Příběh statečné Jarky

Motto:

Z mnohého u nás smutno člověku je,

Však řekne klidně: „čert to vem !“

Nevyhraje to, kdo hořekuje

A recept nejlepší je:

Vždycky s úsměvem !“

Jaroslav Seifert

Hříva kadeřavých vlasů kolem drobného obličeje jí zůstala, jenže má dnes barvu stříbra. Vždyť je jí už 78 let ! Útulný pokojík Domova důchodců v Novém Jičíně nezapře její pečlivou čistotnost a zálibu v dekoracích. Dnes již zde má barvy a kytice začínajícího podzimu.

Otevřela mi oblečená jen v lehkých šatech s úzkými ramínky, přestože říjnové počasí táhne vlhkem, mlhami a chladným sluncem.

„Právě jsem si chystala žebřík, musím umýt okna,“ říká mi s úsměvem, jaký u ní znám dobrých padesát let…

„Jen hodinku tě zdržím, potřebuji od tebe znovu zopakovat příběh tvého dramatického života, který mě fascinuje. Je neopakovatelný a je jen tvůj!“

„A neznáš někoho lepšího?“ říká Jarka.

„Ne,neznám.“

Statečná Valaška ze Zubří u Rožnova pod Radhoštěm Jaroslava Pernicová – Kravčenková se nenechá pobízet. Její schýlená postava usedá do křesla a znovu emotivně prožívá při vyprávění vše, co ji v jejím ženském osudu potkalo.

Kdy jsme se vlastně my dvě potkaly poprvé?

Vybavuje se mi malá sborovna vesnické základní školy v Mořkově, do které Jarka vplula naplněná nakažlivým mladistvým elánem někdy v roce 1964. Mně bylo něco přes dvacet, jí táhlo na třicítku. Sršela z ní dobrá nálada, nic nebylo neřešitelné, vše zvládala s humorem…

„Co tě nezabije, to tě posílí,“ bylo jejím vysloveným i nevysloveným heslem.

Obětavě mi pomáhala s besedami o poezii, ale i při odpoledním promítání filmů pro děti. V místním kině byly tehdy uváděny jen v neděli filmy pro dospělé. Bylo mi žáků líto, a tak jsem objednávala velké kotouče filmů v ještě větších placatých krabicích. Na jeden film bylo třeba dvou až tří dílů, ty se musely navinout do filmového přístroje. Tomu občas došla žárovka, někdy zpomalil, jednou dokonce začal hořet… Byla tu však Jarka, která pauzy mých oprav uměla vyplnit úžasným vyprávěním… Kluci a holky poslouchaly tak pozorně, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem! Poslouchala jsem ji obdivně i já.

Byla tehdy matkou prvního syna Viktora, v roce 1965 odešla na mateřskou dovolenou s druhým synem a poté v roce 1969 se třetím.

I já jsem na konci roku 1968 začala plnit své mateřské povinnosti, takže jsme se začaly vídat jen občas.

Manžel Jarky pracoval jako státní zaměstnanec (u VB), oba byli členové KSČ od roku 1958. Obrodný proces v roce 1968 uvítali s nadšením. Až doposud bylo vlastně vše v nejlepším pořádku… Nečekaně však přišla sovětská vojska, aby pomohla a bránila – nikdo však nechápal CO, PROČ A JAK BUDEME ŽÍT DÁL…

Rok před příchodem sovětských okupačních vojsk do naší republiky nastoupila Jarka po mateřské dovolené s druhým synem Radimem jako vychovatelka na Střední pedagogickou školu v Novém Jičíně. Nezúčastnila se žádné protisovětské akce, nic nepodepsala, nikdo ji nikam nepozval… V lednu 1969, kdy se na protest okupace naší vlasti upálil student Jan Palach, začala Jarka najednou bolestně prožívat tvrdou realitu přímo – s citlivým srdcem ženy – matky.

Se svými studentkami, tehdy přísně politicky střežené pedagogické školy, zorganizovala smuteční tryznu za Jana Palacha. Dovedu si ji představit, i když jsem ji neviděla – velký portrét Jana Palacha obklopený smuteční květinovou dekorací a hořícími svíčkami …

Muselo to být nádherné, ale pro začínající normalizační proces šokující!

Její život se od té doby začal obracet naruby… Bylo jí 34 let a drama jejího mladého života právě začalo. Ještě stačila v červenci roku 1969 přivést na svět třetího syna Igora a krátkou dobu si užívat mateřství se třemi syny.

„Naše organizace KSČ na škole, ve které byly i maturující a „tryznou“ poznamenané studentky, byla v květnu 1970 zrušena a mně bylo oznámeno, že komu se to nelíbí, ať podá odvolání. Necítila jsem žádné provinění, ale hlavně jsem nesouhlasila s vystupováním a chováním okresního tajemníka OV KSČ v Novém Jičíně Františka Chrenšče… A moje záporné reakce na jeho osobu byly v tu dobu naprostým politickým zločinem.

Dne 10.7.1970 jsem byla za své otevřené názory na sovětskou okupaci Okresním výborem KSČ vyloučena z řad komunistů bez jakéhokoliv zdůvodnění nebo bližšího vysvětlení. Okresní školní inspektor Jan Hanák mi tehdy řekl: „BUĎTE RÁDA, ŽE DÝCHÁTE!“

V říjnu roku 1970 jsem byla pozvána na tzv. „prověrky“ před komisi několika „obrácených“ komunistů. Ti se včas chytili nového postoje naší vlády a vedení KSČ k nedávné okupaci sovětskými vojsky, které tu očividně chtěly zůstat „na věčné časy“. A já jsem na prověrkách nemlčela! Prověrkovou komisi jsem považovala za nekompetentní a to jsem přítomným soudruhům i řekla.

