Bylo za komančů skutečně líp?

Kdekdo stále tvrdí, že „za komančů bylo líp“; dokonce se o tom zpívá i v jedné české písni. Pro Marii Čížkovou, moji babičku, to ale tak jednoznačné není a nebylo. Komunismus pro ni znamenal spíše boj o přežití. Tak by se stručně dalo shrnout její vyprávění, které začíná jejím dětstvím a končí rokem 1990. Marie Čížková, roz. Bugajová, se narodila v Polsku v roce 1941 jako třetí z pěti dětí. Její otec pracoval u firmy Baťa a matka byla v domácnosti. Do Česka (Ostravy) se přestěhovali v roce 1947 a usadili se v hornické kolonii. Marie se bez problémů naučila česky a zdárně ukončila jak základní, tak střední školu. Ačkoliv toužila po vysokoškolském vzdělání, nemohla dál ve studiu pokračovat, neboť neměla podporu rodičů ani finanční prostředky.

Po střední ekonomické škole Marie nastoupila jako účetní na Ředitelství závodního stravování OKR. Jelikož ji však práce v účtárně nenaplňovala, vymyslela záložní plán – přihlásit se na VŠ. Hlavní překážkou k definitivnímu rozhodnutí byly finance. Díky jednomu učiteli, který ji v jejím plánu povzbudil, nakonec přihlášku podala na Univerzitu Palackého v Olomouci, obor Francouzský jazyk a Český jazyk. Rodině řekla vše těsně před odjezdem na brigádu, již se každé léto povinně účastnila. Rodiče reagovali na její sdělení podle očekávání negativně, ale matčina hysterie ani otcova skepse Marii od jejího záměru neodradily. Od rodičů žádnou pomoc nečekala a taky za celou dobu studia neobdržela. Jenže pro přijetí na univerzitu nebyly rozhodující pouze přijímací zkoušky, ale i doporučení podniku podmíněné členstvím v KSČ. Mariin otec se v Ostravě stal horníkem, proto se s ní v podniku počítalo jako s „perspektivním dělnickým kádrem“. Ona však podala výpověď a zdráhala se nabízené členství podepsat. Navíc se jedna členka výboru KSČ, sousedka rodiny Bugajových, začala šířit o Mariině katolickém vyznání. Marii nezbývalo nic jiného než vstoupit do strany, aby doporučení ke studiu dostala. V té době si myslela, že už žádné komplikace nenastanou. V období komunismu se však znovu a znovu setkávala v osobním životě s potížemi, a to především v souvislosti s ideologií právě zmíněné politické strany.

 

Po půl roce studia došly Marii úspory a nebýt stipendia a možnosti vypomáhat v univerzitní knihovně by zřejmě musela skončit. Nicméně, Marie se nevzdala. Měla dobré výsledky a studium jí šlo. Díky práci v knihovně se dostala také k zahraničnímu tisku, kde se mohla dočíst informace, které československá média úmyslně zamlčovala. Teprve teď si s pomocí zahraničních článků mohla utvářet názor na autoritativní režim v ČSR. V roce 1966 zakončila studium již jako vdaná a s půlroční dcerou. Manželství ale nevydrželo dlouho: s manželem se začali jak názorově, tak politicky a charakterově rozcházet. Manželova nevěra byla už poslední „kapkou“ a Marie se od něj po rozvodu v roce 1968 i s dcerou Barbarou odstěhovala.

