se otec necítil dobře. Pln nadšení přinesl síť plnou ryb a byl velmi překvapen, když se otec pohněvaně ptal: „Proč přinášíš plnou síť, když nám stačí k večeři jedna ryba?“ Tehdy, za aktivní účasti středoškolské mládeže secvičili divadlo o Matce Zemi, které se hrálo na Staroměstském náměstí na Den Země 1991, odkud se šlo se sochou v nadživotní velikosti na Hrad. Povolávali Blanické rytíře, aby přišli a pomohli Zemi od odpadků, zamořeného ovzduší, špinavých řek a moří. Společně s paní Strejčkovou, zakladatelkou ekologického centra Toulcův dvůr, pozvali manželku prezidenta paní Havlovou na happening „Mysli globálně, jednej lokálně“, při jehož příležitosti bylo vysazeno u Hamerského rybníka několik vrb.

Po dvou letech práce v sekretariátu prezidenta bylo Marii jasné, že se už nic nového nenaučí. V pozici anonymní sekretářky mohla dbát na funkční systém úřadu, čímž však její kompetence končily. Navíc ve společnosti už klesala důvěra v pravdu a lásku i v samotného prezidenta. Rozhodla se odejít, několik měsíců byla asistentkou náměstka generálního ředitele České pojišťovny. Po pár měsících se přihlásila do konkurzu na ředitelku Zeleného kruhu, který vyhrála a kde pracovala od ledna 1993. Ze ženy v domácnosti, matky, uklízečky v mateřské školce, sekretářky a asistentky se stala ředitelkou nevládní neziskové organizace, která měla zodpovědnost za všechno: Za veřejnosti srozumitelný program, jeho finanční a personální zabezpečení, prostory na práci. Přišla do instituce, která sídlila na ploše 12 m2, když ji po pěti letech opouštěla, byl k dispozici celý dům v Lublaňské 18 v Praze 2, za který vedla kampaň, aby byl vyňat z privatizace. Pod jejím vedením bylo vybudováno komunitní centrum, zelená střecha, zahájena výsadbu stromů ve ulicích města, začalo komunitní plánování, diskuse o podílu žen na strategickém rozhodování, analýzy politických stran k otázkám životního prostředí a další, což je patrné z Výroční zprávy z r. 1996.

Coby ředitelka Zeleného kruhu s devítičlennou správní radou sedmi mužů a dvou žen, kde byla patrná exministerská dominance vizionářství J. Vavrouška a reakcionářství I. Dejmala, mezi jejichž filosofiemi jako výkonná ředitelka „lítala“, na ní ležena celá tíha udržení chodu instituce a jejího smyslu. Když mezi mnohoslovnými mužskými řečmi chtěla něco konkrétního vykonat, tak se obracela na ženy, které se nezajímaly o to, kolik dostanou, ale měly radost z výsledků dobře vykonané práce. Marii se nabízelo přemýšlení nad příčinami světových krizí a řešení jejich následků. Tehdy si uvědomila, že problém je v jednookém managementu mužské světovlády ase Ženským klubem, který tehdy na Zeleném kruhu založila, zorganizovala v roce 1995 mezinárodní konferenci „Ženy v politice a veřejném životě – Růže mezi trním“, kde byla diskutována účast a vliv žen na strategické plánování a rozhodování. Výstupy a závěry sloužily celé roky jako argumentační základ mnoha diskusí na toto téma.

V září 1995 byla Marie pozvána od manželů Meadowsových, kteří napsali zásadní ekologické knihy „Meze růstu“ a „Překročení mezí“, aby na mezinárodním vědeckém fóru na maďarském Balatonu hovořila na téma konzumní kultury. Příspěvek měl velký úspěch a Dennis Meadows ji jmenoval vedoucí projektu „Vytváření týmů pro udržitelný život“ v Čechách a na účet Zeleného kruhu poslal 10 000 USD.

Aby Marie o angažovanosti žen v politice jen nemluvila, ale šla i příkladem a dokázala, že je ochotna nést zodpovědnost, tak se rozhodla kandidovat v prvních volbách do Senátu Parlamentu ČR za domažlický region, do kterého patřily i její rodné Klatovy jako nezávislá na kandidátce Strany Zelených. Zaplatila si kauci 20 000 Kč a region objížděla stopem, letáčky jí vytiskl předseda SZ pan Zeman, majitel tiskárny. Získala 2,5 % a skončila na 6. místě za pěti muži. Během kampaně ji zviditelnila výzva, kterou adresovala svým protikandidátům se žádostí, aby ji nechali vyhrát, neboť žen je v politice zoufale málo. Odpověděl ji kandidát ČSSD pan Smutný, že o výsledcích kampaně rozhodují velké peníze, z KDU ČSL přišel dopis, že se o ženy starají dostatečně. Během kampaně byla diskutovat v plzeňském rozhlase a na základě dojmu, který udělala, byla poté zvána celý rok ke spolupráci na pořadech o ekologii.

