Láska zůstane

Je vůbec možné, aby pamětník vzpomínal na druhou světovou válku v dobrém a nevyznělo to patologicky? Ráda bych vás na příběhu své prababičky přesvědčila, že to lze.

Karolína Penkalová se narodila 4. listopadu 1925 rodičům Karolíně a Františkovi Kajtochovým. Od dětství jí neřekli jinak než Lola. Rodina žila v Babicích u Osvětimi. František pracoval na železniční dráze a matka Karolína byla v domácnosti, kde se starala o deset dětí. Při porodu nejmladší dcery Růži bohužel zemřela. František si pak našel novou ženu. Sám by se nezvládl postarat o děti a chodit každý den do práce. „Druhá máma“, jak Lola nové manželce svého otce říkala, nebyla zlá žena, ale už prý nepohladila tak, jako to uměla pravá máma. Smrtí maminky se rodina roztříštila poprvé. Nejstarší děti odešly z domova, protože nová paní domu si do domácnosti přivedla i dvě vlastní holčičky a třináct hladových krků už by železničářský plat nezasytil. Dvě nejmladší dcerky Růžu a Višu si vyptali na Františkovi příbuzní, kteří nemohli mít své vlastní děti. Nová rodinná sestava vydržela pohromadě do začátku druhé světové války. Tehdy se rodina roztrhla navždy.

František jakožto železničář v Osvětimi byl poměrně v centru tehdejšího dění. Dozvěděl se mezi prvními, že Němci budou zabírat pohraničí, a vytušil, že nastává tuhá doba pro polský lid. Lola se sestrou Zošou byly poslány k tetě do Polanky na statek, tam se budou mít dobře, myslel si otec. Ten se pak sám pokusil nelegálně překročit hranice. Při tomto pokusu byl přistižen a bylo by to bývalo dopadlo moc špatně, kdyby tehdy nevznikl chaos kvůli přesidlování pohraničí. Jediný postih, který Františka čekal, byla ztráta zaměstnání, a po celou válku se musel živit prací po chalupách, kde přiložil ruku k dílu tam, kde bylo zrovna potřeba. Lola se u tety měla dobře, ale cítila se tam cizí, protože to byla sestra druhé mámy. Vzpomíná kladně dokonce i na dobu, kdy je nacisté vyhodili ze statku jen s tím, co unesli, a oni se museli přepravit svépomocí až za Varšavu, na úplně neznámé místo. Snad možná, že se tam zamilovala do mlynářského učně odvedle. U tety Lolu vyhledal její starší bratr. Chtěl se o svou malou sestřičku postarat, když teta o všechno přišla. Tak se Lola dostala do Krakova. Bráška byl skvělý chlap, říkala, ale měl prý hrozně žárlivou ženu, která dělala doma neustále dusno. Žárlila na mladé učenky v manželově obuvnictví a i krásná mladá Lola jí byla trnem v oku, navzdory tomu, že to byla manželova sestra. Lola to už nemohla dál snášet, přemýšlela jednou cestou z kostela, co si počne dál, když v tom šla kolem novinového stánku. Tam visela listina o tom, že se přijmou mladí lidé na práci do Německa. A v tom dostala Lola nápad, co kdyby se přihlásila? Rodina byla roztrhaná a u bratra se jí nežilo dobře. Tak se stalo, že neuplynulo ani pár hodin a osmnáctiletá Lola seděla s jedním jediným kufrem na cestě do Berlína. Nikomu to tehdy divné nepřišlo, že se tam zkrátka sama připsala k ostatním jménům, nikdo nic nezjišťoval. Co jí bratr s manželkou koupili, jim nechala a napsala pouze lístek: „Nestarejte se o mě, já se o sebe postarám sama.“ Lola neuměla německy, nikoho tam neznala, ničím nebyla vyučená, ale byla na sebe v té chvíli pyšná, protože se rozhodla dobrovolně sama za sebe.

V Berlíně se dostala do lágru, který se nacházel v půdních prostorách nad starým kinem poblíž Alexanderplatz. V jedné velké místnosti byla spousta patrových postelí, na kterých se tísnily Polky a Ukrajinky. Berlín byl podle jejích slov velkým štěstím. Děvčata, která se dostala na venkov, těm se dobře nevedlo. Dřely venku v blátě a v zimě. Lola dostala práci v městských lázních. Dívky, které neuměly Německy, což byla i Lola, pracovaly v prádelně, kde praly prádlo z dětského domova, pro městskou stráž, a také prádlo z lázní. Ukrajinky se měly nejhůře, ty právě pracovaly venku. Češky a některé Polky bývaly zaměstnané v kuchyni. To bylo prý výhodné, vzpomínala Lola, protože kuchtičky s pradlenkami si parádně rozuměly a potají schovávaly kamarádkám kousky masa, které patřily městské stráži, a přehazovaly to do kbelíku pro pradlenky. Jinak by celou válku Lola jedla stále stejnou hustou polévku, která byla jejich normálním jídlem.

