Lidmila Výšková vzpomíná

Lidmila Výšková, rozená Lídlová, se narodila 22. června 1923 v Manětíně a byla nuceně nasazena na práci do německého Schleissheimu u Mnichova.

Dětství a mládí

Neobyčejný život neobyčejné ženy paní Lidmily Výškové, za svobodna Lídlové, začal na počátku 20. let 20. století. Narodila se 22. června 1923 v Manětíně. Rodiče paní Výškové se seznámili díky tehdejšímu „dohazování“. Uběhlo 14 dnů od jejich seznámení a konala se svatba. Když jí bylo šest let, rodina se odstěhovala do Plzně. Manželství nebylo šťastné, rodiče se rozvedli. Malá Lidmila zůstala s maminkou.

Zatímco ona byla pilnou žákyní v měšťanské škole, její starší bratr Slávek byl pravý opak. Často chodil za školu a učení moc vážně nebral. Jeho otec si později našel přítelkyni, což celou situaci se Slávkem ještě zhoršilo.

V roce 1937 úspěšně dokončila měšťanskou školu, téhož roku se začala učit kadeřnicí. „A v březnu 1939 přišli Němci. Nás zabrali. V Plzni jsem viděla střelce na motorkách, plně ozbrojených. Tenkrát byla zima, strašně padal sníh a počasí bylo opravdu tak strašné jako to, že sem přišli Němci.“

Nucené nasazení

Její osudový příběh se začal psát ke konci roku 1942, kdy jí přišel úřední dopis, aby se 18. ledna 1943 dostavila k transportu na nucenou práci do Německa. V té době už plánovala s přítelem svatbu. Neměla na výběr, musela bez odporu odjet.

„Na ten den nezapomenu. Byli jsme shromážděni v Plzni na nádraží a čekali jsme na vlak od Prahy. Přivítali nás tak, že jsme každá dostala věnec buřtů a jeden chleba. Vlak jel z Prahy a byl plný stejně starých lidí jako já. Cestou jsme si zpívali písničky, které nám dodávaly odvahu.“

Po několika hodinách cesty přes Železnou Rudu dorazili do Mnichova. Němci měli vše skvěle připravené. Odvezli je do veliké haly pivovaru, kde bylo jeviště, na kterém seděli němečtí vojáci, kteří vyvolávali jména nuceně nasazených a přiřazovali je na různá pracoviště.

Poté byla s dalšími jednatřiceti dívkami odvezena neznámo kam. Byl leden, brzy se stmívalo, jely autobusem se zatemněnými okny. Jejich cesta skončila v ohrazeném vojenském prostoru uprostřed lesa.

„Odvedli nás do takového dřevěného baráku. Protože nás bylo dvaatřicet, tak nás dali do dvou místností po šestnácti. Byly tam palandový postele, takže jsme si je rychle zabraly. Jelikož jsme se tak bály, že jsme se nemohly zamknout, tak jsme nandaly židličky a stolky, všechno ke dveřím, aby na nás v noci nikdo nemohl. To proto, že jsme neviděly nikoho jiného než německé vojáky.

V noci skutečně někdo zabouchal a dral se nám do dveří. Nakonec to byl opravdu německý voják a my jsme se lekly. Naštěstí se jednalo jen o našeho Lagerführera. Měl nás na starosti a šel se podívat, jak jsme ubytované.

Ráno, když jsme se probudily, jsme zjistily, že tam nejsme jen děvčata, ale bylo s námi i sto dvacet našich českých chlapců, kteří přijeli po nás, protože se ubytovávalo postupně. Takže jsme měly radost a jásaly jsme, že se nebudeme bát, protože jsou tam naši chlapci.“

Dívky byly v lágru u Schleissheimu u Mnichova, kde se nacházely vojenské sklady Flaku, protiletadlové obrany. Chlapci a většina dívek zde pracovali ve skladištích. Asi deset dívek bylo vybráno na výpomoc do kuchyně, mezi nimi i paní Lidmila. Dívky byly pod dohledem čtyř německých kuchařek.

„Měly jsme tam čtyři kuchařky, byly to Němky, ale byly to Bavoračky a velice slušný paní. Jednaly s námi hezky.“

S Němci vůbec nebyly problémy, chovali se k nuceně nasazeným z Čech dobře. Práce v kuchyni znamenala dostatek jídla, ale také možnost někomu pomoci.

Zbraně vozili do skladišť Flaku vězni z Dachau, jednalo se o ruské válečné zajatce. Hlídali je němečtí vojáci.

