Vzpomínky babičky Věrky

Tento text je zepsán slovy mé babičky, protože je pro mě nepřirozené psát o ní jako o Věře Přikrylové.

Babičko, vzpomínej

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“. Tímto zahájila svůj “diktát” moje babička, jelikož to vystihuje všechny životy a tím myslím i ten její.

Je prosinec, adventu je již nakrátku a všude panují horečné přípravy na Vánoce. Reklamy, nákupy, trhy, pečení nebere konce. A tak vzpomínám na předvánoční čas svého dětství a mládí. Tehdy bylo všechno klidnější, neuspěchané, radostnější a hlavně bez současné pompy a honosné výzdoby. Většinu ozdob na stromeček jsme si připravovali sami jednak ve školce a později i ve škole. Z barevného papíru jsme lepili řetězy, košíčky, balonky. Měli jsme samozřejmě i krásné skleněné ozdoby, ale na větvičky voňavé jedličky jsme zavěšovali také perníčky, zlacené ořechy či jablíčka. Učili jsme se zpaměti krásné vánoční básničky a vymýšleli přáníčka. Na Štědrý den jsme se od rána postili, abychom uviděli zlaté prasátko. Naši rodiče nebyli vůbec chudí, ale podle tehdejších zvyklostí jsme jako ve většině rodin jedli jen vánočku, cukroví, ořechy a ovoce. Postupem času se však i štědrovečerní večeře stávala bohatší, na pořadu byl i smažený kapr. Ale jídlo pro nás stejně nebylo nejdůležitější. Po večeři jsme rozkrajovali jablka a „hledali hvězdičku, co byla schovaná v červeném jablíčku“. Pak teprve jsme šli ke stromečku s rožnutými svíčkami a zpívali jsme koledy a říkali básničky. Dárky přicházely na řadu až nakonec. Nebyly jich takové hromady , na jaké jsou zvyklé děti dnes. Dostávali jsme většinou jen knížku, někdy různé oblečení, pastelky, barvy, starší sourozenci brusle, aktovku apod., což jsme pak po nich dědili. Ale i z těchto skromných dárečků jsme se dlouho radovali. Kam až moje paměť sahá, byly vždy bílé Vánoce a zimních radovánek jsme si užívali někdy až do března. Na sáňkování jsme neměli daleko – vozili jsme se na každém blízkém kopečku a často i po svažitých ulicích. Aut jezdilo málo i v létě, v zimě nebylo žádné vybavení a majitelé motorových vozidel je odstavili „na špalky“ a po nesolených cestách se jezdilo na saních, tažených koňmi. Dobře jsme se bavili i na klouzačkách. Bruslilo se na zamrzlých rybnících a ty byly od nás pořádně daleko, takže bruslení jsme si moc neužili.

Na jaře nás čekaly zase nové radosti. Žili jsme na malém městě v klidné ulici, nedaleko protékal malý potůček. Tak jsme se brouzdali ve vodě, chytali různé vodní tvorečky a pozorovali je, pouštěli jsme lodičky a vymýšleli další zábavy. Nejčastěji jsme si však užívali hry přímo na ulici – různé honičky, schovávané, skákání přes švihadla, „Na rybáře“, „Na lupy a na čety“, čtverce a další. Také hraní s míčem nás nepřestávalo bavit. Vybíjená, přehazovaná, fotbal, Na polívku a další hry nás zaměstnávaly celé hodiny. Později, když jsme se přestěhovali do většího domu, přenesli jsme své zábavy na naši velkou zahradu. Jak jsme rostli, rozšiřoval se i náš „akční rádius“ a chodili jsme do blízkých lesů Rovná a Vinohrádky. Tam i zábavy byly jiné. Pořádali jsme lité boje se šiškami, sbírali jsme maliny, jahody, borůvky či ostružiny rovnou do pusy. Moc nás zajímalo, když nás naše nejstarší sestra, která se později stala lékařkou, seznamovala s různými rostlinami. Většinu umím pojmenovat i dnes. Rodiče se o nás nemuseli bát, lesy nebyly nijak rozsáhlé a byly bezpečné. A vždycky s námi byli i starší kamarádi, kteří naše hry většinou organizovali a tak trochu na nás i dohlíželi. Každý čtvrtý rok v květnu se ve smíšených lesích

