V kočárku z poválečného Německa

Moje babička Gábinka – všemi svými jmény Gabrielle Matylde Gertrud – prožila téměř celé dětství v pohraničním Slezsku. Největší dobrodružství se ale odehrálo v prvním roce jejího života. Narodila se totiž roku 1946 v Durynském městě Zeulenroda. Je až neuvěřitelné, co se za ten jediný rok v poválečném prostředí Evropy odehrálo.

Maminka Gabriely Ederové Marianne byla baronesou váženého rodu Van Pohlensů a Neupertů, kteří pocházeli z Zeulenrody. 2. světovou válku prožívala v klidu, i když se musela i s celou rodinou uskrovnit. Až v osmnácti letech, ke konci války, byla nasazena jako telefonistka. Snad kvůli tomu, že byla ze šlechtického rodu, snad kvůli nějaké jiné protekci.

Snem jejího tatínka Jiřího Jarkuliše, pocházejícího ze slezského Oldřišova, bylo sloužit u letecké jednotky. Přihlásil se tedy k německé Luftwaffe a po výcviku byl nasazen jako palubní střelec. Z ptačí perspektivy několikrát viděl nejen největší evropská města, ale i ostrovy Velké Británie. I výcviky se konaly na různých místech Německa, a tak se jednou stalo, že byl přivezen do města Plavnu nedaleko Zeulenrody. Tam se poprvé setkal s Marianne a ti dva se do sebe zamilovali. Ve válce si voják nevybírá, a když zanedlouho dokončil výcvik, byl převelen na jiné letiště. Těsně před koncem války byl u Mnichova zajat Američany. Po třech měsících ho pustili na svobodu a on začal pracovat na statku v Bavorsku. Jeho největší obavy týkaly rodičů a postiženého bratra ve Slezsku, přes který, jak bylo známo, přešla ruská fronta. Bylo jasné, že rodiče nevěděli, kde se během války Jiří nachází, a psát do zdevastovaného Oldřišova nemělo smysl.

Jiří se tedy rozhodl vypravit se do Zeulenrody, kde měl šanci na zázemí. Odtud potom napsal dopis na Národní výbor s dotazem, jestli je jeho rodina naživu a kde přebývá. Rodiče Matylde a František Jarkulišovi i s bratrem jsou v pořádku a po nutném přesunu do Kolína se chystají zpátky do Oldřišova, dozvěděl se. Mezitím se na Štědrý den, 1945 vzali. Štastné roky to ale nebyly pro nikoho, protože v Německu jako poraženém státě vládla bída, hlad a nouze. V létě následujícího roku se narodila jejich první dcerka Gabriela, ale ani pro ni nebylo skoro nic, co dát do úst. Rodina vyměňovala cenné šperky za brambory, jen aby nevyhladověli k smrti.

Jiřího tato situace trápila ze všech nejvíc, protože tušil, že z ní je východisko, a tak se rozhodl podniknout výpravu za rodinou a zjistit, zda mají dostatek jídla a prostoru v domě pro něho, Marianne a malou Gábinku. To se potvrdilo. Za půl roku už měla být ve Slezsku i jeho žena s miminkem, která zatím zůstávala se svou rodinou v Zeulenrodě. Muselo to být těžké rozhodování, protože u sebe doposud měla rodinu, která jí pomáhala a v Československu by byla navíc i cizák. Všichni věděli, že stran Čechů a Slováků proudila k Němcům nenávist. Marianne se ale hlavně kvůli svému dítěti rozhodla cestu podniknout, a podstoupit tak nepředstavitelné riziko jednak nebezpečným přechodem přes tzv. Zelenou hranici (v oblasti Krušných hor), jednak tím, že by ji odhalili jako Němku, nemohla si tedy vzít ani jedinou německou marku, jiné peníze její rodina neměla.

Sbalila tedy jen pár věcí do vaku a vydala s malou Gábi v kočárku sporadicky jedoucími vlaky na českoslovenko-německého pohraničí. Samotnou hranici plánovala přejít přes opuštěné lesy. Jen tzv. kozáci, jak kolovaly zvěsti, hlídali i toto území. Marianne ale byla rozhodná, a lesy prošla. Ustrašení šiřitelé fám měla protentokrát pravdu. V jedné chvíli zaslechla Marianne jakýsi dusot, a tak se schovala do křoví. Jen se modlila, aby miminko nezačalo plakat, ale i Gábinka byla potichu, a tak si jich kozáci napájející koně u potoka nevšimli.

S tímto štěstím se dostaly až blízko města Aš. Snad nejnebezpečnější území prošly bez úhony, ale na českém území se naskytl zase jiný problém. Marianne se rozhodla hrát hluchoněmou, protože neuměla česky ani slovo. Na lístečku tedy vždy měla napsáno město, kam se potřebuje dostat, a spoléhala na pomoc druhých. Potkala hodné lidi, kteří jí nejen poradili, na jaký vlak má nasednout, ale taky dali Gábince něco k jídlu. A tak byla malá holčička spokojená a při jízdě vlakem volala ,,tata, tata“, což v jejím slovníku znamenalo ,,jedeme, jedeme“.

