Můj děda je Forest Gump

Často, když jsem poslouchala vyprávění mého dědečka, říkala jsem si, že tento životní příběh je tak pestrý a originální, že by stálo za to ho zaznamenat.

Dědeček se jmenuje Antonín Chutný a narodil se 6. 9. 1941 v Rumunsku. Jeho život už od raného dětství byl neobvyklý a napínavý. Začalo to tím, když mu na matrice popletli datum narození. To správné se dozvěděl, až když se ve dvaceti letech poprvé setkal se svou matkou. Oba rodiče totiž zavřeli do vězení, protože pomáhali vězňům. Proto se dědečka a jeho bratrů ujali pěstouni, kteří však zahynuli při bombardování právě ve chvíli, kdy si děti hráli na zahradě. Dědeček vyvázl bez zranění, jen v šoku.

V jedenácti letech už tvrdě pracoval v dole, později se vydal tím směrem, vystudoval střední a potom i vysokou školu.

Do roku 1981 zastával vysoké postavení v Severočeských hnědouhelných dolech v odboru kontroly. Paralelně byl lektorem Marxismu – Leninismu.

Zlom nastal, když pod vlivem životních okolností uvěřil v Ježíše Krista. V mnohém se mu otevřely oči a on už nechtěl přednášet. Styděl se za to, co měl vyučovat. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat, všichni křičeli: „Zrada strany!“ a dědeček byl ze svého postu suspendován. Skončil tak, že spolu s vězni pracoval na kolejích. Po delší době dostal možnost vrátit se zpět, ale on nechtěl. Zažil si jaké to je, být sledován tajnou policií, dokonce ve svém bytě měl štěnice s odposlechem. „Všude, kam jsem se hnul, měl jsem je v patách.“

V Československu se před revolucí nedaly sehnat bible a byla povolena jen jedna kniha na osobu. Děda zařídil v Anglii tisk biblí v češtině, které se ale musely nějak dopravit sem, do republiky. Jel pro ně do Drážďan se svým rybářským ruksakem. Měl pečlivě promyšlený plán a síť lidí, kteří mu pomáhali. Zpátky jel na hranice trabantem a dál až do Mostu, s plným ruksakem biblí, pěšky. V Meziboří schoval bible do nějaké staré krabice a místo nich ruksak naplnil kamínky a klacíky, aby „zmátl nepřítele“. Pokračoval dál, do Mostu, kde už ho před domem ve Dvořákově ulici čekali příslušníci SNB. Při výslechu ho násilím nutili k přiznání, aby řekl kam bible schoval a mimo jiné mu vyrazili zub. Po dlouhém výslechu musel podepsat prohlášení, že byl přepadený opilci, kteří ho brutálně zmlátili. Pár dní na to ho překvapila razie u něj doma. A potom další. Nic nenašli, bible byly dobře schované. Až do roku 1986 si všech 60 biblí nechal pod vanou, protože kromě policie měl zkušenosti ještě se zradou přítele.

Proto byl dědeček rád, když v roce 1989 došlo k Sametové revoluci a skončila vláda komunismu.

Po revoluci se stal spoluzakladatelem Křesťansko-demokratické strany a později také poslancem. Jeho pocity popisuje: „Když osm let chodíš kanálama a nesmíš ani špitnout a najednou se dostaneš do makroekonomiky země, jsi jako v Jiříkově vidění“. Práce v parlamentu prý byla krásná, ale velmi náročná. Bylo to v době, kdy se ČSSR stala Československou republikou. Přepracovávaly a opravovaly se normy, předpisy, hlavičky dokumentů všech odborů.

V KDS A ČSL bylo 24 poslanců, kteří dědečka po půl roce poslaneckého působení zvolili jejich kaplanem. To znamená, že před každým setkáním poslaneckého klubu přinesl biblické slovo k tématu a pomodlil se s nimi.

Ještě za totality se několikrát sešel s Václavem Havlem. Oba byli disidenti.

Po revoluci se sešli znovu, když paní Olga chtěla založit Nadaci Olgy Havlové. Pán a paní Havlovi pozvali dědečka k nim domů, do třetího patra v domě na Rašínově nábřeží. Během toho co hráli šachy, probírali stanovy nově vznikající nadace, které později děda zpracoval.

S panem Havlem se setkal ještě jednou, když měl tu čest navštívit ho na Hradě.

Další z vzácných setkání bylo s americkou velvyslankyní Shirley Temple. Paní velvyslankyně posílala humanitární pomoc do rumunského Temešváru. Dědeček byl pro svou znalost rumunštiny pověřen vedením výpravy, která tam jela pod americkou vlajkou.

Když už nekandidoval do dalšího volebního období, obklopil se lidmi z Právnické fakulty UK a společně připravili ústavní zákon o zřízení Nejvyššího kontrolního úřadu. Dědeček se stal jeho personálním náměstkem.

Přes to všechno, co jsem tady napsala, je to jen zlomek toho, co dědeček v životě prožil a dokázal. Mám ráda jeho skromnost, kdy se můžu jen tak mezi slovy dozvědět třeba to, že hrál šachy s panem Havlem. Myslím, že je skromný i díky vědomí, že by ničeho z toho nemusel dosáhnout bez Boží pomoci a požehnání.

Galerie
Antonín Chutný, v Jirkově, 19. 10. 2014