Měl válečné štěstí

Můj pradědeček Josef Vicherek se narodil 30. 1. 1888 v Petřvaldu ve Slezsku jako jeden z 11 sourozenců. Nejbližší si byl se svým mladším bratrem Aloisem, oba byli později legionáři. Roku 1904 dokončil základní obecnou školu a poté zůstal rok doma, aby pomohl kultivovat pozemek. V roce 1905 odešel na šachtu jako vozač na dole Alpinka v Petřvaldu a tam pracoval 6 nebo 7 let. Až si našetřil peníze, šel do Ostravy na dvouletou školu hornickou. Když absolvoval tuto školu, vrátil se zpět do dolu Alpinka a dostal funkci tzv. důlního, který organizoval a zajišťoval těžbu uhlí v jedné štole.

Roku 1914 nastoupil do rakousko-uherské armády, kde musel podstoupit vojenskou službu. Jak vypukla válka, tak byli mobilizováni všichni vojáci, kteří museli nastoupit ke svým útvarům. Mladý Josef byl u pěchoty jako vojín. Nastoupil do Českého Těšína, odkud byl převeden na ruskou frontu do Haliče na západní Ukrajině. Ocitl se v rakousko-uherských zákopech 31. zeměbraneckém pozemním pluku. Z jeho pohledu to tam byla ještě klidná forma zákopové války, byly tam jen takové slabé přestřelky kulometů a pušek mezi ruskými a rakousko-uherskými vojáky.

Jednou v noci roku 1914 šel pradědeček se dvěma dalšími vojíny na průzkum nepřátelských pozic. Šli podél lesa. Ale najednou někdo vystřelil světlici a odhalil je. Josef se ještě stačil schovat do nějaké díry a díky tomu přežil. Jeho dva spolubojovníci byli bohužel během pár minut zastřeleni. Pradědeček přenocoval v lese, ale když se ráno probudil, zjistil, že se ruské pozice posunuly a on se ocitl v jejich táboře. Rusové ho zajali. Po zajetí ho zavedli k veliteli, byl to ruský major, který ho slušně přijal, nechal mu uvařit čaj a zpovídal ho kvůli vojsku, od kterého utekl, o smýšlení vojáků, o výzbroji. Praděd jim řekl, že v rakousko-uherské armádě jsou vesměs Češi, kteří nemají zájem bojovat za Rakousko-Uhersko. Po tomto výslechu ho odeslali do sběrného tábora, tzv. dárnice, do Kyjeva.

Dárnice byla soustava dřevěných přízemních domků a byl to jakoby zajatecký tábor velkého rozměru. Protože tábor začínal být kvůli množství běžencům přeplněný, ruští příslušníci je rozváželi do lokálních zajateckých táborů na západní Ukrajině. Na podzim roku 1914 se Josef do takového tábora dostal, převezli ho do Žitomírské oblasti na Ukrajině. Ukrajinci odešli do armády a vedle táborů nechali opuštěné velkostatky. Statkáři neměli pracovníky a od ruských velitelů měli dovoleno použít na zemědělské práce zajatce. Praděd kdysi vzpomínal, jaká to byla úleva! Byl tam klid a slušně se s ním zacházelo. Jeho práce a práce celé řady dalších zajatců spočívala v orbě pole. Ne jednom poli bylo 20-30 oráčů. Každý měl do pluhu zapřaženého vola. Ráno dostali jídlo na 2 dny a za celý den vyorali jednu brázdu. Na konci té brázdy přespali a druhý den se zase vraceli.

Mezi zajatci, kteří s ním orali, byli i řezníci, a když viděli, že si statkáři ze zabitých prasat nechávají jen čisté maso a špek a vyhazují všechny vnitřnosti, domluvili se s nimi a vnitřnosti si vzali. Začali dělat jaternice, jelita a tlačenku. Tím si dočista získali Ukrajince, kterým to moc chutnalo. Legionáři je naučili dělat zabíječky. Zde se setkal se svým mladším bratrem Aloisem, který byl také zajatcem.

V zajateckém táboře pobýval do jara 1915, to nevím. Po zajateckých táborech jezdili českoslovenští legionáři a dělali dobrovolný nábor. Josef i jeho mladší bratr Alois se tam přihlásil. Josef se vrátil zpátky do Kyjeva, kde se v té době formoval 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa, do kterého byl začleněn. Než se stal kvalifikovaným vojákem, tak prodělal výcvik u těžkých kulometů, čili byl vycvičen v kulometné rotě tohoto pluku a zařazen do 3. roty.