Marianne měla napsanou adresu jistého gymnázia v Opavě, kde Jiří po svém příjezdu začal pracovat, aby hned mohl zabezpečit rodinu. Ve Slezsku, kde prakticky každý uměl německy, už nemusela předstírat handicap. Opravdu silný zážitek má maminka Gabriely právě z jejího příchodu do gymnázia. Potkala totiž na chodbě paní, spolupracovnici jejího manžela, která když ji uviděla, hned věděla, že jde o manželku Jiřího, vysypala všechny housky, které nesla v zástěře Gábince do kočárku. Těžko říct, proč to Marianne tak zasáhlo. Nejspíš proto, že to byl někdo, kdo se k ní po dlouhé době zachoval se vším všudy hezky a srdečně a sama nemusela nic předstírat. To se ví, že samotné setkání Gábinčiných rodičů po více než půl roce bylo víc než dojemné.

Rodiče přijali novou snachu a děťátko opravdu srdečně, což se ovšem nedá říct o ostatních obyvatelích Oldřišova. Ti zapomínali na svůj původ, Němce nenáviděli a Marianne i Gábince to dávali pocítit. Jelikož Marianne vůbec nevěděla, jak se vede domácnost, převzala tuto úlohu babička Matylde, a Marianne šla raději pracovat. Navzdory vznešenému původu pracovala tvrdě a za život vystřídala několik povolání, mezi nimiž byly i mužské práce. Nejprve našla uplatnění jako jeřábnice, po narození a druhé dcery Brigity vstoupila do komunistické strany, která se právě zakládala na vesnicích. Chodila tedy agitovat do JZD.

V těchto dnech nastal vážný a vleklý problém mezi Marianne a Jiřím. Ten byl totiž skrz naskrz demokrat, a tak jí vyčítal nejen nebezpečnost tohoto povolání, ale taky její rozhodnutí kvůli vlastním osobním politickým názorům. Denně tak docházelo ke střetům, až to dcerky nechtěly dál snášet a rozhodly se utéct z domova. Situaci naštěstí zachránil Jiří tím způsobem, že jí psal dopisy a v nich ji uklidňoval a sliboval, že tyto hádky i násilí se strany maminky omezí, což se mu nakonec téměř povedlo.

Gabriela si mezitím začala vytvářet sen o jejím budoucím povolání. Milovala totiž vůni apatyky, a tak se rozhodla jít na dráhu lékárenské laborantky. Její dětství, jak sama říká, nebylo šťastné. V paměti jí ale utkvěly krásné momenty, například z jejích narozenin, o kterých ten den ani nevěděla, a celá rodina jí vystrojila oslavu.

Její maminka na tom byla psychicky stále hůř, a tak se stalo, že ji jednou třináctiletá Gabriela našla ležet v bezvědomí v posteli a vedle na nočním stolku s lahvičkou od jedu. K těmto falešným pokusům o sebevraždu a předstíráním bezvědomí došlo častěji, ale až mnohem později sestry zjistily, že to na ně maminka hraje. Nedovedly si to vysvětlit. Snad se tím Marianne utvrzovala, že ji stále milují a není sama. Spokojená byla teprve potom, co se přestěhovali do vlastního vybudovaného domu v Opavě a Marianne začala jako první žena v Československu jezdit se sanitním vozem. Tenkrát se opavská nemocnice chlubila tím, že mají toto prvenství, a Marianne na sebe byla náležitě hrdá. A taky možná doopravdy šťastná, když vystřídala zaměstnání ve stavební četě nebo v porodnici prasnic.

Po 9. třídě nastoupila Gabriela na zdravotnickou školu do Brna, obor Lékárenská laborantka. Rodině se dařilo lépe, konečně se mohli setkat s příbuznými z Zeulenroda – ovšem jen díky Marianniným konexím ve straně, i když za cenu toho, že před každým odjezdem do Německa dostali příkaz podávat hlášení o různých amerických objektech nebo dění ve společnosti. V roce 1969 se prarodiče Gabriely z maminčiny strany stali jejími nepřímými příbuznými, a nemohla tak ani na jejich pohřeb. S úsměškem na tváři líčí omyl tajné výzvědné služby, kdy si ji tři měsíce po zamítnutí žádosti jet do Německa předvolali a vyptávali se jí na cestu, kterou nikdy nepodnikla.

O rozhodnosti a odhodlání těchto dvou rozdílných, a přesto obou sebevědomých žen svědčí jejich paralelní příběhy, na jejichž konci se Marianne vrací zpátky ke své mateřštině a Gabriela je navzdory mamince přesvědčením Češka.

Galerie
Gabriela Ederová dnes Jiří Jarkuliš ve svých 80 letech
Marianne Jarkulišová, roz. Neupert, při odchodu do důchodu Matylde a František Jarkulišovi, prarodiče Gabriely, kolem r. 1950
Jiří Jarkuliš před nástupem do letadla, 1943 Jiří Jarkuliš, otec Gábinky, v uniformě německé Luftwaffe, 1943