Poté, co Marie dokončila VŠ, dostala umístěnku do školy v Ostravě-Vítkovicích. O dceru se nemohla pořádně starat kvůli pracovní době a zdlouhavému dojíždění do práce, a tak ji byla nucena dávat na hlídání. Na jaře roku 1968 se Marie začala aktivně účastnit politiky. Sympatizovala s heslem: „Socialismus s lidskou tváří“, protože fandila idejím humanismu a doufala v určité uvolnění ve společnosti. Vystupovala občas i na veřejných shromážděních, kde se diskutovaly otázky svobody a demokracie. V srpnu na ni ovšem čekalo vystřízlivění – na naše území vstoupily armády spřátelených zemí. V Ostravě byly všude tanky, dopravní prostředky nejezdily a ona se nic netušíc chystala i s dcerou k lékaři. Na tehdejší události vzpomíná slovy: „Lidé, kteří provokovali vojáky na tancích a házeli na ně leccos a vykřikovali, tak se ty tanky rozjížděly proti lidem.“ Ač vojáky neprovokovala, musela s kočárkem utíkat a ukrýt se v nedalekém domě, neboť se jeden z tanků rozjel proti ní. I když pracovala ve školství, nebylo jí ani jejím kolegům vysvětleno, co se vlastně děje, popř. jak celou situaci vysvětlit žákům. V tisku se objevovaly komentáře „okupace-agrese“. Marie tím byla šokovaná a zároveň zklamaná. Ukončila členství v KSČ a podepsala nesouhlas se vstupem spřátelených vojsk. Svým postojem se tak stala „politickým provinilcem“ s červeně napsanou značkou „1968!“ za jménem, což ji provázelo následujících dvacet let.

Na listopadovém plénu Ústředního výboru KSČ byl vstup rudé armády interpretován jako „přátelský vstup“ a „záchrana socialistického režimu“. Jakmile okupační vojska vstoupila na naše území, odešly stavební firmy stavět pro vojáky. To mělo dopad i na Marii, jelikož v té době hledala nový byt. Bez pomoci jedné z kolegyň by byt pravděpodobně nezískala. Jak již bylo nastíněno, Mariin život provázely neustále nějaké boje, zejména boje o práci a v práci. Nedlouho po přestěhování začaly prověrkové akce na školách. Cílem KSČ bylo odstranit nepohodlné osoby ze školství, nebo se postarat o jejich přeložení. Marie udržovala po celou dobu studií i po nich kontakty se „Západem“ (korespondence s Francouzi); dokonce od nich tu a tam obdržela nějaké noviny. V roce 1970 přijala pozvání k jednomu ze svých přátel do Francie. Po návratu do ČSR, 23. srpna, se k ní připojili dva policisté a sledovali ji až k tramvaji. Dva dny nato měla zahájit nový školní rok, avšak své věci našla vyházené ze sborovny. Nový ředitel ji propustil. Bylo jí řečeno, že se má jít informovat na Krajský národní výbor; nikdo s ní nechtěl vyjednávat. Marie se bez meškání vydala na KNV, kde však nezjistila důvod propuštění. Snažila se věc konzultovat s právníky, ale nikdo se případu nechtěl ujmout. Nikdo se nechtěl vzpírat Článku 4 v Ústavě (svrchovaná politická moc KSČ ve státě). Marie tedy trvala alespoň na doplnění direktivy o údaje „kam“ a „proč“ má být přeložena. Odpovědí ji však bylo: „Když jste tady na listině, my musíme plnit příkaz strany.“ V polovině září 1968 stále chodila po úřadech, místo však nenašla. Spíše naopak, dokonce se ji snažili od jejího neústupného počínání odradit: Však můžete být ještě ráda – Stalin by vás už postavil ke zdi a zlikvidoval, říkali jí.

Nakonec bylo na odboru školství Marii doporučeno, aby si práci sehnala sama. Okolnosti příznivé nebyly; všechny úvazky už byly rozebrány. Když již nebyla téměř žádná naděje, potkala opět známého, který jí pomohl. Ten se zeptal ve škole, kde učil, a Marie místo dostala. Existenčně byla zachráněna. Zachráněna, ale ne uchráněna, a to před politickými prověrkami. Přišly „dělnické kádry“ a vše se zase točilo kolem „osmašedesátého“ – Mariina nesouhlasu se vstupem rudoarmějců a jejího postoje k SSSR. Sama říká: „Byly dva stupně: buď byl někdo (ze strany – pozn. aut.) vyloučen, nebo vyškrtnut, ale ještě horší bylo, když vystoupil sám, protože mnozí ti vyškrtnutí a vyloučení ještě zpátky se omlouvali za svoje postoje a znova usilovali o to, aby vstoupili zpět do strany…Kdežto já jsem o nic takového neusilovala a to dobrovolné vystoupení bylo chápáno…jako nejhorší forma odporu.“ Situace byla skutečně vážná a jí nezbývalo nic jiného, než odsouhlasit vstup do Svazu československého-sovětského přátelství (SČSP).