Svými aktivitami vyvolávala napětí jak mezi ekology, kterým vadilo, že vnáší do ekologie ženskou otázku, tak mezi feministkami, které nechápaly, proč do feminismu vnáší ekologii. Rozhodla se tehdy založit Agenturu GAIA s vizí zlepšení mezilidské komunikace prostřednictvím programů: Zeleň je život, Ženy a životní prostředí, Alternativy ke konzumnímu způsobu života, Vzdělávání a osvěta. Zelenému kruhu nechala v péči dům, platformu ekologických organizací a projekt analýzy přístupu politických stran k životnímu prostředí. Pod záštitou Agentury GAIA zorganizovala v roce 1998 mezinárodní konferenci na téma „Peníze nebo život“ – alternativy ke konzumnímu způsobu života, ze které vyšel sborník s kresbami Vladimíra Renčína. Když o deset let později vyšla kniha „Ekonomie dobra a zla“ od T. Sedláčka, tak při jejím křtu řekla Mariina známá: „Tohle jste ale přece Vy říkala už dávno.“ Během pražského setkání Světové banky v roce 2000 diskutovala s předními světovými aktivistkami Diverse Women for Diversity dopady globalizace na lokální kultury, což vyšlo ve sborníku „Život není na prodej – ženy, děti, příroda jako alternativa k politice WB, IMF a WTO“.

Za svoji činnost získala v roce 1998 ocenění Ashoka Fellowship, které dostávají tvořiví lidé, kteří dokážou uvádět myšlenky do reality. Ve stejném roce ukončila tří a půl leté studium MBA tématem: „Sustainable Way of Life and the Feminine Approach“ a absolvovala kurz buddhistické ekonomie, aby si srovnala ekonomii Západu a Východu. Projekt „Zelená obec“ byl v roce 1996 oceněn Nadací ABF a Mladý svět, následovala Fordova cena na obnovu životního prostředí a kulturního dědictví a cena MŽP a MV za „Znáte svůj prostor?“, a „Europe Silver International GREEN APPLE AWARDS“ for Environmental Best Practice Velké Británie.

Marii Haisovou nominuji, neboť si myslím, že připomenutí jejího aktivního přístupu k životu v soutěži Příběhů 20. století by mohl – v dnešní době, kdy je většina lidí poměrně apatická a pasivní, a nechodí pořádně ani volit, což dokládá právě nízká účast u právě probíhajících doplňujících voleb do Senátu a v referendu Prahy 10 – posloužit jako příklad dobré praxe hodný následování.

Galerie
2000 Život není na prodej 1999 Přednášky v Městské knihovně Vsetín
1999 Nabídka přednášek 1999 Nabídka  přednášek
1999 Marie koordinuje vzdělávací projekt pro děti Ekologická cesta do EU 1998 přednáška v MVK Vsetín
1998 Penize nebo zivot 1998 Marie s Fredou M. Blau při konferenci Peníze nebo život
1998 Ashoka fellowship 1996 ocenění Zelené obci
1996 Marie s Dennisem Meadowsem při workshopu o trvalé udržitelnosti v Praze 1996 Kandidátka do Senátu
1995 Ženy v politice 1994 Marie s ministrem životního prostředí J. Skalickým
1994 Marie organizuje Valnou hromadu Zeleného kruhu 1993 Marie na tiskovce Zeleného kruhu
1992 O vrbě paní Havlové 1992 Happening k záchraně Země
1991 Divadlo ke Dni Země 1990 Vánoce na nábřeží A. Rašína 78
Zelený dům Lublaňská

Aktivity paní Marie Haisové, dobrovolnice a spoluzakladatelky Earthlinks Foundation (1990-2), ředitelky Zeleného kruhu (1993-6) a jednatelky Agentury GAIA (od 1997) byly v posledním desetiletí 20. století organizovány z kanceláře Zeleného kruhu v prvním patře v Lublaňské ulici č. 18, v Praze 2. Dům se jí podařilo úspěšnou kampaní vyjmout v r. 1993 z privatizace. Byl poslední lukrativní lokalitou určenou k privatizaci, neboť měl zákonem stanovené nebytové prostory, které spočívaly v celém domě ve vnitrobloku. Během intenzivní mediální kampaně, po které paní Haisová mířila na aukci do Autoklubu, kde zjistila, že adresa Lublaňská 18 byla přeškrtnuta a vedle bylo křídou napsáno, že bylo „vyňato z privatizace“. V prostorách sídlil a sídlí Dům dětí a mládeže, který byl po Sametové revoluci třikrát stěhován, první patro bylo pronajato Zelenému kruhu, který se o prostory dělí s dalšími ekologickými organizacemi a kde se scházejí lidé z celého světa.

