Boj za vlasy, hudební styl a svobodu slova

Každý člověk má svoje životní poslání. Někdo má chránit, jiný objevovat… Životním posláním Františka Stárka bylo bojovat. Bojovat za dlouhé vlasy, bojovat za svůj hudební vkus, bojovat za svobodu slova…

Všechno to začalo 1. prosince 1951, kdy se v Plzni narodil chlapec, František. Jeho dětství nebylo až tak šťastné, musel se přestěhovat do Teplic a navíc v osmi letech přišel o otce, což se projevilo nejen na rodinné situaci, ale i na jeho postavení ve třídě. I bez toho byl trochu jiný, protože byl vychováván v anti-socialistické rodině a protože nesdílel se svými spolužáky radost například z kosmonautů či letců.

Táhlo ho to totiž k umění…

Přestože jeho talent zůstával v té době dospělými nedoceněný, našel pro něj řádného využití. Když v 60. letech přišlo období Back beatu, všichni chtěli mít vlastní kapelu a třída, ve které byl i František, nebyla výjimkou. A hádejte, kdo se stal manažerem třídní kapely? Samozřejmě že náš František. Sháněl hudební nástroje a různé příslušenství, psal pro kapelu texty a dokonce jednou uspořádal i koncert, který… nedopadl zrovna dobře. Místo pochvaly přišel trest…

Přesto tehdy ani netušil, co všechno tato drobná rozhodnutí později způsobí, že rozhodnou i o věcech, na které v té době ani nepomyslel… O jeho poslání… Přezdívce… I o jeho budoucnosti…

Od této chvíle se smyslem jeho života stala hudba a psaní. Způsobilo mu to sice spoustu potíží, ale… Rozhodl se je přetrpět, rozhodl se stát za svým názorem. Velikost potíží však stále narůstala. Už se nejednalo o pouhou výhružku, jakou bylo například ostříhání dlouhých vlasů, které byly známkou rebelství, tentokrát se jednalo o trest za něco, co člověk nyní považuje skoro za samozřejmost… Svoboda. A vlastní názor.

V roce 1968 do republiky zavítali nechtění hosté, okupanti na tancích, a ihned nastavili svoje pravidla. Svoboda se stala nedostatkovým zbožím… Ale proč s tím vším takový povyk? Vždyť hudba zakázaná nebyla…

Ovšem našla se i výjimka. V sedmdesátých letech minulého století se začala v Československu objevovat subkultura, která byla Stárkovi velmi milá… Underground. Koncerty… Stop z Teplic do Prahy a zase zpět… Spousta lidí s dlouhými vlasy… Tak by se dalo velmi jednoduše shrnout, co naplňovalo každou jeho volnou chvilku.

I nejsladší sousto však jednou zhořkne. Přestože StB měla oči dokořán, prozkoumávala různé nelegální akce a obecně se tomu všemu snažila přijít na kloub, našemu hrdinovi se neustále vyhýbala. Možná to byla náhoda nebo velmi dobře promyšlený tah, ale jednou si členové StB najdou každého. A u některých budou velmi vytrvalí…

Píše se rok 1976. Undergroundový festival v Bojanovicích. Všude je spousta nadšených lidí, někteří fotí, jiní poslouchají, a možná si někdo, stejně jako František, snaží zapamatovat všechno, co se na akci dělo, aby o tom později mohl podat zprávu. To se však nepovedlo… Přestože se na této akci nacházela policie, bylo dost podivné, že zatím ještě nezasáhla. Jednalo se však o geniální tah. Než by se člověk nadál, Stárek a několik dalších si to frčeli přímou linkou rovnou do vězení.

Jak Stárek sám říká, vězení mu nevadilo v tom smyslu, že se nacházel v prostředí věznice jako takovém. Byl zvyklý, neb okolí Teplic je podle něho kriminalitou prolezlé skrz naskrz. Vadila mu spíše značné omezení jeho svobody. Nemohl jít ven, kdy se mu chtělo, nemohl dělat, co chtěl… Vlastně pomalu na všechno potřeboval od někoho „povolení“ a to se mu moc nelíbilo. A i jen ten krátký čas, který tam strávil, zajisté změnil jeho pohled na svobodu.

Možná ho i tahle zkušenost vedla k tomu, že začal sám se svými několika kamarády vydávat undergroundový zpravodaj, revue Vokno. Chtěl, aby se i lidé z jiných krajů, kde neměli tak dobré komunikační prostředky či kde nebylo tolik undergroundových nadšenců, dozvěděli, co se v hlavním městě a centru této subkultury děje. A byla to docela fuška, napsat to, zorganizovat tisk… Příprava byla hrozně zdlouhavá. To byl také důvod, proč tento časopis vycházel jenom jednou za půl roku.