„… jak byli ti chlapci zubožení, tak jsme se snažili jim trochu pomoci. Jak jsme byli v kuchyni, tak jsme střádali chleby. A když jsme viděli, že se ty naše kuchařky nedívají… Když jsme měli chleby připravený a viděli jsme, že přijeli zase ty ubohý lidi, tak jsme jim potajmu házeli chleba…“

„…A jednou se stalo, že nás viděla naše vrchní kuchařka, z který jsme měly celkem strach, aby to nevěděla. Ale ona k nám přišla a řekla, abychom se nebály, že na nás nic neřekne, že má u Stalingradu dva syny a nemá o nich žádné zprávy a byla by taky šťastná, kdyby jim ruská matka dala kousek chleba. Tím nás dojala, a když zase přijeli ti ruští zajatci, tak už jsme se tak nebály jim něco dát.“

V té době se taky nesměl poslouchat rozhlas, zvláště Praha.

„Jedna ta Bavoračka, když měla volno, tak nás vzala k sobě domů. Dala nám svačinu a pustila rozhlas. Oni Němci byli taky chudáci.“

Chod kuchyně začínal již v pět hodin ráno, kdy se muselo zatopit v kamnech, na kterých se poté vařily dva veliké kotle – jeden na čaj a druhý na chlebovou polévku. Ta se chystala tak, že se do vody naházely všechny zbytky chleba a nechaly se úplně rozvařit. Výsledek však nepředstavoval příliš chutné jídlo. Paní Lidmila charakterizuje jídla, která vařily jako „čvochy“.

Často se vařily brambory, nebo zelí.

Chlapci měli obvykle hlad, protože k snídani dostávali jen čaj a malý tmavý chléb – komisárek, k obědu byly brambory.

Aby se měli lépe, z domova jim jejich nejbližší posílali balíčky. Zajímavé je, že se nikdy neztratily. „… mami mi poslala pecen chleba, ovázala ho jen provázkem se jmenovkou a došel v pořádku.“

Dívky v kuchyni měly dlouhé směny, které jim končily až po 18. hodině. Musely ještě vařit večeři a poté uklízet v jídelně. Ostatní dívky v lágru pracovaly jako švadleny a šily oblečení pro německé vojáky.

A právě ony měly výhodu. Po pracovní době si mohly na šicích strojích ušít i něco pro sebe, toho využila i Lidmila. Kamarádka jí na stroji ušila kabát.

Chlapci zastávali práci ve skladištích lágru, kde balili a připravovali věci na frontu.

Všichni byli ubytovaní v dřevěných přízemních barácích. Ze začátku tam byly štěnice, ale později byl lágr vydezinfikován. Paní Lidmila vzpomíná, že tam bohužel nebyly sprchy, pouze koryta s kohoutky, kde tekla jen studená voda. Naopak si paní Lidmila pochvalovala německé zásobování, které nezapomnělo ani na dámské hygienické potřeby.

Obrovský problém a nebezpečí znamenaly nálety. V lágru se totiž nenacházel jediný kryt.

I když byly haly maskované, aby splynuly s prostředím, nebezpečí při náletech bylo opravdu vysoké. Nuceně nasazení vyfasovali na ochranu proti náletům jenom helmy. „Jediné, co jsem dostala, byla helma. Jednou jsme byli schovaní v místnosti, kde byly vodovodní trubky. Kdyby nás trefili, tak bychom se bývali utopili.“ Později sami chlapci vybudovali svépomocí v loukách okolo tábora provizorní kryty.

„Z vyprávění si pamatuji, že chlapci z jiných lágrů chodili po náletech odklízet mrtvá těla. Jeden z nich sebral mrtvému zlaté hodinky, na místě ho zastřelili.“

V lágru byl relativně volný režim. Když pracující odvedli svou práci, nikdo je více nehlídal, němečtí vojáci si jich více nevšímali. Byli to vesměs úředníci, do kontaktu s nimi se paní Lidmila dostala jen málo. Jedli v oddělené místnosti, kde visela veliká mapa, na které byly znázorněny špendlíky postupy německé fronty. „Jídlo jim nosila ta nejhezčí z nás.“ Sobota a neděle znamenala volnost, nuceně nasazení se mohli volně pohybovat po areálu, hrát hry, jako byl třeba volejbal, fotbal a podobně. Pokud chtěli mimo areál, museli mít u sebe propustku. Avšak nebyl problém se dostat na výlety, dokonce i na dva dny.

Paní Lidmila vzpomíná, že s ostatními často navštívily Mnichov, prohlížely si památky, dokonce se podívaly i do Salcburku a Garmische.