Domnívám se, že právě na základě těchto prověrkových pohovorů byl se mnou v únoru 1971 ukončen pracovní poměr ve školství…

Moje učitelské vzdělání na Pedagogické škole v Kroměříži, Univerzitě Palackého v Olomouci, Vysoké škole pedagogické v Praze a Moskvě (obor literatura, historie a umění) bylo vymazáno NAVŽDY… Nic z toho už jsem v dalším životě nepotřebovala ani neuplatnila. Moje ředitelka Helena Vilčková se se mnou chladně pracovně rozloučila bez uvedení důvodu.

Končila mi právě mateřská dovolená, potřebovala jsem nastoupit do práce a ona to věděla. Byla jsem však politicky nespolehlivá, ve školství jsem už neměla šanci někde se uchytit. Připadala jsem si úplně vyděděná ze společnosti.

Teprve po dvouletém hledání jsem 6.9.1973 našla práci v Pekárně Nový Jičín na ulici Jugoslávské, kam jsem odcházela každý večer přes celé město a ráno se znavená a moukou zaprášená vracela k dětem, které jsem musela vypravit do školy. Snažila jsem se během dopoledne alespoň na chvíli si zdřímnout, protože po obědě kluci přicházeli domů. Následovaly školní úkoly, péče o domácnost, nákupy, prádlo, vaření večeře…

Prašné moučné prostředí a stálé noční směny se na mém zdraví vážně podepsaly. Odnesly to především moje plíce, proto jsem musela po třech letech z tohoto pracoviště odejít.

Dále také proto, že 27.3. 1976 si můj muž dobrovolně a nečekaně vzal život… V mé péči zůstali tři dorůstající chlapci ve věku 14, 11 a 7 let. A ti nemohli zůstávat po nocích sami doma.

Nejdříve jsem nastoupila jako prodavačka do Hračkářství, pak do Potravin, jako dělnice do Autopalu, Karnoly,Tonaku a skončila jsem u Vodovodů a kanalizací Nový Jičín. Při této práci jsem musela často přecházet cesty a ulice, abych mohla zapsat stavy vodoměrů v jednotlivých domech a bytech. Jedna neopatrnost a nepozornost na silnici mě málem stála život… Přejelo mě auto při přecházení cesty a já zůstala zaklíněna pod ním. Museli mě autogenem vyřezat…

A tak jsem se po tomto vážném pracovním úrazu dne 18.7.1989, a následném léčení v Chuchelné, octla doma na plném invalidním důchodu . V roce 1990 jsem dostala také průkaz ZTP, neboť se moje chůze neobešla bez dvou holí. Bylo mi 53 let.

Za oněch strastiplných 19 let střídavé a nesourodé práce, podřadných a málo placených zaměstnání, jsem si naprosto zničila zdraví, NE VŠAK CHARAKTER!,“ končí svou výpověď Jarka a na tváři jí září úsměv.

Dobře o ní vím, že ve školství vždy pracovala s plným nasazením a dosahovala nevšedních výsledků – hlavně svým krásným vztahem k dětem a mládeži. Za to byla několikrát oceněna a vyznamenána.

„Kdybych se znovu narodila, zvolila bych si opět učitelské povolání! Vždy jsem litovala a dodnes lituji toho, že jsem této práce byla tak krutě a nesmyslně zbavena,“ dodává statečná Jarka, ale už se slzami v očích…

V roce 1991 jí byl poštou z MěÚ v Novém Jičíně (Referát školství, mládeže a tělovýchovy) doručen PAMĚTNÍ LIST – za obětavou práci ve školství a občanskou statečnost prokázanou při výchově mládeže.

Podepsáni byli: přednosta OÚ J. Svoboda a ředitel OŠ Dr. J. Bouda.

O 15 let později se v mediích objevila zpráva, že existuje možnost odškodnění studentů a učitelů, kteří museli do roku 1989 nuceně opustit školství a zažívali a zažívají kruté trauma po celý zbytek života.

Pokusila jsem se tehdy, v roce 2006, sepsat Jarčin osud a zaslat ho na uvedenou adresu. Bohužel, zůstal bez odezvy. Asi pro ni stačil jen PAMĚTNÍ LIST.

Letošní podzimní návštěvu jsme ukončily upřímným objetím.

„Jarko, prosím tě, buď opatrná na tom žebříku, pamatuj na své několikrát operované nohy!“

„To víš, dám si pozor, ještě chci na tom krásném světě chvíli vydržet… A, Marunko, až budeš mít čas, stav se, ráda tě uvidím.“

Takto něžně se Jarka vždycky umí loučit. Ještě na mě zamávala z malého balkonu, který zdobí její garsonku v domově důchodců.

P.S. Nejstarší Jarčin syn Viktor se oženil do Mořkova a po revoluci v roce 1989 se mnou spolupracoval v Občanském fóru. Navrhla jsem ho, pro jeho mimořádné schopnosti a jazykové znalosti, za ředitele Úřadu práce v Novém Jičíně. Svou funkci vzorně plnil několik let. Poté si zřídil svoji firmu.

Bývalý inspektor Jan Hanák, který Jarku v době „normalizace “ tak krutě napadl, kupodivu ihned po revoluci veřejně obdivoval zásluhy prezidenta T.G.Masaryka v době I.republiky…

V Novém Jičíně 15.10.2014 Sepsala Marie Hromádková

Obchodní 434

74272 MOŘKOV