projevovala „chroustová kalamita“. Obrovské spousty těchto hladových brouků vylézalo ze země a pod jejich nenasytnými kusadly mizelo mladé listoví dubů, buků, javorů a dalších listnáčů, takže na stromech zůstávaly jen holé větve. Naší užitečnou zábavou byl sběr chroustů do kbelíků, které jsme si nosili. Musím se přiznat, že škrábání chroustích nožiček po dlani mi nebylo vůbec příjemné, naopak jsem se ho

bála, takže jsem nebyla žádnou zdatnou sběračkou. Ze všeho nejhorší však bylo, když některý škodolibý kluk strčil nepozornému děvčeti chrousta za krk. To bylo křiku! Chrousti sice nekousali, ale ten nepříjemný pocit z jejich škrabajících nožiček, no, to bylo něco hrozného. Ještě teď se otřesu odporem. V dnešní době jsou chrousti už skoro vyhubeni, jen zřídka se objeví jejich larvy, ponravy, nebo dokonce dospělí brouci, takže závěrečné roky jejich čtyřleté proměny už přírodu neohrožují. K jaru neodmyslitelně patřily Velikonoce. Jim předcházela postní doba, spojená s náboženskými obřady. Před svátky se také důkladně uklízelo a čistilo. Pro naši rodinu byly Velikonoce především svátky Vzkříšení a tak jsme chodili do kostela. Velikonoční pondělí s sebou přinášelo obchůzky chlapců, kteří ve známých rodinách vymrskávali děvčata. To bylo křiku a výskání, ale všichni jsme se dobře bavili. My,dívky, jsme v předstihu barvily vajíčka, jimiž jsme pak podělovaly chlapce s mrskačkami.

Když jaro postupně přešlo do léta, i naše hry se měnily. Rádi jsme se chodili, zvláště o prázdninách, koupat do Červenky nebo Pod Vratíkov. Bylo to hodně daleko, chodili jsme však pěšky. Jak jsme odrůstali, přibývala nám i povinnosti a pomáhali jsme rodičům při práci doma i na poli. Všechno jsem však dělaly spolu se sestrou, o dva roky mladší Fanuškou, a tak jsme nijak nereptaly a z každé práce jsme se snažily udělat i zábavu. Často nám pomáhali i kamarádi. Ti k nám nechodili jen mlsat ovoce, kterého bylo na naší velké zahradě celé léto i podzim dostatek. Protože sami žádnou zahradu neměli, byli rádi, že se u nás najedli rybízu, srstek, malin, hrušek, jablek či švestek. Dnes si mnohé děti nedovedou představit prázdniny bez cesty k moři či do jiných exotických končin. Ale za mého dětství bylo samozřejmé, že většina rodin z našeho okolí prožívala léto doma. Jen jediný můj kamarád, jehož rodiče byli učitelé, odjeli na Jadran, kde pobývali celé dva měsíce. Prý tak hodně ušetřili.

Když mi bylo osm roků, vypukla druhá světová válka, která trvala dlouhých šest let. Rázem se všechno změnilo. Na ulicích jsme potkávali německé vojáky, všude se objevovaly německé nápisy – v názvech ulic, na obchodech , na školách. Povinně jsme se učili německy. Němečtí nacisté tvrdě zasáhli do našeho života. Najednou museli odejít naši židovští sousedé, a byli to dobří sousedé. Rodiče se jim snažili aspoň nějak pomoci. Teprve po válce jsme se dověděli, že ve velkých bednách, které se objevily na naší půdě, byly uloženy cennosti našich sousedů. Obsah beden si pak vyzvedla jedna z dcer, která unikla koncentráku, protože byla provdaná za Čecha. Také ostatní židé z celého města postupně nastoupili do transportů a byli odvezeni do koncentračních táborů. Po válce se vrátila jen jedna rodina (jejich dcerka byla moje kamarádka), ostatních několik set židovských občanů skončilo v plynových komorách. My děti jsme mnohé nechápali, ale cítili jsme tíhu krutých poměrů, která

