Nevypitá láhev vodky

Občas se mi to stává. Když někomu řeknu, že pocházím z Těšínska, dotyčný se mne zeptá:

„A ty jsi Čech, Polák, nebo Němec?“

Občas někomu odpovím, ale většinou si jen v duchu postesknu nad skutečností, že lidé na Těšínsku byli jen jakýmsi inventářem daného území o kterém se vedly mocenské hry.

O území Těšínska se vedly spory od nepaměti. Zůstaneme však ve 20. století. Za zmínku stojí málo známa tzv. Sedmidenní válka. Na popud tehdejšího prezidenta Masaryka, vtrhlo vojsko Československé armády v r.1919 na území Těšínska a později i hlouběji do Polska. Díky intervenci tzv. Dohody však byly boje záhy přerušeny a v únoru r.1919 bylo v Paříži podepsáno příměří. Sporné území bylo později připojeno k Československu.

O deset let později se narodila moje maminka p. Hildegarda Pawlusová (rozená Fusíková), která nám vypravuje svůj příběh. Její rodiče ji přihlásili na německou školu, neboť tenkrát byl na Těšínsku výběr tří škol. Česká, polská a německá. Těžkou dobu hospodářské krize let třicátých vystřídala časem doba snad ještě těžší. Byl podzim a psal se rok 1938.

Polští vojáci obsadili českou část Těšínska, (odveta za rok 1919) která byla záhy oficiálně připojena k Polsku. Vše proběhlo hladce a až na výjimky zcela bez odporu. České a německé školy byly zrušeny. A tak se moje maminka v pátém ročníku obecné školy ocitla na škole polské.

Necelý rok nato (1.9.1939) vypukla válka. Polskou okupaci vystřídala okupace německá. Maminka se sice vrátila na německou školu, ale muži odcházeli do války a byli přinuceni obléct uniformu Wehrmachtu.

Mosty u Českého Těšína. Tak se jmenovala vesnice, odkud pochází rodina Fusíkových. Josef Fusík (r.1906) s manželkou, malým synem Alfrédem a dcerou Hildegardou, tedy pamětnicí příběhu a mou maminkou.

František Fusík (r.1910) s manželkou a synem Rudolfem. Oběma bratrům hrozilo odvedení do války.

Ještě v roce 1942 však byli oba muži stále ve svých rodinách. A protože Hitler už dobyl velkou část Evropy, svitla naděje, že válka brzo skončí.

Napadení Sovětského Svazu však tyto naděje definitivně pohřbilo. A přišla další rána. František byl zatčen. Nikdo nevěděl proč nevěděl to ani on sám. Ve vesnici kolovaly zprávy, že zatčení bylo na základě falešného udání. Krátce po zatčení byl František německými tretními orgány deportován do pracovního tábora v Polsku. Podílel se na jakési giganticté stavbě o jejímž účelu nikdo nevěděl a vědět nesměl.

Podzim roku 1942 velmi brzo vystřídala nebývale krutá zima. Daleko na východě se schylovalo k rozhodujícímu obratu Druhé světové války. Stalingrad…

Tatínek Josef Fusík obdrží povolávací rozkaz. Je však odveden na západní frontu a slouží jako strážný v přístavu v Le Havre ve Francii. Otec je tedy v relativním bezpečí.

Tajná monstrózní stavba, na níž pracoval strýc František, nabírala časový skluz, a tak se vedení stavby rozhodlo dělníky motivovat. Kdo příkladně a tvrdě pracoval, mohl obdržet krátkou propustku domů. Strýc František jednu takovou propustku také obdrží a ocitá doma. Později dostává propustky další. Maximálně však jednu za měsíc. Kruté podmínky, tvrdá dřina, hlad a zima sice poznamenaly jeho tělo, nikoliv však charakter. Rozděluje svůj krátký čas dovolenky mezi obě rodiny. V sobotu je u své rodiny, v neděli u rodiny svého bratra. Neodpočívá, naopak se snaží za pár hodin dohnat práci, kterou v obou rodinách teď nemá kdo vykonávat, neboť muži jsou ve válce.

