Američani mu řekli, že mu hrozí trest smrti

Životní příběh mého dědy Josefa Morávka znám již od útlého dětství. I když jsem jeho osud  od začátku brala jako něco samozřejmého, tušila jsem, že naše rodina je díky dědovi a tomu, co prožil, výjiměčná. Opravdový význam příběhu, který se vine naší rodinou napříč generacemi, jsem však pochopila až v dospívání. A dnes, kdy jsem sama rodičem, cítím potřebu zaznamenat a předat mému synovi jeden z mnoha příběhů plných odvahy, lásky a vlastenectví.

Příběh mého dědy Josefa začal počátkem roku 1939. Narodil se v předvečer druhé světové války do smíšeného manželství. Jeho maminka, i když byla Němka, inklinovala odjakživa k českému národu a jeho tatínek byl Čech. Malý Josef výrůstal v Sudkově, v Sudetech, což se odráželo na jeho výchově. Doma se poslouchal zahraniční rozhlas a jemu, coby čtyřletému klučinovi, bylo důrazně kladeno na srdce, aby o tom nikde ani slůvkem nepromluvil, protože by pak Němci postříleli celou rodinu. Do paměti se mu zapsal nejvýrazněji  obraz německého transportu ruských zajatců na konci války. Byla tuhá zima a zajatci byli nalehko oblečeni, zabaleni do dek a s pytlema na nohou. Pokud nějaký nešťastník padnul únavou, Němci jej nemilosrdně zastřelili a naložili na auto, které jelo za transportem.  I přes tyto otřesné zážitky prožil dědeček šťastné dětství. Po válce nastoupil do obecné školy. Výuka ve škole probíhala v demokratickém duchu a každé vyučování začínalo modlitbou. To se mělo ale brzy změnit. V roce 1948 se dostala k moci Komunistická strana Československa a její vliv se začal projevovat i v obcích a na venkově. Lidé zprvu v politiku KSČ věřili a doufali v lepší zítřky, jenže s postupem doby začali komunisté přitvrzovat, terorizovat občany a sedlákům zabavovat majetek.

Dědečkův svět se opět začal rozdvojovat – to, co se ve škole naučil, mu doma rodiče vyvrátili – ale nesměl o tom nikde mluvit, jako tehdy, když byl malý chlapec. Toto stigma se táhlo celým jeho dospíváním.

Josef od mala vyrůstal poblíž lesa, obklopený přírodou a divokou zvěří, a tak když se doma rozhodovalo o tom, kam půjde studovat po základní škole, padla volba na lesnickou školu  v Bílé u Starých Hamrů. Po škole pracoval na praxi v lese s dřevorubci, kterým pomáhal s kácením a příjmem dřeva. Osud mu tehdy do cesty přivál jeho životní lásku Valiku, kvůli které se přihlásil dobrovolně na vojnu, aby se  mohli po skončení vojenské služby vzít. Jak se později ukázalo, Valika nebyla pro dědečka ta pravá, kvůli ní se však vlivem událostí dostal na vojenskou akademii, odkud to byl jen krůček k práci u pohraniční roty Spálenec, kam se dostal v roce 1959. A tehdy potkal babičku. Prováděl v tu chvíli výcvik, když spatřil dvojici dívek jdoucí po cestě. Jedna byla velmi veselá a upovídaná a druhá, babička, se styděla a klopila zrak. Slovo dalo slovo a večer už dědeček s babičkou protančili celou veselku a měli oči jen pro sebe. Slíbili si, že se znovu uvidí, vyměnili si fotky a začali si psát. Uplynul rok a byla svatba. Dědeček s  babičkou tehdy prožívali idylické období. Přestěhovali se do České Kubice, kde děda Josef, tehdy již poručík, prováděl výcvik nováčků a babička pracovala jako pomocná síla v Šumavance. Česká Kubice bylo nádherné místo pro život, s malebnou krajinou, sousedící s bavorským městečkem. Navíc to bylo kousek od místa, kde se děda s babičkou poznali. Tehdy byl již na světě prvorozený syn Jaroslav a za nedlouho se jim narodil i syn Pepík.

Děda s rodinou vedl šťastný život plný všedních starostí. Když kluci povyrostli, brával je děda Josef na útvar, kde jim pokaždé vojáci naplnili kapsy bonbóny. Vojáci měli dědečka moc rádi, i když o něm říkali, že na ně byl jako pes, dokázal si zároveň zachovat lidský přístup vždy, když bylo potřeba. Nejhezčí a nejsmutnější byly ty chvíle, kdy se děda loučil se svými odchovanci. Babička napekla, sedělo se u babičky a dědy doma, slavilo se a vzpomínalo. Byly to krásné časy.

Do doby, než přišel rok 1968, se děda Josef nijak zvlášť o politiku nezajímal. Jako člen KSČ byl zastánce politiky Dubčeka a jen postupně se dozvídal, kolik zla a utrpení komunisti zavinili. Až po roce 1967 začal aktivněji vystupovat proti stávající politice a jako mluvčí zastupoval mladé proreformní důstojníky. Po událostech z 21. srpna kvůli tomu Rusové proti dědovi zosnovali hon a chtěli jej postavit ke zdi a zastřelit. Události nabraly rychlý spád, děda odjel na pohraniční rotu Železná, kde v televizním vysílaní hlasatelka Kamila Moučková oznamovala střelbu do Národního muzea a dědovi prolétlo hlavou, jak bolševici v Rusku vyvraždili celou carskou rodinu. Ten den  viděl babičku naposledy. Když se za ní vydal do práce, řekl jí: „Mámo, vše dobře dopadne. Musíš odjet na Moravu za klukama, než se situace uklidní.“ Pak nastartoval motorku a odjel na pohraniční rotu Eisendorf, kde se nahlásil německým jednotkám.

