Babičko, vyprávěj!

Příběh začíná v průběhu druhé světové války a vypráví události odehrávající se v životech mé babičky a mého dědečka až do současnosti. Prarodiče přežili válku, jakožto obyčejní lidé, žijící na vesnici a ve městě, zažili vpád komunistů a jejich vládu a i přes všechny tyto hrůzy dějin jsou spolu šťastní téměř 60 let. Všichni se shodneme, že život za války nebyl lehký, ale asi si nikdo z nás, kteří válku nezažili na vlastní kůži, nedokáže představit, jak těžké to doopravdy muselo být. Přestože už uběhlo mnoho desítek let, na tyto skutečnosti se jen tak zapomenout nedá.

VYPRÁVĚNÍ BABIČKY

Anežka Soldánová se narodila v roce 1938 v Domamyslicích. Tato vesnice nebyla velká a nežili tam Židé. Měla ještě dva sourozence, kteří dnes jsou již po smrti. Když začala druhá světová válka na podzim roku 1939, byl jí necelý rok a tehdy ještě jako malé, bezstarostné dítě nevnímala hrůzy, jaké ji čekají.

V roce 1944, dostal její otec nařízení, že musí odjet do Německa pomáhat se zednickými pracemi, hlavně opravovat rozbombardované budovy. Můj pradědeček odjel do Německa, kde jej ubytovali v lágru ve Frankfurtu nad Mohanem. Jelikož byla za války finanční krize, ocitla se jejich rodina v ještě těžší situaci, protože hlavní živitel rodiny byl najednou pryč a nikdo neměl jistotu, zda se ještě vrátí. Její maminka zůstala sama se třemi malými dětmi a byla nucena pracovat na rolnickém poli, a i přesto se protloukali životem, jak to jen šlo. Anežka později začala chodit do školy do Čechovic.

Když se válka dostala až k Prostějovu a k Domamyslicím, vše viděla jinýma očima. Vesnicí procházela německá fronta a každá rodina v obci měla za povinnost ubytovat alespoň jednoho německého vojáka. Rodina Soldánových měla štěstí, neboť jim byl přidělen velice hodný pán. I přes jazykovou bariéru (ve škole se neučili německý jazyk, dorozumívali se s ním spíše posunky) se dozvěděli, že má v Německu své vlastní děti a také se jim svěřil, že do války ani nechtěl, ale musel narukovat. K rodině Soldánových se choval mile a babička ráda vzpomíná, jak jim dával čokoládu nebo jiné sladkosti, které vojáci fasovali.

Bohužel, každý neměl takové štěstí na ubytované vojáky jako právě Soldánovi. Babička vzpomíná na svoji příbuznou, která se stala obětí znásilnění německým vojákem.

Anežka se svou rodinou bydlela poblíž letiště Stichovice. Vzpomíná na okamžiky, kdy jí šlo opravdu o život. V noci, když začaly houkat sirény, museli všichni obyvatelé běžet do nejbližšího podzemního krytu, který se nacházel na pozemku soukromých zemědělců. Ti měli vykopané své kryty pod zemí a vždy se tam sešlo několik rodin, namačkaných na sebe. Rodiny tam většinou strávily celou noc a domů se vracely až k ránu. Obyvatelé měli v krytech deky nebo peřiny, aby v zimě nezmrzli. Strávili tam spoustu nocí, kdy děti, zprvu vyděšené a uplakané, si zvykly na tyto podmínky.

Když utíkali do krytů, museli si s sebou brát své osobní věci a dokumenty, např. rodné listy, aby o ně při případném bombardování nepřišli. Soldánovi měli tyhle doklady v malém kufříku. Anežka si pamatuje na jednu příhodu, kdy neměli daleko od nešťastné nehody. Opět se nocí rozlehl zvuk sirény, její matka popadla děti a Anežčin bratr měl na starosti zmíněný kufřík s osobními papíry. Poté, co se rozutíkali směrem ke krytu, viděli nad jejich hlavami stíhačky. Její bráška ale zakopl a z kufříku se mu vysypaly všechny důležité dokumenty, takže je museli po noci hledat a sbírat v tom stresu a strachu. Tehdy nad nimi stál anděl strážný.