1999 happening k dopravní situaci v Praze 1996 Výroční zpráva Zeleného kruhu
1996 Výroční zpráva Zeleného kruhu 1996 Úvod k Výroční zprávě Zeleného kruhu
1995 sponzorské převzetí stromů 1995 výsadba stromů v Lublaňské
1994 úprava prostorbudování komunitního centra v Lublaňské 18 1994 práce na zelené střeše  v Lublaňské 18
1993 úprava prostor 1993 úprava  objektu v Lublaňské 18
Příběh místa

Dá se říci, že ekologicko-feministické aktivity paní Marie Haisové, které organizovala z Lublaňské 18 v Praze 2, byly inspirovány zkušenostmi z osobního sekretariátu prezidenta Havla na nábřeží A. Rašína 78 v Praze 2. Tam však byla „jen“ sekretářkou, kdežto zde byla ředitelkou s rozsáhlými pravomocemi.

Po úspěšné kampani za vyjmutí domu z privatizace v něm vybudovala komunitní centrum tak, že nechala v prvním patře vybourat příčky a vybudovala společenskou místnost, která se stala místem setkávání a sdílení lidí podobného zaměření z Čech, Evropy i celého světa.

Dům dětí a mládeže sídlící v přízemí mohl beze strachu o svoji budoucnost pokračovat ve svých aktivitách, při kterých se děti učí pečovat o rostliny a drobné domácí zvířectvo. V suterénních prostorách byla vybudována tělocvična pro nejširší veřejnost.

Formou komunitní spolupráce zorganizovala rekonstrukci střechy – zelenou střechu osázenou sukulenty a dalšími rostlinami odolnými městskému prostředí, odkud lidé ze sousedních obytných domů mají výhled do zeleně, nikoliv do asfaltu, což byl stávající materiál střešní krytiny. V Lublaňské ulici a posléze i ve Wenzigové zorganizovala paní Haisová výsadbu stromů – kultivaru akátu, což byl v té době pionýrský počin. Musela se svým týmem čelit odporu a lenosti úřednictva státní zprávy, majitelů inženýrských sítí, prolamovat spoustu bariér. Po získání 33 povolení se výsadba prvních stromů v Praze zdařila poté, co dokázala, že když může stromy ve městě vysadit neziskovka, které nic nepatří, nemá žádné majetkové kompetence a na každý svůj nápad musí „žebrat“ zdroje finanční, lidské, časové, materiální, poté téma stromů inspirovalo i ostatní městské části, některé městské části vysazují strom za každé narozené dítě.

Ekologické organizace, které tehdy považovaly „stromy“ za téma, ze kterého nevyplývá trvale udržitelný život, pochopily, že změna může přicházet i po drobných krocích změnou reality a posléze i myšlení a téma stromů, jejich výsadby, údržby i ochrany si vzaly za své.

Dům i jeho okolí žije dnes svým životem, projekty, které zde byly zahájeny, se staly příkladem dobré praxe hodným následování, ať už to byl zmíněný „zelený dům“, „zelená střecha“, „zelená ulice“, tak posléze aktivity, které vedly k podpoře podílu žen na rozhodování, dávno předtím, než se problematika otevřelo díky tomu, že se stalo horizontálním tématem všech projektů strukturálních fondů, které přišly do Čech po vstupu do Evropské unie. Veškeré aktivity, které se zrodily na zmíněné adrese jsou ve Výroční zprávě Zeleného kruhu z roku 1996, která je přílohou tohoto textu. V kanceláři v Lublaňské 18 se zrodil i projekt Znáte svůj prostor?, jehož ideou bylo vytvořit ideální podobu vnitrobloku tím, že o jeho finální podobě rozhodnou lidé ze sousedství, kteří v jeho okolí žijí a jsou jeho největšími uživateli. Prakticky se poté realizovalo jako příklad dobré praxe ve vnitrobloku v Radhošťské ulici v sousední Praze 3.