Propustka na svatbu a konec nuceného nasazení

Paní Lidmila pracovala mnoho hodin přesčas, dostala se domů dvakrát na dovolenou. „Mezitím můj budoucí manžel (Výška) žádal, abych se mohla vrátit domů natrvalo. Byl vdovec a měl doma malou dceru a v té době pracoval jako lesník. Dostala jsem povolení odjet domů, ale jen na čtrnáct dní – na svatbu. Svatba se konala 30. listopadu 1943. Přišla mi první výzva, abych se dostavila zpět. Propustka mi ale propadla a musela jsem si jít zažádat o novou na plzeňské gestapo. Úřednici, která měla propustky na starosti, jsem požádala o novou, s delší platností. Ještě než jsem odjela, šla jsem ke slepému kartáři, což bylo v té době zakázáno. Řekl mi, že vidí kolébku a dalekou cestu, které se bojím. Nemám mít ale strach, protože tam nepojedu. V duchu jsem si říkala, jak já tam nepojedu, když už mám propustku přes hranice v kapse. Druhý den jsem šla na autobus, který jel do Plzně, ten mě ale nevzal. Řidič mi řekl: „Paní, já beru jen dělníky. Dojeďte si do Plzně, jak chcete, já vás nevezmu.“ Bylo to před Vánoci, muž řekl: „Pojď domů.“ A tak už jsem zůstala doma. Přišla druhá výzva a s ní dopis, že pokud se nedostavím, hrozí mi ženský tábor v Mirošově. Měla jsem strach, že mě zavřou, ale najednou bylo ticho po pěšině. Kdykoli jel kolem autobus, schovávala jsem se na půdě. V březnu mi přišlo rozvázání pracovního poměru, asi se dozvěděli, že jsem těhotná. Tím moje práce v Německu skončila.“

Těhotné nuceně nasazené ženy byly Němci propuštěny již v pátém měsíci těhotenství. Díky tomu nemusela paní Lidmila nastoupit do kárného tábora.

Dohromady paní Lidmila přečkala v Německu devět měsíců svého života a s nuceně nasazenými se stýká dodnes. Říkají si „Flakaři“ a společně vyprávějí dalším generacím své strasti, radosti a vzpomínky z války.

Válka doma

I doma v Krašovicích paní Lidmila zažila mnoho válečných hrůz. Vzpomíná na stanné právo v červnu 1942, které nastalo pár dnů po masovém vyhlazení Lidic (10.6 1942). Němečtí vojáci tehdy prohledávali vesnice a hledali neevidované zbraně. „Najednou v noci přijeli němečtí vojáci, obklíčili celou vesnici a prohlíželi stavení po stavení, jestli tam nejsou zbraně. To bylo stanné právo. Jakmile u někoho našli neevidovanou zbraň, okamžitě ho zastřelili. Ve vesnici, kde jsem bydlela, v Krašovicích, našli u dvou lidí zbraň, bylo to ve mlýně a ještě pan Pašek. Ty odvezli a ještě je ten den v Lobzích zastřelili. To jsme se pak dozvěděli. Můj manžel byl lesák a my jsme měli taky zbraně. Manžel mě dvě zbraně, které byly evidované, byly na ně papíry. Takže když k nám přišli němečtí vojáci, tak zjistili, že je vše v pořádku. A byl tam ještě psací stůl, měl ho zamčený. Ale zapomněl, že tam měl starý revolver! Bylo to štěstí, že ten Němec mávl rukou a nechtěl ten psací stůl otevřít, protože viděl, že papíry na ty dvě brokovnice jsou v pořádku. Teprve když odešel, tak jsme se dozvěděli, že zastřelili ty dva lidi. A ještě nějací lidé ve vesnici měli pušku. Jeden myslivec, když viděl, že k němu jdou ti vojáci, tak jak měl flintu pověšenou, tak ji postavil do rohu a pověsil na ni dlouhý kabát. A Němci tam byli, ale náhodou se nepodívali. Říkali jsme, kdyby byli našli ty zbraně, to by byly druhé Lidice!“

Ani konec války nebyl příliš růžový. V dubnu roku 1945, kdy bylo Plzeňsko bombardováno, létali „hloubkaři“, což byla malá letadla, která létala kousek nad zemí, a stříleli například po vlacích. Byli nebezpeční. „Stříleli po všem živém. Jednou se mi snesli nad zahradu, pamatuji si, že to letadlo pilotoval černoch.“ Jednomu sedlákovi zastřelili koně, on se zachránil jen proto, že skočil do příkopu, pravděpodobně by dopadl jako jeho kůň, kdyby neuskočil.

