Příběh Bitětic

Moje babička Alena Návarová rozená Pípalová se narodila 5. 10. 1943 v pražské porodnici u Apolináře rodičům Anežce a Antonínovi jako mladší ze dvou sester. Tatínek, vyučený zedník, pracoval na dráze jako posunovač. Maminka pomáhala v několika rodinách s chodem domácnosti. Mj. pracovala u židovské rodiny, jejíž členové byli posláni během Druhé světové války do koncentračního tábora. Nazpět už se nevrátili. Dodnes babička uchovává sadu porcelánových hrníčků, které její maminka dostala darem od židovské ženy, o jejíž děti a domácnost pečovala.

Celá rodina Pípalova žila společně v Praze Libni v jednom z bytů v ulici dnes pojmenované Gabčíkova, dříve Kolínská. V době atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha představovala právě tato část Libně dějiště dramatických událostí. Právě touto ulicí zřejmě prchal Jozef Gabčík z místa činu.

Jednotky SS obsadily celou Libeň, chodily od domu k domu a hledaly pachatele a všechny, kteří jim k činu napomáhali. Příslušníci SS vtrhli i do bytu Pípalových. V té době se Anežka starala o svého starého otce, který se k nim přistěhoval z Bitětic, vesnice nedaleko Pelhřimova. Rozpárali ubrus a rozpíchali peřiny. Při kontrole osobních dokladů našli občanskou legitimaci Anežčina otce v dezolátním stavu. To se stalo starému Matěji málem osudným. Jeden z Němců přiložil k jeho hlavě zbraň a vyhrožoval zastřelením. Anežka všemu s hrůzou přihlížela. Jiný ze členů SS naštěstí situaci zachránil a svého druha odvedl z bytu pryč. Také manžel Anežky unikl tragickému osudu, neboť byl v době prohledávání bytů mimo domov. Bylo rozhodnuto, že každý druhý muž z domu bude zastřelen, pokud nebudou pachatelé dopadeni včas.

Matěj Matějka strávil celý svůj život na vesnici. Praha pro něj byla zmatečným městem plným ruchu a neklidu, dvojnásobně pak v době osvobozování ze spárů protektorátního režimu. Nastalé nepokoje jej vyvedly daleko za město, rodina Matěje několik dnů pohřešovala, až byl později nalezen mrtev u studánky v Praze Čimicích. Patrně hledal klidné místo pro svůj odpočinek.

Vracíme se zpět do Anežčiných rodných Bitětic, kam jezdívala spolu se svou rodinou, manželem Antonínem a dvěma dcerami – Vlastou a Alenou. Babička Alena má vesničku Bitětice ještě v živé paměti. Každé léto zde její rodina trávila prázdniny ve stavení patřícímu sedlákovi Františku Davidovi. Františkovi pomáhala rodina hlavně při pracích na poli. Na chvíle prožité v Bitěticích vzpomíná babička s jiskřením v očích. Byla to pro ni doba bezstarostných dětských her. S nástupem socialismu se změnily i Bitětice a už nic nebylo jako dřív. Se vznikem JZD Bitětice v roce 1956 přišel sedlák, jenž proti své vůli vstoupil do družstva, o veškerý dobytek a majetek náležející k hospodářství. A z toho, co mu zbylo, byl povinován značnou část produkce pravidelně odvádět. Všemi zbožňované koně Žofku a Mindu musel sám František proti své vůli a se slzami v očích odvést na pelhřimovská jatka. „Ještě dneska slyším, jak ty koně řechtali, jako kdyby věděli, že už se nikdy nevrátí.“ Celá rodina stála na zápraží a se smutkem naslouchala vzdalujícím se koňským nářkům. Františka nepřestali Pípalovi navštěvovat ani v době, kdy mu ze statku už nic nezbylo.