V 1. pluku Mistra Jana Husa bojoval v zákopové válce u Bachmače. Byla to jedna z největších bitev. Děda říkal, že bylo hrozné, když tam bojoval! Sice vyhráli, ale tolik padlých ještě neviděl. Vítězství této bitvy bylo obrovskou zásluhou československých legionářů. Protože dokázali udržet tento dopravní uzel, který spojoval východní Ukrajinu s Kyjevem. Němci nebyli tak dobře vybaveni a chtěli naše legionáře obklíčit a získat zásoby. Bylo tam mnoho vojenského materiálu a potravin, našim legionářům se ale nakonec podařilo tyto zásoby transportovat do zázemí. Byla to jedna z největších akcí našich legionářů, které se pradědeček Josef zúčastnil. A druhá část, neméně dramatická, byl převoz legií z Kyjeva do Vladivostoku, který se neobešel bez velkých bojů hlavně s bolševiky. Na východní Ukrajině za Dněprem se vyjednával přesun legií po Transsibiřské magistrále. Vše bylo dohodnuto se Sověty, ale bolševici tuto dohodu porušovali.

Českoslovenští legionáři měli odevzdat všechny zbraně bolševikům, ale kdyby je odevzdali, slepě by se odevzdali do jejich rukou. K vyvrcholení došlo při zastavení přesunu, které zorganizovali bolševici. Naši legionáři se naštvali a silou si prorazili cestu a obsazovali jedno město po druhém. Měli obsazenou každou stanici na trati ve vzdálenosti asi 6000 km. Na jedné stanici legionáři narazili na odstavený bolševický vlak, který byl porouchaný. Opravili ho a využili ho pro ochranu ešalonů na trati. Tento vlak pendloval po rozsáhlém území. Museli být spolu ve spojení, aby legionáři v tomto vlaku věděli, kde je potřeba nejvíce pomoct. Svět začal nazývat Čechoslováky vládci Sibiře. Při této anabázi byl Josef členem štábu 5. pluku v hodnosti podporučíka.

Cesta Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku nebyl podle pradědečka Josefa žádný zájezd. „Ve dne, v noci jsme byli v pohotovosti nebo alespoň v polo pohotovosti, abychom předešli možnému přepadení. Také jsme museli spravovat vytrhané kolejnice. Bylo to náročné,“ říkal.

Po cestě se zastavili v Jekatěrinburgu, který se mu moc líbil jako město, ale je spojen se smutnou událostí. Zde bolševici postříleli carskou rodinu, kterou uvěznili ve sklepě. Legionáři o tom věděli a chtěli ji osvobodit, ale 14 dní před jejich příjezdem bolševici carskou rodinu vystříleli a jejich těla rozházeli po okolí. I přes tuto hrůzo, to byla pro legionáře oddechová pauza, mohli se podívat do města a alespoň částečně zapomenout na válečné útrapy. Nechali zde vytisknout od Bezruče Slezské písně. Byly moc pěkné, Josef je přivezl domů.

Celá cesta trvala pradědovi Josefovi 2 roky (1918-1920). Odsun legií z Vladivostoku byl uskutečněn pomocí lodí. Z Vladivostoku odjel 16. prosince 1919 na lodi Tras-os-Montes, jejíž cesta vedla přes tropické pásmo, Čínské moře, Tichý oceán, Suezský průplav až do italského Terstu, kam dojel 2. února 1920. Z Terstu jel pak vlakem do nově vzniklého Československa.

Když se vrátil pradědeček Josef domů, všichni měli obrovskou radost. Znovu se setkal se svým mladším bratrem Aloisem, který po obsazení ČSR Němci (roku 1939) emigroval do Anglie.

V legiích skončil 6. 2. 1920 a domů se vrátil na jaře roku 1921. Když se vrátil Josef domů, tak si vzal měsíc dovolené. Mezitím si našel zaměstnání. Po dovolené nastoupil na šachtu na důl Pokrok, což byl největší důl v Petřvaldu, jako naddůlní neboli směnmistr. Po návratu do civilu pracoval také v Československé obci legionářské a tělovýchovné jednotě Sokol. Roku 1927 dokončil výstavbu rodinného domku, kde jsme potom bydleli. V roce 1927 se také oženil s mou prababičkou a poté vychoval 3 děti, můj dědeček se narodil jako druhý.

Můj dědeček se svého otce Josefa několikrát ptal, jestli někoho ve válce zastřelil, ale on mu vždycky odpověděl: „Jiříčku, na to se mě neptej, já to nevím a vědět nechci.“

Nikdy nebyl zraněný. Jak říkal, měl válečné štěstí. Zemřel ve svých 92 letech 10. 7. 1980 přirozenou smrtí a je pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Petřvaldu.

Galerie
Odhalení sochy TGM v Petřvaldu Loď Trans-os-montes
1. střelecký pluk T. G. Masarky Dům v Petřvaldu, ve kterém bydlel pradědeček Josef
Pradědeček Josef v roce 1926 Pradědeček Josef v roce 1965