Mistr kruhů

(Životní příběh sokola a olympijského vítěze ve cvičení na kruzích na olympiádě v Berlíně v roce 1936 Aloise Hudce.)

Račice. Malá vesnička ukrytá v podhůří Drahanské vrchoviny, které pyšně vévodí starobylý zámek, patrný ze širokého okolí, se stala rodištěm chlapce, kterému daly sudičky do kolébky poctivé, věrné a houževnaté srdce, lásku ke sportu a pevnou vůli vítězit i v těch nejsložitějších podmínkách. Oním chlapcem byl legendární vítěz ve cvičení na kruzích na olympiádě v Berlíně v roce 1936 a absolutní mistr světa v nářaďovém tělocviku v Paříži v roce 1931 Alois Hudec. A i když se nikdo před ním ani po něm nezapsal do historie československého sportu tak výrazně, jako právě Hudec svým dech beroucím výkonem při cvičení na kruzích, vysloužil si po únorovém převratu 1948 pro svou nezištnou lásku ke sportu a milovanému Sokolu, jen pohrdání a zklamání. Plné rehabilitace se dočkal teprve až po revoluci 1989, kdy mu byla 28. 10. 1992 odhalena na budově sokolovny v Račicích pamětní deska, na které je zlatými písmeny napsáno: „Zde cvičil račický rodák, bratr Alois Hudec, mistr světa a vítěz ve cvičení na kruzích na olympiádě v Berlíně v roce 1936.“

Odkaz tohoto vynikajícího, přitom tak skromného a obětavého moravského sportovce, našel v roce 2008 svůj výraz i v sokolské Ceně fair play Aloise Hudce, která je od 1. ledna 2009 udělována jako ocenění těm, kteří se svým čestným jednáním významným způsobem zasloužili buď o podporu myšlenky fair play ve sportu, nebo v duchu hesla „vítězit ano, ale ne za každou cenu“ obětovali či snížili vlastní šanci na výhru, popřípadě přispěli k záchraně života či zdraví jiných soutěžících. Nuž pojďte a poslyšte příběh člověka, jemuž byla láska k Sokolu a ke sportu vším.

Narodil se 12. července 1908 v početné a velmi chudobné rodině tkalce Antonína Hudce a jeho ženy Františky. Byl předposledním z devíti dětí, z nichž dvě v útlém věku zemřely.

V roce 1913 onemocněl na záškrt a maminka ho musela nést přes 10 km pěšky na zádech do Vyškova k lékaři. Zachránila mu tím tenkrát život. Podle slov pana doktora prý stačilo přijít jen o půl hodiny později a malému pacientovi již více nebylo pomoci. Ovšem příhoda nezůstala bez následků. Záhy po těžké nemoci lékaři konstatovali obrnu levé kyčle. Vykřesal se však z toho. Po půldruhém roce se mohl na nohu normálně postavit a Sokol Račice tím získal slavné pětičlenné družstvo bratrů Hudcových, které se svými sportovními výkony záhy stalo věhlasným v širokém okolí.

Ostatně je až zarážející, jaké byly počátky výcviku budoucího olympijského vítěze ve srovnání s dnešními možnostmi našich i světových sportovců. Nejdříve si chlapci zhotovili v lese nad rodným domkem hrazdu. Jejím základem se staly dva blízko sebe stojící habry, do kterých zapustili lískový kmínek, a hrazda ke cvičení byla hotova. Pak postavil starší Franta za pomoci kamaráda další hrazdu na zahrádce. Později k ní přibyla bradla, na kterých pilně cvičili. Jako žíněnka posloužil zrytý záhonek, či čerstvě rozhozená sláma nebo kupka hnoje na zahrádce.