Jeho bratr Jan David, jenž vlastnil jiný statek v Bitěticích, na znárodnění svého majetku nepřistoupil bez odporu. Rozhodl se do JZD nevstoupit, ať to stojí, co to stojí. Na příslušníky SNB vytáhl vidle a své hospodářství bránil zuby nehty. Vzdorování tehdejšímu režimu se mu však nevyplatilo. Nejenže mu byl odebrán veškerý majetek, ale v důsledku jeho přečinů proti socialistickému státu mu byla odňata svoboda a tím i fyzické a duševní zdraví. Jak je patrné z rozsudku Krajského soudu v Jihlavě, Jan David opakovaně veřejně kritizoval zemědělskou politiku JZD. Před spoluobčany se negativně vyjadřoval o lidově demokratickém zřízení, o kterém konstatoval, že k ničemu nevede a nemůže se dlouho udržet. K zabavenému majetku přistupoval dále jako k vlastnímu. Činnost družstva sabotoval tím, že svým zvířectvem, kterého choval nepovoleně mnoho, zkrmoval brambory a obilniny patřící v té době již JZD. Následkem trestního řízení byl 12. února 1959 odsouzen na šest let v pankrácké věznici. Po dobu deseti let mu byl odepřen pobyt na území okresu Pelhřimov a na pět let po výkonu trestu pozbyl občanských práv. Jeho celé jmění propadlo státu. Manželka odsouzeného, Anežka Davidová, pečující o dvě nezletilé děti se ještě pokoušela zachránit nastřádané peníze. Podala v březnu žádost o vyloučení 4000 Kčs spolu s částí zásob žita, pšenice a ječmene z propadlého majetku. Za dva měsíce Anežce přišlo usnesení. Soud jí nevyhověl s odůvodněním, že její měsíční příjem 344 Kčs je k obživě rodiny dostačující. Podle babiččiných vzpomínek bylo s Janem ve vězení velmi tvrdě zacházeno. Žena jej mohla navštěvovat jen velmi málo. Po jedné z návštěv přišla k Pípalovím domů a zpravila je o jeho počínání. Jan téměř nemluvil, měl vyražené všechny zuby a byl na kost hubený. Na svobodu se vrátil zubožený a zanedlouho na to zemřel, zřejmě příčinou tuberkulózy.

Když v 60. letech 20. století babička se svými rodiči navštívila po dlouhé době milované Bitětice, objevila Františkovo stavení v neutěšeném stavu. Vše rozbité a chátrající. František se v pokročilém věku přestěhoval k ovdovělé sousedce. Celý život zůstal svobodný. Zemřel v českobudějovické nemocnici. Podobně rozvrácená byla celá vesnice. Mladí lidé odcházeli a noví se nerodili. Zemědělství v Bitěticích upadalo. Snahy soukromých zemědělců postavit se na vlastní nohy byly urputně zadupávány do země neutuchajícími provokacemi ze strany družstva. „Vzpomínám si, jak přijeli esenbáci, když bylo potřeba mlátit obilí, a v největší špičce vypnuli elektriku. Sedláci pak místo mlátičky vzali cepy a mlátili sami.“

Na závěr našeho rozhovoru se na mě babička podívala a rezignovaně vzdychla: „Já už s tím dnes nic neudělám, takhle to prostě bylo. Měla jsem krásné dětství a moc ráda na něj vzpomínám, ale tyhle věci se snaží člověk vytěsnit, i když to tak úplně nejde.“

Příběh dvou bratrů s tak odlišnými osudy mě neobyčejně zaujal. Každý z nich představuje vlastní příběh, vlastní cestu, která vede k odlišnému cíli. Ani pro jednoho z nich však životní cesta neskončila příliš šťastně. František a Jan David vyjadřují dilema mnohých lidí žijících v totalitních režimech. Životní rozhodnutí. Výběr ze dvou možností. Podvolit se a přizpůsobit nebo bojovat bez ohledu na důsledky? Riskovat, nebo raději zůstat neviditelným? Právě tyto a jim podobné otázky si kladli a dnes a denně kladou tisíce lidí žijících v nesvobodě.

Galerie
Rozsudek - Jan David (2) Rozsudek -  Jan David (1)
Odpověď soudu na žádost Anežky Davidové Anežka Pípalová s dcerami na statku v Bitěticích
Pípalovi a Davidovi, v pozadí František David odvedené koně Žofka a Minda
kaplička na návsi v Bitěticích Matěj Matějka - dědeček
Alena Pípalová v Bitěticích
Bitětice

Malá vesnička ležící 5 km od města Pelhřimov. Dnes zde sídlí necelých 50 obyvatel.

Kaplička dnes Kaplička zasvěcená sv. Máří Magdaléně z rodinného alba