Je jasné, že tento časopis byl jenom další položkou v seznamu nelegálních aktivit, které měl František Stárek na svědomí. A taky na to doplatil, ostatně jako na většinu svých aktivit. V roce 1981, dva roky po vydání prvního čísla, se rozjel proces s redakcí. Následek se dal očekávat. Stárek se znovu ocitl ve vězení, tentokrát na delší dobu… Na dva a půl roku.

Dle fotografií to však vypadá, že si to vězení vcelku užíval. Menší hudební vystoupení… Krásný skupinový portrét s kamarády… Člověk by pomalu ani neřekl, že během té dlouhé doby měl čas na to, aby se zamyslel nad tím, jestli by nebylo dobré, aby se svými aktivitami přestal. A taky čas neměl. Proto se v okamžiku, kdy se dostal z vězení, rozjelo další kolo vydávání Vokna.

Aby společně s ostatními redaktory nahradil pravidelným čtenářům dlouhou pauzu (nebo spíš kvůli tomu, že všechno se nedá shrnout jednou za půl roku do tlusté bichle), začali vydávat co měsíc ještě mnohem kratší a aktuálnější Voknoviny. A také začali provokovat. Hodně provokovat. Nejen že se každý mohl dočíst, kdo se na vydávání časopisu podílel (což se dalo i před tím), v tomto okamžiku začali jednotliví členové redakce psát i své vlastní adresy!

Ale podruhé už za vydávání časopisu do vězení nešli, protože buď přestali být pro policii zajímaví, nebo je zkrátka nenapadlo, že by mohli ve svojí tvorbě pokračovat.

Časopis se neustále rozrůstal, vznikaly nové rubriky, byl stále obsáhlejší, s větším počtem stran… Člověk by řekl, že už se nemůže nic pokazit, protože všechno, co se mohlo pokazit, se už dávno pokazilo, a že nyní dají všichni Františkovi svatý pokoj.

Nedali. Vždycky se dá někde něco vyhrabat. A tak se v únoru roku 1989 František dostává do vězení potřetí. Tentokrát za jakýsi problém s Občanským fórem. Tak či tak, pomalu by mohl vězení označit za svůj druhý domov. Během deseti let tam byl třikrát, strávil tam v součtu víc jak třetinu této doby a byl by tam ještě déle, nebýt prezidentské amnestie 25. 11. 1989.

„Cítil jsem se jako Alenka v Říši divů,“ popisuje sám své pocity po posledním propuštění z vězení. Bylo po revoluci, nálada se rapidně změnila, všichni se radovali z toho, že se konečně zbavili komunistických okovů. I pro Stárka to byl vyhraný boj. Mohl začít vydávat Vokno legálně, už se nemusel obávat, že by mu hrozily jakékoliv postihy.

Na přání prezidenta Havla se později sám přidává k jednotkám Státní bezpečnosti, ale to je zase jiný příběh…

Když se na to nyní František Stárek zpětně dívá, nelituje jediného rozhodnutí, které kdy učinil. Splnil své poslání. Učinil svět lepší, a kdyby ani to ne, vnesl do něj aspoň trochu svého srdce… Srdce člověka, který bojoval za svobodu, který se nebál postavit a vzepřít se předepsaným normám.

Srdce rebela.

Galerie
Titulní stránka revue Vokno; 14. číslo; šéfredaktor František Stárek Zpráva v novinách o procesu s revue Vokno; 1981
František Stárek; proces s revue Vokno;  1981 Vězeňský oddíl F3; Bytíz 1984; zleva: Kafuněk, Lepidlo, Čuňas, Strachy, Luňák, Koblih
Oznámení o amnestii v roce 1989; 25. 11. 1989 Večer po propuštění z vězení v rámci amnestie; 26. 11. 1989; Galerie u Řečinských
Věznice Bytíz - Příbramská věznice s uranovými doly

Věznice byla založena na začátku komunistické vlády v první polovině 50. let u uranových dolů u Příbrami. Již od začátku byla stavěna pro účel věznění politických vězňů. Bytíz byla nejstarší věznice s uranovým dolem v Československé republice. Přes tuto hrůzu si prošla většina politických vězňů. Někteří těžkou práci nepřežili a zemřeli na rakovinu z prachu uranu.

Uranový důl u věznice Bytíz
Příběh místa

V této věznici strávil František Stárek asi největší část svého celkového pobytu ve vězení. Dva a půl roku mu bylo toto místo domovem a to všechno jenom kvůli revue Vokno. Přesto i zde, ve vězení, k tomuto časopisu vzniklo i několik zajímavých věcí, jako například jedna z titulních stránek pozdějšího čísla.

Asi největší památkou, kterou si z vězení odnesl, byl portrét jeho a vězeňského oddílu F3, který byl namalován při jedné z akcí, která se ve věznici konala.