Strýc František na podzim r.1944 při jedné z propustek přiznává, že je na konci svých sil a obává se, zda přežije další zimu. Ale obavy Františka vystřídá na Vánoce r.1944 euforie. Ustupující východní fronta už dosáhla Polska. Německé vedení stavby vybavilo dělníky doklady a propustilo domů. Sami pak úprkem směřovali na západ. František doma objímá svou ženu a syna. Pohublý a útrapami zničený František si dává týden odpočinku a ihned po novém roce si plánuje najít práci.

Naprosto přesné a téměř dokonalé německé úřady ihned viděly ve Františkovi volnou kapacitu. Než se vůbec stačil poohlédnout po nějaké práci, obdržel povolávací rozkaz. Byl leden r.1945. Pouhé čtyři měsíce před koncem války.

Ačkoli se německá propaganda snažila, všem bylo jasné, že konec se blíží. Lidé nebyli hluší a den co den slyšeli vzdálené dunění děl ze směru od Polska. Proto se taky konala rodinná porada. Ve hře bylo totiž i neuposlechnutí povolávacího rozkazu. Skrývání se v horách, (nedalekých Beskydech) případně možnost připojit se k partyzánům. Válka přece musí každým dnem skončit. Avšak druhá miska vah byla daleko zatíženější. Němci se před blížícím koncem chovali neobyčejně mstivě. Zejména dezertéři byli nemilosrdně stříleni a blízké rodiny zběhů rovněž.

Na seřadiště nových odvedenců byl velmi smutný pohled. Strýček František byl jeden z mála zralých mužů. Většinu branců tvořily téměř děti. Německá mašinérie už neměla z čeho brát a tak se dopouštěla neodpustitelného zločinu, když těsně před koncem války posílala na smrt chlapce, kteří nikdy nedrželi v ruce zbraň a ani se to nemohli už naučit.

Za nějaký čas byla v Těšíně instalována obrovská protiletadlová děla. Jenže fronta nabrala jiný směr. Němečtí vojáci s celou bojovou technikou opustili Těšínsko a směřovali na Opavu, kde měla soustředit poslední zbytky své síly a postavit se na zoufalý odpor Rudé armádě.

3. května vstupuje Rudá armáda na území Těšínska a osvobozuje ho. Tady válka skončila. Nikoliv však problémy, které vstup ruských vojáků způsobil.

Asi týden nato vedou po silnici za směru od Ostravy do Těšína ruští vojáci zajatce. Moje maminka se jde podívat. Vidí neuvěřitelně smutný pochod vojáků, kolem nichž se kromě ruských dozorců prochází snad sama smrt. Najednou ale zaslechne volání:

„Hildo!“

Maminka poznává svého strýčka Františka a hrne se k němu. Stihnou si vyměnit pár slov, než vstoupí na scénu ruský dozorce, který maminku povalí do příkopu a pažbou své zbraně ji nemilosrdně bije.

Zraněná maminka utíká domů. Vyhledá svou matku, vše ji vylíčí, načež začíná záchranná akce za propuštění Františka ze zajetí. Hlavní roli přebírá Františkův otec-Josef. Byl za první války v ruském zajetí a pochytil ruštinu. Dědeček Josef nalézá ležení zajatců a osloví nejvyššího důstojníka. Vysvětluje mu situaci. František není žádný Germán, naopak byl několik let v pracovním táboře jako vězeň. Žádá a prosí důstojníka aby mu syna propustil. Ruský důstojník zřejmě porozuměl a slíbí mu, že za láhev vodky mu Františka propustí.

Šest let se žádný alkohol neprodával. V místní hospodě mu hostinský přiznal, že měl malou zásobu alkoholu aby se svými štamgasty oslavil konec války, ale štamgasty předstihli ruští vojáci a obrátili hospodu vzhůru nohama. Dědeček si uvědomuje, že i kdyby tu láhev sehnal, nemá žádnou protihodnotu. Německou marku už nikdo nechtěl. Sám byl velmi chudý a nevlastnil žádnou cennost. Jen hodinky.

