Krucemburský příběh

Bylo patnáctého března roku 1939, když německá vojska obsadila Česko a vznikl tzv. Protektorát Čechy a Morava. Německé armády pročesávaly celé Česko. Každé město, obec, vesnici. Toho samého dne německá armáda zavítala i do Krucemburku. Češi byli proti těmto zátahům. A nebyli sami. Dokonce i příroda jako kdyby se proti nim postavila. Německá armáda se totiž kvůli nemalé vánici nemohla dostat do obcí v okolí Krucemburku. Ač s týdenním zpožděním, do okolí se dostali.

V Česku, Krucemburk nebyl výjimkou, byl zaveden lístkový systém (při nákupu potravin a ostatních věcí potřebných do domácnosti se používali k tomu určené lístky, nikoli peníze).

Plusem pro Krucemburk bylo to, že se zde mohly provozovat různé kulturní akce, do čehož se započítává třeba i hraní divadla.

V té době se Němcům v bojích na frontách dařilo a dávali to najevo, třeba tím že na budovách, nebo třeba na autech se honosilo velké písmeno V. “V“ zkráceně značilo slogan: Vítězíme na všech frontách.

Vcelku klidná situace trvala v Krucemburku přibližně do roku 1944. Klidnou situací bylo označováno ale i to, že byli lidé násilně nuceni k poslušnosti. Nesměli třeba ani poslouchat zahraniční rozhlasy. Byly jim zabavována rádia, a když někoho nachytali při poslechu stanic, byli za to následně potrestáni a to tím, že je posílali do Terezína, českého koncentračního tábora.

Pak přišla na scénu skupina Anthropoid. Operace Anthropoid byl krycí název pro výsadek z Anglie na naše území. Jejich úkolem bylo spáchání atentátu na Reinharda Heydricha.

Rok 1944-1945. To bylo období partyzánského hnutí. Partyzáni byli vysíláni jako pomocné síly do obcí. Jejich účelem bylo ztěžovat okupantům život, například tím, že železnice i s vlaky vyhazovali do povětří. K úkrytům využívali lesy. Schovávali se zde před okolním světem. Díky hojnosti lesů na Vysočině se Vysočina stala jakýmsi centrem partyzánů. A právě Krucemburk byl sídlem partyzánského štábu Mistra Jana Husa.

Když se do Krucemburku chtěli dostat, zorganizovali parašutistický výsadek, cílem shození desantu bylo Velké Dářko. Pro jejich smůlu bylo ale zrovna vypuštěné a pilot ho neviděl, tudíž zabloudil. Nebyla to ale nikterak malá vzdálenost. Padesát kilometrů od Dářka proběhl seskok partyzánského štábu kdesi na Čáslavsku. Vydali se tedy na cestu na místo jejich působení, do Krucemburku, ovšem bez jedné členky a zároveň jejich zdravotnice Lydie Smykové, kterou do Krucemburku poté dopravila partyzánská spojka. Ta si při seskoku poranila nohu a nemohla se skupinou pokračovat dál.

Do Krucemburku se dostali buď druhého, nebo pátého listopadu. Přesnější datum není znám. První místo, které navštívili a zároveň se zde potom scházeli, byl dům Rudolfa Zvolánka.

Jak je již zmíněno, scházeli se zde, ovšem nebyli to pouze partyzáni, ale i místní obyvatelé. Vznikl zde první národní výbor, jehož členi byly například: bratři Málkové, Josef Málek, Jan Lédl, Otomar Tejkal.

Tento výbor měl být tajný, ovšem dne 23. ledna 1945 došlo k prozrazení partyzánské jednotky. Do Krucemburku byly vyslány vojenské jednotky, které obklíčily dům pana Zvolánka, kde ale nikoho nenašli a ještě téhož dne odešli.

Ráno dne 23. ledna 1945 byl celý Krucemburk obklíčen německými vojáky. Nebylo jich nejmíň, jelikož jejich počet přesahoval číslici 1500. Zatýkání trvalo od

23. – 25. Ledna 1945.