Přesto se Marie nevyhnula dalším problémům, neboť byla i nadále vedená jako nepohodlná osoba. V roce 1977 došlo v Ostravě ke třem tragédiím: 1) výbuch metanu v jednom uhelném dole (následkem čehož zemřelo asi patnáct horníků); 2) zřícení mostu do řeky Ostravice; 3) vyhoření divadla Jiřího Myrona. Mnozí učitelé, mezi nimi i má babička, se domnívali, že jde o úmyslné akce, které mají zajistit všeobecný zmatek a strach. Nelze s určitostí říci, jestli jejich odhad byl správný; nicméně, babiččin život to zasáhlo. Škola byla uzavřena a asi šest měsíců se učilo v prostorách, jež nebyly přizpůsobeny pro výuku. Na jaře 1978 byla škola opět otevřena a přišel nový ředitel. Jenže ten nebyl tolerantní k osobám se „škrábanci v kádrováku“, a tak byla Marie nucena opět hledat nové zaměstnání. Uplatnění našla v oboru vědeckotechnických informací (VTI), kde zpracovávala české a francouzské texty o uhelném průmyslu. Překlady a anotace se posílaly do Moskvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Za dva roky se ovšem změnilo vedení a „už se celá situace zase točila jinak“ (slova Marie).

Marie nedokázala nespravedlnost, se kterou byla během svého života při různých příležitostech konfrontována, nečinně snášet. Spíše měla sklon nesouhlas, námitku či svůj případný komentář přímo vyjádřit. Vezme-li se k tomu v potaz její status politického provinilce, byla takzvaně vždy „na ráně“. I na VTI tomu tak bylo. Cizojazyčné překlady byly zpravidla odměňovány příplatkem, který ale babičce nebyl přiznán, i když o něj zažádala. Rovněž nebyla pozitivně vnímána její snaha o spravedlivou odměnu za počet textů. Marie všechny přiměla značit si svou práci, a tím vyšly najevo podvody některých spolupracovníků. Vztahy na pracovišti se zhoršily; Marie tušila intriky. Kromě stresu v práci se ji snažil někdo stresovat i v noci. Několik týdnů stále vyzváněl telefon, kde se po zvednutí ozývalo jen hlasité dýchání. V den, kdy měla policie začít případ řešit, náhle telefonáty ustaly. Napětí se stupňovalo. V roce 1985 se udál ještě jeden incident. Marie byla požádána o tlumočení na mistroství Evropy ve vzpírání v Remeši. Za Česko byl vyslán O. Zaremba. V té době se ještě nevědělo o jeho dopingu. Zaremba nepodal dobrý výkon a domněnky o dopingu se potvrdily. Marie dostala příkaz mlčet. Musela ovšem z práce odejít. Přestěhovala se do Třebíče a tam začaly boje o místo nanovo (celkem tři různí zaměstnavatelé).

Na závěr bych uvedla, že Marie měla možnost emigrovat, ale nikdy to neudělala. Místo toho bojovala za své ideály a svobodu, jak mohla. Ani totalitní režim, ani nesčetné peripetie se zaměstnáním (a to za doby, kdy prý neexistovala nezaměstnanost) ji neodradily, aby v 80. letech 20. století založila koordinační centrum OF v Třebíči a osobně bojovala proti ideologii KSČ. Po roce 1990 byla rehabilitována a bojovného ducha si uchovává dodnes, ač již politicky aktivní není.

Galerie