Od srpna 1920, kdy se vrátil z Ruska Lojzův nejstarší bratr Antonín ověnčený slávou přeborníka sibiřských legií, se začala pod jeho vedením zdárně rozvíjet i Lojzova sportovní výkonnost. Sám o tom později v deníku napsal:

„V roce 1920 se vrátil z legií nejstarší bratr, přeborník sibiřské armády. Těšil jsem se na jeho příchod do tělocvičny a na jeho první cvičení. Zvlášť hluboce na mne zapůsobilo to první, na bradlech. Viděl jsem v něm vzor a začal ho napodobovat. Stal se náčelníkem jednoty a naším vedoucím družstva při cvičení na nářadí.“ Na druhé straně si ale také posteskl: „Bratr Tonda byl na mne velmi přísný. Někdy až do té míry, že mi kazil náladu ze cvičení. Bratrova přísnost mne však vychovala k houževnatosti a přísné sebekázni, takže jsem pak býval přísný i sám na sebe a nikdy jsem nepovolil a neslevil ze cvičební tvrdosti.“

V roce 1923 nastoupil do učení do brněnské Zbrojovky. Původně chtěl být kresličem, nakonec se však vyučil soustružníkem kovů. V listopadu 1930 se stal členem Sokola Brno I a v jeho sestavě se začal připravovat na historicky první mistrovství světa jednotlivců, které se mělo konat následující rok v Paříži. Šampionát, pořádaný v rámci Světové koloniální výstavy, začal pro Hudce ve čtyři hodiny ráno budíčkem a skončil v deset hodin večer obrovským úspěchem. Byl totiž jediným ze závodníků, který splnil podmínky šedesátiprocentního bodového zisku ve všech 14 disciplínách. Necvičilo se totiž pouze na nářadí, ale součástí závodů byl také šplh, běh a další atletické disciplíny.

Následující den však porotci rozhodli vyškrtnout šplh ze závodů a přisoudili vítězství Finu Lavoleinenovi. Svůj čin odůvodnili tím, že s výjimkou Hudce nikdo jiný nepřekonal předepsanou 60 % hranici, a tudíž by nebylo komu udělit medaile. Proti jejich rozhodnutí okamžitě odjeli protestovat vedoucí československé výpravy, protože soutěžní řád o přebor mistra světa v Paříži určoval, že: „Titul přeborníka Čestné třídy bude přiznán borci, který bude uznán prvním ze všech závodníků na základě souhrnu bodů docílených ve všech 14 druzích závodů.“ Nakonec byl celý ožehavý problém vyřešen tak, že Alois Hudec, který jako jediný dosáhl požadovaný počet bodů ve všech 14 disciplínách, byl označen římskou I a ostatní závodníci podle pořadí arabskou číslicí. Také předávání cen neproběhlo zcela bez problémů. Při závěrečném ceremoniálu bylo soutěžícím sděleno, že francouzská národní banka zakázala vývoz zlata a medaile budou vítězům zaslány dodatečně, k čemuž však již nikdy nedošlo.

Po návratu z mistrovství nastaly opět všední dny naplněné tvrdou prací a každodenní dřinou v Národní bance, kam byl po pařížském šampionátu přesunut, aby měl lepší podmínky pro trénink na mistrovství světa družstev a jednotlivců, které se mělo konat v roce 1934 v Budapešti. Při přípravě na závody si však Hudec natrhl bederní sval, což mu vyneslo půlroční zákaz cvičení a v případě neuposlechnutí hrozbu ochrnutí obou dolních končetin. Nakonec však tlačen okolnostmi se rozhodl mistrovství světa v Budapešti zúčastnit. Jeho fyzický i duševní stav však byl natolik kritický, že mu lékař skupiny musel po celou dobu závodů podávat pilulky, aby vydržel až do konce, protože jinak by jeho vítězství na kruzích nebylo uznáno. František Erben tehdy o tom v Sokolském věstníku napsal:

„Prožil jsem mnoho dojemného ve svém sokolském životě závodnickém. Ale příklad Hudcův je jedinečný a musí být na věčnou paměť v sokolském tisku poznamenán. V tomto závodě jsem znovu sledoval známé mi mistry tělocviku Itala Neriho, Švýcary Macka, Mieze, Maďara Petra. Viděl jsem tu nové hvězdy světa, Němce Beckerta, Krätsche, Sandrocka, Fina Uosikkinena. Přísahám, že by malý Alois všechny tyto skvělé borce a nádherné závodníky hravě porazil, kdyby byl zdráv. A hle, on i nemocen a s bolestí v bedru rve mistrovství světa na kruzích a vydrží 2 dny úporného boje jenom proto, že bychom tohoto mistrovství neměli, kdyby závod nedokončil. Jenom ten, kdo viděl Aloise Hudce shýbat se s námahou pro kouli, může pochopit, jakého sebezapření ho stál vrh koulí, kde místo svých 20 metrů hodil toliko 16,72. Jenom ten, kdo viděl na konci závodu skočit předepsané tři metry na plný počet bodů, když slyšel, že jde o každou desetinu bodu, jenom ten, kdo ho viděl svíjet se bolestí na doskočišti po tomto skoku, jenom ten může ocenit hrdinství tohoto mistra kruhů. Úžasný byl výkon bratra Hudce i na hrazdě. Při prvém pokusu při začátečním vzepření u zákmihu a přešvihu skrčmo, vznese se vysoko nad hrazdu, ale pro bolest nemůže provléknout a zdrcen seskakuje. S hrůzou očekáváme jeho druhý výkon. Nikdo nevěří, že Hudec při opravě nohy nad hrazdu pronese. A pronesl je nadlidským sebezapřením. Snesl bolest a po chvilce zápasu nohy protáhl. Hudec byl největším hrdinou závodů v Budapešti. Kdo viděl jeho přednosy, mohl pochopit, co ho stojí fyzické bolesti závodění. Kdo viděl jeho zápas o průvlek, hluboce se musel poklonit před heroismem a úžasnou silou vůle tohoto prostého sokolského bijce.“

Aby se co nejrychleji zotavil, začal docházet na léčení k doc. Jiřímu Královi. Současně v něm však začalo dozrávat i pevné rozhodnutí, aktivní závodnické činnosti zanechat. A tak se málem stalo, že jeho úspěch nejbáječnější, zlatá olympijská medaile v Berlíně se málem nekonala. Nakonec však přece jen zvítězilo jeho svaté zapálení pro čistotu sportovních myšlenek a v době, kdy již ostatní členové olympijského družstva (Löffler, Gajdoš, Petráček, Kollinger, Povejšil, Sládek, Tintěra a náhradníci Věchet a Hospodka) mají velkou část příprav na olympijské hry za sebou, Hudec zatíná zuby a do nekonečna rozcvičuje a posiluje bederní svalstvo předklony a záklony. Nakonec se do olympijské sestavy probojovává.

Celková atmosféra olympiády i její průběh však byly velmi deprimující. Jak sám Hudec po letech vzpomínal, „pro Čechy to byl pekelný ohlušující kotel drásající nervy a působící velmi neblahým dojmem na bojovou morálku a závodnickou psychiku všech. Největší pohromou byl sbor rozhodčích, který nehodnotil naši fyzickou zdatnost, nýbrž vyloženě naši národnost. Na bradlech mi unikla bronzová medaile o pouhou tisícinu bodu za úspěšnějším Schwarzmannem. A tak když přišlo na řadu cvičení na kruzích a já obdržel za povinnou sestavu 9,4 bodu, požádal jsem k velikému údivu rozhodčích okamžitě o opravu, za kterou jsem obdržel 9,663 bodů, což již dávalo, při úspěšném zvládnutí volné sestavy, naději na zlatou olympijskou medaili.