Němci provedli razii a pročesávali celý Krucemburk. Hledali jakoukoli zmínku o partyzánech, jakoukoli stopu. Zatýkali všechny, kdo partyzánům pomáhali, nebo partyzány samotné. Počet zatčených lidí byl přibližně dva a dvacet a mezi nimi byl i František Šešulka, který poskytoval svůj dům, jako další místo, kde se partyzáni scházeli. František Šešulka bohužel zemřel na policejní stanici. Nezemřel ale smrtí, jakou by si každý přál. Byl umučen. „Šel jsem právě do školy, když jsem viděl, jak Františka Šešulku táhli k výslechu. Když spadl, nutili ho vstát, ale on nevstal. Chytli ho tedy za ruce a doslova ho táhli na stanici,“ zaznělo z úst pana Jandy, dnes už bývalého ředitele základní školy Krucemburk.

Syn umučeného Františka Šešulky přišel do Krucemburku, kde se musel stále skrývat a to například v kanále, který vedl pod tamním náměstím a připomínal malý tunel. Poté se zde přidal k partyzánské jednotce.

Němci zde ale nezatýkali jen partyzány, ale i lesníky a hajné, jelikož si je spojovali s tím, že se v lesních chatkách a různých lesních příbytcích schovávají další členové jednotek.

Z Krucemburku němečtí vojáci odvezli řadu lidí do koncentračního tábora v Terezíně. Jedenáct se jich nevrátilo. Nepřežilo. Zbyl pouze jeden, strážmistr Josef Holík, který se ale stejně po svém návratu, kvůli psychické zátěži, oběsil.

13. ledna nastal v Krucemburku konec povinné školní docházky a děti si pouze jednou týdně chodily do místní sokolovny pro úkoly. I to se ale změnilo tehdy, když byla budova školy zničena, z čehož zbyl pouze jeden jediný objekt a to Evangelická škola, která se dnes využívá jako bytový dům a vlastní ji evangelická církev. Od 9. května byly děti tedy definitivně ochuzovány o vzdělání.

To už se ale blížil i konec partyzánské brigády. Špatný konec. Nerozpadla se, nýbrž zahynul její štáb a to tehdy, když se vydali do Leškovic, kde se říkalo „Na dlouhé“, a schovali se v tamním lese. Udělali ale jednu chybu a to tu, že se pomocí vysílačky chtěli s kýmsi spojit, jenže je Němci díky odposlouchávacím zařízením přistihli, zaměřili a našli. Obklíčili les a došlo k boji mezi Němci a partyzány. Po utichnutí boje vyslali jednoho z německých vojáků, aby místo obhlédl. Výsledkem bylo sedm mrtvých partyzánů a jeden v bezvědomí, který stejně později umírá.

Zbylí krucemburští partyzáni se rozmístili a přidali k ostatním skupinám. Zbytek štábu si zvolil nové sídlo, které bylo kousek za Vojnovým Městcem.

Jeden ze známých partyzánů se jmenoval Vladimír Kadlec, obávaný partyzán. Jen na jeho dopadení byl vypsán jeden milion protektorátních korun. Nikdy ho ale nechytili a ne nadarmo se mu přezdívalo Ivan Hrozný.

V tuto dobu se zorganizoval ještě jeden parašutistický výsadek. Ovšem ani tentokrát neměli štěstí a pilot opět zabloudil. Výsadek provedl v blízkosti německých kasáren. Partyzáni nezůstali bez povšimnutí a Němci po nich začali téměř okamžitě pálit. Z velké skupiny, zbyla pouze malá skupina.

Vše se završilo tím, že byl na Krucemburk spáchán nálet, při něm zahynulo 26 lidí. Zanechalo to za sebou neskutečnou spoušť. Jen střepiny dokázaly odervat, nebo odříznout část lidského těla. Z jedné ženy, která v tu dobu pásla husy a už se nestihla schovat, zbyla jen hlava.

Pan Janda by dokázal vyprávět i nadále, ale tyto zážitky určitě nebyly veselé. Obdivovali jsme jeho paměť na jména i data tak dlouho po válce. Moc mu děkujeme, že se s námi o svoje zážitky podělil a zodpověděl všechny naše otázky.

Galerie
Beseda s pamětníkem obce Krucemburk 2015 Zapojení žáků do diskuse při besedě 2015