Nálety ve dne také nebyli pro lidi ve druhé světové válce snadnější než v noci. Děti, sedící dopoledne ve škole, musely být neustále ve střehu. Jakmile se rozezněly sirény, učitelé žáky propustili ze školy a nechali je vstříc jejich osudu. Dále se o ně nestarali a sami se běželi někam ukrýt. Babička běžela celou cestu z Čechovic do Domamyslic domů, spolu s ostatními dětmi podél zídky, která je chránila před zpozorováním vojáky. Plížily se podél ní s batohy, dokud nedoběhly ke krytu nebo k rodině. V době opravdové krize, kdy byly nálety tak časté, že se nedalo ani dojít do školy, se vyučování přesunulo do místní hospody, kam kantor došel a učil.

Anežka si vzpomíná na jednu příhodu se svou tetou, která bydlela poblíž letiště. Když jednou bombardovali zmiňované letiště, teta měla na stole v kuchyni bramborový salát, ale ve chvíli, kdy vybuchla bomba, se jí roztříštila okna a střepy popadaly do salátu.

Jelikož v tehdejší době nebyly televize, internet a dokonce ani ve velkém množství rádia či obecní rozhlas, občané nebyli příliš informováni o situaci na frontách. Ve vesnici žil pouze muž, který s sebou nosil buben a zprávy rozhlašoval jen za pomoci svého hlasu a bicího nástroje.

Poté, co válka skončila, se její otec vrátil domů a babička s úsměvem na rtech vypráví o mrkací panence, kterou jí přivezl z Německa. Byla tak krásná, že jí maminka nechtěla dovolit hrát si s ní venku na dvoře. Dnes už však neví, kde panenka skončila.

Poválečná doba byla krutá. Vše bylo zničené a rozbombardované, žilo se ve finanční krizi a museli dodržovat lístkový přídělový systém, který fungoval i za války. Každá rodina dostala každý měsíc podle počtu členů určité množství lístků na potraviny, oblečení, boty. Při koupi museli odevzdat lístek a zároveň i zaplatit zboží.

Nebezpečí na ně číhalo i v podobě nevybuchnutých bomb. Jednu takovou našla babička se svými přáteli na cestě poblíž vsi. Měli štěstí, že jim bomba nevybuchla přímo před očima. Později ji zneškodnili pyrotechnici.

Lidé po válce byli naprosto skvělí, měli elán do práce, jelikož museli znovu vybudovat svou zničenou ves, chodili na místní sobotní brigády na opravu společného majetku, vzájemně si pomáhali. Brzy bylo vše opravené. Lidé se dozvěděli po konci války o jejím průběhu, jaké dohody se uzavřely. Ve vesnici se opět rozproudil i kulturní život, chodili do divadla, biografu, na zábavy, kde babička později poznala i mého dědu.

VYPRÁVĚNÍ DĚDEČKA

Ladislav Škripko se narodil roku 1933 v Michalovcích na Slovensku (poblíž ruských hranic). Dědeček to od svého dětství neměl lehké. Měl 3 sourozence, ale tatínek jim zemřel v roce 1937 a maminka v roce 1939, takže se dostal do dětského domova. Jeho nejstarší sestra již byla plnoletá a odešla pracovat do Německa, takže on sám neví, zda měli obyvatelé povinnost ubytovat německé vojáky, jak tomu bylo v českých zemích.

Ve městě, které bylo velké asi jako Prostějov, žilo mnoho Židů. Němečtí vojáci během jedné noci obklíčili celou obci, aby nikdo nemohl uniknout, veškeré židovské obyvatele nahnali do škol a odtud je transportovali vlakem do koncentračních táborů, což v té době můj děda ještě nevěděl a nechápal to. Když viděl, že odvádějí lidi, které znal, byl to pro něj velmi smutný pohled. Lidé plakali, nesměli si s sebou vzít svůj majetek, pouze věci, které unesli, zbytek nechali ve svých domech. Po transportu se němečtí vojáci postarali o jejich zbylé věci, nábytek, atd. Naskládali je na fotbalový stadion a přemístili neznámo kam.