Když jsem pak druhý den nastupoval na volnou sestavu, všechen ruch a rámus obecenstva v hledišti rázem ustal a mě to veliké ticho zarazilo. Několik vteřin jsem klidně visel a pak zvolna upažením a vypnutými pažemi přešel z visu do vzporu v přednosu. Všechny stoje, rozpory a výdrže jsem cvičil přesně, v klidu a držel dvakrát tak dlouho, aby rozhodčí neměli důvod ke srážce bodů. Když jsem ohnivým švihem sestavu dokončil a zůstal nehybně stát, propuklo takové nadšení, jakého tu žádný cizinec nedosáhl. Obdržená známka spolu se známkou za povinnou sestavu byla v součtu nejvyšší známkou v celém závodě a ve všech disciplínách. Za tento výkon jsem obdržel nejen zlatou medaili, ale i zvláštní cenu za nejlepší výkon olympiády.“

Po návratu domů následovaly opět všední dny naplněné přes den poctivou prací v bance a večer další směnou v tělocvičně, kde začínala příprava na mistrovství světa, které se konalo v roce 1938 v Praze. V družstvech na něm zvítězilo Československo, v jednotlivcích Gajdoš. Nejvíce medailí, celkem 6, získal Hudec. Brzy na to se však mezinárodní situace velmi zhoršila a 1. září 1939 vypukla nová světová válka. Po jejím skončení se po šesti letech nesvobody Lojza znovu vrací do tělocvičny a 11. ledna 1946 cvičí opět poprvé pro diváky. Ví, že příliš netrénoval, chybí mu jistota. Slavný veletoč na hrazdě končí daleko za žíněnkami. Celé měsíce pak leží s roztříštěnými patami v nemocnici.

Pak přišel rok 1947 a ČOS si na Hudce znovu vzpomněla. A jak již je jeho zvykem, v mezinárodním závodu Dánsko – ČSR i při zájezdu do Ameriky opět exceluje. Po návratu domů se však definitivně rozhoduje svou závodnickou činnost ukončit. Dres s lvíčkem ukládá do skříně a olympiáda v Londýně se následující rok odehrává již bez něho. Žije tiše a skromně, stranou všech. Téměř šest desetiletí chodíval Krokovou ulicí. Pešky. Nikdy neměl auto, jen malou zahrádku. Mimo olympiády se zúčastnil dalších padesáti významných závodů, na kterých 27 x zvítězil, 10 x byl druhý a 4 x třetí. Jak skromně a tiše žil, tak také skromně a tiše z tohoto bolestí i štěstím naplněného světa odešel. Na jeho scénu přicházejí stále noví a noví sportovci, kteří ve špičkových podmínkách šíří slávu našeho sportu ve světě. Žádný z nich se však už nikdy nezapíše do jeho historie tak výraznými písmeny, jako skromný, tichý a nenápadný Moravan Alois Hudec.

Použité písemnosti, fotografie, filmové dokumenty:

Soukromý archiv PhDr. Dagmar Stryjové, kronikářky obce Račice

Deník Aloise Hudce

Deník Antonína Hudce

Povídka Oty Pavla Sedm deka zlata

Dokumentární film Leni Reifenstahlové Olympia

Galerie
Setkání Věry Čáslavské a Aloise Hudce 28. 10. 1992 v Račicích při odhalení pamětní desky Alois Hudec po letech
Alois Hudec jako československý reprezentant Pamětní deska odhalená A. Hudcovi 28. 10. 1992 na budově sokolovny v rodných Račicích
A. Hudec a V. Děkanová na mistrovství světa 1938 v Praze Mistrovství světa 1938 v Praze, Alois Hudec první zprava
Rub a líc zlaté Hudcovy olympijské medaile Dobový tisk - Alois Hudec přebírá zlatou olympijskou medaili (1936)
Hudcovo dech beroucí cvičení na kruzích na olympiádě v Berlíně, za které obdržel zlatou olympijskou medajli Příchod Adolfa Hitlera v doprovodu členů mezinárodního olympijského výboru na berlínský stadion (1936)
Pohled na stadion Dietricha Eckarta v Berlíně, kde probíhaly gymnastické soutěže Olympijské družstvo mužů 1936, A. Hudec poslední v řadě
19. 7. 1931 v Račicích doma s rodiči po návratu z Paříže Přivítání 19. 7. 1931 v Račicích po návratu z Paříže
Přivítání Aloise Hudce v roce 1931 po návratu z Paříže na nádraží v Lulči Dobový tisk z roku 1931 informuje o mistrovství světa v Paříži
Alois Hudec jako mistr světa po šampionátu roku 1931 v Paříži Alois Hudec na okrskovém cvičení Sokola v Lulči v roce 1930
Alois Hudec jako voják presenční služby v Lipníku nad Bečvou Budova sokolovny, ve které Alois Hudec v Račicích cvičíval
Městys Račice v době Hudcova narození
Račice u Vyškova, mistrovství světa 1931 v Paříži, olympiáda 1936 v Berlíně

Račice

Rodiště Aloise Hudce. Do roku 1954 městys, od roku 1960 jedna ze dvou vesnic obce Račice-Pístovice. Vzdáleny 10 km od města Vyškova a 30 km od jihomoravské metropole Brna.

Mezinárodní koloniální výstava v Paříži

Otevřena 6. května 1931 v Bois de Vincennes v jihovýchodní části Paříže. Rozkládala se na ploše 100 ha. Trvala šest měsíců a navštívilo ji 33 miliónů lidí. V jejím rámci probíhala řada doprovodných akcí. Jednou z nich bylo i historicky první mistrovství světa jednotlivců v gymnastice, ve kterém zvítězil Alois Hudec.

XI. letní olympijské hry 1936

Konaly se v době od 1. do 16. srpna 1936 v hlavním městě Německa Berlíně. Zúčastnilo se jich rekordních 3 963 sportovců ze 49 zemí světa. O jejich přidělení Berlínu rozhodl v roce 1931 MOV. Po nástupu nacistů k moci měla být zakázána účast židům a černochům. Díky tlaku světové pokrokové veřejnosti nakonec Hitler ustoupil a jejich start povolil. Jasně si totiž uvědomil jejich důležitost pro propagaci nacionalistického Německa. Ve vypjaté atmosféře her se podařilo Aloisi Hudcovi vybojovat zlatou olympijskou medaili a získat zvláštní cenu za nejlepší sportovní výkon.

Berlín – olympiáda 1936

XI. letní olympijské hry se konaly v Berlíně v době od 1. do 16. srpna 1936. Zúčastnilo se jich 3 963 sportovců ze 49 zemí. Pro jejich konání byl postaven stadion s kapacitou 100 000 diváků a mnoho dalších sportovišť. Z hlediska historie šlo o hry konané ve velmi vypjaté atmosféře, jelikož Adolf Hitler z nich chtěl po nástupu k moci vyloučit všechny černochy a sportovce židovské národnosti. Díky tlaku světové pokrokové veřejnosti však nakonec jejich start povolil, protože si jasně uvědomil, jak velkou úlohu může sehrát olympiáda v propagaci nacistického Německa. Její pompéznosti a velkoleposti se proto žádná z předcházejících olympiád nevyrovnala.

Poprvé v historii byla zorganizována štafeta s ohněm neseným z řecké Olympie do místa konání her. Poprvé byl použit kamerový systém a rádiová síť, které dosahovaly do 41 zemí. Díky režisérce Leni Riefenstahlové byl vytvořen také historicky první dokumentární film o olympijských hrách, který nám až do dnešních dnů dochoval Hudcův dech beroucí výkon ve cvičení na kruzích, za nějž obdržel zlatou olympijskou medaili a zvláštní cenu za nejlepší sportovní výkon her.

 

Stadion XI. letních olympijských her roku 1936 v Berlíně