na všechny doléhala. Nacistická okupace znamenala velké změny v celém životě. Byly zavedeny lístky na potraviny, na ošacení i obutí. Jídla bylo žalostně málo, třeba mléka jen osmina litru na osobu a den. Nás se nedostatek potravin nedotýkal tak dramaticky, měli jsme hospodářství a tak jsme chleba i brambor měli vždy dostatek. Do školy občas přicházeli uniformovaní příslušníci SA nebo SS a budili v nás hrůzu. Vysoké školy byly zavřeny úplně, nacisté se snažili český národ co nejvíce decimovat také tím, že zatýkali české občany.. Nejhorší nacistická persekuce nastala po atentátu na říšského protektora Heydricha, který podlehl zranění, a jako odveta byl

nastolen nevídaný teror. Místní rozhlas neustále oznamoval seznamy popravených, učitelů, lékařů, právníků, důstojníků, spisovatelů i dalších občanů, z nichž mnohé jsme znali. Tím bylo naše dětství velmi poznamenáno, stále bylo cítit všudypřítomný strach. Němci zavedli své říšské zákony a za sebemenší porušení hrozily velké tresty. Vlastně jsme neustále žili v ovzduší strachu. Nejhorší okamžiky, na něž si

vzpomínám, jsme zažili koncem června, krátce po atentátu. Vtrhla k nám skupina tří ozbrojených vojáků a s křikem se na něco vyptávali.Všichni jsme i s několika pomocníky byli na dvoře, který dlaždiči dláždili žulovými kostkami. Vojáci vtrhli do domu, nějakou dobu se tam zdrželi a pak bez omluvy odešli. Pak rodiče zjistili, že převraceli peřiny v ustlaných postelích, prohlíželi skříně, otvírali zásuvky. Nikdo si nedovede představit, jak jsme si oddechli. Nesměl se poslouchat zahraniční rozhlas, (nás se zákaz netýkal, německé úřady nám naše nové rádio zabavily), byl zákaz shromažďování, nesměly se pořádat taneční zábavy, divadla, koncerty, cvičení ani sportovní utkání. Okna bytů musela být zatemněna, ve večerních hodinách se nesmělo vycházet. V té době neexistovaly počítače, internet byl neznámou veličinou. Zvlášť za dlouhých zimních večerů jsme si museli hledat zábavu při četbě nebo povídání. Život byl tak okleštěný, že si to dnešní děti ani nedovedou představit. Ale přes všechna omezení jsme si vůbec nestěžovali, podle možností jsme se bavili různými hrami, četbou svých oblíbených knížek, výlety do okolí, po nějakou dobu nás zaměstnávala hra s panenkami, na něž jsme šily šatičky a soutěžily, která svou panenku krásněji nastrojí. Samozřejmostí byla i pomoc rodičům v kuchyni, na dvoře, na zahradě nebo na poli.

Léto se nepozorovaně změnilo v podzim, proměnily se i naše hry. Pomáhali jsme na poli sbírat brambory a  nasbíranou nať jsme pak pálili a v ohni jsme si pekli brambory. To byla dobrota!

Čas mého dětství je už nenávratně pryč, ale velmi ráda na ten čas vzpomínám. Jeho část jsme sice prožívali za války, neměli jsme zdaleka tolik hraček ani dalších potřeb, tolik možností jako dnešní děti, přesto bylo mé dětství v kruhu rodiny se čtyřmi sourozenci, hodnými, pracovitými, starostlivými rodiči opravdu šťastné.

Zdroje: Má babička

Galerie
Věra (já), Františka, Mirek Oujezdští a přátelé 1939, Boskovice Věra (já) - sokol 1937, Boskovice
němci zničené mosty v Blansku 75. narozeniny mé maminky, rodina, Boskovice
Tatínek v první svět. válce, třetí od leva, Itálie