Čas ubíhal. Dle známého železničáře měl transport zajatců odjet nad ránem. Relativně tedy ještě bylo dostatek času. Poslední šance jak získat láhev vodky se skýtala ve zdejším známém a neoblíbeném „šejdíři“, který nemilosrdně kupčil nejen s nejrůznějším majetkem, ale i s osudy lidí. Kupčík dědečka ubezpečil, že láhev vodky vlastní. Hodinky jej však nezaujaly. Měl by zájem o sváteční oblek z kvalitního materiálu, tedy z předválečného materiálu. Takový oblek dědeček skutečně měl a tak následoval závod s časem. Vrátil se domů, popadl oblek a utíkal zpět k překupníkovi. Obchod se zdařil. Dědeček s láhví vodky, sotva popadaje dech, se blíží na seřadiště zajatců. Prostranství je však prázdné…

Z posledních sil dobíhá na nádraží, kde vidí odjíždějící vlak. Železničář mu potvrdí, že zajatci skutečně odjeli. Podařilo se totiž sehnat vagóny dřív, než původně plánovali.

Na Těšínském nádraží seděl starý, zlomený muž. Nedokázal zachránit svého vlastního syna a vyčítal si to. Známý železničář ho utěšuje:

„Josefe…Dělal jsi co jsi mohl. A kdo ví, zda by si ten důstojník nevzal jen tu láhev a syna ti nepropustil. Vždyť víš, že oni můžou všechno a jediný argument je pro ně samopal“.

O osudu strýce Františka v ruském zajetí není dalších šest let nic známo…

Vraťme se tedy krátce a sledujme osud tatínka Hildegardy, Josefa Fusíka. Relativně klidná služba strážného ve Francii se po vylodění v Normandii náhle změní v peklo. Záhy je tatínek těžce raněn a ocitá se v anglickém zajetí. Šance na přežití, nebo dokonce uzdravení jsou minimální. V tomto smyslu také organizace Červený Kříž informuje rodinu. Slova „těžce raněn“ jsou červeně podtržena, což podle sousedů, kteří měli zkušenosti s podobnou korespondencí, znamená jediné. Tatínek se z války nevrátí…

Možná, že se osud zastyděl a trápilo ho svědomí, když naložil na bedra strýčka Františka tolik smůly. A tak se vše snažil napravit na jeho bratrovi. Tatínka Josefa se v zajateckém táboře ujímá anglický lékař, jenž pochází ze Slezska. Stává se tedy jakýmsi prominentním pacientem. Uzdravuje se. Po čase vstupuje do České legie a 1.11.1945 v Mostech u Českého Těšína objímá svou rodinu.

V roce 1951 zaklepe na dveře Josefa Fusíka a jeho rodiny muž středních let:

„Přináším vám zprávu o vašem bratrovi Františkovi“

Muž začal vyprávět, jak odjížděl transport z Těšína. Většina zajatců byla zraněna, nebo nemocna. Během dlouhé cesty bez vody a jídla se stav zajatců začal rapidně zhoršovat. Jednou za čas procházel vagóny ruský dozorce a pouhým pohledem zkoumal zdravotní stav zajatců. Kdo se mu nezdál, toho za jízdy vyhodil ven.

„Stál jsem vedle Františka. Dali jsme se do řeči. František mě prosil, ať pokud to všechno přežiji, podám zprávu jeho bratrovi. Hned na to si procházející dozorce všiml Františka, který byl těžce nemocný a už i opuchlý a vyhodil ho ještě živého z jedoucího vlaku…“

Láhev vodky a pět, či deset minut času rozhodly možná o životě mého prastrýce.

Nikdo už neví, zda ta láhev byla někdy vypita. Ale přiznám se, že jednoho panáka z té láhve bych si dal. Na počest Františka, na počest všech těch neznámých lidí, kteří byli nedobrovolně a nemilosrdně vtaženi do zvrácené mocenské hry.

Galerie
Rok 2002. P. Pawlusová s vnučkou Annou. Pamětnice p. Pawlusová, když jí bylo 23 let.
Foto p. Františka Fusíka se nedochovalo. Toto je jeho syn Rudolf.  Zleva pamětnice p. Pawlusová v cca 16 letech. Uprostřed její bratr Alfréd, vpravo její maminka Helena Fusíková.
Tatínek Josef Fusík
Mosty u Českého Těšína

Vesnice poblíž hlavní cesty vedoucí z Českého Těšína do Ostravy.

 

Příběh místa

Právě po této silnici vedli vojáci Rudé armády zajatce ze směru od Ostravy do Českého Těšína na vlakové nádraží. Asi čtyři km před Těšínským nádražím se v obci Mosty u Č.T. byla podívat na zajatce pamětkyně (p.Pawlusová), kde ji oslovil zajatec František Fusík, kterýž byl jejím strýcem.