Do školy chodil Ladislav do Michalovců, tam se učili o válce a jak se zachovat při náletech, kam se ukrýt… Když se jejich město příliš bombardovalo, tak se z dětského domova dostaly přes Červený kříž do Vysokých Tater. Jakmile se situace zlepšila, tak se zase vrátily zpět.

Dědeček se seznámil s německými vojáky a dokonce je jako malý kluk obdivoval a záviděl jim jejich uniformy. K dětem i k lidem se chovali dobře, dávali jim čokoládu, ukazovali jim, jak to vypadá v tanku, když nebyla elektřina a svítilo se na naftu, tak ji vojáci darovali někomu, kdo ji zrovna potřeboval.

Během války nefungoval na Slovensku lístkový přídělový systém, na rozdíl od Česka. Lidé z měst chodili často nakupovat na vesnici, protože na vsi si vše vypěstovali lidé sami a měli více potravin, než se dostalo do měst.

Když válka skončila, musel dědeček odejít za svou tetou do jiné vsi, aby mohl dokončit školu, jelikož ta ve městě nefungovala. Ze všech sourozenců tam byl jen on sám, protože jeho bratr již chodil do učení. Jakmile opravili školu v Michalovcích, tak se opět vrátil do domova a pokračoval ve svém studiu. Děda se vyučil na mechanika na šicí stroje a byl vyslán na vojenskou školu v Česku, protože s kamarádem chtěli jít na letecké techniky. Dnes již žije v České republice 60 let.

Po válce opět probíhaly brigády, stejně jako v Česku. Lidé společně opravovali železniční tratě, rozbombardované silnice…

Společně s babičkou jezdívali navštěvovat sestru, která se dostala do Kladna a bratra v Prešově. Jeho sestra, která pracovala v Německu, emigrovala do Polska, kde se vdala a založila rodinu.

KOMUNISMUS V ČECHÁCH

Ze subjektivního pohledu mých prarodičů byli lidé nadšeni, když do ČSR přišla ruská armáda, jelikož to považovali jako vysvobození. Dědeček mi sdělil, že velitelé ruských vojsk byli přísnější než ti z německých, a jakmile voják neuposlechl příkaz, nebo provedl něco špatného, tak si vysloužil kulku do hlavy.

Oba prarodiče společně vzpomínají na časy, kdy měl každý občan práci, nebyla nezaměstnanost. Když někdo nechtěl pracovat, tak se považoval za příživníka na státě a policisté ho okamžitě zatkli. Babička s dědou se shodují, že tohle byla jedna z pozitivních věcí na komunismu.

Problém ovšem nastal, když chtěli odcestovat do cizí země, obzvláště západních států. Komunisté si mysleli, že chtějí emigrovat, že je bude někdo přemlouvat, aby tam zůstali atd. Kvůli cestování měli spoustu potíží i papírování. Babička s dědou chtěli jezdit do Rakouska, jelikož jejich mladší dcera tam utekla a žije tam dodnes. Tehdy z toho měli obrovské problémy, přestože o jejím plánu nevěděli. Vyslýchala je policie, sledovali je. Po návratu z cizích zemí museli podepsat papíry, s kým mluvili, co dělali. Také z práce je často nechtěli pustit. Pokud se ovšem chtěli podívat do nějaké komunistické země, takové potíže s tím nebyly.

Na hranicích se mnohdy museli podrobovat osobním prohlídkám, prohlídkám zavazadel, hlídali je ozbrojení vojáci.

Babička s dědou zakončují své vyprávění velmi pozitivně.

Galerie
Dědeček ve vojenské škole Svatební fotografie prarodičů (1956)