Přes Norimberk se pak během několika dnů dostal až k americkým zpravodajům ve Frankfurtu, kde se o něj náležitě postarali. S novým bytem dostal i novou identitu. Už nebyl Josef Morávek, ale Josef Müller.

Poté, co mu americká strana nabídla státní občanství a přestěhování do USA, napsal babičce v naději, že přijede za ním, a že oba syny později dopraví do Ameriky přes Červený kříž. Jenže babička měla nemocnou maminku a nechtěla ji za žádnou cenu opustit. Když za pár týdnů děda Josef obdržel dopis podepsaný Dubčekem, který deklaroval jeho bezpečný návrat domů, dal najevo, že chce zpátky. Tehdy mu americké jednotky řekly, že je to velká škoda, že může dostat trest smrti, a že mu hrozí minimálně 12 let vězení. Děda marně doufal a věřil, že mezinárodní společenství přispěchá Československu na pomoc, jenže nic se nestalo a vypadalo to, že Rusové se u nás zabydleli navěky.

Vánoce roku 1968 děda opět trávil se svojí rodinou. Takřka ihned po návratu do Československa následovalo vyloučení ze strany, z armády, z práce. Novou práci se snažil najít přes inzerát, ale nebylo to snadné. Nakonec jej přijali do povrchových dolů ve Vintířově, kde se postupně zaškolil jako řidič elektrické lokomotivy.

Od jeho návratu z Německa uplynulo již pět let. Psal se rok 1973 a děda Josef celou tu dobu tušil, že je něco ve vzduchu. Říkal si, že není možné, aby na něj StB zapomněla a nechala jej být. Když se jednoho zářijového dne vydal k zubaři, zastavilo ho po cestě auto, ve kterém seděl jeho známý a ptal se jej na cestu. Děda, místo toho, aby známému cestu jen vysvětlil, nasedl do auta s tím, že mu adresu ukáže po cestě. Když se pak jeden z pasažérů posadil za dědu, věděl, že je to zlé. Auto poté nabralo opačný směr a mířilo na Karlovy Vary.

V soudním procesu, který následoval v dubnu 1974, byl děda Josef souzen podle § 105, což byly zločiny proti republice. Byl shledán vinným a odsouzen na 12 let odnětí svobody. Nejtěžší chvíle prožíté za mřížemi byly první roky žaláře ve Valdicích, kde sdílel celu společně s vrahem, notorickým zlodějem, bláznem a dalším politickým vězněm, který si neustále stěžoval, že není cibule. Vrah později dělal chodbaře a informoval bezpečnostní službu, kde se co šustne. Aby se děda Josef psychicky nezhroutil, vytvořil si vlastní svět, který mu pomáhal přežít. Babička za ním mohla na návštěvu jen jednou za deset měsíců s jedním ze synů, a to pouze na hodinu. Když v roce 1977 došlo k podpisu Charty 77, byly na nátlak chartistů rozpuštěny politické cely a děda se dostal na útvar, kde se lisoval bakelit. S postupem doby se sice fyzický teror zmírňoval, ze strany bachařů a příslušníků státní bezpečnosti se zintenzivňil teror psychický. K jedné z těchto praktik patřila i snaha babičku s dědou od sebe oddělit a přinutit je, aby se rozvedli. To, že babička nátlaku nepodlehla, dodávalo dědovi obrovskou duševní sílu. Jen zásluhou babičky, která požádala o dědovo přeřazení, byl po osmi a půl letech převezen z Valdic na Mírov, kde měl na starosti lehčí práce.

Při jedné z návštěv babičky a syna Jaroslava, mu syn oznámil, že se bude ženit a ptal se dědy, jestli mu půjde na svatbu. Dědeček smutně odpověděl: „ Jari, když mě nepustili ani na pohřeb mojí mámy, tak s tím nepočítej.“

Propuštění na svobodu se dědeček dočkal o dva roky později v roce 1984, kdy babička opětovně žádala o prominutí trestu. Ten mu byl zkrácen o jeden rok. V 45 letech se tak mohl opět vidět s rodinou. Shledání bylo krásné. Ženil se mu mladší syn Pepík, narodila jsem se já jako první ze čtyř vnuček a babička konečně začala po dlouhých letech osamělosti a nouze žít plnohodnotný život.

Galerie
 Rozsudek odnění svobody ze dne 8. 3. 1974, Příbram Rozlučkové tablo útvaru, 1963, Česká Kubice
Cvičení útvaru na České Kubici v roce 1962 Na návštěvě v Kolšově s prvorozeným synem Jaroslavem v roce 1961
Svatba dědy Josefa a babičky Jarmily v roce 1960, Prostějov Děda Josef u biřmování v roce 1948, Postřelmov
Josef s maminkou v březnu1939 v Sudkově