Nejmladší z rodu Kratochvílů aneb my jsme to nevzdali

„Náš rod žije zde, v Dolních Břežanech, zhruba 400 let. V archivech a matrikách jsme dohledali záznamy o příslušnících našeho břežanského rodu Kratochvílů staré zhruba 250 let. Moji předkové získali svá pole lénem, tím že sloužili jako správci církevního majetku v Dolních Břežanech – těm úspěšným správcům dávali lénem zemědělskou půdu.

Když na rodovém statku žil a hospodařil můj dědeček, Vratislav Kratochvíl, tak se kamarádil s Vladislavem Vančurou, přestože ten byl opačně politicky orientovaný. Později známý spisovatel-komunista Vančura byl lékař s praxí na Zbraslavi. O Břežanech se vyjadřoval jako o ráji na zemi. Ptal jsem se dědy: „Byli tehdy lidé lepší než dnes?“ Dědeček mi odpověděl: „Lidé jsou furt stejní a furt budou stejní, mají stejnou duši, mají stejné tělo, akorát netuší, že když se chtějí dostat do Washingtonu, nemohou nabrat kurs na Moskvu. Všechno je vázáno na naši duši, a tedy i na kulturu. Pokud člověk vnitřně poslouchá svou duši, tak se nemůže dostat nikam špatně. Může se splést, to se pleteme všichni, ale nemůžou skončit v pekle.“ Za života mého dědy a mládí mého otce stálo přátelství lidí nad jejich politickou orientací, prvotní byla kvalita člověka.

Za první republiky hospodařilo v Dolních Břežanech 5 velkých rolníků-sedláků. Myslel jsem si ze školy, že jsou to boháči. Oni však měli finanční příjem stejný jako vysoce kvalifikovaný dělník ve fabrice. Žili skromně, ale plusem jejich selského stavu, o kterém pan prezident Masaryk dobře věděl, byla jejich vnitřní i vnější svoboda – ta později nejvíce dřáždila bolševika. Tito lidé měli, zjednodušeně řečeno, potřebu chodit do konzumu pouze pro sirky a pro svíčky, to jediné si nevyrobili. Oni když pracovali na svých polích, tak si při tom zpívali, přestože to byla z dnešního pohledu dřina. Byli s půdou a přírodou srostlí. Všichni moji předkové vedli hospodářství úspěšně. Byli to spíše rolníci než statkáři, vlastnili 20-25 ha polí, zahrad a zemědělské půdy, na které hospodařili. Průmyslová revoluce se venkova zas tak moc nedotkla. Ano, měli jsme moderně zařízený a prosperující statek, ale ten můj děda Vratislav modernizoval až díky sňatku s mou babičkou Annou Moravcovou (ročník 1900). Ta pocházela z bohatého rodu modřanských sedláků. Oba uměli žít velice krásně, i díky tomu, že dědeček (frontový voják z let 1914-1918) znal svět, byl moudrý a vzdělaný. Jeho nezlomil nikdo – ani ten bolševik.

Dědeček Vratislav (ročník 1882) byl Masarykovec, můj tatínek Jan (ročník 1926) byl antikomunista, a já (ročník 1954) jsem liberální demokrat. Dědeček Vratislav nosil rajtky (jezdil rád na koni), důstojnické holínky a jeho vzhled i aristokratické vystupování připomínalo Masaryka. Když zemřel (v roce 1964), tak můj tatínek, který ho velice respektoval, mi řekl je to byl typický šlechtic ducha, které se už dnes nerodí. Já jsem si stále kladl otázku, proč se bolševik tolik zaměřil právě na naši rodinu? Vadil jim jeho rozhled, nadhled, vzdělanost a nezlomnost…

Dědeček bojoval za 1.světové války na mnoha frontách v barvách císaře pána. Od legionářů se po válce dozvěděl, co se děje v Rusku. Velice dobře odhadl, jak bude v budoucnu fungovat společnost. Svému otci i tehdejšímu pražskému arcibiskupovi pobývajícím v břežanském zámku řekl, že se sem blíží šílená doba, a jestliže se dostaneme do ruského vlivu, tak Pámbůh s námi! Nevěřil tomu ani jeden, a přesto se to nastalo …

Když o třicet let později, na Staroměstském náměstí vyhlásil Gottwald převzetí vlády, místní komunisté se dědečka ptali: „Tak co, pantáto, jak to vidíte?“ A on jim odpověděl: „Pánové, teď přijde nová doba a za 40 let budeme mít hovno oba!!“ Byl to svým způsobem vizionář. Nad věcí se držel proto, že majetek pro něj nebyl to nejpodstatnější – na rozdíl od mé babičky Anny, kterou padesátá léta psychicky odrovnala. Dopomohla tomu i skutečnost, že jejich nejstarší a nejnadanější syn Vratislav ml. (ročník 1920), můj strýc, se zbláznil právě v období 50. let, a že jim ve dvacátých letech zemřelo 5 dětí. Náš rod po 400 letech nevymřel po meči jenom proto, že si můj dědeček Vratislav s mou o 18 let mladší babičkou Annou pořídil ve svých 51 letech mého tatínka (ročník 1926), který jim sice trochu přerůstal přes hlavu, protože to byl vyhlášený rváč, ale rod zachoval, a to navzdory extrémně těžké době, ve které musel žít.

Bolševická sekyra padla na náš rod v roce 1952 nebo 53, já ještě nebyl na světě. Jakým způsobem to na mé předky ušil bolševik? Stanovil dodávky obilí, které nešlo splnit. A když je nesplníš, tak tě zbavíme užívacího práva! Bolševici mu majetek nevyvlastnili, nýbrž mu odebrali užívací právo. Dopad na hospodářství byl při odebrání užívacího práva úplně stejný jako při vyvlastnění. Odebrání výrobních prostředků (strojů, zvířat atd.) stvrdili na cáru papíru, který utrhli z pytle od cementu, tam to vše sepsali. Ukradli tak a později zplundrovali rodový majetek 400 let starý. Dědeček se nad to povznesl, ale babičce Anně v 51 letech puklo srdce, jí to odrovnalo-byla svědkem toho, jak jí rozkrádají i věci osobní potřeby (husy, slepice, příbory…). Děda byl schopen se povznést i nad bolševickou zlodějnou. Na měsíc od nich dostával 198 Kč důchodu, za to dříve prodával jeden pytel ječmene. Pytel ječmene na měsíc, to stačilo tak akorát na polévku! Děda byl naštěstí vyhlášený nimrod, kam zamířil, to sundal, on to asi měl z té války. Bez jakýchkoliv skrupulí si na svých polích lovil (a k důchodu si tak přilepšoval) zajíce a koroptvičky. Když mu později bolševik pro jistotu sebral i zbraně, lovil zajíce do ok nastražených v křovinách, jimiž zarostly jeho zahrady. Netrápil se, že mu sebrali majetek, ale furt dění ve svém okolí komentoval: Například když na dvoře statku stáli čtyři vysokoškolsky vzdělaní socialističtí zemědělci (předseda JZD, agronom, zootechnik a mechanizátor), prošel kolem nich (mě vedl jako desetiletého kluka za ruku), výchovně si jakoby mimoděk uplivl a nahlas prohlásil: „Jiříčku, tady na tom dvoře už není kus vzdělaného pacholka!“

Dědeček už v padesátých letech věděl, s kým má tu čest. Jelikož byl už v důchodovém věku, raději než by vstoupil do JZD, vstoupil „za pytel ječmene“ do důchodu. Spočítal si, že bolševik nic nenadělá s tím, že on je v důchodovém věku, starší syn v psychiatrické léčebně v Bohnicích a mladší syn ještě dokončuje vysokoškolská studia. Bolševik si však poradil. Hned počátkem padesátých let mu na dvoře jeho statku zřídili traktorovou stanici. Od rána do večera mu tak pod okny dvou pokojů, ve kterých ho bolševik nechal bydlet, brumlaly traktory kolové i pásové, v létě též kombajny, v obýváku se svařovali pneumatiky, na půdě a ve sklepích se skladovala socialistická úroda. Všude v domě bláto, bordel a prach, který čas od času přijeli ze Šeberova uklidit moji rodiče. Užívací právo k totálně zplundrovanému statku nám bolševik vrátil až po otcově smrti v roce 1987.

Můj tatínek se stále soudil, psal dopisy na ÚVKSČ, a bohužel se užíral. Na vlastní zahradě jsme si sice oficiálně nesměli utrhnout ani jablko, ale tatínek tento zákaz příliš vážně nebral a část ovoce si pro naši rodinu sklízel. Současně však prořezával ovocné stromy na této dvouhektarové zahradě, protože se na tu spoušť nemohl dívat z oken rodového statku, kam se ze Šeberova mohl navrátit (kvůli péči o přestárlého otce) až v roce 1962.

Do roku 1962 jsme bydleli v Šeberově, v domě mojí maminky. Až v dospělosti jsem si uvědomil, v jak nuzných podmínkách moji rodiče v Šeberově „lepili své vlaštovčí hnízdo“. Dědeček mi stále vštěpoval svým příkladem, že i s korunou v kapse mohu na život nahlížet jako gróf, a já si tak i skutečně připadal. V Šeberově držela maminka tatínka proto, že celkem správně odhadla, že by v padesátých letech v Břežanech se svou výbušnou náturou někoho dozajista přizabil, zvláště pak, kdyby denně viděl, jak to tam plundrují. Můj otec přesto žil v křivdě, což se projevilo předčasným úmrtím na rakovinu žlučníku v jeho šedesáti letech. Byť mu šel můj dědeček příkladem, nadhled se asi nedá ani naučit, ani nadiktovat…Můj otec byl typ bojovníka, ale socialismus zlomil i toho největšího bojovníka. Po ukončení studií si můj tatínek sehnal zaměstnání V Praze na Spořilově (4km od Šeberova). Bolševik mu však, jako synovi kulaka, výkon tohoto zaměstnání znemožnil a otec musel jezdit každý den 4,5 hodiny do Mochova (kde pracoval jako provozní potravinářský technolog s třemi sty podřízenými – vesměs vězni z Pankráce). Po práci se opět a 4,5 hodiny trmácel zpět do Šeberova. Já ho, jako malý, viděl pouze v sobotu odpoledne a v neděli. Do práce odjížděl prvním ranním autobusem ve 3.30 hodin a vracel se ve 20.30 hodin, kdy už jsme se sestrou spali. Po 12 letech takovéto likvidace, usnul při vrtání zubu. Zubař mu sdělil: „Pane, vy jste totálně vyčerpaný, jestli se bolševikovi nevzepřete, nedožijete se ani čtyřiceti let.“ Naštěstí už v šedesátých letech režim povolil a otec mohl pracovat ve výzkumném ústavu v Praze, čímž se nám naplno vrátil do rodiny. Já si ho pamatuji, jak stále někam psal stížnosti, na potkání každému vysvětloval, v jakém zločineckém systému to žijeme – no čistokrevný „Don Kichot“.

Husákův režim zval do naší země levicově orientované Řeky z občanské války, aby zde vystudovali a pracovali v zemědělství. Jeden takto vystudovaný řecký agronom mi někdy v polovině šedesátých let plesknul facku , když jsem jako kluk česal třešně na vlastním stromě rodové zahrady s odebraným užívacím právem. Když se to tatínek dozvěděl, zareagoval jako bodnutý lev. Milého Řeka při svých dvou metrech výšky vyzdvihl nad hlavu a třískl s ním o zem, až kosti zapraskaly. Milého Řeka jsem pak v naší obci více neviděl.

Můj otec však místní komunisty podcenil, vypadali jako hlupáci, ale dobře věděli, kde leží naše nejhodnotnější pozemky. V 70.letech se rozhodovalo, zda jako nejlepší žák na škole (avšak nesvazák) budu moci jít studovat, nebo ne. Místní bolševici přišli za otcem s podmínkou: „Chceš-li, aby tvůj syn studoval, tak nám dáš pozemek na stavbu zdravotního střediska a stavební pozemky pro místní prominenty!“ Otec neměl šanci tuto podmínku obejít. „Dobrovolně“ proto za 40 haléřů za čtvereční metr prodal 12 stavebních parcel v centru Dolních Břežan. Pouze cesty kolem nich a zbylé 3 stavební parcely si mohl ponechat. V přepočtu na dnešní peníze tak mého tatínka má studia stála „pouhých“ zhruba 42 mil. Kč. Dodnes jsem tatínkovi vděčný, že se rozhodl tak, jak by patrně rozhodl i můj dědeček.

Byl jsem vychovaný konzervativně, v úctě k rodu, k úctě k rodičům. I já své tři děti takto vychoval spolu se svou zemřelou ženou Hanou. Ve svých 24 letech jsem se s ní oženil. Brzy jsem pochopil bolševické heslo: „Rodina – základ státu“. Chceš občane, aby tvé nadané děti studovaly? Tak tě nějak zaháčkujeme. Byl jsem pro ně slušné sousto. Na rozdíl od svého otce jsem režim nijak nedráždil (kromě hyde-parků v uzavřených společnostech) a nijak jsem se nekompromitoval. U mých předků to bylo jasné, dědeček jim vyklouzl z chapadel přes důchodový věk, otec byl rebel, který je kritizoval, ale na moc jim nesahal. Já jsem byl úspěšný fyzik, měl jsem zdravou rodinu a spokojené manželství. Nebyl jsem ani rebel, ani disident – disidentství se křížilo s mou vrozenou zodpovědností vůči rodině Bolševici (již jejich nová generace) mě nakonec přesvědčili, že se navzájem nejlépe poznáme při práci v místním osadním výboru.. Říkám: dobře, poznám já vás, poznáte vy mě! A začali jsme stylově – první má akce byla oprava místní kapličky… Vyloučili mě po dvou letech, když jsem odmítl dělat přísedícího u voleb s argumentem, že rád volím ze dvou, a toho druhého že neznám.

V Dolních Břežanech bydlí jistý dr. Karel Köcher. Novináři si ho pletli s Václavem Klausem, pracujícím před sametovou revolucí ve stejném prognostickém ústavu. Kvůli panu doktorovi měnili ve Spojených státech po 200 letech ústavu!!! Pracoval totiž 20 let jako double-agent KGB ve službách CIA. Vystudoval tři vysoké školy (Mat.fyz. v Praze, mezinárodní vztahy v Moskvě a politologii v USA). Pan Děržinský si ho vybral jako nejnadanějšího studenta pro nejexponovanější posty v CIA – viděl tak přímo do kuchyně jak Brežněvovi, tak také třem americkým prezidentům. Doktora Köcher nakonec americké úřady odhalili (s pomocí zhrzené StB a ješitné FBI). V CIA kvůli němu padala všechna místa, od vrcholných po nejnižší funkce. Nakonec ho zavřeli ve federální věznici v NY a v roce 1986 vyměnili za jiného špióna protistrany. Pan doktor se usadil po roce 1986 v naší obci, kde žije v ústraní dodnes. Když jsem založil v roce 1989 OF-Dolní Břežany, dr. Köcher mi velmi pomáhal z břežanského zámku vyhánět osm set „červených baretů“, které v našem arcibiskupském zámeckém areálu měli zřízena svá kasárna. Život je totiž plný paradoxů.

V roce 1992 jsem z ekonomických důvodů vyměnil jaderný reaktor za traktor. Vstoupil jsem do restitučního procesu, abych svým třem tehdy pubertálním dětem mohl dopřát špičková zahraniční studia. Dcera Jana (ročník 1979) pracuje jako tlumočnice v různých koutech světa, starší syn Jan (ročník 1982) pracuje jako špičkový matematik v Německu, mladší syn Lukáš (ročník 1986) pracuje jako kybernetik na ropných plošinách na různých kontinentech. I já jsem si po úmrtí své první ženy pořídil ve svých 52 letech (podobně jako můj dědeček Vratislav) jednoho malého něžného syčáka, dcerku Kristýnku (ročník 2007). Rodový kruh v mé generaci se pozvolna dotáčí.

Galerie
2014-10-18-JIRI KRATOCHVIL-Souhlas 1979-03-09-ZBRASLAV-Svatba Jiri Kratochvil (24 let)
1962-PORTRET-Vratislav Kratochvil ml (42 let)-Bohnice 1954-PORTEET-Vratislav Kratochvil-72 let
1953-PORTRET-Anna Kratochvilova (roz. Moravcova)-51 let 1951-09-07-PRAHA-Svatba Jan (25 let) a Zdena Kratochvilovi
1927-BREZANY- Kratochvilovi a Kalibovi 1925-BREZANY- oznaceni Vratislav a Anna Kratochvilovi
1924-BREZANY-Vilem Kratochvil s rodinou syna Vratislava (42 let) 1919-PORTRET-Vratislav Kratochvil (37 let)  na konci valky
1918-PORTRET-Anna Moravcova-16 let (pozdeji Kratochvilova) 1918-04-21-Frontovi vojaci
1917-PORTRET-Cetar Vratislav Kratochvil (35 let) 1917-08-21-SOCI-Vratislav Kratochvil po 11. ofenzive
1917-06-16-ZAGRAJC-Vratislav Kratochvil (35 let) s pritelem Fr Cernym 1910-BREZANY-Vilem Kratochvil (65 let) s dcerou Martou provd Kalibovou