Navzdory každodenní tvrdé dřině a nedostatku jídla Lola stále tvrdila, že se měla v Berlíně za války dobře. Čím starší byla, tím pozitivnějšími se její vyprávění a vzpomínky stávaly. V posledním povídání, které se mi také podařilo nahrát, dokonce vzpomínala na Berlín jako na klidné místo, kde se za války vůbec nebombardovalo a měla se tam dobře. Snad to byla určitá forma vytěsnění, protože pro Lolu to bylo skutečně šťastné období. Měla práci, ubytování, mohla rozhodovat sama o sobě, našla si kamarádky Aničku a Helenu, a později i svou životní lásku. Jediná vzpomínka, která v ní i v pokročilém stádiu stáří, kdy už jí dělalo problém vzpomenout si na hodně souvislostí, opakovaně vyvolávala pláč, byla vzpomínka právě na kamarádku Helenu. Lola měla vždy dobrý sluch na přízvuky, proto se jí podařilo poznat, že tichá Helena, která jinak příliš s nikým nehovořila, používá židovských výrazů. Helena se jí později přiznala, že její rodinu úplně celou poslali transportem do koncentračního tábora. Jen ona se zachránila, protože její matka ji těsně před nástupem do vlaku strčila do davu přihlížejících zvědavců a doufala, že se jí někdo ujme. Tak putovala Helena jako horký brambor z rodiny do rodiny, až jednoho dne uviděla stejný plakát jako Lola a pak se jejich cesty zkřížily. Lola se Heleny ptala, proč se rozhodla jít dobrovolně do Německa, když jí nacisté tak ublížili. Na to Helena odpověděla: „Chtěla jsem poznat, jestli jsou Němci všichni jako Hitler.“ Lola ji pak ujistila, že je u ní její tajemství naprosto v bezpečí, a všechny tři kamarádky se společně šťastně dočkaly konce války.

Celý pobyt v Berlíně Lola prorandila s mladým Čechem Bedřichem Penkalou, se kterým ji seznámila Helena. Té se líbil Bedřichův kamarád, ale nemohli jít na schůzku pouze spolu oni sami dva, protože to se neslušelo, takže potřebovali garde. A co čert nechtěl, Helena s tím chlapcem se dohromady nedali, ale garde vytvořilo pár, který spolu zůstal nejen do konce války, ale až do konce života. Já i celá rodina si myslíme, že to byla právě láska, která Lole zůstala jako nejsilnější vzpomínka, a proto hovořila opakovaně o válce a o Berlíně v dobrém. Ačkoliv dobové fotografie hovoří jinak. Při bližším pohledu jsem zjistila, že v pozadí zamilovaného páru jsou domy, které sotva stojí, rozbombardované a rozstřílené. V minulosti, když jsem se jako zvědavé dítě na válku stále vyptávala, hovořívala prababička i o náletech, zlé německé dozorkyni v lágru a schovávání se do krytu před bombardéry, ale jak léta plynula a paměť slábla, tyto vzpomínky z vyprávění mizely, zůstala už jen láska, randění, kamarádky, hodné Češky s masem, teplá prádelna, kde jí nic nescházelo, a velké Helenino tajemství.

Milovaná Lola nás opustila krátce po natočení rozhovoru do této soutěže. Rána je stále natolik čerstvá, že jsem vůbec nevěřila, že příběh dopíši. Avšak odhodlala jsem se z následujících důvodů. Protože chci, aby Paměť národa uchovala příklad člověka, který dokázal, že láska je silnější než cokoliv na světě. Je silnější než válka, utrpení i smrt. Lola mohla zapomenout všechny hrůzy, které kdysi neochotně vyprávěla malé zvědavé pravnučce, ale nikdy nezapomněla, že potkala lásku. Celý život ji také rozdávala svému manželovi, svým dvěma dětem, pěti vnoučatům a čtrnácti pravnoučatům. A já dnes věřím, že to, co nám Lola svým životním příběhem dala, nám už nikdy nikdo nevezme, protože vím, že láska zůstane, i když ostatní může být ztraceno.