Ke konci války také utíkali domů němečtí vojáci. „Byli to chudáci, ani nevěděli, kam jdou…“ Vzpomíná paní Lidmila. Každá obec měla povinnost ubytovat je na jednu noc a to u místních obyvatel, druhý den museli pokračovat dál. Vojáci byli plně ozbrojeni a často ani nevěděli, že je konec války. U paní Lidmily byli takto ubytovaní dva vojáci. „Nikdo se mě na nic nezeptal a já je musela u sebe ubytovat. Bála jsem se je odmítnout, přeci jen byli ozbrojeni a já měla doma malou dcerku. Nic nevěděli. Nevěděli ani, že je Hitler mrtvý a ani to, že válka již skončila. Když jsme jim to říkali, jen nevěřícně zírali. Jeden z nich byl velice slušný, ukazoval mi fotku své manželky a říkal mi, že ani neví, jestli ji najde, když je Německo z poloviny srovnané se zemí… Ale ten druhý, to byl opravdový esesák. Ráno po snídani, když odcházeli, mi schválně probodl bajonetem kočárek. Šlo jen o demonstraci síly, protože malá v kočárku neležela. Říkala jsem si, jak jen ti lidé museli být zlí…“

Poválečný život

Po skončení války zůstala celá rodina v Krašovicích. Manžel i nadále pracoval jako lesník, ona se starala o malé hospodářství. Potom pracovala v lesních školkách. Jako důchodci se přestěhovali do bytu v Plzni.

Po roce 1989 získala odškodnění za nedobrovolné strávení devíti měsíců v německém Schleissheimu u Mnichova.

V současné době žije paní Lidmila Výšková sama ve svém útulném bytě.

Galerie
Paní Výšková Svatba paní Výškové
Svatba paní Výškové Paní Výšková v zaměstnání
První plzeňské setkání Flaku po válce Beseda s paní L. Výškovou 2. října 2015 na naší škole
Beseda s paní L. Výškovou 2. října 2015 na naší škole Paní L. Výšková očima naší žákyně deváté třídy Katky Sýkorové
Beseda s paní L. Výškovou 2. října 2015 na naší škole Beseda s paní L. Výškovou 2. října 2015 na naší škole
Beseda s paní L. Výškovou 2. října 2015 na naší škole Beseda s paní L. Výškovou 2. října 2015 na naší škole
Beseda s paní L. Výškovou 2. října 2015 na naší škole Beseda s paní L. Výškovou 2. října 2015 na naší škole
Beseda s paní L. Výškovou 2. října 2015 na naší škole Usměvavá paní Výšková
Návštěva u paní Výškové 8. 10. 2015 Návštěva u paní Výškové 8. 10. 2015
Návštěva u paní Výškové 8. 10. 2015 Návštěva u paní Výškové 8. 10. 2015
Tovaryšský list p. Výškové Pamětní deska na plzeňském vlakovém nádraží
Krašovice, Plzeň
Krašovický rybník Kostel sv. Jiljí v Krašovicích
Chrám sv. Bartoloměje v Plzni
Příběh místa

Krašovice

Paní Lidmila se narodila 23.6. 1923 v obci Krašovice. Tato obec se nachází na soutoku potoka Bělá a Brodský potok, 18 km severně od Plzně. V současné době zde žije téměř 400 obyvatel. První záznam o Krašovicích je z roku 1232, kdy Krašovickou tvrz vlastnil Jetřich I. Při husitských válkách byla tvrz a ves spálena a tvrz již nebyla nikdy obnovena. Největší rozkvět zažily Krašovice v 19. století. U obce se též rozvíjela těžba uhlí. Pěstovaly se zde různé zemědělské plodiny, dokonce i chmel. Místo, kde se chmelnice nacházela, připomíná lidový název „Chmelničky“.

Chloubou malé vesničky je kostel sv. Jiljí.

Plzeň

Město Plzeň je nejdůležitějším městem západních Čech a rovněž i Plzeňského kraje. Plzeň leží na soutoku čtyř řek. Je to takový ráj mezi řekami Radbuzou, Mží, Úhlavou a Úslavou. Paní Lidmile bylo 6 let, když se odstěhovala s maminkou do Plzně. Chodila zde do měšťanské školy. Poté nastoupila na obor kadeřnice.

15. 3. 1939 byla Plzeň okupována německými vojsky, paní Lidmila na tento den vzpomíná s hrůzou. Bylo špatné počasí a velmi sněžilo. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

Před druhou světovou válkou žilo v Plzni zhruba 3 200 židů. V Plzni se nachází největší synagoga v Česku, druhá největší v Evropě a třetí největší na světě. Před budovou plzeňského Sokola ve dnech 18., 22. a 26. ledna 1942 probíhalo odvádění mužů, žen a dětí ozbrojenými oddíly na nákladové nádraží do připravených vlaků. Ve válečném období bylo z Plzně deportováno 3 000 židů a v koncentračních táborech jich zahynulo 1 800.

Dne, 6. května byla Plzeň osvobozena americkými vojsky v čele s generálem Pattonem.

Historické jádro města tvoří obdélníkové náměstí Republiky, od něhož se větví pravidelná síť ulic.

Plzni dominuje katedrála sv. Bartoloměje z roku 1290, ta se nachází na již zmiňovaném náměstí. Má nejvyšší chrámovou věž v České republice.

V roce 2015 byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury.